Pes baskervillský

Kapitola XII Smrt na blatech

Po několik vteřin jsem zůstal sedět se zatajeným dechem, nechtěje věřit svému sluchu. Nebyl jsem v prvé chvíli mocen slova, ale když jsem přišel k sobě, byla prvým mým pocitem úleva, neboť drtivé břímě odpovědnosti bylo tímto okamžikem sňato z mých beder. Chladný, břitký a ironický hlas mohl na celém světě patřit jenom jednomu člověku.

„Holmesi!“ zvolal jsem, „Holmesi!“

„Pojďte ven,“ řekl, „a zacházejte, prosím, opatrně s tím revolverem.“

Zastavil jsem se v hrubé zárubni dveří a skutečně, zde seděl před chýší na balvanu a jeho šedé oči se chutě pásly na mém překvapeném obličeji. Byl vyzáblý a tělesně vyčerpaný, ale jinak svěží a čilý. Jeho bystrá tvář byla opálena sluncem a ošlehaná větrem. V tvídovém obleku a s látkovou čepici na hlavě vypadal jako pravý turista na blatech. Znal jsem jeho přímo kočičí zaujetí pro osobní čistotu, jeden z charakteristických jeho rysů, a nebyl jsem proto překvapen, že jeho brada je tak dokonale vyholená a jeho košile tak bezvadná, jako bychom byli v Baker Street.

„Ještě jsem co živ nikoho tak rád neviděl jako vás,“ řekl jsem, tiskna znova a znova jeho ruku.

„Nechtěl jste náhodou říci, že jste co živ ještě nebyl tak překvapen?“

„Inu, i k tomu bych se musel přiznat.“

„Věřte mi, že překvapení nebylo zcela jednostranné. Neměl jsem tušení, že jste objevil mou užitečnou poustevnu, neřku-li, že jste už v ní, dokud jsem se na dvacet kroků nepřiblížil ke dveřím.“

„Prozradily mě otisky bot, viďte?“

„Ne, Watsone. Bohužel se nemohu zavázat k tomu, že rozeznám vaše šlépěje mezi všemi otisky bot na světě. Ale chcete-li mne opravdu ošálit, musíte začít chodit do jiné trafiky, neboť vidím-li nedopalek cigarety s nátiskem Bradley, Oxford Street, vím, že můj přítel Watson je nedaleko. Uvidíte zbytek cigarety vedle pěšiny. Nepochybuji, že jste cigaretu odhodil v tom vrcholném okamžiku, kdy jste vyrazil na zteč do prázdné chýše.“

„Přesně tak to bylo.“

„Myslel jsem si to – a protože znám vaši obdivuhodnou houževnatost, byl jsem přesvědčen, že tam sedíte v záloze, se zbraní po ruce, a čekáte, až se nájemník vrátí. Tak vy jste tedy byl skutečně přesvědčen, že já jsem ten zločinec?“

„Nevěděl jsem, kdo jste, ale byl jsem rozhodnut, že to zjistím.“

„Výborně, Watsone! A jak jste mě vypátral? Patrně jste mě viděl oné noci, kdy jste pronásledovali trestance a kdy jsem byl tak neopatrný a dopustil, že za mnou vyšel měsíc?“

„Ano, tehdy jsem vás spatřil.“

„A pak jste nepochybně prohledal všechny chýše, až jste našel tu mou? Je to tak?“

„Nikoliv. Váš poslíček byl pozorován a to mě uvedlo na správnou stopu.“

„Za tím vězí asi ten starý pán s dalekohledem, viďte? Když jsem poprvé viděl, jak se slunce zablýsklo v jeho čočce, nevěděl jsem, co to je.“ Vstal a nahlédl do chýše. „Hle, Cartwright přinesl zásoby. Copak je to za papírek? Tak vy jste byl v Coombe Traceyi, že ano?“

„Ano.“

„Navštívit paní Lauru Lyonsovou?“

„Tak jest.“

„Výborně si počínáte! Naše pátráni se zřejmě brala rovnoběžným směrem, a sečteme-li naše dílčí výsledky, domnívám se, že nabudeme celkem jasný obraz našeho případu.“

