Pes baskervillský

Kapitola XV Retrospektiva

Byl konec listopadu. Holmes a já jsme trávili večer – venku sychravý a pošmourný – v našem obývacím pokoji v Baker Street u krbu, v němž plál mohutný oheň. V době, která uplynula od tragického zakončení našeho zájezdu do Devonského hrabství, Holmes rozřešil dva případy prvořadé důležitosti. Když propukl známý skandál kolem herny klubu Nonpareil, Holmes odhalil hanebné machinace plukovníka Upwooda. Brzo poté obhájil nešťastnou Francouzku, paní Montpensierovou, před obviněním z vraždy a před obžalobou, která ji hrozila v souvislosti se smrtí její nevlastní dcery, slečny Carérové, mladé dámy, jež – jak dosud v živé paměti – byla o půl roku později nalezena živá, zdravá a provdaná v New Yorku. Řada úspěchů, jichž dosáhl v sérii nesnadných a významných případů, Holmese uvedla do míry tak dobré, že jsem ho mohl přimět k tomu, aby se rozhovořil o podrobnostech baskervillské záhady. Na takovou příležitost jsem musel arci trpělivě čekat, neboť jsem věděl, že Holmes nikdy nedopustí, aby se jednotlivé případy překrývaly a navzájem mísily. Jeho břitká a logická mysl se nedala zlákat, aby pozapomněla na aktuální problém a pohřížila se, byť i na chvíli, do vzpomínek na to, co bylo. Leč sir Henry a doktor Mortimer se právě stavili v Londýně před odjezdem na tu dlouhou cestu, od níž si lékaři slibovali uklidnění baronetových otřesených nervů. Oba nás odpoledne navštívili, a bylo tedy přirozené, že večer přišla řeč na baskervillský případ.

„Celý sled událostí,“ řekl Holmes, „byl z hlediska muže, který si říkal Stapleton, veskrze prostý a přímý. Toliko nám, kteří jsme na počátku nemohli znát pohnutky jeho činů a byli odkázáni na získáváni dílčích faktických poznatků, se všechno zdálo krajně spletité. Mluvil jsem ještě dvakrát s paní Stapletonovou a podle mého názoru je případ dokonale osvětlen a nemyslím, že nám něco zůstalo skryto. Několik stručných poznámek o té věci najdete pod písmenou B v mé kartotéce případů.“

„Snad byste mi laskavě načrtl sled událostí zpaměti.“

„Zajisté – ačkoliv vám nemohu zaručit, že všechna fakta nosím v hlavě. Intenzívní duševní soustředění má zvláštní průvodní zjev: vyhlazuje z mysli to, co předcházelo. Advokát, jenž někoho hájí před soudem a má celý případ v malíčku, je s to příti se za přelíčení i se znalcem o věc spadající do znalcova speciálního oboru – tak dokonale ovládá tu kterou disciplínu. Leč po několika dalších přelíčeních zjistí, že se mu finesy onoho někdejšího případu úplně vykouřily z hlavy. A tak každý můj nový případ vytlačí ten předchozí a slečna Carérová mi zamlžila vzpomínky na zámek Baskerville. Zítra mi snad bude předložena další hádanka, která zase vystrnadí sličnou Francouzku a ošklivého Upwooda. Pokud však jde o psa baskervillského, ochotně vám vylíčím sled událostí tak přesně, jak to dokážu, a vy se ozvete, zapomenu-li snad na něco.

