Pes baskervillský

Kapitola X Výňatek z deníku doktora Watsona

Až potud jsem mohl citovat ze zpráv, které jsem za oněch raných dnů posílal Sherlocku Holmesovi. Nyní však jsem dospěl k úseku vyprávění, kde musím od této metody upustit a znova se spolehnout na svou paměť, osvěžovanou deníkem, jejž jsem si tenkrát vedl. Těch několik pasáží z tehdejších záznamů překlene úsek mezi začátkem našeho pátrání a mezi oněmi výjevy, které jsou do nejmenších podrobností nesmazatelně vryty v mou paměť. Začínám tedy jitrem, jež následovalo po našem nezdařeném stíháni trestance a po ostatních podivnostech oné noci na blatech.

16. října – Od rána je zataženo a mlhavo, chvílemi poprchává. Náš dům je obklopen valícími se mračny, která občas povystoupí a uvolní nám výhled na kus ponurých blat s úzkými stříbrnými žilkami na stráních kopců; vzdálené balvany žhnou tam, kde světlo dopadá na jejich vlhké stěny. Trudno je vně i uvnitř zámku. Baronet je hluboce sklíčený po vzruchu uplynulé noci. I já sám cítím tlak na srdci a mám pocit bezprostředního nebezpečí – všudypřítomného, stálého nebezpečí, jež je tím hroznější, že je nemohu určit ani popsat.

A nemám snad důvodů, proč být hluboce znepokojen? Vezměte jen tu dlouhou řadu událostí, jež všechny ukazují na nějakou ponurou moc, která se kolem nás uplatňuje. Je tu především smrt posledního obyvatele zámku, smrt, která tak přesně odpovídá rodinné pověsti, jsou tu opětovně výpovědi rolníků o přízračné bytosti na blatech. Dvakrát jsem na vlastní uši slyšel zvuk, jenž připomíná vzdálené vytí obrovského psa. Je neuvěřitelné, je nemožné, aby šlo o věci vymykající se normálním zákonům přírody. Astrální pes[18], jenž zanechává hmotné stopy a plní vzduch svým vytím, je jistě něco nemyslitelného. Stapleton třebas tomu může věřit, i doktor Mortimer; ale mám-li vůbec nějakou dobrou vlastnost, je to zdravý lidský rozum, a nic mne nedonutí, abych v něco takového uvěřil. Vždyť bych se tím snížil na úroveň těch zdejších ubohých venkovanů, kterým nestačí obyčejný satanský pes, ale mermomocí ho ještě musejí vylepšit pekelným ohněm, který mu prý srší z tlamy a z očí. Holmes by na takové báchorky nic nedal – a já jsem jeho zástupce. Ale fakta jsou fakta a já jsem dvakrát na blatech slyšel jeho hlas. Dejme tomu, že by se po blatech skutečně potuloval nějaký obrovský zdivočelý pes, tento předpoklad by vysvětlil všechno. Ale kde by se ten pes ukrýval? Odkud by bral potravu? Dlužno přiznat, že přirozený výklad naráží skoro na tolik obtíží jako ten druhý. A dále – i když si odmyslím psa, zůstává tu stále jedno faktum: lidská složka v Londýně, muž v drožce a dopis, jenž sira Henryho varoval před blaty. To psaní bylo zaručeně reálné, ale mohlo být stejně snadno projevem strážného přítele jako projevem nepřítele. Kde je ten přítel či nepřítel nyní? Zůstal v Londýně, či nás sledoval sem? Je to – je to snad ten neznámý, kterého jsem viděl na skalisku?

Pravda, viděl jsem ho jednou a letmo, jen okamžik, ale přece je několik věcí, na něž bych mohl přísahat. Není to nikdo, koho jsem zde viděl – a já už se setkal se všemi sousedy. Jeho postava byla mnohem vyšší než Stapletonova, mnohem hubenější než Franklandova. Barrymore by to snad byl mohl být, ale toho jsme přece nechali v zámku a jsem jist, že nás nemohl dohonit. Zůstává tedy skutečnost, že nás pořád stopuje neznámý člověk, zrovna jako nás neznámý člověk stopoval v Londýně. Ani na chvíli jsme ho tedy nesetřásli. Kdyby se mi podařilo chytit toho muže za límec, pak bychom si konečně mohli říci, že máme po starosti. A tomuto jednomu cíli musím věnovat všechny své síly.

