Pes baskervillský

Kapitola XI Muž na skalisku

Výňatek z mého osobního deníku, jenž tvoří předchozí kapitolu, dovedl mé vyprávění až k 18. říjnu, ke dni, kdy se podivné události začaly v rychlém spádu schylovat k děsnému svému závěru. Incidenty následujících několika dnů jsou nesmazatelně vryty do mé paměti a mohu je vylíčit, aniž bych musel nahlížet do poznámek, které jsem si tenkrát dělal. Začínám tedy nyní dnem, jenž následoval po onom odpoledni a večeru, kdy jsem zjistil dvě nadmíru důležitá fakta, totiž za prvé, že paní Laura Lyonsová z Coombe Traceye napsala siru Charlesu Baskervillovi a dala si s ním schůzku přesně na místě a přesně na dobu, kde a kdy ho stihla smrt; za druhé, že muže, který číhá na blatech, lze nalézt mezi kamennými chýšemi. Nepodaří-li se mi na základě těchto dvou informaci vrhnout trochu dalšího světla do temnot našeho případu, bude to znamenat, že trpím nedostatkem inteligence nebo kuráže.

Předchozího večera jsem neměl příležitost povědět baronetovi, co všechno jsem se dozvěděl, protože doktor Mortimer s ním setrval u karet do hodin velmi pozdních. Při snídani jsem ho však o svých objevech informoval a zeptal se ho, zda by mě chtěl do Coombe Traceye doprovodit. Napřed dychtivě přisvědčil, potom však se nám oběma zdálo, že snad dosáhneme lepších výsledků, pojedu-li sám. Řekli jsme si, že čím obřadněji budeme jednat, tím méně se od paní Laury Lyonsové dozvíme. Nechal jsem tedy sira Henryho – ne bez trochy špatného svědomí – doma a odjel jsem na průzkum nové stopy.

Když jsme dojeli do Coombe Traceye, řekl jsem Perkinsovi, aby zavedl koně do stáje hostince, načež jsem se poptal po adrese dámy, kterou jsem přijel vyslechnout. Nebylo obtížné najít její byt, jenž byl ve středu města a v úhledném domě. Služebná mě uvedla bez okolků a bez ohlášení, a když jsem vešel do obývacího pokoje, dáma, která seděla před Remingtonovým psacím strojem, rychle a s radostným úsměvem povstala. Leč vidouc, že jde o cizího člověka, opět usedla. Výraz tváře svědčil o zklamání, když se mě ptala, co si přeji.

První můj dojem byl, že se ocitám před ženou kromobyčejné krásy. Její oči i vlas byly téže sytě hnědé barvy a její líce, ač značně pihovaté, byly zbarveny oním kouzelným nádechem – výsadou brunetek – náznakem ruměnce, jaký vídáváme v nitru některých žlutých růží vzácného druhu. Obdiv – tak opakuji – byl dojmem z prvního pohledu. Druhý pohled byl již důvodně kritický. V jejím obličeji byly stopy čehosi, co do sličné tváře nepatří, snad jakási hrubost výrazu či snad tvrdost pohledu, leč je také možné, že klasickou krásu jejího obličeje kalil náznak vyžilosti. Toho všeho arci jsem si povšiml až později. V tuto chvíli jsem prostě vnímal, že stojím před velmi pohlednou ženou a že se mne ptá na účel návštěvy. Do tohoto okamžiku jsem si neuvědomil, jak delikátní je mé poslání.

„Mám čest,“ řekl jsem, „znát vašeho pana otce.“

Byl to nemotorný úvod a dáma mi to dala pocítit.

„Nemám se svým otcem nic společného,“ řekla. „Nejsem mu ničím zavázána a jeho přátelé nejsou mými přáteli. Nebýt sira Charlese a několika dalších laskavých lidí, byla bych zemřela hlady, aniž můj otec hnul prstem.“

„Navštívil jsem vás právě ve věci zesnulého sira Charlese.“

Pihy zřetelně vystoupily na její tváři.

„Co vám o něm mohu říci?“ otázala se a její prsty si nervózně pohrávaly s klávesami psacího stroje.

