Pes baskervillský

Kapitola IX Druhá zpráva doktora Watsona Světlo na blatech

Milý Holmesi, byl-li jsem za prvních dnů své mise nucen nechávat Vás občas beze zpráv, musíte uznat, že jsem se polepšil a že se události na nás nyní hrnou jedna přes druhou. Poslední můj dopis vyvrcholil obrazem Barrymora u okna a nyní mám pro Vás takový roh zpravodajské hojnosti, že se sotva ubráníte opravdovému překvapení. Události vzaly obrat, s jakým jsem věru nemohl počítat. Do určité míry se situace za uplynulých osmačtyřicet hodin podstatně vyjasnila, na druhé straně však se zase značně zkomplikovala. Než raději Vám všechno vypovím a Vy sám si utvoříte vlastní úsudek.

Ráno po tom nočním dobrodružství, ještě před snídaní, jsem došel na konec neobydleného křídla a prohlédl pokoj, jenž byl cílem Barrymorovy tajemné cesty. Západní okno, kterým se tak dychtivě díval, liší se – jak jsem si povšiml – v jednom ohledu ode všech ostatních oken zámku. Je z něho nejúplnější vyhlídka na blata. Mezi dvěma stromy je totiž mezera, která umožňuje široký rozhled a pohled kolmo dolů jakoby z ptačí perspektivy, kdežto z ostatních oken zahlédnete jen malý, a to ještě vzdálený úsek blat. Potřeboval-li tedy Barrymore právě toto okno, plyne z toho, že vyhlížel někoho nebo něco na blatech. Nevím, jak si představoval, že někoho uvidí, neboť noc byla velnu tmavá. Napadlo mně, že snad jde o nějaké milostné dobrodružství. Tento předpoklad by vysvětlil jak Barrymorovo tajnůstkářství, tak sklíčenost jeho ženy. Barrymore je nápadně pohledný muž, jemuž by bylo velmi snadné uzmout srdce venkovského děvčete, takže tato teorie nebyla zcela neopodstatněná. Odemykání dveří, jež jsem slyšel po návratu do svého pokoje, by mohlo znamenat, že Barrymore opustil zámek a šel na nějaké tajné dostaveníčko. Takto jsem ráno v duchu uvažoval a líčím Vám své dohady a svá podezření přesto, že skutečnost pak byla naprosto jiná.

Byl jsem si ovšem vědom, že neznám bezpečně pravou podstatu Barrymorova počínání, bylo mi však i naprosto jasné, že si věc nesmím nechávat pro sebe a že nesmím čekat, až se mi podaří najít skutečné vysvětlení. Odpovědnost by byla příliš veliká. Zašel jsem tedy po snídani do pracovny sira Henryho a pověděl jsem mu všechno, co jsem v noci viděl. Sir Henry byl méně překvapen, než jsem očekával.

„Věděl jsem, že Barrymore v noci putuje po domě, a už jsem si s ním o tom chtěl promluvit,“ řekl Baskerville. „Dvakrát nebo třikrát jsem slyšel jeho kroky na chodbě na cestě tam a zpět, a bylo to asi v téže době, jak říkáte.“

„Snad tedy chodí k onomu oknu pravidelně každou noc?“ nadhodil jsem.

„Není to vyloučené. Je-li tomu tak, můžeme ho stopovat a podívat se, co tropí. Jak asi by si v této situaci počínal váš přítel Holmes, kdyby tu byl?“

„Myslím, že by udělal přesně to, co navrhujete,“ řekl jsem. „Sledoval by Barrymora a pozoroval by ho, co dělá.“

„Dáme se tedy do toho oba.“

„Ale to by nás přece jistě slyšel?“

„Ten člověk je nahluchlý – a tak či onak, musíme to riskovat. Zůstaneme dnes v noci vzhůru a počkáme v mém pokoji, až půjde kolem.“ Sir Henry si radostně mnul ruce a bylo vidět, že vítá dobrodružství jako příjemnou změnu v usedlém životě na blatech.

Baronet už navázal spojení s architektem, kterého sir Charles svého času pověřil vypracováním plánů, i s londýnskou stavitelskou firmou, takže zde můžeme v brzké době očekávat začátek velikých změn. Z Plymouthu sem přijeli malíři pokojů a zástupci nábytkářské firmy a je zřejmé, že náš přítel má dalekosáhlé plány a že nemíní skrblit ani námahou, ani penězi, jen aby obnovil lesk svého rodu. Až bude zámek zrestaurován a uvnitř nově zařízen, nebude zde již chybět nic než zámecká paní. A načisto mezi námi, všechno nasvědčuje tomu, že tato mezera nezůstane dlouho nevyplněna, bude-li jistá dáma svolná, neboť jsem málokdy viděl někoho tak po uši zamilovaného, jako je náš přítel do naší krásné sousedky, slečny Stapletonové. A přece Amor nemá tak snadnou práci, jak by člověk podle všech okolností mohl očekávat. Křidélka mu dokonce dnes zplihla při neočekávané příhodě, jež našeho přítele notně ohromila a velmi pohněvala.

Po hovoru o Barrymorovi, který jsem Vám reprodukoval, sir Henry vzal klobouk a chystal se odejít. S naprostou samozřejmostí jsem následoval jeho příkladu.

„Cožpak vy také někam jdete, Watsone?“ tázal se mne a divné se na mne podíval.

