Pes baskervillský

Kapitola III Problém

Přiznávám, že mi při těchto slovech přeběhl mráz po zádech. Rozčilení, jež se chvělo v doktorově hlase, nám ukázalo, že i on sám je hluboce pohnut tím, co nám řekl. Holmes se vzrušením předklonil a v jeho očích zasvitl tvrdý, chladný lesk, jaký z nich sršel pokaždé, když byl něčím prudce zaujat.

„Vy jste to viděl?“

„Tak zřetelně, jako vidím vás.“

„A nic jste neřekl?“

„Co by to bylo mělo za účel?“

„Jak to přijde, že nikdo jiný ty stopy neviděl?“

„Šlépěje byly nějakých dvacet pět kroků od mrtvoly a nikdo jim nepřikládal váhy. Patrně ani já bych si jich nebyl povšiml, kdybych nebyl věděl o té pověsti.“

„Je na blatech mnoho ovčáckých psů?“

„Nepochybně, ale toto nebyl ovčácký pes.“

„Říkáte, že musel být velký?“

„Obrovský.“

„Ale nepřiblížil se k mrtvole?“

„Nikoliv.“

„Jaké počasí bylo oné noci?“

„Vlhké a sychravé.“

„Ale nikoliv skutečně deštivé?“

„Ne.“

„Jak vypadá ta alej?“

„Jsou to dvě řady živých tisových plotů. Staré tisy jsou vysoké zhruba čtyři metry a tvoří neproniknutelnou hradbu. Cesta mezi nimi je široká asi půltřetího metru.“

„Je ještě něco mezi živými ploty a mezi stezkou?“

„Ano. Po každé straně stezky je pruh trávy, široký necelé dva metry.“

„Vyrozuměl jsem, že v jednom z živých plotů je na jednom místě branka.“

„Ano, je to laťová branka, která vede ven na blata.“

„Je ještě nějaké jiné spojení s blaty?“

„Není žádné.“

„Kdo se tedy chce dostat do aleje, musí do ní vejít buď ze zámku, nebo přijít brankou z blat?“

„Existuje ještě jedna možnost. Na druhém konci aleje je letohrádek...“

„Došel sir Charles tak daleko?“

„Nikoliv; ležel asi pětasedmdesát kroků od letohrádku.“

„Nuže, řekněte mi, doktore Mortimere, ještě jedno – a je to velmi důležité; stopy psa, jež jste viděl, byly na stezce, a nikoliv na trávě?“

„Na trávě by se žádné stopy nebyly zachovaly.“

„Byly na téže straně stezky, jako je branka?“

„Ano; byly na okraji stezky, na téže straně, kde je branka vedoucí na blata.“

„To je nadmíru zajímavé. A ještě něco. Byla branka zavřená?“

„Zavřená a zajištěná visacím zámkem.“

„Jak je vysoká?“

„Zhruba něco přes metr.“

„Kdokoliv se tedy může přes ni dostat?“

„Ano.“

„A jaké stopy jste viděl u branky?“

„Žádné zvláštní.“

„Pane na nebesích! Nikdo tam nepátral?“

„Já sám to místo prohlížel.“

„A nic jste nenašel?“

„Stopy se navzájem překrývaly a mátly. Sir Charles tam zřejmě stál pět nebo deset minut.“

„Jak to víte?“

„Protože dvakrát oklepal popel svého doutníku.“

„Znamenité! Toto, Watsone, jest kolega podle našeho srdce. Ale ty stopy?“

„Zanechal stopy ve vlhkém písku po celém tom malém prostranství. Jiné stopy jsem nebyl s to rozeznat.“

Sherlock Holmes se vztekle udeřil rukou do kolena.