„Pokud jde o mne, já se z plna srdce raduji, že jste zde, neboť odpovědnost a ještě k tomu záhada, na to nemám dost silné nervy a myslím, že bych to už dlouho nebyl vydržel. Ale u všech všudy, jak jste se sem dostal a co jste zde dělal? Já myslel, že jste v Baker Street a že pracujete na tom případě vyděračství.“

„Přesně to jsem chtěl, abyste si myslel.“

„To tedy znamená, že sice používáte mých služeb, ale přitom mi nedůvěřujete!“ zvolal jsem poněkud trpce. „Myslím, Holmesi, že jsem si od vás něco takového nezasloužil.“

„Drahý příteli, jako v tolika jiných případech prokázal jste mi i zde pomoc nedocenitelnou a prosím vás, abyste mi prominul, máte-li dojem, že jsem vás nějak obelstil. Po pravdě řečeno vy sám jste byl jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl pro takovýto postup. Uvědomil jsem si v plném rozsahu nebezpečí, v jakém se ocitáte, a to mě přimělo, abych sem přijel a sám se účastnil pátrání. Kdybych se byl přidal k siru Henrymu a k vám, je přece jasné, že by můj zorný úhel byl totožný s vaším, a nadto by má přítomnost byla varovala vaše velmi mocné odpůrce, aby se měli na pozoru. Přijel jsem tedy na zapřenou a to mi umožňovalo pohybovat se zde s volností, které bych nikdy neměl, kdybych bydlel na zámku. Kromě toho zůstávám v celé věci neznámou veličinou a jsem s to zakročit v kritickou chvíli celou svou váhou.“

„Ale proč jste to tajil i přede mnou?“

„Vaše informovanost by nám v pátrání byla nijak neprospěla a mohla naopak vést k odhalení mého inkognita. Dovedl jsem si představit, že byste mi chtěl sdělit to či ono nebo že byste mi ze známé své dobrosrdečnosti byl chtěl přilepšit tím či oním a obé by bylo znamenalo zbytečné riziko. Přivezl jsem si s sebou Cartwrighta – pamatujete toho kloučka z doručovatelské kanceláře – a ten chlapec se stará o nevelký počet věci, které potřebuji: pecen chleba a čistý límec – čeho víc si člověk může žádat? Kromě toho mi poskytuje druhý pár očí na velmi hbitém páru nohou a obé mi prokázalo neocenitelné služby.“

„Mé zprávy tedy byly naprosto zbytečné!“ Hlas se mi zachvěl, neboť jsem si vzpomněl na práci, kterou mi dopisy daly, a na pýchu, s níž jsem je psal.

Holmes vytáhl z kapsy balíček dopisů.

„Zde jsou vaše zprávy, příteli, a podle oslích uši, které zdobí rohy dopisů, vidíte, že jsem je četl důkladně, a víc než jednou. Učinil jsem dokonalá opatření, takže vaše psaní šlo pouze o jediný den déle. Musím vzdát mimořádnou poctu horlivosti a inteligenci, kterou jste osvědčil v tomto kromobyčejně obtížném případu.“

Šalba, jejíž obětí jsem byl, mě stále ještě hnětla. Holmesova chvála však vypudila hněv z mé mysli. Také jsem ve svém srdci musel uznat, že Holmes má pravdu a že pro naše účely bylo skutečně nejprospěšnější, abych o jeho přítomnosti na blatech nevěděl.

„Tak je to lepší,“ řekl, když viděl, že chmura mizí z mě tváře. „A nyní mi povězte, jak jste pochodil na návštěvě u paní Laury Lyonsové – nepřipadlo mi zatěžko uhodnout, že jste jel za ní, neboť je to v Coombe Traceyi jediný člověk, který nám může v naši věci posloužit. Kdybyste tam nebyl dnes jel, je dokonce krajně pravděpodobné, že bych se tam byl zítra vypravil sám.“

Slunce už zapadlo a soumrak se snášel na blata. Ochladilo se a my se uchýlili do chýše, kde bylo tepleji. A tam, v houstnoucím šeru, jsme spolu seděli a já Holmesovi vyprávěl o rozhovoru s paní Lyonsovou. Tak ho to zaujalo, že jsem mu některé pasáže dokonce musel opakovat.

