Pes baskervillský

Kapitola VI Zámek Baskerville

Sir Henry Baskerville a doktor Mortimer byli ve stanovený den připraveni a vydali jsme se, jak dohodnuto, na cestu do Devonského hrabství. Sherlock Holmes jel se mnou na nádraží a dával mi poslední instrukce a rady.

„Nechci ovlivňovat váš nestranný úsudek tím, že bych vás zasvěcoval do svých teorií a podezření, Watsone,“ řekl. „Chtěl bych, abyste mě co nejúplněji informoval o faktech. Teoretizování můžete přenechat mně.“

„Jaká fakta máte na mysli?“

„Jde mi o všechno, co může jakýmkoliv způsobem, třebas sebenepřímějším, souviset s naším případem. Obzvláště mám na mysli vztahy mladého Baskervilla k jeho sousedům a případné nové podrobnosti týkající se smrti sira Charlese. Sám jsem za posledních dnů trochu pátral, ale výsledky jsou žel negativní. Jenom jedno se zdá být jisté. Nejbližší dědic ze zákona, Jakub Desmond, je skutečně starý pán velmi laskavé letory, takže nepřichází v úvahu jako původce nepříjemností, které potkaly sira Henryho. Opravdu se domnívám, že Jakuba Desmonda můžeme ze seznamu podezřelých škrtnout. Zbývají tedy lidé, kterými bude mladý Baskerville obklopen na blatech.“

„Nebylo by dobré především se zbavit těch manželů Barrymorových?“

„Nikoliv. Nemohl byste se dopustit horší chyby. V případě, že jsou nevinní, dopustili bychom se na nich kruté křivdy. Jsou-li vinni, zahodili bychom tím všechny možnosti, jak je usvědčit. Ne, ne, podržíme si je na naší listině podezřelých. Potom, neklame-li mě paměť, je na zámku ještě štolba. Na blatech jsou dva rolníci. Pak je tu náš přítel doktor Mortimer, o němž se domnívám, že je naprosto počestný, a jeho manželka, o níž nevíme vůbec nic. Dále tu máme toho přírodozpytce Stapletona a jeho sestru, která je prý mladá dáma oplývající mnohým půvabem. Jiným neznámým činitelem je pan Frankland z Lafterského statku a několik málo dalších sousedů. Všech těchto lidí si musíte obzvlášť bedlivě všímat.“

„Přičiním se, seč budu.“

„Jste, doufám, ozbrojen?“

„Ano, myslel jsem si, že to neuškodí.“

„Naopak. Mějte revolver při sobě dnem i noci a nikdy v ostražitosti nepolevujte.“

Naši přátelé už obsadili oddíl první třídy a čekali nás na nástupišti.

„Ne, nemáme pro vás žádných nových zpráv,“ odpověděl doktor Mortimer na otázku mého přítele. „Jedno ale vám mohu odpřísáhnout: za poslední dva dny jsme nebyli sledováni. Dávali jsme si cestou dobrý pozor. Žádný zvěd by nebyl unikl naší pozornosti.“

„Předpokládám, že jste se vždycky drželi pohromadě?“

„Kromě včerejška. Když jsem ve městě, věnuji vždycky jeden den čirým nezkaleným radovánkám a zábavě. Strávil jsem tudíž jeden den v Muzeu chirurgické koleje.“

„A já jsem se šel podívat na lidičky v parku,“ řekl Baskerville. „Ale neměli jsme vůbec žádné potíže.“

„Nicméně to bylo velmi nemoudré,“ řekl Sherlock Holmes, potřásaje hlavou a tváře se velmi vážně. „Prosím vás, sire Henry, abyste nechodil sám. Jestli té rady nebudete dbát, stihne vás nějaké veliké neštěstí. Dostal jste zpátky tu druhou botu?“

„Nikoliv, pane Holmesi. Je nenávratně tatam.“

„Skutečně? Toť velmi zajímavé. Nuže, sbohem,“ dodal, když se vlak začal pomalu rozjíždět. „Pamatujte, sire Henry, na jednu větu té podivné staré pověsti, kterou nám doktor Mortimer předčítal, a vyhýbejte se blatům v hodinách temnoty, kdy mocnosti zla jsou nejsilnější.“

Už jsme vyjížděli z nádraží, když jsem se ohlédl za mizejícím nástupištěm a viděl jsem vysokou asketickou postavu Sherlocka Holmese, jak nehnutě stojí a dívá se za námi.