„Kéž bych tam byl býval,“ zvolal. „Je to zřejmě případ mimořádně zajímavý, případ, jenž skýtá odborníku obrovské možností. Ta písečná stránka, z níž bych asi byl tolik vyčetl, je už dávno rozmazána deštěm a znetvořena dřeváky zvědavých sedláků. Ach, doktore Mortimere, doktore Mortimere, když si pomyslím, že jste mě nepovolal! Vzal jste na sebe vskutku velkou odpovědnost.“

„Nemohl jsem vás povolat, pane Holmesi, aniž jsem celému světu vyjevil tyto skutečnosti, a již jsem vám pověděl důvody, proč jsem to nechtěl. Kromě toho, kromě toho –“

„Proč váháte?“

„Existuje oblast, v níž i nejbystřejší a nejzkušenější detektiv je bezmocný.“

„Myslíte, že pes je tvor nadpřirozený?“

„Neřekl jsem, že je to mé přesvědčení.“

„Neřekl jste to, ale zřejmě tak myslíte.“

„V době, jež uplynula od tragédie, jsem se, pane Holmesi, doslechl o několika příhodách, které je nesnadno uvést v soulad se zákony přírody.“

„Například?“

„Ukázalo se, že již před hroznou událostí řada lidí viděla na blatech bytost, jež odpovídá baskervillskému démonu a jež nemůže být žádným zvířetem známým zoologii. Všichni se shodují na tom, že to byl ohromný tvor, světélkující, strašidelný a přízračný. Podrobil jsem ty lidi křížovému výslechu; jeden je střízlivý, rozumný zemědělec, jeden je kovář a jeden statkář na blatech. Všichni podávají shodnou zprávu o hrozném zjevení, jež přesně odpovídá pekelnému psu staré pověsti. Ujišťuji vás, že celý kraj je zachvácen hrůzou, a říkám vám, že je to věru statečný muž, kdo se za noci vydá přes blata.“

„A vy, školený muž vědy, věříte, že jde o zjev nadpřirozený?“

„Už nevím, čemu věřit.“

Holmes pokrčil rameny. „Až do této chvíle,“ řekl, „jsem obmezil svá pátrání na tento svět. Ve skromném měřítku jsem potíral zlo, ale začít si něco se samým Otcem všeho zla, to by bylo počínání snad příliš ctižádostivé. Nicméně musíte připustit, že šlépěj je hmotná.“

„Původní pes byl dost hmotný, aby vyrval člověku hrdlo, a přece byl zároveň také pekelný.“

„Vidím, že jste se už načisto dal na metafysiku. Ale teď mi, doktore Mortimere, povězte toto: chováte-li takové názory, proč jste se vůbec přišel se mnou radit? Jedním dechem mi říkáte, že je marné vyšetřovat smrt sira Charlese a že si přejete, abych ji vyšetřil.“

„Neřekl jsem, že si přeji, abyste tak učinil.“

„Čím vám tedy mám pomoci?“

„Tím, že mi poradíte, co mám udělat se sirem Henrym Baskervillem, který přijede na nádraží Londýn–Waterloo přesně za –“ doktor Mortimer se podíval na hodinky, „přesně za jednu hodinu a patnáct minut.“

„Sir Henry je dědicem baskervillského panství?“

„Ano. Po smrti sira Charlese jsme po nezvěstném mladém muži pátrali a zjistili jsme, že je farmářem v Kanadě. Podle zpráv, které jsme dostali, je to člověk po všech stránkách znamenitý. Nemluvím nyní jako lékař, nýbrž jako správce pozůstalosti a jako vykonavatel závěti sira Charlese.“

„Předpokládám, že si nikdo jiný nečiní nároky na dědictví?“

„Ne, nikdo. Jediný další příbuzný, kterého jsme dokázali vystopovat, byl Rodger Baskerville, nejmladší z tří bratří, z nichž ubohý sir Charles byl nejstarší. Druhý bratr, jenž zemřel mlád, je otcem tohoto mladého Henryho. Třetí bratr, Rodger, byl černou ovcí rodiny. V něm ožily divoké povahové rysy Baskervillů a bylo mi řečeno, že i zevnějškem jako by byl vypadl z oka rodinnému portrétu starého Huga. Choval se tak, že mu půda Anglie začala hořet pod nohama, uprchl do Střední Ameriky a tam zemřel roku 1876 na žlutou zimnici. Henry je poslední z Baskervillů. Za jednu hodinu a pět minut ho uvidím na nádraží. Dostal jsem telegram, že přistál dnes ráno v Southamptonu. A teď mi, pane Holmesi, poraďte, co bych s ním měl udělat?“

