Pes baskervillský - читать бесплатно онлайн полную версию книги автора Arthur Conan Doyle (Kapitola II Kletba rodu Baskervill ů) #2

Kapitola II Kletba rodu Baskervillů

„Mám v kapse rukopis,“ řekl doktor Jakub Mortimer.

„Zpozoroval jsem to, jakmile jste vstoupil do místnosti,“ řekl Holmes.

,Je to starý rukopis.“

„Začátek osmnáctého století, leč by to byl padělek.“

„Jak to můžete říci, pane?“

„Po celou dobu, co jste hovořil, jste mi umožňoval studovat část papíru, vyčnívajícího na dva prsty z vaší kapsy. Byl by věru špatným odborníkem, kdo by nemohl určit stáří listiny s přesností zhruba na desítiletí. Možná že jste četl mou monografii o této otázce. Kladu váš rukopis do roku 1730.“

„Přesné datum je sedmnáct set dvaačtyřicet.“ Doktor Mortimer vytáhl papír z náprsní kapsy. „Tento rodinný dokument mi svého času svěřil sir Charles Baskerville, jehož náhlá a tragická smrt vyvolala před třemi měsíci v Devonském hrabství tolik rozruchu. Mohu směle říci, že jsem byl nejen jeho lékařem, ale i jeho osobním přítelem. Sir Charles byl muž bystrého rozumu, pane, člověk chytrý, znalý světa, a měl k blouznění a k obrazotvornosti tak daleko jako já sám. A přece bral tento dokument velmi vážně a jeho mysl byla připravena přesně na takový konec, jaký potom vzal.“

Holmes vztáhl po listině ruku a rozložil a uhladil ji na svém koleně.

„Vidíte, Watsone, že písař užíval střídavě dlouhého a krátkého s . Je to jeden z četných znaků, které mi umožnily určit datum.“

Díval jsem se přes jeho rameno na zažloutlý papír a na vybledlé písmo. V záhlaví bylo napsáno: „Zámek Baskerville“ a pod tím velkými načmáranými číslovkami: „1742“.

„Vypadá to jako nějaký záznam.“

„Ano, je to záznam o jisté pověsti, která se traduje v rodu Baskervillů.“

„Domnívám se však, že si přejete mé rady ve věci modernější a praktičtější?“

„Ano, jde o věc krajně praktickou a naléhavou, jež musí být rozřešena do dvacíti čtyř hodin. Leč rukopis je krátký a těsně souvisí s věcí. Dovolíte-li, přečtu vám jej.“

Holmes se opřel o lenoch své židle, sepjal ruce svým způsobem, to jest tak, že se dotýkaly konečky prstů, a zavřel oči s výrazem člověka odevzdaného osudu. Doktor Mortimer otočil rukopis ke světlu a přečetl vysokým, nemelodickým hlasem následující podivné starosvětské vyprávění:

„O původu psa rodu Baskervillů bylo jest mnoho lícní. An však v přímé posloupností pocházím od Huga Baskervilla a an jsem tento příběh slyšel od svého otce, který ho rovněž slyšel od svého otce, sepsal jsem toto v pevné víře, že věc se zběhla veskrze tak, jak zde psáno. A přeji sobě, abyste věřili, synové moji, že táž Spravedlnost, která hříchy tresce, i odpustiti je může nejmilostivěji a že žádná kletba není tak těžká, aby ji modlitba a pokání sejmouti nemohly. Nech ať vám tedy příběh tento pomůže nebáti se plodů minulosti, ale spíše v budoucnu s obezřelostí sobě hleděti, aby podlé vášně, pro kteréž rodina naše tak zle trpěla, nepropukly znovu k záhubě naší.