„Je to nadmíru důležité,“ řekl, když jsem skončil. „Vyplňuje to v této nesmírně složité věci mezeru, kterou jsem nebyl s to překlenout. Víte snad, že tato dáma je ve velmi intimním vztahu ke Stapletonovi?“

„O žádném intimním vztahu jsem nevěděl.“

„Nicméně je to fakt, o němž není pochybnosti. Setkávají se, píší si a vládne mezi nimi naprostá shoda. Nuže, to nám poskytuje mocnou zbraň. Kéž bych jí mohl použit, abych ho připravil o nápomoc jeho manželky –“

„Jeho manželky?“

„Oplátkou za to množství informaci, které jste mi poskytl, vám teď dám alespoň jednu. Dáma, která zde vystupuje jako slečna Stapletonová, je ve skutečnosti jeho ženou.“

„Pro boha živého, Holmesi! Jste si naprosto jist tím, co říkáte? Jakpak by byl mohl dopustit, aby se sir Henry do ní zamiloval?“

„Zamilovanost sira Henryho nemohla a nemůže uškodit nikomu, leda siru Henrymu. A Stapleton se dobře zajistil, aby se jí sir Henry příliš nedvořil. Sám jste to pozoroval. Opakuji, že ta žena je jeho manželka, a nikoliv jeho sestra.“

„Ale proč inscenoval tak složitý podvod?“

„Protože předvídal, že mu bude mnohem užitečnější v roli svobodné dívky.“

Všechny instinktivní předtuchy, všechna má nevyslovovaná podezření náhle vykrystalizovala a soustředila se na přírodozpytce. Najednou jsem v tom nijakém, tuctovém člověku se slamákem a síťkou na motýly spatřil cosi hrozného – kreaturu s nekonečnou trpělivostí a bezmeznou lstivostí – netvora s úsměvnou tváří a vražednickým srdcem.

„Tak on je tím naším nepřítelem – on to je, kdo nás sledoval v Londýně?“

„Tak alespoň mi vychází luštění hádanky.“

„A ta výstraha – ta musela pocházet od ní!“

„Správně.“

Obrys obludného zločinu, zpola viděného, zpola tušeného, začal hrozivě vystupovat z temnoty, která mě tak dlouho obklopovala.

„Ale jste si tím jist, Holmesi? Jak víte, že to je jeho manželka?“

„Ten člověk se tak dalece zapomněl, že vám při prvním setkání řekl dokonce kus pravdy o sobě a o svém životě. Nepochybuji, že toho už často litoval. On skutečně kdysi učiteloval na severu Anglie. Nuže – nikoho nenajdete tak snadno jako soukromého učitele. Existují přece zprostředkovatelny učitelských míst, které vám zjistí totožnost každého člověka, jenž kdy zavadil o toto povolání. Nebylo nijak obtížné zjistit, že jedno soukromé učiliště pohořelo za hanebných okolností a že jeho majitel – i když se jmenoval jinak – zmizel i se svou manželkou. Popis osob se shodoval. Když jsem pak zvěděl, že pohřešovaný muž je fanatický entomolog, byla identifikace dokonalá.“

Tma řídla, ale ještě mnohé mi zůstalo ukryto ve stínu.

„Je-li ta žena skutečně jeho manželkou, kam potom máme zařadit paní Lauru Lyonsovou?“ otázal jsem se.

„To je jeden z bodů, které jste sám svým šetřením objasnil. Váš rozhovor s tou paní nám situaci v podstatě vysvětlil. Já sám nevěděl, že paní Lyonsová usiluje o rozvod. Jelikož považuje Stapletona za svobodného muže, počítá nepochybně s tím, že se stane jeho ženou.“

„A když přijde na to, že byla klamána?“

„Nuže – v tom okamžiku nám ta dáma může být velmi užitečná. Prvním naším úkolem musí být návštěva u ní – oba k ní musíme zajet hned zítra ráno. Ale nemyslíte, Watsone, že jste svého svěřence nechal už dost dlouho bez dohledu? Vaše místo je přece jen na baskervillském zámku.“

Poslední pruhy červánků už na západě zmizely a noc se rozhostila po blatech. Několik málo hvězd blikalo na fialové obloze.