Má šetření prokázala nad jakoukoliv pochybnost, že rodinný portrét nelhal a že ten člověk byl skutečně z rodu Baskervillů. Byl synem onoho Rodgera Baskervilla, mladšího bratra sira Charlese, jenž s pošramocenou reputací uprchl do Jižní Ameriky. Tvrdilo se, že tam zemřel neženat. Ve skutečností se však oženil a měl jedno dítě, právě toho našeho chasníka, jehož pravé jméno bylo totožné s otcovým. Tento Rodger Baskerville mladší pojal za manželku Beryl Garciovou, jednu z krasavic Kostariky. Přisvojiv si značnou částku veřejných peněz, změnil své jméno na Vandeleur, prchl do Anglie a zařídil si ve východní části Yorkshiru soukromou školu. Myšlenku právě takového obchodního podniku mu vnuklo náhodné setkání s odborníkem. Rodger se totiž na lodi cestou do Evropy seznámil s vychovatelem, trpícím úbytěmi, a využil značných vědomostí toho člověka tak dokonale, že škola prosperovala. Leč preceptor[22] Frazer zemřel a škola, jež tak slibně začala, pozbyla dobré pověsti a posléze nabyla pověsti tak hanebné, že musela být zavřena. Vandeleurovi považovali za účelné změnit své jméno na Stapleton a Rodger Baskerville – Jack Stapleton přestěhoval zbytky svého jmění, své plány pro budoucnost a svůj sklon k entomologii do jižní Anglie. V Britském muzeu[23] jsem zvěděl, že Stapleton byl v tomto oboru uznávanou autoritou a že jméno Vandeleur bylo oficiálně připojeno k vědeckému označení jisté můry, kterou za svých yorkshirských dob co prvý entomolog popsal.

Nyní dospíváme k onomu úseku jeho života, který nás tak intenzívně zaujal. Stapleton – jak ho budu i nadále nazývat – zřejmě pátral a zjistil, že mezi ním a mezi velkým bohatstvím stoji pouze dva životy. Když se stěhoval do Devonského hrabství, byly jeho plány – jak se domnívám – ještě naprosto mlhavé, byly však od samého začátku nekalé. Vyplývá to ze skutečností, že vydával manželku, jež ho provázela, za svou sestru. I když ještě přesně nevěděl, jakým způsobem dosáhne svého cíle, přece jen zřejmě počítal s tím, že použije své manželky jako vějičky, jako vnadidla. Byl odhodlán zmocnit se baskervillského panství a za tím účelem byl ochoten použít jakéhokoliv nástroje a podstoupit jakékoliv riziko. Prvním jeho počinem bylo usadit se co možná nejblíže sídla svých předků; druhou etapou bylo navázání a pěstování přátelských styků se sirem Charlesem a s ostatními sousedy.

Baronet sám pověděl Stapletonovi o psu, který pronásleduje rod Baskervillů, a připravil tak cestu své vlastní smrti. Stapleton věděl, že stařec má slabé srdce a že by ho úlek zabil. Tolik zvěděl od doktora Mortimera. Slyšel také, že sir Charles je pověrčivý a že si tu ponurou pověst bere velmi k srdci. Toto všechno bystrému Stapletonovi záhy vnuklo myšlenku, že a jak by bylo možné starého baroneta zahubit, aniž se skutečný vrah musel nějak obávat prozrazení.

Jakmile tuto myšlenku pojal, začal ji uskutečňovat s pozoruhodnou rafinovaností. Obyčejný intrikán by se byl spokojil ledajakým velkým, ostrým psem. Použiti chemických prostředků, které z psa udělaly pekelného netvora – toť záblesk jeho zločinecké geniality. Psa koupil v Londýně od firmy Ross & Mangles, která má na Fulham Street obchod se zvířaty. Byl to nejsilnější a nejostřejší pes, kterého kdy měli na prodej. Přivezl si ho Severní devonskou železnicí a šel s ním pak pěšky velikou oklikou přes blata, aby se dostal domů, aniž vzbudí pozornost. Už předtím na lovu motýlů objevil pěšinu v Grimpenských bařinách, a měl tedy bezpečné místo, kde psa přechovávat. Tam ho ubytoval a potom vyčkával vhodnou příležitost. Nenaskytla se hned. Nebylo nijak možné vylákat starého pána po setmění ze zámecké zahrady na blata. Stapleton se v průvodu svého psa několikrát potloukal kolem zámku, leč neuspěl. Za těchto marných výprav venkované zahlédli Stapletona, lépe řečeno jeho čtyřnohého spojence, a staré pověsti o pekelném démonu se dostávalo nového potvrzení. Když všechno selhalo, uchýlil se Stapleton k poslednímu způsobu: chtěl po své ženě, aby sira Charlese vlákala do zkázy, zde však narazil na neočekávaný odpor. Paní Stapletonová striktně odmítla zapříst starého pána do sentimentálního vztahu, který by ho mohl vydat v ruce nepřítele. Od tohoto rozhodnutí neustoupila, ani když jí Stapleton vyhrožoval, ani když ji – hanbím se říci – častoval dokonce i ranami. Nechtěla s plánem svého manžela mít nic společného a Stapleton se octl na mrtvém bodě.