Věztež tedy, že v době Veliké rebelie (jejíž dějiny, učeným lordem Clarendonem sepsané, pozornosti vaší co nejdůtklivěji poroučím) na tomto zboží Baskervillském sezením byl Hugo téhož jména, a marné by bylo zapírati, že tento Hugo byl muž kromobyčej divoký, hrubý a bezbožný. Než toto, pravdu-li díti mám, sousedé by mu byli prominuli z té příčiny, že kraj tento světců nikdy neplodil. Ale však Hugo byl nadán i letorou zběsilou a ukrutnou, takže jméno jeho učiněno jest příslovečné po celém Západu. Stalo se pak, že tento Hugo zahořel láskou (ač-li vpravdě vášeň tak temná tak světlým jménem popsána býti může) k dceři rolníka svobodníka, který vlastnil půdu nedaleko zboží Baskervillského. Panna děva však, jsouc cudná a pověsti dobré, vyhýbala se mu, seč byla, neboť se bála zlého jeho jména. A tak se jest přihodilo, že jednoho dne, v předvečer sv. Michaela, Hugo s pěti nebo šesti svých daremných a zlých kumpánů, dobře věda, že její otec i bratří mimo domov dlí, kradí se k chalupě připlížili a pannu unesli. Když ji přivezli na zámek, děva byla jest dána do jedné z horních komnat, zatímco Hugo a spřeženci jeho zasedli k dlouhé pitce, jak bylo jejich zvykem každého večera. Nuže, ubohá děva nahoře málem zšílela, slyšíc zpěv a křik a hrozné rouhání, jež k ni zdola pronikalo, neboť slova, jichž Hugo Baskerville užíval, jsa trunku plný, způsobilá prý byla zahubiti toho, kdo je říkal. Nakonec pak děva bázní tísněná učinila, čeho by se byl zalekl nejstatečnější a nejzdatnější muž, neboť po větvích břečťanu, jenž kryl (a stále ještě kryje) jižní zeď, slezla z podkroví a vydala se na cestu domů, napříč přes blata, což činilo devět mil od zámku k chalupě jejího otce.

I stalo se za maličko, že Hugo opustil své hosty, aby odnesl jídlo a pití – snad spolu s jinými horšími věcmi – své zajatkyni, a spatřil, že klec jest prázdná, a ptáček že uletěl. A tu, jak se zdá, rozlítil se, až byl jako člověk ďáblem posedlý, neboť seběhnuv dolů do hodokvasní síně, vyskočil na velkou tabuli, až se džbery, láhve a mísy rozlétly, a křičel hlasitě před tváří celé družiny, že ještě této noci jest ochoten odevzdati své tělo i duši Mocnostem zla, podaří-li se mu za to mladici dohoniti. A zatímco hodovnici ustrnuli, zděšeni jsouce zběsilostí tohoto člověka, jeden z mužů, maje v sobě více ohavnosti nebo snad více vína než ostatní, vykřikl, aby ji dal štváti loveckými psy. Načež Hugo se vyřítil z domu, křiče na štolby, aby mu osedlali klisnu a vypustili z psírny loveckou smečku. A dav psům šátek děvy, poštval je a sám pak tryskem vycválal jest za měsíčního světla na blata.

Nuže, po nějakou chvíli hodovníci stáli jako sloupové solní, nejsouce s to pochopiti, co všechno se v takové rychlosti zběhlo. Než za maličko podroušenému jejich rozumu začalo svítati, k čemu na blatech věrojatně dojde. I nastalo mezi nimi veliké zmatení a všichni křičeli jeden přes druhého, volajíce ten po svých pistolích, onen po svých koních, jiní po dalším džberu vína. Nakonec však vrátila se do pomatených hlav alespoň trocha rozumu a všichni vespolek, třináct počtem, nasedli jsou na koně a vydali se za Hugem. Měsíc nad nimi svítil jasně a jeli rychle, jeden vedle druhého, dávajíce se směrem, jímž se musela bráti děva, chtěla-li dosáhnouti domova.

Jeli už několik mil, když míjeli jednoho z nočních pastýřů na blatech a volali na něho, zda viděl smečku. A muž, jak se vypráví, byl tak zšílený strachem, že sotva mohl mluviti, ale nakonec řekl, že vskutku viděl nešťastnou děvu se psy v jejích stopách. ,Ale spatřil jsem více než to,’ řekl pastýř, ,neboť Hugo Baskerville mne minul na své černé klisně a za ním bez hlesu běžel obrovský pekelný pes – Bůh uchovej, aby tak hrozný pes kdy běžel v mých patách.’