„Znala jste ho, že ano?“

„Již jsem vám řekla, že dlužím jeho laskavosti za mnohé. Za to, že jsem s to sama se živit, vděčím zájmu, který projevil o můj nešťastný osud.“

„Dopisovala jste si s ním?“

Dáma se po mně rychle podívala a v hnědých jejích očích se objevil záblesk hněvu.

„Co je účelem vašeho vyptávání?“ otázala se zostra.

„Účelem je zabránit veřejnému skandálu. Je lepší, když se vyptávám vás zde, než aby se věc vymkla našim rukám.“

Mlčela a její tvář byla velmi bledá. Konečně zvedla zrak a podívala se na mne zpola vzdorovitě a zpola vzpurně, jako by jí bylo všechno jedno.

„Tedy – budu odpovídat,“ řekla. „Co chcete vědět?“

„Dopisovala jste si se sirem Charlesem?“

„Zajisté jsem mu několikrát psala, abych mu poděkovala za taktní způsob, jakým mi pomáhal.“

„Víte data těch dopisů?“

„Ne.“

„Setkala jste se s ním někdy i osobně?“

„Ano – byť i ne často. Viděla jsem ho několikrát, když byl v Coombe Traceyi. Sir Charles byl skoro samotář a konal dobro nejraději ve skrytu a neokázale.“

„Ale jestliže vás viděl tak málokdy a jestliže jste mu psala jen tak zřídka, jak se dozvěděl o vašem neutěšeném postavení tolik, aby vám mohl pomoci, tak jak jste řekla?“

Vyvrátila mé námitky s krajní pohotovostí.

„Bylo několik gentlemanů, kteří znali můj smutný příběh a kteří se spojili mně ku pomoci. Jedním z nich byl pan Stapleton, soused a velmi blízký přítel sira Charlese. Byl mimořádně laskavý a jeho prostřednictvím se o mém případu dozvěděl sir Charles.“

Věděl jsem už odjinud, že sir Charles při četných příležitostech použil Stapletona jako svého almužníka a sdělení paní Lyonsové neslo punc pravdy.

„Požádala jste sira Charlese někdy písemně o schůzku?“ pokračoval jsem.

Paní Lyonsová se znovu zarděla hněvem.

„Toto, pane, je otázka vskutku krajně troufalá.“

„Lituji, madame, ale musím ji opakovat.“

„V tom případě moje odpověd zní: zajisté nikoliv!“

„Ani v den, kdy sir Charles zemřel?“

Ruměnec v mžiku zmizel a díval jsem se do tváře smrtelně bledé. Její vyschlé rty nedokázaly vyslovit to „ne“, jež jsem spíš viděl, než slyšel.

„Jistě vás klame paměť,“ řekl jsem. „Mohl bych dokonce citovat pasáž z vašeho dopisu. Zněla: ‚Apeluji na Vaše gentlemanství a úpěnlivě Vás prosím, abyste tento dopis spálil a byl v deset u branky.’ “

Myslel jsem, že omdlévá, ale s krajním vypětím se vzpamatovala.

„Což na světě už není gentlemanů?“ zasípala.

„Křivdíte siru Charlesovi. On ten dopis skutečně spálil. Ale někdy zůstává písmo čitelné, i když papír je spálený. Doznáváte nyní, že jste to psala?“

„Ano, napsala jsem to,“ zvolala a nezadržitelný proud vášnivých slov prolomil hráze jejího sebeovládání. „Napsala jsem to. Proč bych to zapírala? Není v tom nic, zač bych se musela hanbit. Chtěla jsem, aby mi pomohl. Byla jsem přesvědčena, že dosáhnu jeho pomoci, když se mi podaří s ním promluvit. Proto jsem ho žádala o schůzku.“

„Ale proč v tak pozdní hodinu?“

„Protože jsem se právě dozvěděla, že nazítří odjíždí do Londýna a že bude nepřítomen snad několik měsíců. A byly tu důvody, proč jsem sira Charlese nemohla vyhledat průběhem dne.“