„Ještě jednu poslední otázku, Holmesi,“ řekl jsem povstávaje. „Jistě my dva nemusíme nic tajit před sebou navzájem. Povězte mi: co to všechno znamená? Oč mu jde? Co vlastně chystá?“

Holmes ztlumil hlas, když odpověděl: „Vraždu chystá, Watsone – rafinovanou, chladnokrevnou, předem uváženou vraždu. Neptejte se mne na podrobnosti. Má tenata se kolem něho stahují ve chvíli, kdy jeho tenata se stahuji kolem sira Henryho – a s vaší pomoci je zločinec už skoro v naší moci. Jen jedno nebezpečí nám může hrozit. To jest, že by on přikročil k činu, dřív než my budeme připraveni ho zneškodnit. Potřebuji ještě den – nejvýš dva – abych měl kruh důkazů uzavřený, ale do té doby střežte svého svěřence, jak jen milující matka dovede bdít nad chorým svým dítětem. Vaše dnešní cesta na blata se sama ospravedlnila, a přece bych byl skoro raději, kdybyste se nebyl hnul od jeho boku. – Slyšte!“

Hrozný výkřik – zaječení hrůzy a úzkosti explodovalo z ticha blat a zdálo se nám, že nebere konce. Děsný zvuk zmrazil krev v mých žilách.

„Kriste na nebi!“ vydralo se mi ze sevřeného hrdla. „Co to bylo? Co to znamená?“

Holmes už byl na nohou. Viděl jsem obrys jeho štíhlé pružné postavy ve dveřích chýše – stál tu s vypnutou hrudi, trochu předkloněný a zíral do temnoty.

„Ticho!“ zašeptal. „Ticho!“

Výkřik musel být sám o sobě silný svou živelností, ale přicházel odkudsi zdaleka, z místa kdesi na temné pláni. Nyní nám udeřil ve sluch znova, z větší blízkosti, hlasitější, ještě úpěnlivější a naléhavější než předtím.

„Kde to je?“ zašeptal Holmes; a z chvění jeho hlasu jsem poznal, že i on, muž z oceli, je otřesen do hloubi duše. „Kde to je, Watsone?“

„Tam – myslím tam.“ Ukázal jsem do tmy.

„Ne – tam!“

Výkřik smrtelné hrůzy znova rozechvěl ticho noci – tentokrát z blízkosti ještě větší a mnohem silněji než předtím. A nový zvuk se vmísil do děsného křiku, hluboké mručení, melodické, a přece děsivé, stoupající a klesající jako tiché, nekonečné šuměni moře.

„Pes!“ vykřikl Holmes. „Pojďte, Watsone, pojďte! Nebesa! Přijdeme-li příliš pozdě...!“

Rozběhl se na blata, běžel rychle a já ho následoval. Leč teď k nám ze zvlněného terénu, z míst těsně před námi dolehl poslední zoufalý výkřik a pak jsme zaslechli temný, dunivý pád. Zastavili jsme se a naslouchali. Než žádný další zvuk už neporušil těžké ticho bezvětrné noci.

Viděl jsem, jak si Holmes zoufale sahá na čelo jako člověk, jenž je bez sebe vzrušením. Dupl nohou do země.

„Porazil nás, Watsone. Přicházíme pozdě.“

„Ne, ne – to jistě ne!“

„Já blázen jsem ještě vyčkával. A vy, Watsone, zde vidíte, co pošlo z toho, že jste opustil svého svěřence. Ale nebesa mi jsou svědkem – došlo-li k nejhoršímu, pomstíme ho!“

Slepě jsme pádili temnotou, naráželi do balvanů, klestili si cestu křovisky, bez dechu utíkali do kopců a řítili se ze strání, pořád ve směru, odkud k nám před chvílí doléhaly ty děsné výkřiky. Z každé vyvýšeniny se Holmes dychtivě rozhlédl, ale blata byla zahalena v temný stín a nic se nehnulo na jejich pustém povrchu.