A tak opilí páni klnuli pastýři a jeli dále. Než záhy jim mráz přeběhl po těle, neboť k nim dolehl zvuk, jako by někdo cválal přes blata, a v příštím okamžiku se kolem nich mihla černá klisna zbrocená bílou pěnou. Otěže vlekla za sebou a sedlo bylo prázdné. Potom se hodovníci sjeli do houfu, neboť na ně padl veliký strach, ale pokračovali v jízdě hlouběji do blat, ačkoliv každý z nich, být sám, radostně by byl obrátil koně. Tak jedouce pomalu dále, přišli konečně na smečku. Ač byli to psi chovu věhlasného a chrabrosti známí, skučíce tiskli se k sobě dohromady při horním konci hluboké prolákliny v blatech; někteří se plížili pryč, jiní se zježenou srstí a strnulýma očima hleděli do úzkého údolí.

Společnost se zastavila, a hádáte-li, že byli nyní střízlivější, než když vyjeli, neprobádali jste. Většina z nich odmítla jeti dále, ale tři muži, nejodvážnější nebo snad nejopilejší, vjeli do prolákliny. Úzké údolí vede do širokého prostranství, ve kterém stály a do dnešního dne stoji dva z oněch velkých balvanů, jaké vztyčovávaly jisté zapomenuté národy v dávných dobách. Měsíc jasně svítil na mýtinu a v jejím středu ležela nešťastná děva, mrtvá hrůzou a vyčerpáním. Leč vlasy na hlavách oněch tří bezbožných rufiánů nevstaly proto, že viděli mrtvou mladici, aniž jen proto, že opodál spatřili mrtvolu Huga Baskervilla, ale že viděli, kterak nad Hugem stojí a jeho hrdlo drásá cosi příšerného, obrovská černá bestie, mající tvary velkého loveckého psa, ale větší než jakýkoli pes, na němž kdy spočinuly smrtelné oči. A právě v tu chvíli, kdy se dívali, ta věc vyrvala jest z Huga Baskervilla hrdlo, načež – když se obrátila s planoucíma očima a s mordou, z níž kanula krev– ti tři muži vykřikli strachy a pořade ječíce ujížděli přes blata, aby život spasili. Jeden, tak se praví, téže noci zemřel jest na to, co viděl, a ostatní dva byli mátožní do konce svých dnů.

Takový, synové moji, jest příběh o zjevení psa, jenž, jak se praví, tak zle sužoval rod od oněch dob až po nynější čas. A sepsal-li jsem to, důvodem bylo, že méně hrůzy jest v tom, co jasně známo, než co toliko z náznaků známe a dohadů. Aniž popříti lze, že mnozí členové rodiny sešli zlou smrtí, jež byla náhlá, krvavá a záhadná. Než přece se můžeme odevzdati do nekonečné dobroty Prozřetelnosti, jež jistě nebude navěky trestati nevinné dále než do onoho třetího a čtvrtého kolena, jak hrozí Písmo svaté. Této Prozřetelnosti, synové moji, vás poroučím a radím vám, abyste pro opatrnost vyhýbali se blatům, vřesovišti, slatině a bažinám v oněch hodinách temnoty, kdy moc zla jest nejsilnější.

Toto píše Hugo Baskerville svým dvěma synům Rodgerovi a Johnovi s poroučením, aby nic o tom neříkali své sestře Alžbětě.“

Když doktor Mortimer dočetl toto jedinečné, podivné vyprávění, vysunul si brýle na čelo a upřeně se zadíval na Sherlocka Holmese. Holmes zívl a hodil dokouřenou cigaretu do krbu.

„Nu?“ řekl.

„Nemyslíte, že je to zajímavé?“

„Pro sběratele pohádek.“

Doktor Mortimer vytáhl z kapsy složené noviny.