Cesta ubíhala rychle a příjemně a strávil jsem ji tím, že jsem se blíže seznamoval se svými dvěma společníky, a tím, že jsem si hrál s kokršpanělem doktora Mortimera. Za několik málo hodin hnědá půda zčervenala, jíl se změnil v žulu a červené krávy se pásly na pěkně ohrazených lukách, kde šťavnatá tráva a bohatší vegetace svědčily o lepším, byť i vlhčím podnebí. Mladý Baskerville koukal dychtivě z okna a radostí hlasitě vykřikl, když poznal povědomé rysy devonské krajiny.

„Viděl jsem hezký kousek světa od chvíle, kdy jsem odsud odjel, doktore Watsone,“ řekl, „ale neviděl jsem nic, co by se tomuhle vyrovnalo.“

„Nikdy jsem neviděl rodáka z Devonu, který by nepřísahal na svůj kraj,“ podotkl jsem.

„Záleží stejnou měrou na rase člověka jako na krajině,“ řekl doktor Mortimer. „Když se podíváte na našeho přítele, poznáte na první pohled zaoblenou hlavu Kelta, jež má v sobě keltský dar nadšení a schopnost přilnout. Hlava nebožtíka sira Charlese představovala vzácný typ, jenž zahrnoval znaky zpola gaelské, zpola irské. Vy jste však byl velmi mlád, když jste viděl zámek Baskerville naposledy?“

„Byl jsem ještě chlapec, když zemřel můj otec, a zámek jsem vůbec nikdy neviděl, neboť jsme bydleli na malém statku při jižním pobřeží. Odtamtud jsem jel přímo ke známým v Americe. Říkám vám, že to je pro mne všechno tak nové jako pro doktora Watsona a už se prostě nemohu dočkat, abych spatřil vřesoviště a blata.“

„Vážně? Vaše přání je tedy snadno splnitelné, neboť tamhle máte vřesoviště i blata,“ řekl doktor Mortimer a ukázal z okna vagónu.

Nad zelenými obdélníky polí a nad vrcholky nevysokého lesíku zvedal se v dáli šedý melancholický kopec s hřebenem podivně rozeklaným. Strměl tam v mlhavé dáli, fantastický, jakoby vzatý z krajiny, jaké vídáme ve snách. Baskerville dlouho seděl s očima upřenýma na kopec a v jeho dychtivé tváři jsem četl, kolik to pro něho znamená, ta první podívaná na divný kus země, které muži jeho krve tak dlouho vládli a které tak hluboce vtiskli svůj znak. Seděl tady v tom tvídovém obleku a se svým americkým přízvukem v rohu prozaického železničního kupé, a přece – když jsem se díval do jeho temné, výrazné tváře, cítí] jsem víc než kdy jindy, že je skutečným, pravým potomkem starého rodu ohnivých, prudkých a panovačných šlechticů. Hrdost, odvaha a síla se zračily v jeho hustém obočí, citlivém chřípí a velkých hnědých očích. Čeká-li nás skutečně na těchto ponurých blatech poslání obtížné a nebezpečné, toto –pomyslel jsem si – je alespoň muž, pro kterého můžete podstoupit nebezpečenství s jistotou, že je bude s vámi sdílet jako věrný a statečný druh.