„Vidíte něco?“

„Ne. Nic.“

„Ale slyšíte? Slyšte!“

Tichý sten dolehl k našemu sluchu. Zvuk přicházel odkudsi od naší levé ruky. Na té straně končil kamenný hřeben kopce srázným útesem, z něhož bylo vidět dolů na stráň posetou kamením. A tam, na tom skalistém svahu, leželo cosi tmavého, nejasně ohraničeného, velký předmět nepravidelného tvaru, přitisknutý k zemi. Když jsme k němu přibíhali, zaostřovaly se nám jeho matné obrysy, až jsme viděli: byl to ležící člověk, tváří obrácený k zemi, hlavu měl skloněnou v hrozném úhlu pod hruď, ramena stažená a tělo skrčené, jako by právě chtěl udělat kotrmelec. Tak groteskní byl jeho postoj, že jsem si v prvním okamžiku ani nedovedl uvědomit, že se stenem, jejž jsme slyšeli, vydechl i svou duši. Neznámý tu ležel tiše a nehnutě, když jsme se nad něho sklonili. Holmes na něho sáhl a s výkřikem zděšení ruku zase odtáhl a zvedl. Plamen sirky, kterou škrtl, svítil na jeho krví zbrocené prsty a svítil na příšernou kaluž, jež se pomalu zvětšovala pod rozdrcenou lebkou oběti. A svítil ještě na něco jiného, nad čím nám srdce ustalo bít – svítil na mrtvolu sira Henryho Baskervilla!

Každý z nás pamatoval, nikdo z nás obou nemohl zapomenout na tvídový oblek té zvláštní rzivé barvy, na šaty, v nichž onoho dopoledne k nám prvně přišel do Baker Street. Sirka ještě jednou vzplála, ukázala nám zřetelně ležící postavu a pak zhasla nadobro – stejně jako naše naděje. A tma se rozprostřela vůkol a temnota zoufalství uvnitř v našich srdcích. Holmes zasténal a jeho tvář bíle prosvítala tmou.

„Ten ničema! Ten ničema!“ zvolal jsem se zaťatými pěstmi. „Ach Holmesi, nikdy si neodpustím, že jsem ho ponechal osudu.“

„Moje vina je vetší než vaše, Watsone. Jen proto, abych měl důkazy pěkně pohromadě a kompletní, jsem zahodil život svého klienta. Je to největší rána, jaká mě stihla v celé mé kariéře. Ale jak jsem mohl vědět – jak jsem mohl vědět, že dá svůj život všanc na blatech přes všechny moje výstrahy?“

„A my jsme slyšeli jeho volání o pomoc – pane bože, ty výkřiky hrůzy – a nebyli jsme s to ho zachránit! Kde je ta psí bestie, která ho vehnala do smrti? Možná že v tuto chvíli číhá zde někde mezi skálami. A Stapleton – kde je Stapleton? Musí pykat za své činy.“

„Odpyká je. O to se postarám. Strýc i synovec byli zavražděni – jeden byl k smrti vyděšen pohledem na zvíře, jež považoval za nadpřirozeného tvora, druhý byl vehnán do zkázy na panickém útěku, chtěje mu uniknout. Ale nyní musíme prokázat spojitost mezi zvířetem a mezi člověkem, mezi psem a mezi Stapletonem. Slyšeli jsme sice jakoby vytí psa – ale jinak nemůžeme ani odpřísáhnout, že pes vůbec existuje, neboť sir Henry očividně zemřel na následky pádu. Ale při všem, co je mi svaté – nechť ten člověk je sebeprohnanější, bude v mé moci, než mine zítřejší den!“

S hořkostí v srdci jsme stáli nad zohavenou mrtvolou, přemoženi náhlou a neodčinitelnou katastrofou, která přivedla k tak bědnému konci všechno naše dlouhé, lopotné úsilí. Potom, když měsíc vyšel nad obzor, jsme vystoupili na okraj srázu, z něhož náš nešťastný přítel spadl, a hleděli dolů na blata, půl stříbrná a půl temná. Daleko, na míle daleko ve směru ke Grimpenu hořelo jedno jediné nehybné nažloutlé světlo. Mohlo to být jenom okno osamělého Stapletonova domu. Díval jsem se na ně a s trpkou kletbou jsem tím směrem pohrozil pěstí.

