Pes baskervillský

Kapitola IV Sir Henry Baskerville

Byli jsme už po snídani a Holmes, podle svého zvyku v županu, čekal na slíbenou návštěvu. Naši klienti byli dochvilní, neboť hodiny právě odbily desátou, když byl uveden doktor Mortimer, sledován mladým baronetem. Poslední potomek rodu Baskervillů byl nevysoký, čilý třicátník, velmi statné postavy, tmavých očí, černého hustého obočí a s velmi výrazným bojovným obličejem. Oděn byl v tvídový oblek barvy temně rzivé a jeho zdravá, deštěm a větrem ošlehaná tvář svědčila o životě stráveném většinou pod širým nebem. Jeho klidný pohled a klidné sebevědomé vystupování však prozrazovalo vzdělaného příslušníka vyšších společenských vrstev.

„Toto je sir Henry Baskerville,“ řekl doktor Mortimer.

„Tak jest,“ řekl sir Henry, „a co tomu řeknete, pane Sherlocku Holmesi, že bych k vám byl přišel z vlastní iniciativy, i kdyby zde můj přítel nebyl navrhl, abychom vás dnes dopoledne navštívili? Vím o vás, že luštíte záhady všeho druhu – a já jsem dnes ráno dostal hádanku, jejíž luštění si patrně vyžádá víc času a snad i důvtipu, než mohu vynaložit.“

„Račte se posadit, sire Henry. Chcete tím říci, že jste po příjezdu do Londýna zažil něco mimořádného?“

„Není to nic významného, pane Holmesi, a je velmi pravděpodobné, že jde o pouhý žert. Dostal jsem dnes ráno tento dopis – můžeme-li to ovšem vůbec nazvat dopisem.“

Položil na stůl obálku a my všichni jsme se nad ni sklonili. Byla to obyčejná laciná obálka našedivělé barvy. Adresa: Sir Henry Baskerville, Hotel Northumberland , byla napsána neumělými tiskacími písmeny; poštovní razítko ukazovalo, že dopis byl podán v oblasti Charing Cross, a to včerejšího večera.

„Kdo věděl, že se ubytujete v hotelu Northumberland?“ otázal se Holmes a podíval se napjatě na našeho návštěvníka.

„Nikdo to nemohl vědět. Rozhodl jsem se teprve na nádraží, když jsem se setkal s doktorem Mortimerem.“

„Ale doktor Mortimer nepochybně v hotelu již bydlel?“

„Nikoliv, přenocoval jsem u známých,“ řekl doktor. „Nic nenasvědčovalo tomu, že si zvolíme právě tento hotel.“

„Hm! Zdá se, že někdo má veliký zájem o to, co děláte.“ Sherlock Holmes vytáhl z obálky půlarch kancelářského papíru dvakrát přeložený. Rozložil list na stole. List obsahoval jedinou větu, sestavenou z nalepených kousků potištěného papíru. Text zněl: je-li vám drahý váš život a Nechcete-li přijít o rozum, vyhýbejte se blatům . Jedině slovo blatům bylo psáno inkoustem a tiskacími písmeny.

„A tak mi, pane Holmesi,“ řekl sir Henry Baskerville, „laskavě povězte, co u sta hromů tento dopis znamená a kdo se to tak velmi zajímá o mé záležitosti.“

„Co tomu říkáte, doktore Mortimere? Musíte připustit, že alespoň na tomto dopise není nic nadpřirozeného, není-liž pravda?“

„Připouštím to, ale je docela možné, že dopis pochází od někoho, kdo je přesvědčen, že jde o záležitost nadpřirozenou.“

„O jakou záležitost?“ zeptal se sir Henry zostra. „Mám dojem, že vy, pánové, všichni víte o mých věcech víc než já sám.“

„Slibuji vám, sire Henry,“ řekl Sherlock Holmes, „že budete sdílet všechny naše vědomosti, než opustíte tuto místnost. Zatím se však s vaším dovolením omezíme na tento velezajímavý dokument, jenž musel být sestaven a dán na poštu včera večer. Máte včerejší Timesy , Watsone?“