Vlak zastavil na venkovském nádražíčku a všichni jsme vystoupili. Venku, za nízkým bílým plotem, čekal malý otevřený dostavník s párem nevelkých, ale silných koní. Náš příjezd byl zřejmě velikou událostí, neboť železničáři v čele s přednostou se kolem nás shlukli a ujali se zavazadel. Byl to líbezný, prostý kus venkova, a byl jsem tudíž překvapen, že u východu stojí dva muži vojenského vzezření v tmavých uniformách. Opírali se o své karabiny, a když jsme je míjeli, ostře si nás prohlíželi. Kočí, zakaboněný šlachovitý pořízek, pozdravil sira Henryho Baskervilla a za několik minut jsme již uháněli s větrem o závod po široké bílé silnici. Vlevo i vpravo od nás stoupaly v mírných vlnách kopečky, jejichž stráně sloužily za pastviště. Tu a tam vykoukl z husté zeleně vikýř starobylého domu, ale za pokojnou slunnou krajinou zvedal se, kam oko zabloudilo, do večerního nebe melancholický obrys blat, z něhož strměly rozsochaté, zlověstné kopce.

Povoz odbočil z okresní silnice a klikatá cesta začala stoupat. Co chvíli jsme jeli úvozem, který vyhloubila staletí kol; vysoké stráně úvozů byly hustě porostlé rašelinným mechem, z něhož crčela voda, a šťavnatými přesličkami. Hnědnoucí kapradí a ostružiníky svítily v záři zapadajícího slunce. Cesta stoupala a stoupala, přejeli jsme po úzkém žulovém mostě a pak jsme jeli podle divoké, zpěněné bystřiny, která se s hukotem hnala kamenným řečištěm plným balvanů. Jak silnice, tak řeka vedly do údolí hustě zarostlého zakrslým dubem a zakrslými borovicemi. Při každé zatáčce Baskerville propukal v radostné volání. Dychtivě se rozhlížel a jeho otázkám a vyptávání nebylo konce. Pro něho zde bylo všechno čarokrásné – já však cítil, jako by se nádech melancholie prostíral nad krajem, jenž nesl zřetelně stopy umírajícího rodu. Na polích a lukách ležel koberec ze žlutého listí a žluté listí se na nás snášelo, když jsme jeli lesem. Rachot našich kol slábl a mizel, když kočár projížděl závějemi tlící vegetace – a zdálo se mi, že smutné věru dary hází příroda před kočár vracejícího se dědice Baskervillů.

„Hola!“ zvolal doktor Mortimer, „copak to je?“

Před námi strměl vysoký sráz, vřesem porostlý výběžek blat. Na hřebenu hory rýsovala se tvrdě a jasně jako jezdecká socha na obrovském podstavci silueta vojáka na koni. Temná a přísná postava měla na ruce pušku připravenou k palbě. Voják střežil silnici, po které jsme jeli.

„Co to, Perkinsi?“ zeptal se doktor Mortimer.

Náš kočí se poobrátil na kozlíku,

„Z Princetownu utekl trestanec, pane. Už je tři dni venku a dozorci a vojáci hlídají všechny cesty a všechna nádraží, ale ještě ho okem nespatřili. Sedláci tady jsou velice nesví, pane, to vám řeknu.“

„Ovšem, na druhé straně, pokud vím: dostávají pět liber, když poskytnou informaci o uprchlíkovi.“

„To je pravda, pane, ale vyhlídka na pět liber moc netáhne, když člověk má na druhé straně vyhlídku, že bude podřezanej. Víte, on to není obyčejný trestanec. Je to chlap, který se nezastaví před ničím,“