„Proč bychom ho nemohli zatknout již nyní?“

„Naše důkazy nejsou ještě usvědčující. Ten člověk je opatrný a prohnaný na nejvyšší stupeň. Nesejde na tom, co víme, ale co můžeme dokázat. Dopustíme-li se jediného chybného tahu, může nám padouch i teď ještě uniknout.“

„Co tedy můžeme udělat?“

„Budeme mít hodné práce, ale až zítra. Dnes nám už nezbývá než prokázat poslední službu našemu ubohému příteli.“

Spolu jsme sestoupili po srázném svahu a stanuli u mrtvoly, černé a zřetelné na stříbrném kameni. Pohled na tělo zkroucené ve smrtelné křeči mi slzami zkalil oči a proklál mne prudkou bolestí.

„Musíme někoho přivolat, Holmesi! Sami bychom nedokázali odnést ho až do zámku. Pro boha živého, zbláznil jste se?“

Holmes totiž vykřikl, sklonil se nad mrtvolu a pak začal radostně poskakovat a smát se a tisknout mi ruku. Nepoznával jsem svého přísného, uzavřeného přítele. Z této stránky jsem ho věru neznal!

„Vousy! Vousy! Ten člověk má vousy!“

„Vousy?“

„Není to baronet – je to – je to, nastojte – je to můj soused, trestanec.“

V horečném chvatu jsme otočili nebožtíka naznak a strnisko zbroceného vousu čnělo do studeného, jasného světla měsíce. Nebylo pochyb – nízké ploché čelo, vpadlé zvířecí oči – přesně ona tvář, která na mne civěla ve světle svíčky přes balvan. Byla to tvář Seldena, hledaného zločince.

Potom se mi v mžiku rozbřesklo. Vzpomněl jsem si, že baronet daroval své obnošené šatstvo Barrymorovi. Barrymore je postoupil Seldenovi, aby mu usnadnil útěk. Boty, košile, čepice – všechno kdysi patřilo baronetovi. Případ byl stále ještě tragický – leč tento muž alespoň zasluhoval smrt podle zákonů své země. Pověděl jsem Holmesovi, jak se Selden dostal k těm svrškům, a srdce mi překypovalo radostí a vděčností k osudu.

„Ty šaty tedy stály chudáka život,“ řekl Holmes. „Je sdostatek jasné, že pes byl naučen na baronetovu stopu pomocí nějakého kusu baronetova oblečení – patrně to byla bota, ukradená v hotelu – a tak uštval tohoto člověka. Je tu však jedna velmi podivná okolnost: Jak Selden v té tmě zvěděl, že ho stopuje nějaký pes?“

„Slyšel ho.“

„Otrlý, otužilý člověk jako tento trestanec by neztratil hlavu jen proto, že slyší na blatech štěkat psa. A jistě by proto nepropadl takové panice, aby řval o pomoc a riskoval tím, že bude chycen. Soudě podle jeho křiku, utíkal dlouhou dobu. To znamená, že propadl panice, když pes byl ještě od něho vzdálený. – Jak tedy poznal, že pes je ve stopách jemu?“

„Podle mého názoru je mnohem větší záhada, proč – za předpokladu, že naše dohady jsou správné –“

„Nic nepředpokládám.“

„Dobrá – tedy proč byl pes dnes večer puštěn na blata? Nemyslím, že se po blatech potuluje stále. Stapleton by psa přece neodvázal, pokud by nevěděl, že tam bude sir Henry.“

„Můj hlavolam je těžší než váš, neboť se domnívám, že odpověď na vaši otázku dostaneme velmi brzo. Kdežto záhada, kterou mám na mysli já, zůstane snad nerozřešena navěky. Teď se musíme rozhodnout, co podnikneme s tělesnými pozůstatky zde toho chudáka. Nemůžeme je tu ponechat na pospas liškám a havranům.“

„Snad bychom ho mohli odnést do některé z chýši a pak to oznámit policii.“

„Správně! Nepochybuji, že my dva stačíme odnést ho tak daleko. Ale co to, Watsone? Při všem, co je úžasné a drzé! Tam přichází on sám! Ani slovem neprozraďte své podezření – ani slůvkem, sic se všechny mé plány zhroutí.“

Po blatech se k nám blížila nějaká postava a viděl jsem žhnout temně rudý bod – špičku hořícího doutníku. Měsíc svítil na chodce a rozpoznal jsem úhlednou postavu a čilou chůzi přírodozpytce. Zastavil se, když nás spatřil, a pak k nám zamířil.