„Jsou tamhle v koutě.“

„Směl bych vás obtěžovat, abyste si je vzal k ruce? Prosím vás o vnitřní stránku – s úvodníkem.“ Podíval se letmo na redakční článek a pak jezdil pohledem po sloupcích nahoru dolů. „Znamenitá stať o obchodní politice otevřených dveří. Dovolte, abych vám z ní kousek přečetl: ‚Je možné, že vám někdo bude tak dlouho vnucovat svůj názor, až uvěříte, že právě váš průmysl bude vzkvétat za valem ochranného cla, zdravý rozum však jasně říká, že takovéto opatření bude mít průběhem doby účinek naprosto opačný. Ochranné clo říká našim zámořským obchodním partnerům jinými slovy, ale velmi zřetelně: vyhýbejte se Velké Británii! V tom případě arci můžeme snadno přijít o dosavadní pozice na mezinárodních trzích a naše životní úroveň bude klesat zároveň s poklesem importu. Nechcete-li, aby věci došly tak daleko, jsou-li perspektivy ochranářské politiky tak chmurné, je-li, jak vidíme, ochranné clo ve skutečnosti tak nebezpečné, musíme vládě důrazně připomenout, že jde o experiment příliš nebezpečný a příliš drahý.’ Co tomu říkáte, Watsone?“ zvolal triumfálně Holmes a mnul si vítězoslavně ruce. „Nemyslíte, že je to obdivuhodné stanovisko?“

Doktor Mortimer se podíval na Sherlocka Holmese s odborným zájmem a sir Henry Baskerville na mne tázavě upřel své tmavé oči.

„Nevyznám se mnoho v otázkách celní politiky a podobných věcí,“ řekl, „ale mám dojem, že jsme trochu odbočili od stopy, jakou představuje tento dopis.“

„Naopak,“ řekl Sherlock Holmes, „naopak, sire Henry, jsme přesně a dokonale na stopě. Zde Watson zná mé metody lépe než vy, ale obávám se, že ani on plně nepochopil význam odstavce, který jsem přečetl.“

„Ne, musím se přiznat, že nevidím žádnou spojitost.“

„A přece, můj milý Watsone, spojitost je velmi těsná, daná tím, že jedno bylo vzato z druhého. ,je-li’, ,vám’, ,váš’, ,život’, ‚rozum’, ,drahý’, ,vyhýbejte se’. Nevidíte, odkud ta slova byla vzata?“

„U sta hromů, máte pravdu!“ zvolal sir Henry. „Tomuhle říkám výkon!“

„A i kdyby ještě zbyly nějaké pochybnosti, rozplynou se před skutečností, že slova ,vyhýbejte se’ a ,přijít o’ jsou vystřižena jako celek.“

„Tedy – ano, je tomu tak.“

„Skutečně, pane Holmesi, to přesahuje všechno, co bych byl považoval za možné,“ řekl doktor Mortimer, dívaje se užasle na mého přítele. „Chápal bych, kdyby někdo řekl, že slova byla vystřižena z novin. Ale že jste uměl říci, z kterých novin, a ještě k tomu navíc vědět, že pocházejí z úvodníku – to, pane Holmesi, je nejpozoruhodnější věc, s níž jsem se kdy setkal. Jak jste to dokázal?“

„Předpokládám, pane doktore, že jste s to rozlišit lebku černocha od lebky Eskymáka?“

„Zajisté, naprosto bezpečně.“

„Ale podle čeho? A proč?“

„Protože to je můj speciální koníček. Rozdíly jsou nápadné na první pohled. Oblouk nadočnicový je jiný, čelní úhel je jiný, čelistní křivka a kromě toho i –“

„A toto jest zase můj speciální koníček a rozdíly jsou stejně nápadné. Pro mé oči je rozdíl mezi ostrým řezem borgisové sazby, z níž je tištěn úvodník v Timesech , a mezi otlučenou sazbou krejcarového večerníku stejně veliký jako rozdíl mezi tím vaším černochem a Eskymákem. Znalost písem a liter patři k nejzákladnějším vědomostem, které si musí osvojit kriminologický odborník, ačkoliv se musím přiznat, že jsem si ještě jako velmi mladý člověk jednou spletl středoanglický provinciální týdeník Merkur se Západoanglickým zpravodajem . Úvodník Timesů je však naprosto charakteristický a slova anonymního dopisu nemohla být vystřižena z žádného jiného listu. A jelikož text byl sestaven včera, byla velká pravděpodobnost, že ta slova najdeme ve včerejším vydání.“