„Proč by se neměl odebrat na sídlo svých otců?“

„Bylo by to nejpřirozenější, že ano? Ale na druhé straně uvažte, že každý Baskerville, jenž se tam usadí, vezme hrozný konec. Kdyby sir Charles byl mohl se mnou před svou smrtí promluvit, jsem si jist, že by mně byl důtklivě kladl na srdce, abych na toto vražedné místo nepřiváděl poslední ratolest starého rodu a dědice tohoto velkého bohatství. Leč nelze na druhé straně popřít, že blaho celého chudého chmurného kraje závisí na jeho přítomnosti. Dobré dílo, jež sir Charles započal, se zhroutí a obrátí vniveč, nebude-li zámek mít obyvatele. Obávám se, aby můj úsudek nebyl ovlivněn mými očividnými osobními zájmy, a to je důvodem, proč vám celý případ předkládám a proč prosím o vaši radu.“

Holmes chvíli uvažoval. „Stručně a jasně řečeno je situace taková,“ řekl. „Podle vašeho názoru existuje v Dartmooru nějaká ďábelská moc, která ohrožuje každého příslušníka rodu Baskervillů – to je přece váš názor?“

„Zašel bych tak daleko – připustil bych, že jsou určité jevy, které tomu nasvědčují.“

„Správně. Je-li však vaše teorie nadpřirozena správná, pak by neštěstí mohlo mladého muže potkat zajisté stejně dobře v Londýně jako v hrabství Devonském. Ďábel s pravomocí toliko místní, jakou má obecní radní, je přece jen představa poněkud groteskní.“

„Mám za to, pane Holmesi, že byste formuloval věc asi méně ironicky, kdybyste se s těmi úkazy dostal do osobního kontaktu. Jestliže vám rozumím správně, je podle vašeho dobrého zdání mladý muž stejně bezpečen v Devonshiru jako v Londýně. Přijede za padesát minut. Co mi doporučujete?“

„Doporučuji vám, pane, abyste si vzal drožku, odvolal svého španěla, který mi drápe domovní dveře, a odjel na nádraží uvítat sira Henryho Baskervilla.“

„A pak?“

„A pak mu neřeknete jediného slova, dokud věc nepromyslím a nedospěji k úsudku.“

„Jak mnoho času potřebujete k promyšlení?“

„Dvacet čtyři hodiny. Zítra v deset hodin, doktore Mortimere, vám budu velmi zavázán, navštívíte-li mne zde, a pro další můj postup by bylo užitečné, kdybyste sira Henryho Baskervilla přivedl s sebou.“

„Učiním tak, pane Holmesi.“

Poznamenal si dobu schůzky na tuhou manžetu své košile a odkvapil svým podivným, roztržitým způsobem, dívaje se na všechny strany. Holmes ho zastavil, než začal sestupovat se schodů.

„Ještě jednu jedinou otázku, doktore Mortimere. Řekl jste, že před smrti sira Charlese Baskervilla několik lidí to zjevení na blatech zhlédlo?“

„Ano, tři lidé je viděli.“

„Viděl je někdo po smrti sira Charlese?“

„Neslyšel jsem o nikom.“

„Děkuji vám. Dobré jitro.“

Holmes se vrátil do svého oblíbeného kouta pohovky. Na jeho tváři byl tichý výraz vnitřního uspokojení, jenž znamenal, že má před sebou úkol, který považuje za hodný svého ducha.

