Pes baskervillský

Kapitola VIII První zpráva doktora Watsona

Další běh událostí vylíčím tím, že zde otisknu dopisy, které jsem onoho času napsal Sherlocku Holmesovi. Psaní leží přede mnou na stole. Jedna stránka chybí, ale jinak jsou kompletní a ukazují mé tehdejší pocity a má tehdejší podezření přesněji, než by je dovedla reprodukovat má paměť – ačkoliv mám tragické událostí oněch dnů věru živě před očima.

Milý Holmesi, předchozí mé dopisy a telegramy Vás podrobně informovaly o všem, co se děje v tomto bohem opuštěném koutě světa. Čím déle zde člověk prodlévá, tím hlouběji se mu v duši usazuje duch blat, jejich pustota, ale i jejich ponurý půvab. Jakmile zakotvíte v blatech, dáte tím vale veškeré moderní Anglii, na druhé straně však, kamkoliv se zde obrátíte, tušíte příbytky a dílo prehistorického člověka. Ať jdete, kudy jdete, všude najdete domy těch zapomenutých kmenů, jejich hroby a obrovské monolity, jež snad vyznačovaly jejich božiště. Díváte-li se na jejich šedé kamenné chaty, vystupující ze zjizvených strání, necháváte za sebou své století, a kdybyste zahlédl chlupatého, v srst oděného muže, jak vylézá z nízkých dveří a přikládá k tětivě luku šíp s kamenným hrotem – ujišťuji Vás, že byste jeho přítomnost zde považoval za přirozenější než svou vlastní. Nejpodivnější snad je, že jich tak mnoho žilo právě zde, kde půda jistě už i tehdy byla krajně neúrodná. Nejsem archeolog, ale domnívám se, že to byly kmeny nebojovné, pronásledované a že se musely spokojit s tím, co nikdo jiný nechtěl.

Tohle všechno nemá ovšem pranic společného s posláním, které jste mi svěřil, a patrně to Vás, člověka přísně praktického, nebude zajímat ani zbla. Živě si pamatuji, jak dokonale jedno Vám bylo, zda se Slunce točí kolem Země nebo obíhá-li Země kolem Slunce. Dovolte mi tedy, abych se vrátil k faktům, týkajícím se sira Henryho Baskervilla.

Nedostal-li jste ode mne za několik posledních dnů žádné zprávy, důvodem toho je, že jsem zatím neměl nic důležitého, co bych Vám mohl sdělit. Pak se přihodilo něco překvapivého, o čem Vám za chvíli povím. Především však musím doplnit běžné zpravodajství, abyste byl plně informován o všech složkách zdejší situace.

Jedním z činitelů, o němž jsem dosud řekl jenom maličko, je uprchlý trestanec na blatech. Obecně se začíná věřit, že utekl nadobro, a obyvatelé samot v tomto okrese si oddychli. Od jeho útěku z trestnice uplynulo čtrnáct dní a po celou tu dobu nebylo o něm ani vidu, ani slechu. Lze si sotva představit, že by byl mohl na blatech obstát po dva týdny. Pokud by šlo o možnosti úkrytu, neměl by arci žádných obtíží. Kterákoliv z kamenných chýši by mu k tomu účelu mohla posloužit. Leč neměl by tam co jíst, leda že by lapil a zabil nějakou ovci. Domníváme se tedy všichni, že je tentam, a lidé na osamělých usedlostech mají klidnější noci.

Zde v zámku jsme čtyři zdraví, statní muži, a dovedli bychom se tedy o sebe sdostatek postarat, přiznávám se však, že mi pomyšlení na Stapletonovy dělalo starosti. Jejich dům je na míle vzdálen od nejbližší pomoci a celé osazenstvo tvoří služebná, jeden starý sluha a sestra a bratr, jenž není žádný silák. V případě, že by se nottinghillskému vrahu podařilo dostat se do domu, byli by obyvatelé vydáni nelítostnému, ke všemu odhodlanému zločinci na milost a nemilost. Jak sir Henry, tak i já jsme byli velmi znepokojeni a sir Henry jim nabídl, že pošle štolbu Perkinse, aby přespával v jejich domě, Stapleton však o ničem takovém nechtěl ani slyšet.