„Pokud vám rozumím, pane Holmesi,“ řekl sir Henry Baskerville, „někdo ta slova vystřihl nůžkami –“

„Nůžkami na nehty,“ řekl Holmes. „Vidíte, že to byly nůžky s velmi krátkými čepelemi, neboť ten, kdo slova vystřihoval, musel střihnout dvakrát, aby získal souvislá slova ,vyhýbejte se’.“

„Tak jest. Někdo tedy vystřihl slova krátkými nůžkami a pak je klihem –“

„Gumou,“ řekl Holmes.

„Gumou přilepil na papír. Ale rád bych věděl, proč odesílatel napsal slovo ,blata’ rukou.“

„Protože je nenašel vytištěné. Ostatní slova jsou veskrze běžná a pisatel je mohl najít v kterýchkoliv novinách. Slovo ‚blata’ však je méně obvyklé.“

„Pisatel se sice převelmi snažil nezanechat žádných stop, přece však tu máme několik náznaků. Adresa, jak vidíte, je psána neumělými tiskacími písmenami. Leč Timesy jsou list, který sotva najdete mimo okruh velmi vzdělaných lidí. Můžeme proto usoudit, že autor dopisu patří k vzdělaným příslušníkům vyšších kruhů, ale chtěl vzbudit dojem nevzdělaného prosťáčka. Okolnost, že psal tiskacími písmeny, nasvědčuje tomu, že vy, sire Henry, jeho normální rukopis znáte, nebo že se s jeho rukopisem setkáte. Dále jste si jistě povšiml, že slova nejsou přilepena přesně vedle sebe v jedné rovině, ale že některá jsou mnohem výše než ostatní. ,Život’ například se octl daleko od místa, kde by měl být. Tento úkaz může svědčit o ledabylosti vystřihovače, ale může také nasvědčovat, že byl rozčilený, nebo že velmi pospíchal. Já osobně se celkem přikláním k hypotéze vzrušení nebo spěchu, neboť je málo pravděpodobné, že by autor takového důležitého dopisu byl ledabylý. Jestliže však byl v časové tísni, vnucuje se zajímavá otázka, proč byl v časové tísni, neboť dopis, podaný na poštu třebas až časně ráno, musel sira Henryho stihnout ještě před jeho odchodem z hotelu. Obával se autor, že bude vyrušen? Jestliže se obával – koho asi se bál?“

„Nyní se arci dostáváme do oblasti pouhých dohadů,“ řekl doktor Mortimer.

„Řekl bych spíše, že se dostáváme do oblastí, v níž srovnáváme a vážíme eventuality, abychom mohli vybrat tu nejpravděpodobnější. Stavíme obrazotvornost do služeb vědy, ale máme vždycky nějakou hmotnou základnu, která nám slouží jako výchozí bod pro spekulace. Nuže, nepochybuji, že to nazvete dohadem nazdařbůh, řeknu-li vám, že podle mého přesvědčení byla tato adresa skorém určitě napsána v nějakém hotelu.“ „Jak to, prosím vás, můžete tvrdit?“ „Podíváte-li se na obálku opravdu pozorně, seznáte, že pisatel měl potíže jak s perem, tak s inkoustem. Pero zadrhlo a prsklo dvakrát v jednom jediném slově a inkoust v něm třikrát došel, ačkoliv adresa je krátká. To nám ukazuje, že v kalamáři bylo velmi málo inkoustu. Nuže, v domácnosti nebo v kanceláři se jen málokdy stane, aby pero tak zchátralo nebo kalamář tak vyschl. Špatné pero a nadto ještě zaschlý kalamář – taková kombinace je tam zjevem skoro nevídaným. Znáte však hotelová pera a hotelové kalamáře. Tam zase naopak jsou bezvadná psací náčiní zjevem skoro nevídaným. Ano – sotva se rozpakuji říci: kdybychom mohli prohledávat koše na papír v hotelech kolem Charing Cross tak dlouho, až bychom našli zbytky vykuchaných Timesů , mohli bychom rovnou chytit za límec osobu, která tento podivný dopis poslala. Hola! Hola! Copak je to?“

Zkoumal bedlivě arch s nalepenými slovy a držel si papír jen několik málo centimetrů od očí.