Ze slepé uličky se dostal náhodou, která chtěla tomu, že sir Charles, jenž si Stapletona oblíbil, ho učinil vyslancem své dobročinnosti, když chtěl pomoci té nešťastné paní Lauře Lyonsové. Vydávaje se za svobodného muže, Stapleton ji zcela ovládl a nakonec jí řekl, že si ji vezme, dosáhne-li rozvodu. Pojednou se však Stapleton octl v katastrofální časové tísni. Zvěděl, že sir Charles uposlechl rady doktora Mortimera – s níž Stapleton naoko souhlasil – a že opouští zámek. Musel tedy jednat okamžitě, sic mu oběť unikne z dosahu. Přiměl proto paní Lyonsovou, aby napsala dopis, v němž úpěnlivě prosí sira Charlese o rozmluvu v předvečer jeho odjezdu do Londýna. Potom jí však líbivými, byť i lživými argumenty přemluvil, aby na schůzku nejela. Nyní měl volné pole a kýženou příležitost, na jakou tak dlouho čekal.

Onoho večera dojel z Coombe Traceye domů ještě včas, aby mohl dojít pro psa, nalíčit ho tou pekelnou pastou a přivést zvíře k brance, u níž starý pán měl čekat. Pes, poštvaný svým pánem, přeskočil laťovou branku a pronásledoval nešťastného baroneta, jenž volaje o pomoc prchal tisovou alejí. Vidět v ponurém stromořadí to obrovské černé zvíře, jak s planoucími čelistmi a žhoucíma očima cválá za svou obětí – to věru musela být podívaná vskutku děsná. Sir Charles na konci aleje klesl mrtev k zemi. Srdeční choroba a hrůza ho zabily. Pes se při pronásledování držel na travnatém pruhu, takže potom bylo vidět jen šlépěje člověka. Když pes viděl, že sir Charles leží nehybně, přiblížil se k němu, patrně aby ho očichal. Zjistiv, že člověk je mrtvý, pes se zase odvrátil. Při této epizodě pes zanechal na pěšině stopu své tlapy, stopu, kterou potom doktor Mortimer našel. Stapleton pak psa odvolal, pospíšil s ním do jeho doupěte v Grimpenské bařině – a zbyla tu jen záhada, která mátla úřady, děsila kraj a přivedla potom celý případ do zorného pole našeho vyšetřování.

Tolik o smrti sira Charlese. Chápete ďábelskou prohnanost této vraždy? Bylo vskutku málem nemožné získat usvědčující důkazy proti skutečnému vrahu. Jeho jediným spolupachatelem byl tvor, který ho nikdy nemohl prozradit; tento spolupachatel byl zároveň vražedným nástrojem – tak groteskním a nepředstavitelným, že skutečně musel zmást vyšetřující orgány. V mysli obou žen, jak paní Stapletonové, tak paní Laury Lyonsové, vzklíčilo silné podezření proti Stapletonovi. Paní Stapletonová věděla, že její manžel ukládá o bezživotí starého baroneta, a věděla i o existenci dravého psa. Paní Lyonsová nevěděla ani jedno, ani druhé, ale nezbytně se musela pozastavit nad tím, že sir Charles zemřel v době neodřeknuté schůzky, o níž věděl toliko Stapleton. Nicméně – Stapleton si byl jist, že obě ženy sdostatek ovládá, a z této strany se žádného nebezpečí obávat nemusel. První polovina plánu tedy byla úspěšně provedena, leč druhá, obtížnější, ještě zbývala.