V prvním okamžiku jsem chtěl jít a povědět siru Henrymu, co a jak chci podniknout. Potom jsem se však umoudřil a řekl si, že budu jednat ve vlastní režii a pokud možno vůbec nikomu vůbec nic neřeknu. Sir Henry je zamlklý a skleslý. Tajemný zvuk na blatech podivně otřásl jeho nervovou soustavou. Neřeknu nic, čím bych zvětšil jeho úzkost, ale sám zařídím všechno, co mi pomůže dosáhnout mého cíle.

Dnes ráno po snídani jsme tu měli menší výstup. Barrymore požádal sira Henryho o rozhovor a nějakou chvíli spolu mluvili v baronetově pracovně za zavřenými dveřmi. Já seděl v kulečníkovém pokoji a víc než jednou jsem slyšel zesílené hlasy a snadno jsem si domyslel, oč tam asi jde. Za chvíli baronet otevřel dveře a zavolal mě dovnitř.

„Barrymore má nějakou stížnost a domnívá se, že mu bylo ukřivděno,“ řekl. „Je toho názoru, že jsme jednali nehezky, když jsme šli chytat jeho švagra poté, co nás dobrovolně zasvětil do tajemství.“

Komorník tu stál před námi velmi bledý, ale velmi ukázněný a klidný.

„Snad jsem mluvil příliš prudce, pane,“ řekl, „a jestli tomu tak bylo, prosím za prominutí. Leč byl jsem velmi překvapen, když jsem vás, oba pány, dnes ráno viděl, jak se vracíte, a když jsem zvěděl, že jste pronásledovali Seldena. Chudák má toho dost, s čím se potýkat, a nechtěl jsem mu toho nakládat ještě víc.“

„Kdybyste nám o tom byl pověděl skutečně dobrovolně, bylo to něco jiného,“ řekl baronet. „Ale vy jste nám to řekl, vlastně vaše žena nám to řekla, až když bylo nezbytí a nemohli jste se tomu vyhnout.“

„Nemyslel jsem, sire Henry, že toho využijete – vskutku jsem si to nemyslel.“

„Ten člověk je veřejné nebezpečí. Na blatech jsou samoty a on je muž, který se nezastaví před ničím. Stačí, když se mu podíváte do tváře, a víte, na čem jste. Vezměte například dům Stapletonových – pan Stapleton by musel lupiči čelit sám. Nikdo na blatech nebude bezpečný, dokud Selden nebude za mřížemi.“

„Do žádného domu se nevloupá, pane; na to vám mohu dát své čestné slovo. A nikomu zde už nikdy neublíží. Ujišťuji vás, sire Henry, že do několika málo dnů bude všechno zařízeno a bude na cestě do Jižní Ameriky. Proboha vás prosím, pane, nedávejte policii vědět, že je ještě na blatech. Ve zdejším kraji od pronásledování již upustili a může tu klidně vyčkat až do doby, kdy odjíždí jeho loď. Nemůžete ho udat, aniž byste přivedli do neštěstí mou ženu a mne. Naléhavě vás prosím, neříkejte nic policii.“

„Co tomu říkáte, Watsone?“

Pokrčil jsem rameny. „Kdyby se dostal z Anglie, zbavili by se poplatníci strávníka, kterého musejí zadarmo živit.“

„Ale jakpak kdyby před odjezdem ještě někoho přepadl?“

„Nic tak šíleného neudělá, pane. Zásobujeme ho vším, co potřebuje. Dopustit se zločinu by pro něho znamenalo prozradit, kde se skrývá.“