„To snad nejste opravdu vy, doktore Watsone? Jste poslední člověk, kterého bych se nadál na blatech v tuto noční dobu. Ale, ale, copak je tamhle? Stalo se někomu něco? – Ne – neříkejte, že je to náš přítel sir Henry!“

Rychle mě minul a sklonil se nad mrtvého. Slyšel jsem, jak tlumeně vyjekl a doutník mu vypadl z prstů.

„Kdo – kdo to je?“ zakoktal.

„Je to Selden, ten člověk, který utekl z Princetownu.“

Příšerná byla Stapletonova tvář, když se k nám obrátil, leč s krajním úsilím překonal své překvapení i zklamání. Ostře se podíval na Holmese a pak na mne.

„I propána! Toť hrozný případ. Jakpak se mu to stalo?“

„Máme dojem, že spadl tam z té skály a zlomil vaz. Můj přítel a já jsme se procházeli po blatech, když jsme zaslechli výkřik.“

„I já jsem slyšel výkřik, a proto jsem vyšel z domu. Pomyšlení na sira Henryho mě zneklidnilo.“

Nedalo mi, abych se neotázal: „Proč jste myslel právě na sira Henryho?“

„Protože jsem ho pozval, aby přišel k nám. Když nešel, byl jsem překvapen a přirozeně jsem byl jat obavami o něho, jak jsem zaslechl výkřiky na blatech. Mimochodem řečeno“ – jeho oči, upřené dosud na mne, neklidně blýskaly po Sherlocku Holmesovi – „neslyšeli jste nic jiného?“

„Ne,“ řekl Holmes. „Vy ano?“

„Ne.“

„Co jste tedy měl na mysli?“

„Ale – víte přece, co si venkované vyprávějí o strašidelném psu a podobně. Tvrdí se, že je ho za noci na blatech slyšet. Tak mi napadlo, zda jste nezaslechli něco, co by tomu nasvědčovalo.“

„Nic takového nebylo slyšet,“ řekl jsem.

„A jak si vysvětlujete smrt toho chudáka?“

„Nepochybuji o tom, že zde nakonec strachy a strádáním zešílel. V tomto nepříčetném stavu asi pobíhal po blatech a přitom spadl ze skály a zlomil vaz.“

„Je to pravděpodobná teorie,“ řekl Stapleton a oddechl si – úlevou, jak jsem se domníval. „Co vy o tom soudíte, pane Sherlocku Holmesi?“

Můj přítel se uklonil na znamení obdivu: „Umíte hbité zjišťovat totožnost,“ řekl.

„Očekávali jsme vás zde, v tom našem kraji od chvíle, kdy sem přijel doktor Watson. Přibyl jste včas, abyste spatřil tragédii.“

„Ano, ano, tak jest. Nepochybuji, že domněnka mého přítele dokonale vysvětluje, co se asi stalo. Povezu si zítra s sebou do Londýna nepříjemnou vzpomínku.“

„Ó, vy se zítra vracíte?“

„Takový je můj úmysl.“

„Doufám, že vaše návštěva vrhla trochu světla na události, kterými si zde lámeme hlavu?“

Holmes pokrčil rameny. „Člověk nemůže mít vždycky úspěch, v nějž doufal. Detektiv potřebuje fakta, nikoliv pověsti a povídačky. Nemohu říci, že bych byl spokojen s výsledky svého zájezdu.“

Můj přítel mluvil způsobem zcela upřímným a věcným. Stapleton se na něho ještě upřeně díval. Pak se obrátil ke mně.

„Navrhl bych dopravit toho nešťastníka ke mně domů, ale brání mi v tom ohled na mou sestru, která by se příliš vyděsila. Myslím, že se mu do rána nic nestane, zakryjeme-li mu něčím tvář.“

Tak jsme to také udělali. Odolali jsme Stapletonovu pozvání, abychom zašli k němu, a vydali jsme se, Holmes a já, na cestu do zámku. Stapletona jsme nechali, aby šel domů sám. Ohlédajíce se, viděli jsme osamělou postavu, jak se pomalu šine po rovině blat, a viděli jsme také tu černou šmouhu na postříbřené stráni, která ukazovala, kde leží muž, jenž zde došel tak hrozného osudu.