Je docela možné, že Stapleton o existenci přednostního dědice v Kanadě původně nevěděl. Tak či onak, záhy o něm musel zvědět. Jeho přítel doktor Mortimer ho zevrubně informoval a od doktora Mortimera se také dozvěděl všechny podrobnosti o příjezdu sira Henryho. První Stapletonovou myšlenkou bylo nedopustit, aby mladý Kanaďan vůbec do Devonského hrabství přijel. Uvažoval, jak by ho mohl usmrtit již v Londýně. Své manželce nedůvěřoval od dob, kdy se mu vzepřela a kdy odmítla vlákat sira Charlese do pasti. Z obavy, aby se snad nadobro nevymkla jeho vlivu, nechtěl ji nechat o samotě na delší čas. To bylo důvodem, proč ji vzal s sebou do Londýna. Ubytovali se – jak jsem dodatečně zjistil – v hotelu Mexborough nedaleko Charing Crossu – což byl, mimochodem řečeno, jeden z hotelů, které navštívil můj pomocník, když pátral po důkazech. Zde Stapleton věznil svou ženu v uzamčeném pokoji, zatímco on sám, opatřen falešným plnovousem, sledoval doktora Mortimera do Baker Street a pak na nádraží a odtamtud k hotelu Northumberland. Paní Stapletonová tušila, co její manžel zamýšlí, ale žila ve věčném strachu před Stapletonem – a byla to bázeň věru odůvodněná jeho brutalitou. Neodvážila se tedy napsat a varovat muže, jehož život byl, jak dobře věděla, krajně ohrožen. Kdyby se psaní dostalo Stapletonovi do ruky, její vlastní život by byl v sázce. Po dlouhém uvažování sáhla, jak víme, ke kompromisnímu řešení. Vystřihla slova vzkazu z novin a dopis adresovala fingovaným rukopisem. Psaní baroneta skutečně stihlo a poskytlo mu první výstrahu, že se ocitá v nebezpečí.

Pro Stapletona bylo krajně důležité nabýt nějakou součást baronetova oděvu, aby – v případě, že bude nucen použít psa – měl něco, čím ho nasadit na stopu. S charakteristickou rychlostí a troufalostí přikročil od úmyslu k činu a nemůžeme pochybovat, že si tučným úplatkem zajistil nápomoc hotelového cídiče bot nebo pokojské. Náhoda však tomu chtěla, že první bota byla nová, a pro jeho účely tudíž bezcenná. Postaral se tedy, aby ji sir Henry dostal zpět, a sám si dal přinést jinou. Byl to velmi poučný incident, neboť celá tato transakce mi byla důkazem, že máme co dělat s opravdovým psem. Žádná jiná hypotéza nemohla vysvětlit tuto usilovnou snahu dostat starou botu a tento naprostý nezájem o botu novou. Čím pošetilejší, čím grotesknější je nějaká příhoda, tím bedlivější pozornosti si zasluhuje a právě ten bod, který věc zdánlivě nejvíc zatemňuje, věc s největší pravděpodobností nejlépe vysvětlí – je-li arci přesně zvážen a vědecky analyzován.

Příštího dopoledne nás pak naši přátelé navštívili, stále ještě sledováni mužem v drožce. Z celého Stapletonova chování a zejména z. toho, že znal naši adresu a že i mě osobně znal od vidění nebo podle popisu, soudím, že jeho zločinecká kariéra nebyla nikterak obmezená jen na baskervillský případ. Naznačuje to i okolnost, že během posledních tří let byla v západní Anglii spáchána čtyři velká vloupání a v žádném z těchto případů nebyl pachatel zatčen. Poslední zločin této série, spáchaný v květnu na Folkestonském zámku, byl zvlášť pozoruhodný. Maskovaný lupič tam chladnokrevně zastřelil páže, které ho překvapilo při činu. I zde šlo o zločince, kterému říkáme lupič samotář – to jest o zločince, jenž ‚pracuje’ bez pomocníků. Nemohu pochybovat, že Stapleton tímto způsobem doplňoval své tenčící se zdroje příjmů a že byl již po léta nebezpečný.