„To je pravda,“ řekl sir Henry. „Tak tedy, Barrymore –“

„Pánbůh vám to oplať, pane, a děkuji vám z hloubi srdce! Kdyby ho znova zatkli – má ubohá žena by to nepřežila.“

„Mám dojem, že se dopouštíme trestného činu nadržování zločinu a napomáhání zločinci, viďte, Watsone? Ale po tom, co jsme slyšeli, nemyslím, že bychom toho člověka mohli udat, a tím to končí. Dobrá, Barrymore, můžete jít.“

Barrymore ze sebe vypravil několik zajíkavých slov díků a obrátil se k odchodu, potom však zaváhal a nakonec se zase k nám obrátil.

„Jste k nám tak laskavý, pane, že bych na oplátku pro vás rád udělal všechno, co je v mých silách. Vím něco, sire Henry, a snad jsem to měl říct už dřív, ale přišel jsem na to až dlouho po koronerově přelíčení. A ještě jsem o tom nikomu ani nehlesl. Týká se to smrti nebohého sira Charlese.“

Baronet i já jsme byli v mžiku na nohou.

„Vy víte, jak zemřel?“

„Ne, pane, to nevím.“

„Co tedy víte?“

„Vím, proč byl v tu pozdní hodinu u branky v tisové aleji. Čekal tam na nějakou ženu.“

„Čekal na ženu? On? Strýc Charles?“

„Ano, pane.“

„A jméno té ženy?“

„Jméno vám, pane, říci nemohu. Ale mohu vám říci začáteční písmena jejího jména. Byla to dvě velká L.“

„Jak to víte, Barrymore?“

„Tedy, sire Henry, váš pan strýc dostal dopoledne onoho dne dopis. Dostával zpravidla mnoho dopisů, neboť byl osobností veřejně činnou a byl znám svým dobrým srdcem, takže každý, kdo se zde ocitl v nesnázích, se na něho obracel o pomoc. Ale onoho dopoledne tomu náhoda chtěla, že dostal jen to jedno psaní, a proto jsem si ho lépe povšiml. Mělo poštovní razítko Coombe Tracey a adresa byla psána ženskou rukou.“

„A dál?“

„Už jsem na to dále nemyslel, a nebýt mé ženy, nebyl bych si na to ani dodatečně vzpomněl. Před několika málo týdny uklízela pracovnu sira Charlese – od jeho smrti se tam nikdo ničeno nedotkl – a na roštu krbu, načisto vzadu, našla popel spáleného dopisu. Většina dopisu byla načisto zuhelnatělá, ale jeden malý cípek, konec stránky, ještě držel pohromadě a písmo se ještě dalo přečíst, ačkoliv bylo šedivé na černém podkladu. Měli jsme dojem, že to je douška na konci dopisu, a stálo tam: ‚Apeluji na Vaše gentlemanství a úpěnlivě Vás prosím, abyste toto psaní spálil a byl v deset hodin u branky.’ Pod tím byla začáteční písmena L. L.“

„Máte ten útržek?“

„Ne, pane, rozsypal se nám v rukou, když jsme jím pohnuli.“

„Dostal sir Charles předtím i jiné dopisy adresované týmž rukopisem?“

„Abych pravdu děl, pane, nevšímal jsem si zvlášť bedlivě jeho korespondence. Ani tohoto dopisu bych si nebyl všiml, nebýt toho, že přišel jako jediný.“

„A nemáte tušení, kdo ta L. L. je?“

„Ne, pane, nevím nic víc než vy sám. Ale myslím, kdybychom si s tou dámou mohli promluvit, zvěděli bychom, jak sir Charles zemřel.“

„Nechápu, Barrymore, jak jste mohl tuto důležitou informaci zatajit.“

„Tedy – hned potom na nás dolehly ty naše starosti. A pak, pane, my oba jsme byli siru Charlesovi velmi oddáni a měli pro to také mnoho důvodů, jak sám uznáte, když si vzpomenete, co všechno pro nás udělal. A rozvířit tu věc – našeho nebohého pána by to nebylo vzkřísilo. A také nikdy není opatrnosti nazbyt, když je do něčeho zapletená dáma. I ten nejlepší člověk někdy –“