„Konečně došlo k boji zblízka,“ řekl Holmes, když jsme ušli kus cesty po blatech. „Je to chasník skutečně troufalý až k drzosti a umí se věru ovládat. Nezhroutil se, ani když zjistil, že jeho nástrahám padl za oběť někdo načisto jiný – a přece to pro něho musela být rána vpravdě krušivá. Řekl jsem vám, Watsone, v Londýně, a říkám vám nyní znova, že jsme ještě nikdy neměli nepřítele hodnějšího naší oceli.“

„Mrzí mě, že vás viděl.“

„I mne to zprvu mrzelo. Leč nebylo vyhnutí.“

„Ví tedy, že jste zde. Jak myslíte, že se to projeví na jeho plánech?“

„Je možné, že bude opatrnější – ale snad ho to přiměje k zoufalému výpadu. Jako většina chytrých zločinců spoléhá snad příliš na svou chytrost a bude si myslet, že nás dokonale oklamal.“

„Proč bychom ho neměli zatknout ihned?“

„Můj milý Watsone, vy jste celým svým založením muž činu. Pud vám velí, abyste vždycky učinil něco energického. Ale dejme tomu, že bychom ho dali dnes v noci zatknout – co, propána, bychom tím získali? Nic bychom mu nedokázali. V tom je ta jeho satanská prohnanost! Kdyby operoval s nějakým člověkem, mohli bychom sehnat jakýs takýs důkaz – ale žádný velký pes sám o sobě, i kdybychom ho vyvlekli na světlo boží, nám nepomůže hodit oprátku na krk jeho pána.“

„Máme přece jisté důkazy.“

„Nemáme ani stopu důkazu – máme jenom předpoklady a dohady. U soudu by se nám vysmáli, kdybychom jim přišli s takovou zkazkou a s takovým svědectvím.“

„Je tu například smrt sira Charlese.“

„Jenž byl nalezen bez známek zranění. Vy i já, my oba víme, že zemřel zděšením, a víme také, co ho zděsilo; ale jak chcete zařídit, aby to vědělo i dvanáct prozaických porotců? Kde máte nějaké stopy velikého psa? Kde máte rány po jeho tesácích? My ovšem víme, že žádný lovecký pes nekousne nic mrtvého a že sir Charles byl mrtev dřív, než ho ta bestie dohonila. Ale to všechno musíme dokázat – a nejsme s to tak učinit.“

„A co dnešní večer?“

„Nejsme na tom po dnešním večeru o nic lépe. Ani zde nebylo přímé souvislosti mezi psem a mezi Seldenovou smrtí. My toho psa přece vůbec neviděli! Slyšeli jsme ho; ale nemůžeme dokázat, že se hnal po Seldenově stopě. A navíc – není tu vůbec žádného motivu. Ne, drahý příteli, musíme se smířit s faktem, že zatím nemáme jediného důkazu a že nám nezbývá než riskovat cokoliv, jen abychom nějaký důkaz získali.“

„Jak to míníte udělat?“

„Skládám veliké naděje v to, čím nám snad pomůže paní Laura Lyonsová, až jí vysvětlíme, jaká je situace. Mám kromě toho také své vlastní plány. Ale zítřejší starosti přenechme zítřku; leč doufám, že než ten zítřejší den mine, budu mít nad zločincem konečně vrch.“

Nic víc jsem z něho nedostal. Holmes kráčel pohřížen v přemýšlení a nepromluvil, až jsme byli před zámeckou bránou.

„Půjdete dovnitř?“

„Ano; nevidím důvodu, proč se dále skrývat. Ale chtěl bych vás, Watsone, ještě důtklivě požádat: ani slovem se před baronetem nezmiňte o psu! Nechtě ho při tom, že Selden nešťastnou náhodou spadl ze skály – ať si myslí totéž, co Stapleton chce, abychom si mysleli my. Alespoň s větším klidem podstoupí zatěžkávací zkoušku, která ho čeká zítra, kdy je – pamatuji-li si správně vaše hlášení – pozván k těm lidem na večeři.“

„Ano, je na zítřek pozván, stejně jako já.“

„V tom případě se musíte omluvit, neboť je nutné, aby sir Henry šel sám. To se dá snadno zařídit. A nyní, ačkoliv jsme zameškali večeři, doufám, že dostaneme ještě něco jíst.“