Ukázku své obratnosti nám podal onoho dopoledne, kdy nám tak dovedně unikl. Podal nám i ukázku své drzosti, když mi po drožkáři vzkázal mé vlastní jméno. Oné chvíle rozpoznal, že jsem v Londýně převzal případ sira Henryho a že tudíž v Londýně nemá už žádné vyhlídky. Vrátil se tedy do Devonského hrabství, aby tam vyčkal baronetova příjezdu.“

„Okamžik,“ řekl jsem. „Vylíčil jste sled událostí zajisté přesně, ale je tu jeden bod, který jste nevysvětlil. Z čeho byl živ pes, když jeho pán byl v Londýně?“

„Věnoval jsem této otázce trochu pozornosti a je to vskutku bod důležitý. Nemůže být pochybnosti o tom, že Stapleton měl důvěrníka, ačkoliv se nepodobá pravdě, že by se kdy byl vydal v jeho ruce tím, že by mu byl sdělil všechny své plány. Ve Stapletonově domě byl starý sluha jménem Anthony. Jeho spojení s rodinou Stapletonů lze sledovat do minulosti mnoha let a sluha byl s nimi i v době Stapletonova učitelování. Musel tedy vědět, že jeho zaměstnavatelé nejsou sourozenci, nýbrž manželé. Tento člověk zmizel a unikl z Anglie. Leccos si můžeme odvodit ze skutečnosti, že Antonín není jméno v Anglii rozšířené. Antonio je však běžným křestním jménem v amerických zemích, kde se mluví španělsky. Starý sluha – stejně jako paní Stapletonova – mluvil dobře anglicky, leč přece jen se zvláštním šišlavým přízvukem. Já sám jsem toho starého člověka viděl přecházet Grimpenskou bařinou po stezce, kterou Stapleton vyznačil. Je tudíž pravděpodobné, že tento starý Antonio za pánovy nepřítomnosti pečoval o psa, ačkoliv snad vůbec nevěděl o účelu, pro který Stapleton toto zvíře chová.

Stapletonovi tedy odjeli do Devonshiru, kamž jste je záhy se sirem Henrym následovali. A nyní slovo o tom, jak jsem v tomto stadiu na celou věc pohlížel. Snad si vybavíte v paměti, že jsem velmi pečlivě prohlížel papír, na který byla nalepena slova vystřižená z novin. Když jsem hledal průsvitku, držel jsem si papír těsně k očím a přitom jsem ucítil slabou vůni parfému, jenž se prodává pod označením Bílý jasmín. Nuže, existuje sedmdesát pět druhů voňavek a odborný kriminolog je povinen znát je tak dobře, aby mohl identifikovat kteroukoliv z nich. I v mé vlastní praxi se stalo nejednou, že řešení případu záviselo na okamžitém rozpoznání parfému. Voňavka nasvědčovala tomu, že s dopisem má něco společného nějaká žena, a od té chvíle jsem se v myšlenkách začal zabývat Stapletonovými. Jak vidíte, dospěl jsem k bezpečnému poznatku, že jde o skutečného psa, a k dohadu, kdo asi je zločincem, ještě dříve, než jsme se vůbec vydali do Devonshiru.