„To záleží na tom, zda jdete či nejdete na blata,“ odpověděl jsem.

„Jdu na blata.“

„Nuže, znáte mé instrukce. Lituji, že vám musím vnucovat svou společnost, ale víte, jak důrazně Holmes trval na tom, abych vás nenechával samotného a abyste obzvláště na blata nechodil bez doprovodu.“

Sir Henry mi položil ruku na rameno a přívětivě se usmál.

„Milý příteli,“ řekl, „ani Holmes ve vší své moudrosti nemohl předvídat, co se za mého pobytu přihodí. Chápete mne? Jsem si jist, že vy jste poslední člověk, který by chtěl vystupovat v roli protivného kazisvěta. Musím jít na procházku sám.“

Ocitl jsem se v situaci krajně nemilé. Nevěděl jsem, co mám říct nebo udělat, a než jsem se mohl pro něco rozhodnout, sir Henry sebral svou hůl a byl tentam.

Jakmile jsem začal klidně uvažovat, pocítil jsem trpké výčitky svědomí, že jsem se dal přemluvit a že jsem dopustil, aby mi zmizel z dohledu. Představil jsem si, jak by mi bylo, kdybych se musel vrátit k Vám a přiznat, že ho stihlo nějaké neštěstí jen proto, že jsem nedbal Vašich instrukcí. Ujišťuji Vás, že jsem se při pouhém pomyšlení na takovou možnost hanbou zarděl. Řekl jsem si, že ještě není všechno ztraceno a že ho snad ještě dostihnu, a okamžitě jsem se vydal na cestu směrem k Stapletonovu domu.

Pospíchal jsem po silnici, seč jsem mohl, ale nikde jsem sira Henryho neviděl, ačkoliv jsem doběhl až k místu, kde odbočuje pěšina. V obavě, zda jsem nakonec nešel nesprávným směrem, vystoupil jsem na pahorek, odkud bych měl rozhled – náhodou to byl ten kopec, v němž je temný kamenný lom. Z pahorku jsem sira Henryho okamžitě zahlédl na stezce ve vzdálenosti asi čtvrt míle. Po jeho boku byla dáma, jež nemohla být nikdo jiný než slečna Stapletonová. Bylo jasné, že jsou již velmi spřáteleni a že zde mají schůzku. Kráčeli pomalu, načisto zabráni do hovoru, a viděl jsem, že slečna Stapletonová drobnými gesty rukou jako by zdůrazňovala vážnost toho, co říká. Sir Henry zřejmě naslouchal velmi soustředěně a několikrát zavrtěl hlavou, jako by s něčím naprosto nesouhlasil. Stál jsem mezi balvany s rozumem v koncích a nevěděl, co mám dělat dál. Dojít za nimi a vyrušit je z velmi soukromého rozhovoru se mi zdálo hrubě neslušné – a přece mi povinnost jasně kázala, abych sira Henryho ani na okamžik nespouštěl z očí. Tajné špehovat přítele je počínání odporné. Leč nenapadlo mi nic lepšího než zůstat a pozorovat ho z té mé rozhledny s předsevzetím, že potom očistím své svědomí tím, že se mu dodatečně ke všemu přiznám. Je zajisté pravda, že jsem byl příliš vzdálen, abych mu mohl pomoci v případě, kdyby mu zahrozilo nenadálé nebezpečenství, nicméně jistě sám uznáte, že situace byla svízelná a že jsem nic jiného nemohl udělat.

Náš přítel sir Henry i dáma se na stezce zastavili a byli pohříženi v konverzaci, když jsem náhle zjistil, že nejsem jediným svědkem jejich rozhovoru. Zahlédl jsem cosi zeleného poletovat ve vzduchu, a když jsem se lépe podíval, viděl jsem, že to zelené je připevněno na tyčce, kterou nese nějaký muž v ruce. Byl to Stapleton, jenž s tou svou síťkou šlapal po hrbolatém vřesovišti. Byl dvojici mnohem blíže než já a zřejmě měl namířeno v místa, kde oba mladí lidé spolu stáli. Právě v tu chvíli sir Henry si náhle přivinul slečnu Stapletonovou k boku. Objímal ji kolem pasu, ale zdálo se mi, že slečna Stapletonová od něho odvrací tvář a snaží se vyprostit. Sklonil se k její hlavě a ona zvedla ruku, jako by mu chtěla bránit. V příští vteřině jsem viděl, jak od sebe odskočili a prudce se obrátili. Stapleton byl příčinou vzrušení. Zběsile k nim pádil a jeho směšná síťka komíhala za ním. Když stanul před dvojicí, začal prudce rozkládat pažemi a vzrušením málem poskakoval. Nedovedl jsem si představit, co tento výjev znamená, ale měl jsem dojem, že Stapleton spílá siru Henrymu, jenž se snaží Stapletonovi podat vysvětlení. Když Stapleton vysvětlení nebral na vědomost, přibývalo i slovům sira Henryho na prudkosti. Dáma stála opodál, halíc se v hrdé mlčení. Konečně se Stapleton otočil na podpatku a pánovitě pokynul své sestře.