„Ale proč jste chtěla schůzku v zahradě? Proč jste nešla do zámku?“

„Myslíte, že žena může v noční dobu sama navštívit byt neženatého muže?“

„Dobrá. A co se stalo, když jste tam přišla?“

„Nešla jsem tam.“

„Paní Lyonsová!“

„Nešla jsem tam. Přísahám vám při všem, co mi je svaté, že jsem tam vůbec nešla. Něco se přihodilo, co mi v tom zabránilo.“

„Co to bylo?“

„Je to soukromá záležitost. Nemohu to říci.“

„Připouštíte tedy, že jste si se sirem Charlesem dala schůzku a že místo a čas schůzky se přesně shoduje s místem a časem jeho smrti, ale popíráte, že jste se na schůzku dostavila.“

„Ano, a je to pravda.“

Vyptával jsem se jí znova a znova a obměňoval jsem otázky všelikým způsobem, ale všechno bylo marné, nic víc jsem se nedozvěděl.

„Paní Lyonsová,“ řekl jsem vstávaje, abych zakončil dlouhý, neplodný rozhovor, „berete na sebe velikou odpovědnost a stavíte se do velmi podivného světla tím, že se zdráháte nalít nám čistého vína a říci nám všechno, co víte. Pakliže budu nucen dovolat se pomoci u policie, uvidíte, jak vážně jste kompromitována. Není-li na vaší straně žádné viny, proč jste zpočátku popírala, že jste onoho dne siru Charlesovi psala?“

„Protože jsem se obávala, aby můj dopis nezavdal podnět k nesprávným výkladům a že bych se mohla stát obětí pomluv.“

„A proč jste na sira Charlese tak naléhala, aby dopis zničil?“

„Když jste ten dopis četl, nemusíte se ptát.“

„Neřekl jsem, že jsem četl celý dopis.“

„Citoval jste z něho větu.“

„Citoval jsem doušku. Dopis, jak jsem už řekl, byl hozen do ohně a jen konec byl čitelný. Ptám se vás znova, proč jste na sira Charlese tak naléhala, aby spálil dopis, jejž dostal v den své smrti?“

„Šlo o velmi soukromou věc.“

„Tím více by vám mělo záležet na tom, aby nebyla vyšetřována veřejně.“

„Povím vám to tedy. Jestli jste vůbec něco slyšel o mém neblahém osudu, jistě víte, že jsem se zbrkle provdala a že jsem za svou nerozvážnost těžce pykala.“

„Ano, něco takového jsem slyšel.“

„Můj manžel, kterého se štítím, mi neustálým pronásledováním ztrpčuje život. Zákon je na jeho straně a musím denně počítat s hroznou možností, že mě donutí, abych se k němu vrátila a s ním žila. V době, kdy jsem napsala onen dopis siru Charlesovi, jsem se dozvěděla, že tu je možnost získat ztracenou svobodu rozvodem – za předpokladu, že budu s to zapravit jisté výdaje. To osvobození pro mne znamenalo všechno na světě – duševní klid, štěstí, sebeúctu – všechno. Znala jsem velkorysost a štědrost sira Charlese a domnívala jsem se, že mi pomůže, když uslyší důvody z mých vlastních úst.“

„Jak to tedy přijde, že jste tam pak nešla?“

„Nešla jsem tam proto, že se mi zatím dostalo pomoci odjinud.“

„Proč jste tedy siru Charlesovi věc nevysvětlila alespoň písemně?“

„Byla bych tak učinila, leč nazítří jsem se v novinách dočetla o jeho smrti.“

Všechno to znělo souvisle a logicky a žádná z mých četných otázek ženu nezviklala. Bylo arci jasné, že si pravdivost výpovědi budu moci ověřit jen zjištěním, zda paní Lyonsová v době těsně po tragédii skutečně podala žalobu o rozvod svého manželství.