„Nuže?“

„Nic tu není,“ řekl a odhodil arch. „Je to půlka obyčejného kancelářského papíru, dokonce bez průsvitky. Myslím, že jsme z toho podivného dopisu vytěžili všechno, co se dalo. A nyní, sire Henry, přihodilo se vám za pobytu v Londýně ještě něco jiného, co by nás mohlo zajímat?“

„Ne, nevím o ničem, pane Holmesi.“

„Nezpozoroval jste, že by vás někdo sledoval?“

„Vypadá to, jako bych byl vkročil rovnou do pěticentové indiánky,“ řekl náš návštěvník. „Proč u sta hromů by mě někdo měl sledovat?“

„Hned k tomu přijdeme. Ale než tak učiníme – nestalo se opravdu nic jiného, co byste nám mohl sdělit?“

„Inu, záleží na tom, co považujete za dostatečně důležité, aby to stálo za sdělování.“

„Za sdělování stojí podle mého názoru všechno, co se vymyká normálnímu průběhu dne.“

Sir Henry se usmál. „Nejsem ještě dost obeznámen s normálním průběhem anglického dne, neboť jsem strávil skoro celý život ve Spojených státech a v Kanadě. Ale doufám, že ztráta jedné boty zde u vás k normálnímu průběhu dne nepatří.“

„Vy jste ztratil jednu botu?“

„Ale, vážený pane,“ zvolal doktor Mortimer, „jen jste ji někam založil. Najdete ji, až se vrátíme do hotelu. Nač byste pana Holmese zatěžoval takovými maličkostmi?“

„Vždyť mě žádal, abych mu pověděl o všem mimořádném.“

„Zcela správně,“ řekl Holmes. „Chci vědět všechno – nechať příhoda vypadá sebepošetileji. Říkáte, že jste ztratil jednu botu?“

„Ztratil nebo někam založil. Obě boty jsem včera večer postavil za dveře svého pokoje – a ráno tam byla jenom jedna. Z toho človíčka, který je čistí, jsem kloudného slova nedostal. A nejhorší na tom je, že jsem ty boty koupil teprve včera večer na Strandu a ještě jsem je neměl na nohou.“

„Když jste je ještě neměl na nohou, proč jste je dával čistit?“

„Byly to těžké hnědé boty a nebyly ještě nikdy leštěny. Proto jsem je dal přede dveře.“

„Rozumím-li tomu správně, tak jste včera, po příjezdu do Londýna, ihned šel a koupil si pár bot?“

„Nakoupil jsem také ještě mnoho jiných věcí. Zde doktor Mortimer mě doprovázel. Chápejte – když mám tam venku dělat zámeckého pána, musím chodit podle toho oblečený, a na tom Západě jsem snad svůj zevnějšek trochu zanedbával. Mezi jiným jsem koupil ty hnědé boty – dal jsem za ně šest dolarů – a jednu mi ukradli, ještě dřív než jsem ji obul.“

„Byla to opravdu krajně bezúčelná krádež,“ řekl Sherlock Holmes. „Přiznám se, že sdílím názor doktora Mortimera a také myslím, že pohřešovaná bota se zanedlouho objeví.“

„A nyní, pánové,“ řekl baronet energicky, „se mi zdá, že jsem se namluvil už dost o tom málu, co vím. Je načase, abyste splnili slib a podrobně mi vyložili, oč zde vůbec jde.“

„Váš požadavek je plně oprávněný,“ odpověděl Holmes. „Doktore Mortimere, myslím, že bude nejlépe, když celý příběh vylíčíte tak, jak jste jej vypověděl nám.“

Náš vědecký přítel se bez zdráhání podjal přiřknutého úkolu, vytáhl z kapsy své papíry a vyložil celý případ tak, jak již učinil předchozího dopoledne. Sir Henry Baskerville naslouchal s největší pozorností.