Slečna Stapletonová vrhla letmý nerozhodný pohled na sira Henryho a pak po boku svého bratra odešla. Přírodozpytcova hněvivá gesta ukazovala, že zahrnuje i dámu do projevů své nelibosti. Baronet tam ještě chvíli postál, dívaje se za nimi, a pak kráčel pomalu cestou, po níž přišel. Hlavu měl schýlenou a byl učiněným obrazem skleslosti.

Nedovedl jsem si vůbec představit, co to všechno znamená, ale bylo mi nesmírně stydno, že jsem se bez přítelova vědomí stal svědkem takového výjevu. Seběhl jsem proto s kopce a na jeho úpatí jsem se s baronetem setkal. Jeho tvář byla rudá hněvem, obočí měl svraštěné jako člověk, jenž je s rozumem v koncích a neví, co si počít.

„Haló, Watsone! Odkud se tu berete?“ řekl. „Snad jste přece nešel za mnou?“

Všechno jsem mu vyložil: jak jsem si uvědomil, že prostě nemohu zůstat doma, jak jsem šel za ním a jak jsem potom viděl všechno, co se stalo. Na okamžik jsem myslel, že mě jeho planoucí oči obrátí v troud, ale má upřímnost ho odzbrojila a nakonec propukl v posmutnělý smích.

„Člověk by myslel, že střed téhle prérie je místo, kde člověk může počítat s určitým soukromím,“ řekl, „ale u sta hromů, mám dojem, že se celý okres sem seběhl dívat se na moje námluvy. Ale nikdo si na své nepřišel – předvedl jsem námluvy věru ubohé! Kampak jste si koupil lístek?“

„Byl jsem tamhle na kopci.“

„To jste se tedy spokojil s galerií, že ano? Ale její bratr měl křeslo v první řadě. Viděl jste ho, jak se na nás hrne?“

„Ano, viděl.“

„Neměl jste někdy dojem, že je blázen – ten její pan bratříček?“

„Nemohu tvrdit, že bych si to někdy byl myslel.“

„To bych řekl. Já jsem byl do dnešního dne přesvědčen, že je příčetný, ale dejte si sloužit a věřte mi, že jeden z nás, on nebo já, patříme do svěrací kazajky. A co je na mně vůbec abnormálního? Žil jste několik týdnů v mém bezprostředním okolí, Watsone. Řekněte mi na místě a do očí: Mám nějakou vlastnost nebo vadu, pro kterou bych nemohl být dobrým manželem ženě, kterou miluji?“

„To jistě nemáte.“

„Proti mému společenskému a hmotnému postavení nemůže mít námitek. Musí tedy mít spadeno na mne osobně. Co má proti mně? Pokud vím, jakživ jsem neublížil ani muži, ani ženě. A přece nedovolí, abych se dotkl byť jen konečků jejích prstů.“

„To vám řekl?“

„Ano – a řekl toho ještě hromadu víc. Nicméně vám pravím, Watsone: znám ji jen několik málo týdnů, ale od první chvíle jsem věděl, že je stvořena pro mne, a ona také – byla šťastná, když byla se mnou, to mohu odpřísáhnout. Světlo, jež se rozsvítí v očích ženy, mluví hlasitěji než slova. Ale on nás nikdy nenechal o samotě a dnes to bylo poprvé, co jsem měl možnost promluvit s ní několik slov mezi čtyřma očima. Přišla za mnou ráda, ale když přišla – nebyla to láska, o čem hovořila, a nechtěla ani, abych já mluvil o lásce – jenže nedokázala mě zarazit. Pořád se jenom vracela k tomu, že toto je nebezpečné místo a že nebude šťastná, dokud z tohoto kraje neodejdu. Řekl jsem jí, že od okamžiku, kdy jsem ji spatřil, odsud vůbec nepospíchám, a záleží-li jí opravdu na tom, abych z tohoto kraje zmizel, tak jediný způsob, jak to může zaonačit, je, že půjde se mnou. Požádal jsem ji tedy velmi zřetelně, aby se za mne provdala, ale než mohla odpovědět, přihrnul se na nás ten její bratříček. Počínal si jako šílenec – byl vzteky bledý jako stěna a ty jeho světlé oči hořely zběsilostí. Co prý tady s tou dámou dělám? Jak se prý opovažuju prokazovat jí pozornosti, které se jí hnusí? Zda si prý myslím, že baronet si může dělat, co chce? Nebýt to její bratr, byl bych mu věru uměl odpovědět lépe než slovy. Ale za daných okolností jsem mu řekl, že mé pocity vůči jeho sestře nejsou takového druhu, za jaké bych se musel stydět, a že doufám, že mi slečna Stapletonová prokáže tu velkou čest a stane se mou manželkou. Mé sdělení nic nepomohlo a tak jsem se dopálil také a odpověděl mu snad trochu prudčeji, než. jsem měl – vzhledem k její přítomnosti. A skončilo to – jak jste viděl – tím, že si ji odvedl, a tak zde stojím a v celém království snad není člověka tak zmateného jako já. Vysvětlete mi, Watsone, co to všechno znamená, a budu nadosmrti vaším dlužníkem.“

Pokusil jsem se o několik vysvětlení, ale byl jsem sám dokonale zmaten. Šlechtický titul našeho přítele, jeho bohatství, věk, charakter a jeho zevnějšek – to všechno mluvilo v jeho prospěch, a proti němu – pokud jsem věděl – nesvědčilo nic, leda snad ponurý osud, jenž se vznáší nad jeho rodem. Nejpodivnější arci bylo, že jeho námluvy byly tak bryskně odmítnuty, aniž kdo vzal v potaz přání dámy samé, a že slečna Stapletonová se bratrovi podvolila bez jakéhokoliv protestu. Než naše úvahy a dohady se staly ještě téhož dne bezpředmětnými, neboť odpoledne se na zámek dostavil Stapleton osobně. Přišel, aby se omluvil za hrubost, jíž se dopoledne dopustil. Výsledkem dlouhého rozhovoru, který měl se sirem Henrym mezi čtyřma očima v jeho pracovně, bylo naprosté usmíření, na jehož znamení půjdeme v pátek k Stapletonovým na oběd.