Pokud jde o taktiku, rozhodl jsem se pro pozorování Stapletona. Bylo mi ovšem jasné, že nic nepořídím, budu-li s vámi, protože by si Stapleton dával příliš dobrý pozor. Obelstil jsem tedy všechny, vás v to počítaje, a tajně jsem byl na blatech v době, kdy jsem se podle vaši domněnky nehnul z Londýna. Má strádání nebyla tak hrozná, jak jste si myslel, ačkoliv takové maličkosti nesmějí nikdy hrát žádnou roli při vyšetřování případu. Většinou jsem bydlel v Coombe Traceyi a chýše na blatech jsem používal jen tehdy, vyžadovala-li situace, abych byl v bezprostřední blízkosti kritických míst. Cartwright přijel se mnou a prokázal mi v přestrojení za venkovského chlapce veliké služby. Zajišťoval mi přísun potravin a čistého prádla. Když jsem pozoroval Stapletona, Cartwright zhusta pozoroval vás, takže jsem vlastně byl na dvou místech zároveň.

Jak jsem vám již pověděl, dostával jsem vaše zprávy velmi rychle, neboť byly okamžitě posílány z Baker Street za mnou do Coombe Traceye. Prokázaly mi znamenité služby – obzvlášť ta, která obsahovala bezděčně pravdivý kus Stapletonovy autobiografie. Umožnila mi zjistit totožnost podezíraného muže i ženy a konečně jsem přesné věděl, na čem jsem. Věc byla značně komplikována epizodou s uprchlým trestancem a příbuzenskými vztahy mezi ním a manžely Barrymorovými. I to jste velmi dokonale osvětlil, ačkoliv jsem zatím k týmž závěrům dospěl vlastním pozorováním.

V době, kdy jste mne objevil na blatech, jsem celý případ již dokonale znal, neměl jsem však žádného důkazu, s nímž by bylo možno předstoupit před porotu. Na tom se mnoho nezměnilo ani tehdy, když Stapleton spáchal vražedný útok, jemuž místo sira Henryho padl za oběť nešťastný trestanec. Stále ještě jsme proti vrahu neměli důkazů. Nezbývalo tedy nic jiného, než dopadnout ho in flagranti. Za tím účelem jsme ovšem museli použít jako vnadidla sira Henryho – osamělého a zdánlivě nechráněného. Učinili jsme tak, a za cenu klientova těžkého otřesu jsme uspěli. Uzavřeli jsme kruh důkazů a vehnali Stapletona do zkázy. Nebezpečí, kterému byl sir Henry vystaven, vrhá ovšem stín na způsob, jakým jsem řídil průběh operace. To musím přiznat. Na druhé straně jsme arci nižádným způsobem nemohli předvídat, že zvíře poskytne tak hrůznou, přímo paralyzující podívanou, a nemohli jsme předpovědět mlhu, která způsobila, že se pes na nás vyřítil z takové blízkosti. Dosáhli jsme úspěchu za cenu klientovy újmy, která – jak mne jednomyslně ujišťují odborník–neurolog i doktor Mortimer – je pouze přechodného rázu. Dlouhá cesta našemu příteli pomůže, aby se zotavil jak z fyzického, tak i z citového otřesu. Jeho láska k Beryl Stapletonové byla hluboká a upřímná a z celého ponurého případu ho nejvíce ranila její faleš.