„Nuže, pane Holmesi, poskytneme vám nyní něco poněkud modernějšího. Toto jest výtisk časopisu Zpravodaj devonského okresu ze 14. června tohoto roku. Obsahuje stručnou zprávu o tom, co vyšlo najevo o smrti sira Charlese Baskervilla, jenž zemřel několik málo dní před tímto datem.“

Můj přítel se trochu naklonil dopředu a jeho tvář se zbystřila. Náš host si stáhl brýle na oči a začal:

„Nedávné náhlé úmrtí sira Charlese Baskervilla, jenž byl pro nastávající volby považován za pravděpodobného kandidáta liberálů za Střední Devon, pohřížilo celý kraj ve smutek. Ačkoliv sir Charles sídlil na zámku Baskerville jen po dobu poměrně krátkou, jeho laskavá povaha a nadobyčejná štědrost mu získala náklonnost a úctu všech, kdo se s ním dostali do styku. V těchto našich dobách, tak bohatých na nouveaux riches[4], obzvláště potěší případ, kdy ratolest starousedlého rodu, jemuž se vedlo zle, byla s to domoci se jmění vlastní silou a přinést je domů, aby obnovila zašlou slávu svého rodu. Sir Charles, jak obecně známo, získal velké peníze spekulacemi v Jižní Africe. Jsa moudřejší než ti, kdo pokračují ve spekulacích tak dlouho, až se kolo štěstěny zase obrátí proti nim, sir Charles v pravou chvíli od spekulací upustil a se získaným jměním se vrátil do Anglie. Na zámku Baskerville se usadil před pouhými dvěma lety a je dobře známo, jak dalekosáhlé byly rekonstrukční a zvelebovací projekty, přerušené nyní jeho smrtí. Sir Charles Baskerville, jsa bezdětný, otevřeně prohlašoval, že si přeje, aby celý kraj měl již za jeho života prospěch ze štěstí, které ho potkalo, a mnoho je těch, kteří mají osobní důvody, proč oplakávat jeho předčasný skon. Štědré jeho příspěvky na místní a krajové dobročinné účely byly často kvitovány na těchto stránkách.

Nelze tvrditi, že by úřední šetření bylo dokonale objasnilo okolnosti, za jakých sir Charles zemřel, na druhé straně však postačilo vyvrátit pověsti pramenící z místní pověry. Není nižádného důvodu k podezření z trestného činu ani k domněnce, že by smrt byla nastala z příčin jiných než přirozených. Sir Charles byl vdovec a byl to muž, o němž dlužno připustit, že měl povahové rysy do jisté míry podivínské. Přes své bohatství vedl prostý život a v zámku samém měl jen dva sloužící, manžele Barrymorovy. Barrymore byl komorníkem, jeho manželka hospodyní. Podle jejich svědectví, dotvrzeného četnými přáteli, bylo zdraví sira Charlese již delší dobu chatrné, zejména srdce bylo postiženo nějakou chorobou, jež se projevovala střídavým blednutím a rudnutím obličeje, dusností a prudkými záchvaty nervové deprese. Doktor Jakub Mortimer, nebožtíkův přítel a lékař, vydal svědectví v témž smyslu.

Skutkové okolnosti případu jsou prosté. Sir Charles Baskerville procházíval se každého večera, než ulehl, v hlavní tisové aleji baskervillského zámku. Svědectví manželů Barrymorových potvrzuje, že to bylo jeho zvykem. Dne 4. června sir Charles oznámil, že má v úmyslu odejet příštího dne do Londýna, a nařídil Barrymorovi, aby připravil zavazadla. Téhož večera vyšel na svou obvyklou noční procházku, na níž zpravidla kouřil doutník. Z této procházky se již nevrátil. Když Barrymore o půlnoci zjistil, že domovní dveře jsou ještě otevřené, byl krajně znepokojen, a rozžehnuv lucernu, vydal se hledat svého pána. Ve dne poprchávalo, a tak bylo snadné sledovat šlépěje sira Charlese po celé aleji. Na půli cesty je branka, která vede ven na blata. Několik okolnosti naznačovalo, že sir Charles u této branky po nějakou dobu prodlel. Pak kráčel dál alejí a jeho tělo bylo potom skutečně nalezeno na konci tohoto stromořadí. Jedna skutečnost, jež nebyla vysvětlena, je Barrymorova výpověď, že ráz šlépějí jeho pána se změnil od chvíle, kdy minul branku vedoucí na blata, a že sir Charles od tohoto místa patrně kráčel po špičkách. Jistý Murphy, cikán, zabývající se obchodem s koňmi, dlel v kritický čas nedaleko tisové aleje, byl však i podle vlastního přiznání zmožen alkoholem. Vypověděl, že slyšel výkřiky, nemůže však říci, odkud přicházely. Na těle sira Charlese nebyly zjištěny žádné známky násilí, a ačkoliv lékařova výpověď konstatovala neuvěřitelné, takměř křečovité stažení svalu v obličeji – mimochodem tak znetvořující, že dr. Mortimer zpočátku ani nechtěl věřit, že tu před ním leží jeho přítel a pacient – bylo vysvětleno tím, že jde o příznak nikoliv neobvyklý v případech dusností a smrti nedostatečností srdce. Toto vysvětlení došlo plného potvrzení pitvou, jež prokázala dlouhotrvající organickou chorobu, a koronerova porota[5] vynesla verdikt v souhlase s lékařským posudkem. Tento výrok poroty všichni vítáme, neboť není sporu o krajní důležitosti toho, aby se dědic sira Charlese usadil na zámku a pokračoval v dobrém díle tak smutně přerušeném. Kdyby koronerův prozaický nález nebyl nakonec učinil přítrž romantickým pověstem, jež se šuškaly v souvislosti s tímto příběhem, bylo by obtížné najít někoho, kdo by byl ochoten se usadit na zámku Baskerville. Dovídáme se, že nejbližším příbuzným je – ač-li ještě živ – pan Henry Baskerville, syn mladšího bratra sira Charlese. Mladý muž byl v Americe, když o sobě dal posledně vědět, a příslušná místa pátrají po jeho pobytu, aby mu mohla být tlumočena dobrá novina.“