„Domníval jste se, že by to mohlo uškodit jeho pověsti?“

„Tedy – pane, mysleli jsme, že by z toho nepošlo nic dobrého. Ale teď jste nám projevil tolik laskavosti – a tak si myslím, že by ode mne nebylo slušné, kdybych vám neřekl všechno, co vím.“

„Dobře jste učinil, Barrymore; můžete jít.“

Když byl komorník pryč, obrátil se sir Henry ke mně: „Tak co, Watsone? Co soudíte o tomto novém paprsku světla?“

„Mám dojem, že situaci ještě zatemňuje.“

„Naprosto s vámi souhlasím. Ale podaří-li se nám vypátrat tu L. L., bude celá věc rázem objasněna. Tolik jsme přece jen získali. Nyní víme, že tu je někdo, kdo zná plnou pravdu – a jde jen o to, abychom tu osobu našli. Co myslíte, že bychom měli podniknout?“

„Podat o tom neprodleně Holmesovi zevrubnou zprávu. Poskytne mu to stopu, kterou hledal. A velmi bych se mýlil, kdyby ho tento obrat nepřiměl k tomu, aby sem přijel.“

Okamžitě jsem šel do svého pokoje a sepsal pro Holmese zprávu o našem ranním rozhovoru. Bylo mi jasné, že měl poslední dobu mnoho práce, protože dopisy, jež jsem dostával z Baker Street, byly nepočetné a stručné a nereagovaly na mé informace, ba neobsahovaly téměř nic, co se týká mého poslání Stíhání vyděrače nepochybně zabírá všechnu jeho mysl. A přece – tento nový činitel jistě upoutá jeho pozornost a obnoví jeho zájem. Kéž by tu Holmes už byl!

17. října – Po celý den dnes pršelo a déšť šuměl v břečťanu a crčel z okapů. Myslel jsem na trestance tam venku na ponurých studených nehostinných blatech. Chudák! Nechť jeho zločiny byly sebehorší – část viny odpykává. A pak jsem si vzpomněl na toho druhého – na tvář v drožce, na postavu v měsíčním světle. Je i on tam venku v té potopě – neviditelný zvěd, muž temnot? Večer jsem oblékl nepromokavý plášť a vydal se na rozmoklá blata. Déšť mi bil do obličeje, vítr mi skučel kolem uší a moje mysl byla plná chmurných představ. Pomoz pánbůh těm, kdo by zabloudili do Velké bařiny dnes, kdy i výše položená část blat se mění v marast. Zašel jsem daleko do blat, našel Černou skálu, na níž jsem předevčírem viděl osamělého pozorovatele, a z vrcholku skály jsem se teď sám rozhlížel po melancholickém kraji. Vítr hnal před sebou po rzivé půdě kaskády deště a těžké, břidlicové namodralé mraky visely nízko nad krajinou a splývaly v šedých girlandách po stráních fantastických kopců. Ze vzdálené prohlubně po mé levici strměly nad vrcholky lesa obě štíhlé věže baskervillského zámku, zpola zahalené mlhou. Byly, kam oko dohlédlo, jedinou známkou života, krom shluků prehistorických chýší na stráních pahorků. Nikde nebylo stopy po osamělém muži, kterého jsem na tomto místě zahlédl předvčerejší noci.

Když jsem se vracel po hrbolaté polní cestě vedoucí od Foulmirské samoty, dohnal mě doktor Mortimer na své bryčce. Velmi se o nás staral a neminul skoro den, aby se nezastavil na zámku a nepoptal, jak se nám vede. Trval na tom, abych k němu přisedl, a svezl mě domů. Doktor Mortimer byl velmi sklíčený. Jeho malý kokršpaněl se ztratil – zaběhl se na blatech a byl tentam. Utěšoval jsem doktora Mortimera, jak nejlépe jsem uměl, ale musel jsem myslet na poníka v Grimpenské bařině a nedoufám, že by se doktor Mortimer se svým pejskem ještě shledal.