Nyní už zbývá promluvit pouze o roli, kterou ona v celé věci hrála. Není pochybnosti, že byla poslušná Stapletona, a to buď z lásky či ze strachu, nebo možná z lásky i ze strachu, neboť tyto dva city nejsou nikterak neslučitelné. Tak či onak – Stapleton ji ovládal dokonale. Na jeho rozkaz se vydávala za jeho sestru a na skutečný odpor Stapleton narazil teprve tehdy, když ji chtěl učinit přímou spolupachatelkou vraždy. V této chvíli poznal, že i jeho moc nad ní má své hranice. Byla ochotna varovat sira Henryho, pokud tak mohla učinit, aniž prozradí svého manžela, a skutečně se o to znova a znova pokoušela. Stapleton sám byl mužem zřejmě žárlivým. Když viděl, že se baronet jeho ženě dvoří, rázem zapomněl, že on sám jí přidělil roli volavky, a ve vášnivém výstupu bezděky odhalil prudkou, divokou letoru, kterou jindy tak rafinovaně ukrýval za rezervovaným vystupováním. Tím, že pak baronetovým námluvám naoko zase přál, dosáhl něčeho velmi cenného. Baronetova láska k Beryl mu byla zárukou, že sir Henry k nim bude často chodit, a že se tedy dříve či později naskytne příležitost, po jaké Stapleton pásl. V kritický den se mu však manželka náhle vzepřela. Zaslechla něco o tom, za jakých okolností zahynul trestanec, a věděla, že pes je v kolně – právě toho dne, kdy sir Henry má přijít na večeři. Vmetla Stapletonovi do tváře obvinění, že připravuje vraždu. Následovala bouřlivá scéna, za které jí poprvé naznačil, že má sokyni v lásce. V mžiku se její věrnost a oddanost změnily v planoucí nenávist a Stapleton viděl, že je rozhodnuta ho prozradit. Svázal ji tedy a připoutal ji k pilíři, aby neměla možnost sira Henryho varovat. Byl přesvědčen, že celý kraj bude baronetovu smrt připisovat jeho rodové kletbě – v čemž se jistě nemýlil – a doufal, že se mu podaří přemluvit manželku, aby se smířila s tím, co již nepůjde změnit, a byla zticha o tom, co ví. V tomto případě se podle mého názoru arci přepočítal. Jeho osud byl zpečetěn i bez našeho přispění. Žena španělské krve takové urážky tak lehce nepromíjí. Tím jsem vám, milý Watsone, pověděl všechno, co mohu říci bez nahlédnutí do poznámek, ale nemyslím, že jsem opomenul něco podstatného.“

„Ale Stapleton přece nemohl doufat, že tím svým strašidelným psem vyděsí sira Henryho k smrti tak, jak se mu to podařilo u baronetova stařičkého strýce.“

„To zvíře bylo zdivočelé a velmi vyhládlé. I kdyby svou oběť nezabilo děsem – jistě by napadený, hrůzou ochrnutý člověk nemohl klást podstatný odpor.“

„To souhlasí. A nyní zbývá už jen jedna nesnáz. Dejme tomu, že by sir Henry byl zemřel a Stapleton se skutečně stal dědicem titulu a panství – jak by Stapleton byl vysvětlil, proč – ač příslušník rodu – žil tak dlouho pod falešným jménem a na zapřenou v takové blízkosti panství? Jak by se byl mohl hlásit o dědictví, aniž by vzbudil podezření a zavdal podnět k vyšetřování?“

„Je to nesnáz skutečné veliká, a myslím, že nikdo po mně nemůže chtít, abych ji řešil. Minulost a přítomnost jsou oblasti mého pátrání – ale co by kdo učinil v budoucnu, je nesnadno říci. Paní Stapletonová slyšela svého manžela několikrát o tom mluvit. Chtěl tento problém řešit jedním z tří způsobů. Bud mohl dědický nárok uplatnit v Jižní Americe, kdež mohl před britskými úřady prokázat svou totožnost a tak získat celé bohatství, aniž vůbec přijel do Anglie; nebo mohl zvolit dokonalé přestrojení po krátkou dobu, po kterou by musel prodlít v Londýně: nebo do třetice mohl nastrčit nějakého spolupachatele, kterého by vybavil potřebnými listinami a jenž by se vydával za dědice. S tímto člověkem by se pak rozdělil o zisk. Ze všeho, co o Stapletonovi víme, můžeme s jistotou předpokládat, že by nějaké východisko byl našel. A to, můj milý Watsone, je asi všechno. Máme za sebou mnoho týdnů namáhavé práce a myslím, že bychom alespoň jeden večer mohli věnovat myšlenkám poněkud příjemnějším. Mám lóži na Hugenoty. Slyšel jste již Eduarda de Reszke? Smím vás tedy prosit, abyste byl za půl hodiny připraven k odchodu? Mohli bychom se cestou stavit u Marciniho a něco tam pojíst.“