„Půjdete ven, Watsone?“

„Jen tehdy, nemohu-li vám být nápomocen.“

„Nikoliv, příteli. K vám se obracím o pomoc až v hodinách akce. Leč toto je skvělý případ, z některých hledisek vpravdě jedinečný. Až půjdete kolem Bradleye, požádal byste ho, aby mi poslal nahoru libru nejsilnějšího dýmkového tabáku? Děkuji vám. A kromě toho – snad by vám bylo možno zařídit se tak, abyste se nevracel před večerem. Pak si velmi rád s vámi podebatuji o tomto velezajímavém problému, který nám byl dnes ráno předložen.“

Vím, že ticho a samota jsou pro mého přítele nadmíru nutné v oněch hodinách krajního duševního soustředěni, kdy odvažuje každou částici důkazů, kdy konstruuje, které body jsou podstatné a které jsou nedůležité. Strávil jsem proto celý den v klubu a vrátil jsem se do Baker Street až večer. Bylo skoro devět hodin, než jsem se zase octl v obývacím pokoji.

Když jsem otevřel dveře, bylo mým prvým dojmem, že u nás hoří, neboť místnost byla tak plná kouře, že stolní lampa jen matně prosvítala. Když jsem vstoupil, mé obavy se arci rozptýlily, neboť kouř, jenž mě začal rdousit a způsobil mi záchvat kašle, byl čpavý dým silného hrubého tabáku. Za namodralým mrakem jsem nejasně rozpoznával mlhavé obrysy Sherlocka Holmese. Měl na sobě župan a seděl – stočen do klubka – v křesle, se svou černou krátkou meršánkou[8] v zubech. Kolem něho leželo množství velkých svitků papíru.

„Nachladil jste se, Watsone?“ řekl.

„Ne – jen jsem vstoupil do zamořeného území.“

„Teď, když se o tom zmiňujete, vidím, že vzduch zde je opravdu poněkud hustý.“

„Hustý? Je nesnesitelný.“

„Tak si otevřte okno! Pozoruji, že jste byl po celý den v klubu.“

„Propána, Holmesi!“

„Mám pravdu?“

„Zajisté, ale jak–?“

Spatřil výraz ohromení na mé tváři a zasmál se.

„Milý Watsone, jste člověk tak kouzelně bezelstný, že je mi neodolatelným potěšením použít vás tu a tam jako pokusného králíčka a demonstrovat na vás tu trochu svého umu. Gentleman opouští svůj byt ráno, za mrholivého a blátivého dne. Večer se vrací a jeho klobouk i boty si neposkvrněně zachovaly původní lesk. Byl tudíž po celý den někde zapíchnut. Zmíněný gentleman není muž, jenž pěstuje mnoho společenských styků. Kde tedy mohl strávit celý den? Není to samozřejmé?“

„Tedy – je to jaksi samozřejmé.“

„Svět je plný samozřejmostí, kterých si jakživ nikdo nevšimne. A co myslíte – kde jsem byl já?“

„Také někde zapíchnutý.“

„Naopak, byl jsem v Devonském hrabství.“

„V duchu?“

„Tak jest. Mé tělo zůstalo zde v této klubovce a s politováním konstatuji, že za mé nepřítomnosti zkonzumovalo dva velké džbery černé kávy a neuvěřitelné množství tabáku. Když jste odešel, poslal jsem si k Stanfordovi pro speciálku a pro katastrální mapy příslušné částí vřesoviště a blat a můj duch se po celý den vznášel nad oněmi končinami. Lichotím si, že bych tam už nezabloudil.“

„Předpokládám, že to jsou mapy podrobné.“

„Ano, velmi podrobné.“ Rozmotal jeden ze svitků a rozložil si ho na koleně. „Zde máte oblast, která nás zajímá. Tady uprostřed je zámek Baskerville.“

„Obklopený lesíkem?“

„Správně. Domnívám se, že tisová alej, i když zde není uvedena pod tímto jménem, se táhne zde podle této čáry. Napravo od ní, jak vidíte, jsou blata. Tento malý hlouček budov je osada Grimpen, kde náš přítel doktor Mortimer má svůj hlavní stan. Vidíte, že v okruhu pěti mil je jen několik málo roztroušených budov. Zde leží sídlo jménem Lafter, o kterém se doktor Mortimer zmínil. Zde je zakreslen dům, jenž by mohl být sídlem toho přírodozpytce – Stapleton se jmenuje, neklame-li mne paměť. Zde jsou dvě samoty, rolnické usedlosti, High Thor a Foulmire. Pak, ve vzdálenosti čtrnácti mil, je tu velká trestnice Princetown. Mezi těmito roztroušenými body a kolem nich se široko daleko prostírají pustá, mrtvá blata. Toto tedy jest jeviště, na kterém se odehrála tragédie.“