„Mimochodem řečeno, doktore Mortimere,“ zeptal jsem se ho, když jsme drkotali po cestě málem nesjízdné, „myslím, že zde ve vašem obvodu nebydlí mnoho lidí, které byste neznal?“

„Domnívám se, že je znám všechny.“

„Mohl byste mi tedy říci, čí jméno i příjmení začíná písmenou L? – A má to být žena.“

Po několik minut přemýšlel. „Ne,“ řekl nakonec. „To nevím. Žije tu několik cikánů a kočovných nádeníků, které nemám v evidenci, ale mezi rolníky či mezi příslušníky zdejší společnosti není nikdo, kdo by se tak jmenoval. Ale počkejte okamžik,“ dodal po odmlce. „Mohla by to být Laura Lyonsová – její jméno i příjmem začíná písmenem L – ale ta bydlí v Coombe Tracey.“

„Kdo to je?“ otázal jsem se.

„Je to Franklandova dcera.“

„Cože? Dcera toho starého potrhlého Franklanda?“

„Tak jest. Provdala se za malíře jménem Lyons, který kdysi přijel sem na blata kreslit krajinky. Ukázalo se, že to je ničema, a nakonec ji opustil. Vina ovšem, pokud jsem slyšel, není jen na jedné straně. Otec se jí zřekl, protože se vdala bez jeho souhlasu, a snad ta byly ještě jiné důvody. Ocitla se mezi dvěma ohni, mezi starým hříšníkem, svým otcem, a mladým hříšníkem, manželem. Neměla tedy na růžích ustláno.“

„Z čeho je živa?“

„Domnívám se, že jí starý Frankland dává nějaký pakatel, ale mnoho toho nemůže být, protože on sám je ve značné finanční tísni. Ať byla jaká byla, nemohli jsme dopustit, aby přišla nadobro vepsí. Když se přeslechlo, jak na tom je, dalo se zde několik lidí dohromady a postarali se, aby měla možnost poctivě se živit. Přičinil se o to především Stapleton a pak zejména sir Charles. Já sám jsem dal také maličkost. Šlo o to, aby si mohla zařídit písárnu.“

Chtěl vědět, proč se na ni ptám, ale podařilo se mi ukojit jeho zvědavost, aniž jsem mu řekl příliš mnoho, neboť nevidím důvodu, proč bych se měl komukoliv svěřovat. Zítra odpoledne se vydám do Coombe Tracey, a podaří-li se mi promluvit s touhle paní Laurou Lyonsovou, ženou všelijaké pověsti, přiblížíme se pravdě o notný krok – alespoň pokud jde o řešení jednoho článku v našem řetězu záhad. Mohu říci, že začínám ovládat subtilní umění lstivé diplomacie, neboť když doktor Mortimer na mne svými „proč?“ začal naléhat víc, než mi bylo milo, otázal jsem se jen tak mimochodem, jakého typu je lebka starého Franklanda. Po zbytek cesty jsem neslyšel nic jiného než lebosloví. Nežil jsem nadarmo tolik let s Sherlockem Holmesem.

Deštivý a trudnomyslný dnešek přinesl pak již jen jeden poznatek, který stojí za zaznamenání. Rozhovor s Barrymorem mi totiž právě před chvílí poskytl ještě jeden trumf, který mohu ve vhodnou chvíli vynést.

Mortimer u nás zůstal na večeři a hrál pak s baronetem v karty. Komorník mi přinesl kávu do knihovny a já použil příležitosti a dal mu několik otázek.

„Povězte mi,“ řekl jsem mu, „to vaše vzácné příbuzenstvo už odcestovalo, nebo ještě tam venku někde číhá?“

„Nevím, pane. Doufám, že ten člověk už je pryč, neboť sem nepřinesl nic než trápení. Nevím o něm od chvíle, kdy jsem mu naposledy odnesl jídlo, a tomu už jsou tři dny.“

„A tenkrát jste ho viděl?“

„Ne, pane; ale jídlo bylo pryč, když jsem tamtudy šel později kolem.“

„To znamená, že si je určitě odnesl?“

„Tak to vypadá, pane, leda ovšem, že to vzal ten druhý člověk.“

Ustrnul jsem s kávovým šálkem na půli cesty ke rtům a zíral na Barrymora.