Faktem je, že náš přítel baronet začíná jevit značný zájem o sličnou sousedku. Vůbec se tomu nelze divit, neboť energický muž jako on nemá v té zdejší samotě, co by ho rozptýlilo nebo jinak zaměstnalo – a slečna Stapletonová je žena fascinující a čarokrásná. Má do sebe cosi tropického a exotického, co jedinečně kontrastuje s jejím chladným, nevznětlivým bratrem. Než i on člověku vnuká představu skrytých vášní. Jisté je, že má na mladou ženu velmi vyhraněný vliv, neboť jsem si všiml, že se slečna Stapletonová při hovoru neustále po něm dívá, jako by na něm žádala schválení toho, co říká. Doufám, že je na ni hodný. V jeho očích je tvrdý lesk, jeho tenké rty bývají pevně sevřeny, což zpravidla svědčí o povaze nekompromisní, ba někdy i drsné. Je to člověk, kterého byste jistě pozoroval se zájmem.

Onoho prvního dne skutečně sira Henryho navštívil a hned nazítří nás oba vzal na blata, aby nám ukázal prohlubeň, v níž podle pověsti zahynul hříšný Hugo. Ušli jsme několik mil napříč blaty a dospěli na místo tak ponuré, že sám jeho ráz mohl dát vzniknout přízračné pověsti. Krátké údolí, sevřené rozeklanými skalisky, vede na otevřené travnaté prostranství, kropenaté bílým suchopýrem. Uprostřed této louky strmí dva obrovské balvany, nahoře zvětralé a špičaté tak, že vypadají jako velké pahýlovité tesáky nějaké olbřímí bestie. Po všech stránkách to zde odpovídalo dějišti dávné tragédie. Sir Henry projevoval velký zájem a tázal se Stapletona víc než jedenkrát, zda opravdu věří v možnost, aby nadpřirozeno zasahovalo do záležitostí lidí. Mluvil lehkým konverzačním tónem, ale bylo zřejmé, že otázky míní velmi vážně. Stapleton odpovídal opatrně a obecně, leč nebylo nesnadné vycítit, že by mohl říci více, než říká, a že nevyslovuje plné své mínění jen z ohledu na baronetovy city. Pověděl nám o podobných případech, kdy rody byly sužovány silami zla, a nakonec jsme museli mít dojem, že ve svém nitru lidový názor o kletbě Baskervillů sdílí.

Na zpáteční cestě jsme se stavili u Stapletonů a zůstali tam na oběd a při této příležitosti se sir Henry seznámil se slečnou Stapletonovou. Od prvního okamžiku bylo zřejmé, že na něho silně zapůsobila, a musel bych se velmi mýlit, kdyby nešlo o náklonnost oboustrannou. Na cestě domů o ni mluvil znova a znova a od té chvíle sotva minul den, abychom ty sourozence neviděli. Dnes u nás budou večeřet a mluvilo se o tom, že příští týden půjdeme k nim. Dalo by se předpokládat, že takový sňatek by musel být Stapletonovi velmi vítaný, a přece jsem víc než jednou spatřil na jeho tváři výraz krajní nelibosti, když se sir Henry poněkud dvořil jeho sestře. Jistě má sestru velmi rád a bez ní by tu byl velmi opuštěný, ale byl by to přece vrchol sobectví, kdyby jí bránil provdat se tak skvělým způsobem. Přesto jsem si jist, že nechce, aby jejich náklonnost vzrostla v lásku, a mnohokrát jsem pozoroval, že si dává velmi záležet na tom, aby nebyli ani chvíli spolu sami. Mimochodem řečeno, plnění Vašich instrukcí, abych nenechával sira Henryho vycházet samotného, bude mnohem obtížnější, přibude-li ke všem ostatním našim mrzutostem ještě milostný románek. Valem bych pozbyl na své populárnosti, kdybych pak vykonával Vaše příkazy do posledního písmene.