„Kdopak to je?“

„Je to Selden, ten nottinghillský vrah.“

Dobře jsem se na ten případ pamatoval, neboť se o něj svého času zajímal Holmes, a to pro mimořádnou krutost pachatele a pro hrůznou a naprosto zbytečnou brutálnost, jež charakterizovala vrahovy činy. Trest smrti byl proměněn v trest doživotního žaláře jen z toho důvodu, že právě to pachatelovo běsnění vzbudilo pochybnosti, zda vrah je zcela příčetný. Náš kočár vyjel na hřeben pahorku a před námi se rozprostřela obrovská plocha blat, posetá rozsochatými kamennými mohylami a bizarními balvany. Chladný vítr zavál od blat a všechny nás roztřásl. Tam někde, kdesi na této bezútěšné pláni, číhá ten zlosyn, skrývá se jako divoké zvíře v nějaké sluji, se srdcem plným nenávisti a zloby proti lidskému pokolení, které ho vyvrhlo. Uprchlý vrah – toho ještě bylo třeba k dokreslení ponurého obrazu, jaký skýtaly pustá, neplodná země, chladný vítr a stmívající se obloha! I Baskerville zmlkl a vyhrnul si límec převlečníku.

Úrodnou zem jsme nechali za sebou a pod sebou. Ohlédli jsme se po ní a viděli jsme šikmé sluneční paprsky, jak mění potoky v zlaté stuhy a jak tam žhne červená země nově obrácená pluhem, jak slunce prozařuje podrostem zalesněných pásem. Silnice před námi byla čím dál tím smutnější a kostrbatější, vedla přes červené a nahnědlé stráně plné olbřímích balvanů. Tu a tam jsme minuli selské stavení. Zdi i střecha z kamene a žádný břečťan, který by mírnil strohé, nepřívětivé obrysy domu. Pojednou se našim zrakům objevila jakási rozlehlá prohlubeň pohárovitého tvaru, nestejnoměrně posázená duby a borovicemi; kmeny byly zprohýbané a deformované lety zuřivých vichřic. Dvě vysoké štíhlé věže vyčnívaly nad stromy. Kočí ukázal bičem:

„Zámek Baskerville,“ řekl.

Jeho pán vstal. Ruměnec se mu rozlil po lících a oči mu svítily. Za několik minut jsme byli u hlavního vjezdu do zámeckého parku. Bránu tvořila fantastická spleť umně tepaných a proplétaných železných mříží, starobylé, nečasem ošlehané pilíře po jejich stranách byly obrostlé lišejníky a nesly na vrcholcích znak rodu Baskervillů, kančí hlavu. Vrátnice u vjezdu byla už jen hromadou žulových trosek a obnažených žeber, ale naproti již stála nová budova zpola dostavěná – první ovoce jihoafrického zlata, jež přivezl sir Charles.

Bránou jsme projeli do aleje, kde napadané listí zase ztlumilo kola kočáru a kde se větve starých stromů nad našimi hlavami spojovaly ve strop šerého ponurého tunelu. Baskerville se zachvěl, když pohleděl do dlouhého, temného stromořadí, na jehož druhém konci jako nějaká vidina prokmitával zámek.

„Bylo to zde?“ otázal se tichým hlasem.

„Ne, ne, tisová alej je na druhé straně.“

Mladý dědic se sklíčeně rozhlédl kolem sebe.

„Vůbec se nedivím, že strýc měl v takovém prostředí neblahé předtuchy,“ řekl. „Zde by měl nahnáno každý. Do půl roku zde budu mít špalír elektrických lamp a nepoznáte to tady, až před průčelím zámku bude svítit tisícisvíčková Swan–Edisonova hruška[10].“

Vjezdová alej vyústila na obrovské travnaté prostranství a zámek ležel před našimi zraky. V houstnoucím soumraku jsem ještě rozpoznal, že středem zámku je těžká kvádrová budova, z niž vyčnívá krytý podjezd, nesený sloupy. Celé průčelí bylo zahaleno v břečťan, jen tu a tam – před oknem či erbem – byl z něho vystřižen čtverec nebo obdélník. Z tohoto ústředního masívu strměly obě symetrické věže, starobylé, s cimbuřím a četnými střílnami. Nalevo a napravo od věží začínala modernější zámecká křídla z černé žuly. Matná zář prosvítala sklíčky starobylých, sloupkových oken a ze štíhlých komínů na vysoké srázné střeše vystupoval osamocený sloup černého kouře.