Tu a tam mu uklouzlo citoslovce překvapení.

„Nuže, zdá se mi, že jsem dostal dědictví s divokým přívažkem,“ řekl, když dlouhé vyprávění bylo u konce. „O psu jsem ovšem slyšel už od své chůvy. Je to zamilovaná historka naší rodiny, ale jakživo mi nenapadlo brát to vážně. Pokud jde o smrt mého strýce – nevím věru, co si myslet. Mám z toho v hlavě zmatek a nemohu si ještě utvořit jasný obraz. Domnívám se ostatně, že ani vy ještě přesně nevíte, zda máme v té věci poslat pro policistu nebo pro faráře.“

„Tak jest.“

„A nyní k tomu přistupuje psaní, které jsem dostal do hotelu. Předpokládám, že zapadá do rámce případu.“

„Z dopisu lze usoudit, že někdo je lépe informován o tom, co se děje na blatech, než my,“ řekl doktor Mortimer.

„A dále z něho lze usoudit,“ řekl Holmes, „že ten někdo vůči vám nechová nepřátelství, neboť vás varuje před nebezpečenstvím.“

„Je ovšem také možné, že mě pisatel z nějakého důvodu chtěl vyděsit do takové míry, že bych se vzdal myšlenky jet na svůj zámek.“

„Inu, ani tuto možnost nelze ovšem vyloučit. Jsem vám, doktore Mortimere, velmi zavázán, že jste mě zasvětil do problému, který skýtá mnoho zajímavých alternativ. Pokud jde o praktickou stránku, musíme si však, sire Henry, především objasnit, je-li radno, abyste jel či nejel na zámek Baskerville.“

„Proč bych tam neměl jezdit?“

„Zdá se, že tam číhá nebezpečí.“

„Myslíte nebezpečí v podobě rodinného zloducha, či máte na mysli nebezpečí v podobě lidských bytostí?“

„To je právě to, co musíme zjistit.“

„Nechť je tomu jakkoliv, mohu vám odpovědět na místě. V celém pekle, pane Holmesi, není ďábla a na celém světě není člověka, jenž by mi mohl zabránit, abych se usadil v domě své rodiny – a můžete to považovat za odpověď s konečnou platností.“ Jeho černé brvy se při těchto slovech svraštily a tvář potemněla ruměncem. Bylo vidět, že ohnivá letora Baskervillů neuhasla ani v tomto posledním představiteli rodu. „Zatím jsem ovšem neměl pokdy promyslet všechno, co jste mi řekl. Je trochu nesnadné,“ dodal, „tolik toho pochopit a všemu porozumět na jedno posezení. Budu potřebovat nějakou hodinku, abych si to všechno v klidu promyslel. Podívejte, pane Holmesi, teď je půl dvanácté a já se vracím rovnou do hotelu. Jakpak kdybyste vy a váš přítel, doktor Watson, přišli a poobědvali s námi? Řekněme ve dvě hodiny? To vám už budu moct lépe říci, jak na to všechno pohlížím.“

„Hodí se vám to, Watsone?“

„Dokonale.“

„Můžete nás tedy v poledne očekávat. Mám vám dát zavolat drožku?“

„Raději bych se prošel. Ta věc mne trochu vzrušila.“

„Velmi rád vás doprovodím,“ řekl jeho společník.

„Setkáme se tedy ve dvě hodiny. Au revoir a dobrý den!“

Slyšeli jsme návštěvníky sestupovat se schodů a slyšeli jsme bouchnout domovní dveře. V mžiku se Holmes změnil. Místo flegmatického snílka tu byl muž činu.

„Obujte se, Watsone, honem, a vezměte si klobouk. Nesmíme ztratit ani okamžik!“ Když odkvapil do svého pokoje, měl na sobě župan, když se za několik vteřin vrátil zpátky, byl vycházkově oblečen. Spolu jsme seběhli se schodů a vyběhli na ulici. Doktor Mortimer a Baskerville byli ještě v dohledu. Šli před námi asi dvě stě metrů ve směru na Oxford Street.