Ondy – ve čtvrtek, abych se vyjádřil přesněji – obědval u nás doktor Mortimer. Při archeologickém průzkumu kterési mohyly ukořistil prehistorickou lebku a byl štěstím bez sebe. Jakživ jsem neviděl tak urputného nadšence! Po obědě se dostavili Stapletonovi a na přání sira Henryho nás dobrák doktor vzal všechny do tisové aleje, aby nám na místě ukázal, co a jak se osudné noci zbělilo. Cesta tisovou alejí je dlouhá a skličující, neboť jdete mezi dvěma vysokými valy přistřižených stromů. Vlevo i vpravo máte po úzkém pruhu trávníku. Na druhém konci aleje je starý polozřícený letohrádek. Uprostřed aleje je branka na blata, kde starý pán zanechal doutníkový popel. Branka je dřevěná s petlicí. Za brankou se prostírají nekonečná blata. Vzpomněl jsem si na Vaši teorii o celém případu a snažil jsem se představit si v duchu sled událostí. Když zde starý pán stál, spatřil, že se k němu něco blíží po blatech. Něco, co ho tak vyděsilo, že pozbyl soudnosti a dal se na útěk a utíkal tak dlouho, až zemřel hrůzou a vyčerpáním. Zde je ten dlouhý ponurý tunel, kterým prchal. Ale před čím? Před ovčáckým psem z blat? Nebo před černým, obludným, neslyšitelným psem z jiného světa? Spolupůsobil při tom člověk? Ví ten bledý, slídivý Barrymore víc, než je ochoten říci? Je to všechno nejasné a mlhavé, ale v pozadí je stále temný stín zločinu.

V době, jež uplynula od mého posledního dopisu, jsem se seznámil s dalším sousedem. Je to nějaký pan Frankland, jenž bydli v sídle zvaném Lafter, nějaké čtyři míle od nás na jih. Je to starší člověk, červený ve tváři, bělovlasý a cholerický. Jeho koníčkem je britské právo a v různých soudních sporech utratil už skutečné jmění. Soudí se pro pouhé potěšení a nezáleží mu na tom, je-li žalobcem nebo žalovaným. Netřeba jistě říkat, že holduje kratochvíli věru nákladné. Někdy zahradí nějakou cestu a pak provokuje obecní radu, aby na něm soudně vymáhala odpíranou služebnost[15] a aby ho donutila cestu zase uvolnit. Jindy opět vlastnoručně zbourá něčí vrata a prohlásí, že tudy od nepamětna vedla veřejná stezka, a dá se od postiženého občana žalovat pro rušení držby. Je velmi zběhlý ve starém patrimoniálním[16] i obecním právu a užívá svých znalostí někdy ve prospěch obyvatel vesnice Fernworthy a někdy v jejich neprospěch, takže ho vesničané jednou nesou obcí triumfálně na ramenou a jindy ho zase in effigie[17] upalují – podle zaměření jeho posledního kousku. Tvrdí se, že má toho času na krku ne méně než sedm procesů, které patrně pohltí zbytek jeho jmění, takže bude nadále neškodný jako vosa bez žahadla. Až na to sudičství je to přívětivý, zřejmě dobrosrdečný člověk a zmiňuji se o něm jen proto, že jste velmi naléhal, abych Vám podal charakteristiku lidí kolem nás. V přítomné době Frankland holduje novému sportu. Jako hvězdář–amatér vlastni znamenitý dalekohled. Nyní ho má na ploché střeše svého domu a sedí za ním po celé dny a soustavně obhlíží blata v naději, že zahlédne uprchlého trestance. Kdyby svou energii obmezil na toto vyhlížení, všechno by bylo v pořádku, šeptá se však, že míní udělat trestní oznámení na doktora Mortimera, že bez povoleni nejbližších příbuzných zesnulého otevřel hrob člověka. Kteréhožto činu se dopustil tím, že otevřel mohylu a vykopal lebku člověka z mladší doby kamenné! Zkrátka, pan Frankland se stará o to, aby náš život nebyl příliš monotónní, a poskytuje nám trochu obveselení, které tady tolik potřebujeme.

A nyní, kdy jsem Vás seznámil se vším, co se týká uprchlého trestance, Stapletonů, doktora Mortimera a Franklanda, dovolte, abych skončil tím, co je ze všeho nejdůležitější, a pověděl Vám obšírněji o manželech Barrymorových, a obzvláště o překvapení, které jsme zažili v nocí na dnešek.

Začnu s Vaším pokusem, s telegramem, který jste poslal z Londýna, abyste zjistil, zda Barrymore je opravdu zde. Už jsem Vám reprodukoval poštmistrovu výpověď, z níž vyplývá, že pokus selhal, a že tedy stále ještě nemáme nižádných důkazů. Pověděl jsem siru Henrymu, jak se věci mají, a on reagoval svým přímočarým způsobem. Neprodleně zazvonil na Barrymora a zeptal se ho, zda přijal telegram osobně. Barrymore odpověděl kladně.