„Vy tedy víte, že tam je ještě jeden muž?“

„Ano, pane; na blatech je ještě jeden člověk.“

„Viděl jste ho?“

„Ne, pane.“

„Jak tedy o něm víte?“

„Selden mi o něm pověděl, pane, je tomu týden nebo ještě něco déle. Také se skrývá, ale pokud jsem vyrozuměl, není to trestanec. Nelíbí se mi to, pane doktore – řeknu vám rovnou, že se mi to nechce líbit.“ Jeho hlas prozrazoval prudké duševní hnutí. Mínil to opravdu vážně.

„Tak dávejte pozor, Barrymore, co vám říkám! Mým jediným zájmem na celé věci je zájem vašeho pána. Nepřijel jsem sem pro nic jiného, než abych mu mohl pomáhat. Povězte mi tedy upřímně, co se vám nelíbí.“

Barrymore chvíli váhal, jako by litoval, že se dal strhnout, nebo jako by nenalézal slova, jimiž chtěl vyjádřit své myšlenky.

„Nelíbí se mi ty kejkle tam venku,“ zvolal konečně a ukázal rukou k oknu, vedoucímu na blata. Bylo slyšet déšť, jak vztekle bubnuje na sklo. „Něco se tam děje,“ pokračoval, „a dám na to krk, že se tam peče nějaké lotrovství. Vskutku si oddechnu, pane, až uvidím sira Henryho vracet se zpátky do Londýna!“

„Ale co vás znepokojuje a straší?“

„Podívejte se na smrt sira Charlese! Ať si koroner říká co chce – bylo to hrozné. Poslechněte si ty noční zvuky tam venku! Nenajdete zde člověka, který by v noci šel přes blata, ani kdybyste mu platil. Podívejte se na toho neznámého muže, který se tam někde skrývá a pozoruje a čeká! Nač čeká? Co to všechno znamená? Neznamená to nic dobrého pro nikoho, kdo nese jméno Baskerville, a uleví se mi, až se toho všeho zbavím v den, kdy nové služebnictvo převezme zámek.“

„Ale pokud jde o toho neznámého muže,“ řekl jsem, „můžete mi o něm něco povědět? Co vám říkal Selden? Přišel na to, kde se ten člověk skrývá a co dělá?“

„Několikrát ho viděl, ale je to tichá voda a nic na sobě nedává znát. Selden napřed myslel, že to je někdo od policie, ale brzo přišel na to, že si ten člověk ohřívá nějakou svou polívčičku. Selden říká, že ten člověk vypadá na gentlemana – ale co tam opravdu dělá, tomu nemohl přijít na kloub.“

„A co říká, kde ten člověk přebývá?“

„Někde ve starých obydlích na stráni – v těch kamenných chýších, které tam zbyly po těch dávných lidech.“

„Ale z čeho je živ?“

„Selden vypozoroval, že ten muž zaměstnává nějakého chlapce, který mu nosí všechno potřebné. Hádám, že pro to chodí do Coombe Traceye.“

„Děkuji vám zatím, Barrymore – ještě si o tom třebas promluvíme.“

Když komorník odešel, přistoupil jsem k temnému oknu a díval se mokrým ojíněným sklem na ženoucí se mračna a na prohýbající se obrysy stromů bičovaných vichřicí. Je to zlá, divoká noc i pod zámeckou střechou – natož v kamenné chýši na blatech! Jak vášnivá musí být nenávist, která přiměje člověka, aby vydržel číhat na takovém místě v takový čas! Tam, v chýši na blatech, je zřejmě těžiště problému, který mě tak sužuje. Přísahám, že nemine další den, než učiním vše, co je v lidských silách, abych pronikl k srdci záhady.