Doktor Mortimer složil noviny a strčil je zase do kapsy.

„Toto, pane Holmesi, jsou veřejně známá fakta kolem smrti sira Charlese Baskervilla.“

„Jsem vám zavázán díkem,“ řekl Sherlock Holmes, „že jste mě upozornil na případ, jenž zajisté vykazuje několik zajímavých rysů. Viděl jsem svého času v novinách několik zpráv, byl jsem však krajně zaneprázdněn případem vatikánských kamejí a ve snaze vyhovět papeži jsem ztratil kontakt s řadou zajímavých případů anglických. Říkáte, že tento článek obsahuje všechny skutečnosti veřejně známé?“

„Tak jest.“

„Povězte mi tedy, co veřejně známo není.“ Opřel se pohodlně o lenoch židle, sepjal svým charakteristickým způsobem ruce a zatvářil se co nejnepřístupněji.

„Učiním tak, což znamená,“ řekl doktor Mortimer, jenž začal jevit známky jakéhosi silného vzrušení, „že vám povím něco, co jsem nesvěřil nikomu. Pohnutkou, proč jsem to neřekl při koronerově řízení, byla nechuť vědeckého pracovníka dostat se do situace, kdy by mohl vyvolat dojem, že se veřejně ztotožňuje s lidovou pověrou. Měl jsem ještě další pohnutku. Zámek Baskerville, jak noviny správně podotýkají, by jistě zůstal neobydlen, kdyby někdo něčím zhoršil jeho pověst beztak už ponurou. Z obou těchto důvodů jsem se cítil oprávněn říci trochu méně, než jsem věděl. Ostatně by z toho také ani nebylo pošlo nic užitečného. Pokud jde o vás, není ovšem žádného důvodu, proč bych neměl být naprosto upřímný.

Blata jsou obydlena jen velmi řídce, a ti, kdo bydlí blízko sebe, velmi k sobě navzájem tíhnou. Z tohoto důvodu jsem se mnoho stýkal se sirem Charlesem Baskervillem. Až na pana Franklanda, jenž bydlí na Lafterském statku, a až na přírodozpytce pana Stapletona, není tam v okruhu mnoha mil jediného vzdělance. Sir Charles byl člověk uzavřený, ale nás dva sblížila jeho nemoc, a společné vědecké zájmy pak daly vzniknout trvalému přátelství. Sir Charles si přivezl z jižní Afriky množství antropologických[6] i jiných poznatků a strávili jsme spolu nejeden kouzelný večer, diskutujíce o somatických[7] shodách a rozdílech mezi Křováky a Hotentoty.