„Musí to být pustý, ponurý kraj.“

„Ano, scéna je přiměřená dramatu. Zachtělo-li se skutečně ďáblu přisadit si a zasáhnout do osudu lidí –“

„I vy se tedy kloníte k nadpřirozenému vysvětlení?“

„Ďáblovi náhončí mohou být z masa a kostí, není-liž pravda? Především musíme najít odpověď na dvě otázky. Za prvé: byl vůbec spáchán nějaký zločin? A za druhé: jaký to byl zločin a jak byl spáchán? Je-li ovšem správná domněnka doktora Mortimera a střetáme se zde s mocností, která se vymyká běžným zákonům přírody, pak arci jsme s naším pátráním v koncích. Jsme však povinni vyčerpat všechny ostatní hypotézy, než se smíme utéct k metafyzice. Myslím, že bychom to okno mohli zase zavřít. Je to zvláštní, ale já se lépe soustředím, když je i atmosféra soustředěná. Nezašel jsem tak daleko, abych lezl přemýšlet do nějaké bedny, ale byl by to logický důsledek mého přesvědčení. Uvažoval jste trochu o našem případu?“

„Ano, hodně jsem na to myslel po celý den.“

„A co tomu říkáte?“

„Je to případ, nad kterým rozum zůstává stát.“

„Má skutečně svůj zvláštní ráz a několik pozoruhodných rysů. Vezměte například ty otisky nohou. Proč myslíte, že se šlépěje změnily?“

„Mortimer říkal, že Baskerville prošel tím kusem aleje po špičkách.“

„Mortimer toliko opakoval, co nějaký hlupák vypověděl před porotou. Proč by někdo chodil alejí po špičkách?“

„Jak to tedy bylo?“

„Utíkal, Watsone – zoufale utíkal – utíkal, aby spasil život – utíkal tak dlouho, až mu puklo srdce a padl mrtev na tvář.“

„Utíkal? A před čím?“

„To právě nevíme – v tom je klíč k záhadě. Jsou tu toliko náznaky, že ten člověk šílel hrůzou, ještě dřív než se dal na útěk.“

„Jak to můžete vědět?“

„Vycházím z předpokladu, že příčina jeho strachu k němu přicházela přes blata. Je-li tomu tak, a je to krajně pravděpodobné, proč utíkal od domu pryč, místo aby utíkal směrem k němu? Vysvětlení je jediné: byl to už člověk zbavený zdravého rozumu. Můžeme-li věřit svědecké výpovědi cikána, běžel Charles Baskerville, volaje o pomoc, směrem, kde pomoc byla nejméně pravděpodobná. Pak je tu ovšem ještě otázka, na koho oné noci čekal a proč čekal v tisové aleji, a ne raději doma.“

„Myslíte, že na někoho čekal?“

„Charles Baskerville byl obstarší člověk nevalného zdraví. Můžeme pochopit, že si večer vycházíval na kratší procházku, ale v kritickou noc byla půda vlhká a počasí nevlídné. Nezdá se vám proto divné, že stál v aleji pět či deset minut, jak z doutníkového popele odvodil doktor Mortimer s postřehem bystřejším, než bych se u něho byl nadál?“

„Ale Charles Baskerville chodil na procházku každý večer.“

„Nepovažuji za pravděpodobné, že u té branky stál každého večera. Naopak – všechno nasvědčuje tomu, že se blatům vyhýbal. Oné noci tam však čekal. Bylo to v předvečer zamýšleného odjezdu do Londýna. Věc se začíná rýsovat, Watsone. Souvislosti začínají vystupovat. Smím vás poprosit, abyste mi podal moje housle? Nebudeme o věci dále hloubat, dokud nám zítra ráno setkání s doktorem Mortimerem a sirem Henrym neposkytne další vodítka.“