„Mám za nimi doběhnout a zadržet je?“

„Za nic na světě, můj milý Watsone. Vaše společnost mi úplně stačí, nemáte-li námitek a pokud se spokojíte se mnou. Naši přátelé jsou moudří, neboť toto krásné dopoledne je opravdu jak stvořené pro procházku.“

Přidal do kroku, až jsme vzdálenost zmenšili na polovinu. Pak, udržujíce odstup jednoho sta kroků, jsme naše návštěvníky sledovali na Oxford Street a dále po Regent Street. Jednou se naši přátelé zastavili a zahleděli do nějaké výkladní skříně, načež Holmes učinil totéž. V příštím okamžiku tlumeně vykřikl. Z jeho hlasu zaznělo uspokojeni. Sledoval jsem směr Holmesova soustředěného pohledu a viděl jsem, kterak drožka s jedním cestujícím, která dosud stála na druhé straně ulice, začíná zvolna pokračovat v jízdě.

„Tam je náš muž, Watsone! Pojďte, pojďte! Alespoň si ho dobře prohlédneme, nemůžeme-li učinit nic víc.“

V tu chvíli jsem seznal, že se bočním oknem drožky na nás pronikavým pohledem dívá muž s černým plnovousem. V příští vteřině se prudce otevřelo stropní okénko[9], cestující něco zakřičel na vozku a drožka se bláznivým tryskem rozjela po Regent Street. Holmes se dychtivě rozhlížel po jiné drožce, ale žádnou volnou nebylo daleko široko vidět. Pak nedbaje silné frekvence, prudce se rozběhl za pádícím vozidlem, náskok povozu byl však příliš veliký a drožka zmizela z dohledu.

„Tentam!“ řekl Holmes trpce, když se vynořil z proudu vozidel udýchaný a bledý hněvem. „Viděl jste už někdy takovou nepřízeň osudu a takovou nešikovnost pátrače navíc? Watsone, Watsone, jste-li čestný člověk, zaznamenáte i toto a odečtete to od mých úspěchů.“

„Kdo to byl?“

„Nemám potuchy.“

„Zvěd?“

„Z toho, co nám bylo řečeno, jasně vyplývá, že někdo Baskervilla od jeho příjezdu do Londýna velmi bedlivě stopuje. Jak jinak mohlo vejít tak rychle ve známost, že si vyvolil právě hotel Northumberland? Z toho, že ho sledovali první den, usoudil jsem, že ho budou sledovat i druhý den. Snad jste si všiml, že jsem dvakrát nenápadně zašel k oknu, když doktor Mortimer předčítal tu svou starou listinu.“

„Ano, vzpomínám si,“

„Vyhlížel jsem lidi, kteří se zbytečně potloukají po naší ulici, ale nikoho jsem neviděl. Střetáme se s bystrým, prohnaným člověkem, Watsone. Tento případ má hluboké pozadí, a i když jsem v tuto chvíli ještě na vahách, zda mocnost, která s námi navázala dotek, je zlovolná či blahovolná, mám po celou dobu pocit, že někde působí cílevědomá síla. Když naši přátelé odešli, šel jsem okamžitě za nimi v té naději, že objevím jejich neviditelného společníka. Ale neznámý byl tak prohnaný, že se nespoléhal na vlastní nohy, ale najal si drožku, aby mohl jet pomalu za nimi nebo je mohl rychle předjet a uniknout tak prozrazení. Jeho metoda měla ještě dodatečnou výhodu. Byl s to je sledovat i v případě, že by si najali povoz. Jeho postup má arci také jednu zřejmou nevýhodu.“ „Vydal se tím do rukou drožkáře.“

„Přesně tak.“

„Jaká škoda, že jsme nezjistili jeho číslo!“

„Můj milý Watsone, byl jsem sice velmi nemotorný, ale snad si vážně nemyslíte, že jsem opomenul všimnout si čísla? 2704 je náš muž. To nám však pro tuto chvíli není nic platné.“

„Nevidím, co jiného jste mohl udělat.“

„Ve chvíli, kdy jsem zhlédl drožku, jsem se měl okamžitě obrátit a jít opačným směrem. Pak jsem si v klidu a pohodlí mohl najít jinou drožku a jet v uctivé vzdálenosti za naší kořistí. Nebo ještě lépe, mohl jsem jet rovnou k hotelu Northumberland a počkat si tam. Náš známý neznámý by tam byl Baskervilla doprovodil – a pak jsme mohli hůl obrátit. Mohli jsme ho nenápadně sledovat a tak zjistit, kam se uchýlil. Ale dopustili jsme se nerozvážné horlivosti a náš protivník jí s kromobyčejnou rychlostí a energií využil. Prozradili jsme se a záhadný nepřítel nám unikl.“

Za tohoto hovoru jsme kráčeli, co noha nohu mine, po Regent Street a doktor Mortimer i jeho společník nám dávno zmizeli z dohledu.