„Ani teď neříkám, že ten člověk není blázen,“ odpověděl mi potom sir Henry, „nemohu zapomenout na výraz jeho očí, když se na mne dnes dopoledne hnal, ale musím uznat, že nikdo na světě by se nemohl omluvit slušněji, než jak on právě učinil.“

„Vysvětlil vám nějakým způsobem své chování?“

„Říká, že jeho sestra je to jediné, co na světě má. To je naprosto přirozené a jsem rád, že chápe, jak je skvělá. Žili vždycky spolu a – jak mi vylíčil – již od mládí žil osaměle a že nemá jiného blízkého člověka než právě ji. Proto se zděsil představy, že by o ni mohl přijít. Nepozoroval prý, že jsem si ji oblíbil, ale když na vlastní oči viděl, že tomu tak je a že mu ji chci vzít, byl to pro něho takový otřes, že na chvíli vůbec nevěděl, co říká nebo dělá, a byl prý vskutku nepříčetný. Vyslovil politování nad tím, co se stalo, a uznává, jak byl pošetilý a sobecký, když myslel, že si může tak krásnou ženu, jako je jeho sestra, podržet pro sebe po celý její život. Když už ho musí opustit, je prý mu milejší, když se provdá za souseda, jako jsem já, než za někoho jiného. Tak či onak je to ovšem pro něho veliká rána a bude potřebovat nějaký čas, aby se proti ní obrnil. Je ochoten upustit od jakéhokoliv odporu, jestli mu slíbím, že po tři měsíce otázku manželství nepřivedu na přetřes, a jestli se obmezím po tu dobu na přátelské styky s jeho sestrou, aniž se budu dožadovat její lásky. To jsem slíbil, a taková je tedy situace.“

Nuže, jedna z našich menších záhad je tedy objasněna. I když jde o otázku podřadnou, je velmi příjemné, že máme pevnou půdu pod nohama alespoň v jednom úseku té bezedné bařiny, v níž se zde potácíme. Víme tedy nyní, proč Stapleton nevraživě hledí na nápadníka své sestry – i když to je nápadník tak žádoucí jako sir Henry. A nyní přecházím k další niti, kterou jsem rozpletl ze zamotaného přadena, k záhadě nočních vzlyků, uplakané tváře paní Barrymorové, komorníkových nočních cest k zamřížovanému západnímu oknu. Pogratulujte mi, milý Holmesi, a potvrďte mi, že jsem Vás jako Váš výkonný orgán nezklamal – že nelitujete důvěry, kterou jste projevil tím, že jste mě sem poslal. Všechny záhady byly rozřešeny úsilím jedné noci.

Řekl jsem „úsilím jedné noci“, ale ve skutečností to byly noci dvě, neboť v tu první jsme vůbec nepochodili. Bděl jsem se sirem Henrym v jeho pokoji až skorem do tří hodin ráno, ale neslyšeli jsme nic než odbíjení hodin na schodišti. Byla to nadmíru melancholická vigilie a skončila tím, že jsme ve svých lenoškách usnuli. Naštěstí jsme se nedali odradit a rozhodli jsme se, že to zkusíme ještě jednou. Příštího večera jsme stáhli knot lampy a seděli a kouřili cigarety a ani nedutali.

Je neuvěřitelné, jak pomalu hodiny míjely, ale pomohla nám napjatá houževnatost, jakou asi pociťuje lovec, když pozoruje nalíčenou past a doufá, že kýžená zvěř do ní snad přece jen padne. Odbila prvá, odbila druhá hodina s půlnoci, a už jsme se chtěli zklamaně rozejít, když jsme se rázem ve svých křeslech napřímili. V mžiku bylo po únavě a všechny naše smysly byly mobilizovány k nejvyšší pohotovosti. Zaslechli jsme totiž vrzání kroků na chodbě.

Kročeje opatrně minuly naše dveře a za chvíli v dáli odumřely. Potom baronet tichounce otevřel dveře a my se vydali po stopách nočního chodce. Ten zatím už obešel galerii a chodba byla ponořena v naprostou tmu. Plížili jsme se po špičkách, až jsme se dostali do druhého křídla. Dostali jsme se tam právě včas, abychom ještě zahlédli mohutnou vousatou postavu, jak se s přikrčenými rameny po špičkách plíží chodbou. Pak vešel do týchž dveří jako minule a světlo svíčky, rámované zárubní dveří, vrhalo nažloutlý pruh jasu napříč temnou chodbou. Opatrně jsme se sunuli dál, zkoušejíce každou dlahu, než jsme se odvážili šlápnout na ni plnou váhou. Z opatrnosti jsme se ještě v pokoji zuli, ale i tak stará podlaha pod naším krokem praštěla a vrzala. Chvílemi se nám zdálo, že není možné, aby nás neslyšel přicházet. Leč muž byl naštěstí skutečně nedoslýchavý a také byl plně zaujat tím, co dělá. Když jsme konečně dospěli ke dveřím a nakoukli do světnice, viděli jsme, že je schoulen u okna, že drží v ruce svíci a že jeho napjatá tvář je přitisknuta ke sklu přesně tak, jak jsem to viděl předvčerejší noci.