„Vítejte, sire Henry! Vítejte na zámku Baskerville!“

Ze stínu podjezdu vyšel urostlý muž, přistoupil ke kočáru a otevřel dvířka. V žlutavém světle haly se rýsovala silueta ženy. I ona vyšla a pomáhala kočímu při vykládání našich zavazadel.

„Nebudete mi, doufám, zazlívat, sire Henry, že pojedu rovnou domů,“ řekl doktor Mortimer. „Žena mě očekává.“

„Ale zdržíte se přece chvíli a povečeříte s námi?“

„Nikoliv, nikoliv, musím jet dál. Je také pravděpodobné, že mě čeká práce. Rád bych zůstal a provedl vás po zámku, ale Barrymore bude jistě lepší průvodce než já. Sbohem tedy a neváhejte poslat pro mne, ve dne nebo v noci, jestli vám budu moci něčím posloužit.“

Rachot kol zanikal v aleji, když jsme, sir Henry a já, vcházeli do haly. Těžké dveře zámku se za námi dunivě zavřely. Byla to krásná místnost, v níž jsme se ocitli, prostorná, vysoká, s ohromnými stropními trámy z dubu věkem zčernalého. Ve velkém starosvětském krbu, za vysokými železnými kozami praskala a sršela ohromná hořící polena. Sir Henry i já jsme si šli k ohni hřát ruce, neboť jsme byli dlouhou cestou prokřehlí. Pak jsme se začali rozhlížet, viděli jsme vysoká úzká okna se sklíčky lemovanými olovem, dubové táflování a na zdech jelení parohy a erby a znaky, a všechno bylo nejasné a temné v tlumeném světle lampy, jež hořela uprostřed haly.

„Je to tu zrovna takové, jak jsem si to představoval,“ řekl sir Henry. „Není to typický obraz starého rodového sídla? Když si člověk pomyslí, že toto je dvorana, ve které moji příbuzní žili po pět set let – při takovém pomyšlení je člověku až nějak slavnostně u srdce!“

Rozhlížel se kolem sebe a viděl jsem, jak se jeho temná tvář jasní chlapeckým nadšením. Tam, kde stál, světlo lampy na něho plně dopadalo, ale dlouhé stíny se táhly po zdi a visely nad ním jako černý baldachýn. Barrymore, jenž odnášel naše zavazadla do našich pokojů, se vrátil a stál nyní před námi v uctivém postoji dobře vycvičeného sloužícího. Byl to muž pozoruhodného zevnějšku, vysoký, pohledný, s černým plnovousem pravoúhle zastřiženým a s bledou tváří důstojných rysů.

„Má být večeře podávána ihned, pane?“

„Je hotová?“

„Za několik málo minut bude připravena, pane. Teplou vodu najdete ve svých pokojích. Má žena a já, sire Henry, zde s radostí pobudeme k vašim službám, dokud neučiníte potřebná opatření, ale uvidíte, že za těchto nových okolností bude zámek potřebovat velmi početné služebnictvo.“

„Co míníte těmi novými okolnostmi?“

„Chtěl jsem tím toliko říci, pane, že sir Charles žil v podstatě naprosto samotářsky a my byli s to uspokojit všechny jeho požadavky. Vy, pane, si zajisté budete přát více společenského života, a vaše domácnost si tudíž vyžádá změny.“

„Znamená to, že vaše žena a vy mi chcete dát výpověď?“

„Pouze tehdy, nebudete-li mít námitek, pane.“

„Ale vaše rodina byla u nás po mnohé generace, že ano? Mrzelo by mě, kdybych svůj život zde začal tím, že přervu staré tradiční svazky.“

Měl jsem dojem, že na komorníkově bílé tváři vidím jakési známky dojetí.