Za posledních měsíců jsem si uvědomoval čím dál tím jasněji, že nervová soustava sira Charlese je napjata až k hranici zhroucení. Pověst, kterou jsem vám přečetl, si vzal chorobně k srdci, tak velmi, že byl sice ochoten chodit po svých pozemcích, leč za nic na světě by nebyl vyšel po setmění na blata. Vám, pane Holmesi, se to bude zdát neuvěřitelné, ale sir Charles byl hluboce přesvědčen, že se nad jeho rodem vznáší hrozný osud, a objektivní pravda je, že údaje, jež uváděl o svých předcích, nebyly povzbudivé. Myšlenka, že je ohrožován nějakým strašidelným fantomem, ho neustále pronásledovala a nejednou se mne ptal, zda jsem na svých nočních cestách za pacienty kdy viděl nějaké kromobyčejné zvíře nebo zda jsem slyšel vytí velkého psa. Na psa se mne vyptával několikrát a pokaždé hlasem, jenž se chvěl vzrušením.

Dobře se pamatuji na večer asi tři týdny před osudnou událostí. Přijel jsem k zámku a sir Charles byl náhodou v portále. Sestoupil jsem z bryčky a stál před ním, když jsem viděl, že jeho zrak pojednou strnul. Díval se přes mé rameno za mne a na jeho tváři byl výraz nejhrůznějšího děsu. Prudce jsem se obrátil a stačil jsem ještě zahlédnout něco, co jsem považoval za velké černé tele, jež běží přes vozovku tam, kde ústí do zámecké zahrady. Sir Charles byl tak vzrušen, že jsem musel dojít na místo, kde se zvíře mihlo, a podívat se, kam se podělo. Leč bylo totam a příhoda zřejmě zapůsobila na sira Charlese nadmíru skličujícím dojmem. Zůstal jsem u něho po celý večer a při oné příležitosti – ve snaze vysvětlit mně své vzrušení – odevzdal mi do úschovy listinu, kterou jsem vám na začátku našeho hovoru přečetl. Zmiňuji se o této nepatrné příhodě proto, že vzhledem k pozdější tragédii nabývá určité důležitosti. Tenkrát jsem ovšem byl přesvědčen, že jde o věc veskrze nicotnou a že jeho vzrušení je naprosto neodůvodněné.

Do Londýna se sir Charles vypravoval na mou radu. Věděl jsem, že má nemocné srdce, a neustálá úzkost, v níž žil, měla očividně neblahý vliv na jeho zdravotní stav, byť i pramenila výhradně z jeho utkvělé představy. Domníval jsem se, že po několika měsících velkoměstského rozptýlení se vrátí jako znovuzrozený. Pan Stapleton, náš společný přítel, velmi znepokojený jeho zdravotním stavem, byl téhož názoru. V posledním okamžiku však došlo k té hrozné katastrofě.

V noci, kdy sir Charles zemřel, poslal komorník Barrymore, který mrtvého našel, štolbu Perkinse koňmo pro mne, a jelikož jsem přes pozdní hodinu náhodou ještě nespal, ba ani neležel, byl jsem již hodinu po události na zámku. Zkontroloval a ověřil jsem si všechny okolnosti uvedené potom za koronerova přelíčení. Sledoval jsem šlépěje tisovou alejí, viděl jsem místo u branky, kde sir Charles patrně chvíli postál, všiml jsem si změny, která od tohoto bodu nastala ve tvaru otisků, zjistil jsem, že v měkkém písku není jiných šlépějí kromě Barrymorových, a konečně jsem bedlivě prohlédl mrtvolu, jíž se do mého příchodu nikdo nedotkl. Sir Charles ležel na obličeji, paže měl rozhozené, prsty zaťaté do hlíny, a jeho tvář byla nějakým silným duševním hnutím sešklebena takovou měrou, že bych nebyl mohl přísahat na jeho totožnost. Tělesných zranění žádného druhu zaručeně nebylo. Leč jednu nepravdivou výpověď Barrymore za koronerova přelíčení učinil. Řekl, že na zemi kolem mrtvoly nebyly žádné stopy. Pravda, nevšiml si jich. Ale já je viděl – maličko opodál, ale čerstvé a zřetelné.“

„Otisky nohou?“

„Otisky nohou.“

„Muže nebo ženy?“

Doktor Mortimer na nás chvíli podivně hleděl a jeho hlas se ztišil málem v šepot, když odpověděl:

„Pane Holmesi, byly to otisky nohou obrovského psa!“