Nebylo pravděpodobné, že by si troufala říci, že u baskervillského zámku nebyla, kdyby tam ve skutečnosti byla bývala, neboť nemohla se tam dostat jinak než kočárem a nemohla se do Coombe Traceye vrátit dřív než v časných hodinách ranních. Takový výlet by se neutajil. Z toho plynulo, že žena říká pravdu, nebo přinejmenším část pravdy, polopravdu. Odešel jsem zmaten a skleslý. Zase jednou jsem stanul na konci jedné ze slepých uliček, do nichž zřejmě vedly všechny stopy, které jsem jako Holmesův zástupce zde sledoval. A přece – čím víc jsem přemýšlel o tváři paní Lyonsové a o jejím chování, tím zřetelněji jsem cítil, že mi něco zatajovala. Z jakého jiného důvodu by byla tak zbledla? Proč by jinak všechno tak vehementně popírala, dokud nebyla donucena pravdu připustit? Proč v době, kdy úřady vyšetřovaly smrt sira Charlese, byla paní Lyonsová tak velmi zticha? Vysvětlení všech těchto skutečností nemůže být věru tak nevinné, jak mi chtěla namluvit! Pro tuto chvíli však jsem nemohl dále pátrat tímto směrem, ale musel jsem se věnovat druhé stopě, která nám kynula někde mezi kamennými chýšemi na blatech.

Chýše na blatech – toť ovšem velmi široký pojem, jak jsem si uvědomil na zpáteční cestě, když jsem z vozu viděl, že jedna stráň vedle druhé vykazuje stopy dávných kmenů. Barrymore jedině věděl, že neznámý muž přebývá v jedné z opuštěných chýší – ale po blatech jich jsou roztroušeny stovky a stovky. Než měl jsem přece jen jedno vodítko, totiž vzpomínku z noci, kdy jsem toho neznámého zahlédl, jak stojí na vrcholu Černé skály. Černá skála tudíž bude výchozím bodem mého pátrání. Odtamtud začnu a budu prohlížet jednu chýši po druhé, až kápnu na tu správnou. Zastihnu-li v ní hledaného muže, dozvím se z jeho vlastních úst, kdo je a proč nás tak dlouho sleduje. Dozvím se to, i kdybych ho k výpovědi měl přimět namířeným revolverem. Mohl nám uklouznout v tlačenici Regent Street, ale ať ukáže, co dovede na liduprázdných blatech. Na druhé straně – najdu-li chýši a její obyvatel nebude právě přítomen, musím tam zůstat a vyčkat jeho návratu, ať to bude trvat sebedéle. Holmes ho v Londýně propásl. Byl by to věru triumf, kdybych ho dopadl a uspěl tam, kde můj učitel nepochodil.

Dosud nám štěstí nepřálo a znova a znova projevovalo našemu pátrání krajní nepřízeň, nyní však mi konečně přispělo na pomoc. A jeho heroldem nebyl nikdo jiný než pan Frankland, jenž – šedovousý a rudolící – stál před bránou své zahrady, skoro na silnici, po které jsem jel.

„Dobrý den, doktore Watsone,“ křičel na mne už zdaleka, v míře nezvykle dobré. „Musíte koním dopřát odpočinku a vypít si se mnou sklenici vína a pogratulovat mi.“

Způsob, jakým se zachoval vůči dceři, mi Franklanda do značné míry zprotivil, na druhé straně však jsem beztak hledal záminku, jak se nenápadně zbavit Perkinse a kočáru a poslat je domů. Toto byla dobrá příležitost. Vystoupil jsem tedy a napsal siru Henrymu několik řádek, že přijdu pěšky a včas k večeři. Pak jsem následoval Franklanda do jídelny.

„Doktore – dnešek je pro mne velkým dnem – je zapsán červenými literami v kalendáři mého života,“ hlaholil a vydatné se pochechtával. „Podařily se mi dvě věci zároveň. Já ty chasníky zde naučím, že zákon je zákon a že tu mají muže, jenž se nebojí zákona se dovolat. Prokázal jsem a postavil na jisto služebnost cesty středem Middletonova parku – rovnou parkem, pane, jako když nalinýruje, a cesta vede pouhých sto metrů od portálu starého Middletona. Co tomu řeknete? Však my těm magnátům ukážeme, že nemohou zpupně šlapat po právech nás plebejců, čert aby je vzal! A zavřel jsem lesík, kde Fernworthští pořádávali pikniky. Ti holomci si zřejmě myslí, že právo vlastnické je prázdné slovo a že se mohou roztahovat, kde jim libo, a pohazovat papíry a prázdné láhve, kde jim napadne. Oba spory byly rozhodnuty, doktore Watsone – a oba v můj prospěch! Takhle jsem se neměl ode dne, kdy jsem dostal na lavici obžalovaných sira Johna Morlanda kvůli lesnímu pychu za to, že střílel ve vlastní oboře.“