Na žádném postupu jsme se nedohodli, leč baronet je muž, kterému jeho letora vždycky diktuje cestu nejpřímočařejší. Vstoupil do pokoje, a když tak učinil, Barrymore syčivě vyjekl a odskočil od okna a stál tu před námi sinalý a roztřesený. Oči, jež mu svítily z bílé masky jeho tváře, byly plné hrůzy a zděšení, když se díval ze sira Henryho na mne.

„Co zde děláte, Barrymore?“

„Nic, pane.“ Jeho vzrušení bylo tak silné, že stěží dokázal vypravit ze sebe ta slova, a stíny, vrhané svíčkou v jeho chvějící se ruce, poskakovaly nahoru a dolů. „To jenom kvůli tomu oknu, pane. Chodím po zámku a dívám se, zda jsou dobře zavřená.“

„V prvém patře?“

„Ano, pane, prohlížím všechna okna.“

„Podívejte se, Barrymore,“ řekl sir Henry přísné, „předsevzali jsme si, že z vás dostaneme pravdu, takže lépe pochodíte, když ji řeknete rovnou. Tak co? Žádné lži nechci slyšet. Co jste u toho okna dělal?“

Bezmocně a bezradně se na nás díval a lomil rukama jako člověk zmítaný krajním žalem a prudkým vnitřním konfliktem.

„Nic zlého jsem nedělal, pane. Držel jsem svíčku u okna.“

„A proč jste držel svíčku u okna?“

„Neptejte se mě, sire Henry – neptejte se mě! Dávám vám své čestné slovo, pane, že to není mé tajemství a že vám je nemohu vyjevit. Kdyby se týkalo jenom mne, nesnažil bych se ukrývat je před vámi.“

Nápad mi bleskl hlavou a uchopil jsem svíčku, kterou komorník prve postavil do okna.

„Musel dávat nějaké světelné signály,“ řekl jsem. „Zkusme, zda dostaneme nějakou odpověď.“

Podržel jsem svíčku, jak ji držel Barrymore, a díval jsem se napjatě do temnoty noci. Matně jsem rozeznával černou hráz stromů od světlejší roviny blat, neboť měsíc byl skryt za mraky. A pak jsem triumfálně vykřikl, neboť světélko, jiskra žlutavého světla, proklálo temný závoj a stejnoměrně žhnulo uprostřed černého obdélníku rámovaného oknem.

„Tam to je!“ zvolal jsem.

„Ne, ne, pane, nic to není – vůbec nic!“ přerušil mne komorník; „ujišťuji vás, pane –“

„Zamávejte světlem doleva a doprava, Watsone,“ zvolal baronet. „Vidíte – to druhé se pohnulo také! Nuže, vy padouchu, popíráte, že to byl signál? Kdo je ten spolčenec tam venku a jaké spiknutí se tady chystá?“

Barrymorova tvář nabyla výrazu netajeného vzdoru. „Je to moje věc, a ne vaše. Nic nepovím.“

„Opustíte tedy na hodinu mé služby.“

„Jak si přejete, pane. Musí-li to být, musí to být.“

„A odejdete odtud s hanbou. U sta hromů, měl byste se stydět! Vaše i moje rodina žily přes sto let pod touto společnou střechou a zde jsem vás přistihl, jak kujete nějaké ponuré pikle proti mně.“

„Ne, ne, pane! Ne proti vám!“

Byl to ženský hlas a paní Barrymorová, ještě bledší a ještě zděšenější než její manžel, se objevila ve dveřích. Nebýt zoufalého výrazu její tváře, byla by vypadala směšně, jak tu stála, tlustá, v sukni a vlňáku.

„Musíme odejít, Elizo. Všechno je ztraceno. Můžeš jít balit naše věci,“ řekl komorník.

„Ach, Johne, Johne, do takového neštěstí jsem tě vehnala? Je to všechno moje vina, sire Henry – jenom moje vina. Dělal to všechno jen a jen kvůli mně, protože jsem ho o to prosila.“

„Mluvte tedy! Co to všechno znamená?“

„Můj nešťastný bratr umírá hlady venku na blatech. Nemůžeme ho nechat zahynout na samém našem prahu. Světlo svíčky znamená, že potrava pro něho je připravená, a jeho světlo tam venku označuje místo, kam se mu jídlo má zanést.“

„Váš bratr je tedy –“

„Uprchlý trestanec, pane – Selden, ten zločinec.“

„Je to pravda, pane,“ pravil Barrymore. „Řekl jsem vám, že to není mé tajemství a že vám je nemohu prozradit. Ale nyní jste to slyšel a vidíte sám, že jestli tu bylo spiknutí, není namířeno proti vám.“

Tak se tedy vysvětlily Barrymorovy kradmé noční výpravy a světlo v okně. Sir Henry a já jsme užasle zírali na ženu. Je možné, aby tato toporně počestná osoba byla téže krve jako jeden z nejpověstnějších zločinců Anglie?