„Nebylo by to, pane, milé ani mně, ani mé ženě. Ale mám-li říci pravdu, byli jsme oba siru Charlesovi velmi oddáni a jeho smrt byla pro nás těžkým otřesem. A dům nám utrpěnou ztrátu stále a velmi bolestně připomíná. Obávám se, že bychom na baskervillském zámku už nikdy neměli klidnou chvíli.“

„Co tedy chcete dělat?“

„Nepochybuji, pane, že se nám podaří osamostatnit se v nějakém obchodu. Štědrost sira Charlese nám k tomu poskytla prostředky. A nyní, pane, bych vás snad mohl uvést do vašich pokojů.“

Kolem celé staré haly se ve značné výši táhla sloupová galerie, na niž vedlo dvojité schodiště. Od ústí schodiště pak vedly po celé délce zámku dvě dlouhé chodby, z nichž se vcházelo do jednotlivých ložnic. Můj pokoj byl v témž křídle jako Baskervillův a v bezprostřední jeho blízkosti. Ukázalo se, že tyto místností jsou mnohem modernější než střední část zámku, a světlé tapety a množství svíček poněkud zjasnily ponurý dojem, kterým na mne zámek při příjezdu zapůsobil.

Jídelna však, do které se vcházelo z haly, byla místem stínů a sklíčenosti. V dlouhém sále s vyvýšenou estrádou, na které kdysi sedávala rodina odděleně od členů družiny, byla na jednom konci galerie pro hudebníky. Černá trámy se vznášely nad našimi hlavami a za trámy bylo vidět strop kouřem zčernalý. V dobách, kdy zde jako iluminace hořely plápolající pochodně, kdy zde hýřily barvy a zvučela obhroublá rozjařenost středověkého banketu, byl sál snad docela milý; dnes však, kdy tu seděli jen dva tmavě oblečení muži a kdy jediným osvětlením byla zastíněná lampa, vrhající malý kruh světla, člověku se bezděky tlumil hlas a klesala nálada. Dlouhá řada zašlých předků v nejrůznějších kostýmech, od alžbětinského rytíře až po vyfintěného kavalíra z dob regentství, na nás upřeně shlížela a tísnila nás svou mlčenlivou společností. Mluvili jsme málo a nevím, jak Baskerville, ale já alespoň jsem byl rád, když jsme se mohli uchýlit do moderního kulečníkového pokoje a zapálit si cigaretu.

„Na mou čest, není to bydlo zrovna veselé,“ řekl sir Henry. „Člověk by si na to jistě zvykl, ale zatím si tu připadám poněkud jako ryba na suchu. Vůbec se nedivím, že to strýci šlo trochu na mozek, když v takovémhle domě žil pořád sám a sám. Tak či onak – jestli nemáte nic proti tomu, mohli bychom jít dnes brzo spát a možná že ráno bude všechno vypadat veseleji.“

Než jsem ulehl, rozhrnul jsem záclony a podíval se z okna. Měl jsem vyhlídku na travnatou plochu před portálem zámku. Za volným prostranstvím v sílící vichřici sténaly a prohýbaly se stromy. Půlměsíc vykoukl trhlinami v uhánějících mračnech. V jeho studeném světíc jsem spatřil daleko za stromy rozsochatý hřeben skal a dlouhý plochý úsek melancholických blat. Stáhl jsem záclony a řekl jsem si, že tento poslední dojem je v dokonalém souladu s předchozími.

A přece to nakonec nebyl poslední dojem. Ačkoliv jsem byl znavený, nemohl jsem usnout. Převracel jsem se na lůžku z boku na bok v marné snaze přivolat spánek, jenž se nechtěl dostavit. Kdesi v dálce odbíjely hodiny čtvrtě, ale jinak byl celý starý zámek pohřížen v ticho smrti. A pak najednou dolehl hlubinou noci k mému sluchu nějaký zvuk, jasně, zřetelně a neomylně. Byl to vzlyk ženy, dušený výkřik člověka, jenž je mučen neovladatelným žalem. Posadil jsem se na posteli a napjatě poslouchal. Zvuk nemohl přicházet z veliké dálky, bylo to zcela jistě v domě. Po půl hodiny jsem čekal s krajním napětím, ale nebylo slyšet nic než odbíjející hodiny a břečťan, jenž harašil o zeď.