„Sledovat je nyní by již nemělo smyslu,“ řekl Holmes. „Jejich stín se odporoučel a už se nevrátí. Musíme se podívat, jaké další trumfy máme v ruce, a musíme je vynést co nejenergičtěji. Mohl byste pod přísahou identifikovat tvář neznámého v drožce?“

„Mohl bych toliko odpřísáhnout, že měl plnovous.“

„Jsem na tom stejně – z čehož usuzuji, že to s největší pravděpodobností byl vous falešný. Chytrý muž potřebuje při tak delikátní činnosti plnovous jen k tomu, aby zakryl skutečnou podobu své tváře. Pojďte se mnou, Watsone!“

Vstoupil do filiální kanceláře doručovatelského podniku a byl vřele uvítán ředitelem odbočky.

„Vidím, Wilsone, že jste nezapomněl na drobný případ, v němž se mi k velké mé radosti poštěstilo vám pomoci.“

„Věru nezapomněl jsem, pane. Zachránil jste mé poctivé jméno a snad i můj život.“

„Přeháníte, milý příteli. Neklame-li mě paměť, máte mezi svými mladými pochůzkáři poslíčka jménem Cartwright, jenž za vyšetřování projevil určitou bystrost.“

„Ano, pane, je stále ještě u nás.“

„Mohl byste pro něj poslat? Děkuji vám! A byl bych rád, kdybyste mi mohl rozměnit tuto pětilibrovou bankovku.“

Hoch asi čtrnáctiletý, jenž se dostavil na ředitelův příkaz, měl inteligentní, bystrou tvář. Stál před námi a koukal zbožně a uctivě na slavného detektiva.

„Půjčte mi hotelový adresář,“ řekl Holmes. „Děkuji vám! Pojďte sem, Cartwrighte – zde jsou jména třiadvacíti hotelů, vesměs v bezprostředním okolí Charing Cross. Vidíte?“

„Ano prosím.“

„Navštívíte tyto hotely jeden po druhém.“

„Ano prosím.“

„Pokaždé začnete tím, že dáte vrátnému, jenž stojí před vchodem, jeden šilink. Zde je třiadvacet šilinků.“

„Ano prosím.“

„Vrátnému řeknete, že chcete vidět, co bylo včera vybráno z košů na papír. Řekněte, že důležitý telegram byl nesprávně doručen a že ho hledáte. Rozumíte?“

„Ano prosím.“

„Ve skutečnosti budete hledat prostřední list Timesů , do něhož byly nůžkami vystřihány díry. Zde máte výtisk těch Timesů – a jde o tuto stránku. Jistě ji snadno poznáte, není-liž pravda?“

„Ano prosím.“

„V každém případě vrátný v portále pošle pro vrátného, který má službu v dvoraně. I těm druhým vrátným dáte po šilinku. Zde je třiadvacet šilinků. Je možné, že vám pak ve dvacíti z těch třiadvacíti případů bude řečeno, že smetí z předešlého dne bylo již spáleno nebo odvezeno. V ostatních třech případech vám ukáží hromadu papírů a v těch hromadách budete hledat tuto stránku Timesů . Pravděpodobnost, že ji najdete, je naprosto mizivá. Zde je ještě dalších deset šilinků na nepředvídané výdaje. Hlášení mi podejte před večerem telegraficky do Baker Street. A nyní, Watsone, nám už jen zbývá dotázat se telegraficky na jméno drožkáře číslo 2704 a pak se půjdeme podívat do některé z obrazových galerii v Bond Street. Tak příjemně vyplníme čas, jenž nás dělí od schůzky v hotelu.“