„Ano, pane, jmenovala jsem se za svobodna Seldenová a on je můj mladší bratr. Příliš jsme ho rozmazlovali, když byl dítětem, a ve všem jsme mu povolovali tak dlouho, až si začal myslet, že celý svět byl stvořen jen pro jeho kratochvíli a že si na tom světě může dělat, co mu libo. Potom, když byl starší, dostal se do špatné společnosti a ďábel ho posedl. Naší matce žalem puklo srdce a on pohaněl naše dobré jméno. Od zločinu k zločinu klesal níž a níže, až jenom milosrdenstvím božím unikl o vlas popravišti; ale pro mne, pane, je stále ještě tím kudrnatým chlapečkem, kterého jsem chovala a se kterým jsem si hrála, jak to starší sestry dělávají. Proto utekl z žaláře, pane. Věděl, že jsem zde a že není možné, abychom mu odmítli pomoc. Co jsme měli dělat, když se sem jedné noci připlazil, polomrtvý vyčerpáním a hlady, s dozorci těsně v patách? Vzali jsme ho do domu a nakrmili a ošetřili jsme ho a pak jsme ho zde živili. Ale potom jste sem přijel vy, pane, a bratr si myslel, že bude bezpečnější venku na blatech a že tam počká, až se nejhorší poplach uklidní a až lidé na něho pozapomenou, a tak odešel a zmizel v těch blatech. Ale my se každou druhou noc přesvědčujeme, zda tam ještě je. Dáváme do okna svíčku, a když bratr odpoví, zanese mu tam můj muž trochu chleba a masa. Každý den doufáme, že už je pryč, ale pokud je zde, nemůžeme ho přece opustit. To je celá pravda, jako že jsem počestná křesťanka, a sám vidíte, že vina není na mém muži, ale že vinna jsem já, pro kterou to všechno dělal.“

Žena mluvila s naléhavou vážností a její řeč zněla věrohodně.

„Je to pravda, Barrymore?“

„Ano, sire Henry. Do posledního slova.“

„Nuže, nemohu vám zazlívat, že jste stál při své vlastní ženě. Zapomeňte, co jsem řekl o výpovědi. Jděte do svého bytu, oba dva, a ráno si o tom všem povíme.“

Když byli pryč, podívali jsme se ještě jednou z okna. Sir Henry je energicky otevřel a studený vítr nám šlehal do tváře. Daleko daleko v černé hlubině stále ještě zářila ta jedna jediná nažloutlá jiskřička.

„Divím se, že si troufá,“ řekl sir Henry.

„Světlo je asi umístěno tak, že je viditelné jen odsud.“

„Kde asi myslíte, že je?“

„Počítám, že někde u Rozštípnuté skály.“

„To znamená, že není dál než nejvýš nějaké dvě míle?“

„Ani ne tolik.“

„Nemůže to být příliš daleko, když tam Barrymore nosíval jídlo. A ten darebák čeká poblíž té svíčky. U sta hromů, Watsone, jdu a toho chlapa chytím.“

Týž nápad bleskl hlavou i mně. Barrymorovi se nám přece nesvěřili dobrovolně. Tajemství jsme z nich vypáčili. A ten člověk je veřejným nebezpečím, je to zatvrzelý zločinec bez polehčujících okolností, jenž nemá nároku ani na soucit, ani na pardon. Pokusíme-li se vrátit ho tam, kde bude neškodný, vykonáme toliko občanskou povinnost. Budeme-li ho šetřit, je docela možné, že jiní lidé na jeho brutalitu a na jeho násilnickou letoru doplatí. Kterékoli noci by se například mohl vloupat k našim sousedům, ke Stapletonovům, a možná že právě tato představa byla důvodem, proč se sir Henry pro noční dobrodružství tak rozohnil.

„Půjdu s vámi,“ řekl jsem.

„Tak si vezměte revolver a obujte se. Čím dříve vyrazíme, tím lépe, protože by ten darebák mohl zhasit světlo a vzít nohy na ramena.“

Do pěti minut jsme byli venku ze zámku a na cestě a rychle jsme prošli temným hájkem. Podzimní vítr teskně kvílel a padající listí tiše harašilo. Noční vzduch byl prosycen pachem vlhka a tlící vegetace. Chvílemi vykoukl měsíc, vždycky jen na okamžik, neboť po tváři nebes se hnala mračna, a právě když jsme vyšli na blata, začalo drobně mrholit. Světlo před námi stále ještě hořelo.

„Jste ozbrojen?“ zeptal jsem se.

„Mám jezdecký bičík s těžkou rukojetí.“

„Musíme se ho rychle chopit, neboť je to prý člověk ke všemu odhodlaný. Překvapíme ho a bude naším zajatcem, dřív než se vzpamatuje.“

„Jářku, Watsone,“ ozval se baronet, „copak by asi naší výpravě řekl Holmes? Jakpak se to shoduje s tou dobou temnoty, kdy mocnosti zla jsou nejsilnější?“

Jakoby v odpověď na tuto otázku vyvřel náhle z obrovské ponurosti blat ten divný ryk, který jsem už slyšel na pokraji Velkých grimpenských bařin. Vítr ho k nám nesl tichem noci – táhlé hluboké mručení, pak stoupající vytí a potom smutné zaúpění, jímž zvuk odumřel. Znova a znova potom zazněl, prostor kolem nás byl plný toho stoupajícího a klesajícího, pronikavého, divokého a zlověstného zvuku. Baronet mne chytil za rukáv a jeho tvář bíle prosvítala temnotou.