„Odevzdal vám hoch telegram přímo do ruky?“ otázal se sir Henry.

Barrymore se zatvářil překvapeně a chvíli přemýšlel.

„Ne, pane,“ řekl. „Byl jsem právě na půdě a žena mi telegram přinesla nahoru.“

„Odpověděl jste na něj osobně?“

„Ne; řekl jsem ženě, co má odpovědět, a žena to šla napsat dolů.“

Večer se Barrymore sám vrátil k otázce.

„Nepochopil jsem dnes ráno, sire Henry, kam směřují vaše otázky,“ řekl. „Doufám, že jsem neučinil nic, čím bych se připravil o vaši důvěru?“

Sir Henry ho musel ujistit, že tomu tak není, a uchlácholil ho tím, že mu dal značnou část svých starých šatů, neboť právě dostal z Londýna poslední zásilku nového vybavení.

Paní Barrymorová mě zajímá. Je to tělnatá, solidní žena, velmi obmezená, nesmírně spořádaná, se sklony k puritánství. Sotva byste si dovedl představit osobu flegmatičtější. A přece – jak se z mých zpráv jistě pamatujete – jsem ji zde prvé noci slyšel usedavě vzlykat, a i pak jsem na její tváři nejednou zpozoroval stopy slz. Nějaký hluboký žal jí hlodá srdce. Někdy si myslím, že snad trpí nějakými výčitkami svědomí, jindy zase podezírám Barrymora, že je domácí tyran. Vždycky jsem měl pocit, že v povaze toho člověka je něco zvláštního, pochybného, ale události minulé noci má podezřeni konkretizovaly.

A přece to může samo o sobě být pouhá maličkost. Jak víte, nespím nikdy příliš tvrdě, ale zde, kde jsem jakoby na stráži, mám spánek obzvlášť lehký. Minulé noci, kolem druhé hodiny, probudily mne opatrné kroky, plížící se chodbou kolem mých dveří. Vstal jsem, otevřel dveře a vykoukl ven. Po chodbě se sunul dlouhý černý stín. Pocházel od muže, jenž se svíčkou v ruce potichu kráčel koridorem. Měl na sobě jen kalhoty a košili a nic na nohou. Rozeznával jsem jenom jeho obrysy, ale podle výšky jsem poznal Barrymora. Šel velmi pomalu a obezřetně a v celém jeho zjevu bylo cosi nepopsatelně provinilého a kradmého.

Jak z mých dopisů víte, ústí chodba do galerie nad halou a pak na druhé straně pokračuje. Čekal jsem, až Barrymore zmizel z dohledu, a pak jsem se vydal za ním. Když jsem obešel galerii, byl Barrymore už na konci druhé chodby a podle matného světla, jež proudilo z pootevřených dveří, jsem poznal, že Barrymore vešel do jednoho z pokojů. Nuže, místnosti tohoto křídla jsou veskrze nezařízené a neobydlené, takže jeho výprava byla tím tajemnější. Světlo svítilo stejnoměrně, jako by Barrymore tam někde nehnutě stál. Proplížil jsem se chodbou, co nejtišeji jsem dokázal, a skrčiv se za pootevřené dveře, nahlédl jsem do místností. Barrymore byl schoulen u okna a držel svíčku u skla. Jeho profil byl zčásti obrácen ke mně a viděl jsem, že s tváří napětím až strnulou upřeně hledí do temnoty blat. Po několik minut takto zíral do noci. Pak zhluboka a bolestné vzdychl a netrpělivým gestem zhasil svíčku. Okamžitě jsem se vydal zpět do svého pokoje a za několik okamžiků jsem znova zaslechl tiché kroky, jak na zpáteční cestě zase míjely mou světnici. Mnohem, mnohem později, když jsem už zase upadl do polospánku, slyšel jsem, jak někdo někde otáčí klíč v zámku, nerozeznal jsem však, odkud zvuk přichází. Nemám tušení, co to všechno znamená, ale určitě tomu přijdeme na kloub. Nemíním Vás zatěžovat svými teoriemi, protože jste si přál, abych Vám dodával pouze fakta. Dnes ráno jsem měl dlouhý rozhovor se sirem Henrym a shodli jsme se na bitevním plánu, jenž vychází z poznatků, které jsem získal v noci na dnešek. Nebudu se o tom nyní šířit, ale jsem jist, že má příští zpráva bude četba zajímavá.