„Proboha živého, co to je, Watsone?“

„Nevím. Je to zvuk, který zde na blatech znají. Už jsem to jednou slyšel.“

Zvuk odumřel a absolutní ticho se nad námi zavřelo. Stáli jsme a napjatě naslouchali, ale nic se neozývalo.

„Watsone,“ řekl baronet, „to bylo vytí jakoby dogy, vytí velkého psa.“

Krev mi tuhla v žilách, protože zajíkání v jeho hlas; mi povědělo o hrůze, která náhle na něho padla.

„Jak tomu zvuku říkají?“ otázal se mne.

„Kdo jak mu říká?“

„Zdejší venkované.“

„Ale to jsou přece nevzdělanci. Snad byste nedal na to, jak oni tomu říkají?“

„Jen mi o tom povězte, Watsone. Co o tom říkají?“

Zdráhal jsem se, ale nebylo vyhnutí.

„Říkají, že to vyje pes baskervillský.“

Zaúpěl a chvíli mlčel.

„Pes to opravdu byl,“ řekl konečně, „ale měl jsem dojem, že je vzdálen mnoho mil, myslím tím směrem.“

„Je těžké říci, odkud ten zvuk přichází.“

„Sílil a slábl podle toho, jak vál vítr. Nejsou tam v tom směru ty Velké grimpenské bařiny?“

„Ano, jsou.“

„Tak to přicházelo odtamtud. A teď mi, Watsone, řekněte bez okolků: nemyslel jste i vy sám, že to je vytí velikého psa? Nejsem malé dítě, nemusíte se bát říci mi pravdu.“

„Když jsem to prvně slyšel, byl se mnou Stapleton. Říkal, že by to mohlo být houkání bukače, vzácného ptáka.“

„Ba ne, to byl určitě pes. Pane na nebi, že by přece jen na těch pověstech bylo něco pravdivého? Je možné, že jsem ohrožován něčím tak tajemným? Vy sám tomu přece nevěříte, Watsone?“

„Ne, nevěřím.“

„A přece je něco jiného smát se tomu v Londýně a něco načisto jiného je stát zde venku v temnotě blat a slyšet takový zvuk. A můj strýc! Vedle jeho mrtvoly byla přece určitě šlépěj velikého psa. Všechno to do sebe zapadá. Nemyslím, že bych byl zbabělec, Watsone, ale když jsem slyšel ten zvuk, krve by se ve mně nikdo nebyl dořezal. Sáhněte si na mou ruku.“

Byla jako kus studeného mramoru.

„Zítra zase budete v pořádku.“

„Nemyslím, že budu kdy s to vypudit ten zvuk ze svého sluchu. Co mi radíte?“

„Máme se vrátit?“

„Ne, u sta hromů! Vydali jsme se chytit zločince, budeme tedy chytat zločince. My honíme trestance a pekelný pes patrně honí nás. Pojďte! Dovedeme to ke konci, i kdyby se všichni čerti z horoucích pekel na blatech ženili.“

Klopýtali jsme tedy pomalu dál tou hustou temnotou. Kolkolem nás strměly černé rozsochaté kopce, před námi stejnoměrně žhnula žlutá jiskřička světla. Nic tak neklame jako vzdálenost světla v noci, když je tma jak v pytli. Chvílemi se nám zdálo, že jiskřička je až někde na obzoru, a hned nato jsme měli dojem, že svítí několik málo kroků před námi. Ale konečně jsme již rozeznali, odkud světlo přichází, a v tu chvíli jsme jeho zdroji byli skutečně už velmi blízko. Spatřili jsme polorozteklou svíčku přilepenou do hluboké štěrbiny v rozpolcené skále. Stěny skály ji chránily proti větru a byly též zárukou, že světlo nebude vidět odnikud, leda od zámku. Žulový balvan nám umožnil přiblížit se nepozorovaně a z tohoto krytu jsme se chvíli zamyšleně dívali na zločincovo signalizační světlo. Byla to divná podívaná na tu osamělou svíčku, hořící zde uprostřed blat a bez známek života kolem – nic než jediný žlutý plamének stoupající kolmo vzhůru a matný jeho odlesk na kameni vlevo a vpravo.

„Co uděláme teď?“ zašeptal sir Henry.

„Počkáme zde. Musí být poblíž svého světla. Snad se nám podaří ho zahlédnout.“

Jedva jsme domluvili, již jsme ho spatřili oba. Nad rozpolcenou skálou, v niž hořela svíčka, objevila se ohavná žlutá tvář, zavilá, bestiální tvář, znetvořená a poznamenaná znaky zločinu. Obličej byl hnusně polepený bahnem a zarostlý strništěm vousů. Do čela mu padaly rozcuchané pačesy. Hlava, jež se ukázala, mohla docela dobře patřit některému z dávných divochů, kteří kdysi žili v jeskyních vyhloubených do zdejších strání. Světlo svíčky pod ním se obráželo v jeho malých poťouchlých očích, které divoce zíraly tmou doleva i doprava jako oči prohnaného dravého zvířete, jež zaslechlo kroky lovců.

Něco patrně vzbudilo jeho podezření. Je možné, že měl s Barrymorem smluveno nějaké tajné poznávací znamení, které my jsme opomenuli dát, nebo měl nějaký jiný důvod pro domněnku, že něco není v pořádku. Tak či onak, viděli jsme mu na jeho padoušské tváři, že se něčeho obává. Teď mohl každou chvíli sfouknout svíčku a zmizet ve tmě. Proto jsem vyskočil a sir Henry učinil totéž. V tom okamžiku trestanec na nás zařval nadávku a hodil po nás velkým kamenem, jenž se roztříštil o balvan, náš kryt. Zahlédl jsem ještě jeho nevelkou, ale podsaditou a silnou postavu, když vyskočil a dal se na útek. Šťastná náhoda tomu chtěla, že právě v tom okamžiku vyšel z oblak měsíc. Vybělili jsme na hřeben kopce a viděli jsme naši upláchlou kořist, kterak s velikou rychlostí sbíhá s druhé strany kopce a přeskakuje kameny, jež mu jsou v cestě, s kamzičí dovedností. Rána z revolveru ho s trochou střeleckého štěstí mohla složit i na tu vzdálenost, leč vzal jsem s sebou zbraň jen pro sebeobranu, budu-li napaden, a nikoliv abych střílel po neozbrojeném člověku, jenž je na útěku.

Oba jsme obstojní běžci, a ještě k tomu v dobré kondici, ale záhy jsme zjistili, že nemáme nižádné vyhlídky. Dlouho jsme ho při měsíčním světle viděli, ale za chvíli se nám jevil už jen jako malá skvrnka, pohybující se rychle mezi balvany na vzdálené stráni. Běželi jsme, až jsme supěli, ale vzdálenost mezi námi rostla. Konečně jsme se zastavili a sedli na balvan a lapali dech a koukali, jak se nám v dáli ztrácí.

A právě v té chvíli se stalo něco nesmírně podivného a neočekávaného. Vstali jsme a chystali se nastoupit zpáteční cestu, neboť jsme upustili od pronásledování jako od počínání naprosto beznadějného. Měsíc byl nízko na obloze po naší pravé ruce a rozsochatý vrchol žulového skaliska jako by čněl do dolní poloviny stříbrného kotouče. A tam, před tímto stříbroskvoucim pozadím, jsem viděl na skalisku černou siluetu muže, ostrou, jako z ebenu vyřezanou. Nemyslete si, Holmesi, že to byla zraková halucinace. Ujišťuji Vás, že jsem co živ nic neviděl zřetelněji. Pokud jsem mohl usoudit, byla to postava muže vzrostlého, hubeného. Stál něco málo rozkročeně, s pažemi na hrudi složenými a hlavu měl skloněnou, jako by dumal nad obrovskou džunglí rašeliny a žuly, která se před ním prostírá. Mohl to být sám duch tohoto hrozného kraje. Nebyl to ten trestanec. Muž, o němž mluvím, byl daleko od místa, kde nám vrah zmizel. Kromě toho byl mnohem vyšší. S výkřikem překvapení chtěl jsem na něho upozornit baroneta, leč v té vteřině, kdy jsem se odvrátil, abych baroneta chytil za rukáv, muž zmizel. Ostrý vrchol skaliska byl stále ještě zabodnut do dolního okraje měsíce, ale po mlčenlivé, nehybné postavě nebylo stopy.

Měl jsem sto chutí vydat se tím směrem a prohledat skalisko, ale bylo vzdáleno značný kus cesty. Baronetovy nervy byly ještě rozechvělé tajemným zvukem, který mu připomněl ponurou rodinnou pověst, a nebyl v náladě pro další dobrodružství. Neviděl osamělého muže na skále a nepocítil ono vzrušení, jakým na mne zapůsobila jeho divná přítomnost a dominantní postoj. „Bude to asi nějaký dozorce vězňů,“ řekl. „Blata se jimi jenom hemží od doby, kdy ten člověk utekl.“ Inu snad jeho vysvětlení je správné, ale rád bych našel nějaké potvrzení. Dnes hodláme dopsat vězeňské správě v Princetownu, kde se mají po svém pohřešovaném strávníku poohlédnout, ale je to veliká smůla, že jsme přišli o tu slávu a nemohli ho přivést jako našeho zajatce. Toto tedy byla naše dobrodružství uplynulé noci a musíte uznat, milý Holmesi, že jsem byl na Vás hodný a zásobil Vás zprávami vskutku štědře. Nepochybuji, že mnohé z toho, co jsem napsal, je pro náš případ nepodstatné, ale přece jen si myslím, že je lépe seznámit Vás se všemi fakty a přenechat Vám, abyste si sám vybral, co Vám může posloužit jako premisa k Vašim logickým úsudkům. Málo platné, zaznamenáváme pokroky. Pokud jde o manžele Barrymorovy, zjistili jsme pohnutku jejich činu, a to zajisté situaci podstatně vyjasnilo. Blata však, včetně jejich tajemství a jejich záhadných obyvatel, zůstávají nevyzpytatelná, jak byla. Možná že v příštím psaní budu již s to vrhnout trochu světla i na ně. Nejlépe by ovšem bylo, kdybyste mohl přijet sem k nám.