„Jak jste to, propána, dokázal?“

„Podívejte se do Sbírky soudních nálezů, pane. Stojí to za přečtení – najdete tu věc pod záhlavím Frankland kontra Morland. Vrchní zemský soud v Londýně. Stálo mě to dvě stě liber, ale vyhrál jsem to.“

„Měl jste z toho něco?“

„Nic, pane, nic jsem z toho neměl. Jsem hrdý na to, že mohu říci: neměl jsem na věci vůbec žádný zájem. Jednám výhradně z pohnutek zásadních, k očistě veřejného života. Nepochybuji arci, že Fernworthští mě dnes in effigie upálí. Už minule jsem žádal policii, aby zarazila to nedůstojné pálení slaměných panáků s mým jménem, ale venkovská policie je skandálně neschopná, pane, a neposkytla mi ochranu, na kterou mám zákonné právo. Spor Frankland kontra královna[19] umožní veřejnosti, aby si o tom utvořila obraz. Řekl jsem těm podařeným strážcům zákona, že je to bude mrzet, a hle, na má slova již došlo.“

„Jakým způsobem?“ otázal jsem se.

Starý pán se zatvářil velmi lišácky.

„Tím způsobem, že já něco vím, co oni s vyplazeným jazykem a marně shánějí; ale za nic na světě bych to těm darebákům neprozradil.“

Do této chvíle jsem v duchu hledal nějakou výmluvu, jak bych unikl jeho klevetění, ale teď vzbudil můj zájem a chtěl jsem toho slyšet víc. Už jsem však poznal opozičnickou náturu starého hříšníka natolik, abych věděl, že projevit obzvlášť velký zájem je nejbezpečnější způsob, jak mu okamžitě zavřít ústa na sedm zámků.

„Jde patrně o nějaké pytláctví, že ano?“ řekl jsem proto tónem co nejlhostejnějším.

„Haha, mladý příteli, je to něco mnohem důležitějšího! Co byste takhle řekl trestanci na blatech?“

Trhl jsem sebou. „Snad tím nechcete říci, že víte, kde je?“

„I když přesně nevím, kde je, mohl bych přece jenom policii vydatně pomoct informací, jak ho lapit. Nikdy vám nenapadlo, že nejspolehlivěji vyslídíte člověka tím, že dáváte pozor, odkud dostává jídlo? A že vás jídlo přivede až k němu?“

Skutečně přihořívalo více, než mi bylo milo. „Zajisté,“ řekl jsem. „Máte pravdu. Ale jak víte, že je vůbec někde na blatech?“

„Vím to proto, že jsem na vlastní oči viděl toho, kdo mu nosí jídlo.“

Hluboce jsem zalitoval Barrymora. Nebyla to maličkost být vydán v ruce tohoto zlomyslného, mstivého čmuchala a sudiče. Než jeho další slova mi svalila kámen ze srdce.

„Jistě vás překvapí, že mu to jídlo nosí dítě. Vidím je každý den svým dalekohledem, který mám na střeše. To dítě chodí každý den ve stejnou hodinu po stejné stezce – a ke komu by chodilo, ne-li k trestanci?“

Toto byla věru trefa! A přece jsem potlačil jakýkoliv projev zájmu. Dítě! Barrymore říkal, že našeho neznámého zásobuje chlapec. Frankland přišel nikoliv na stopu trestance, ale bezděky zakopl o našeho neznámého. Podaří-li se mi vydolovat z Franklanda podrobnosti, snad mi to uspoří dlouhé, úmorné hledání. Nejlepším mým kutacím nářadím byly zřejmě nevěřícnost a lhostejnost.

„Řekl bych, že to je spíš dítě některého z pastýřů na blatech, které nosí otci večeři.“

I nejmírnější opozice působila na starého paličáka jako ocílka na křesací kámen – jiskry začaly létat. Zle se na mne podíval a šedé kníry se mu naježily jako dopálenému kocourovi.

„Co nedíte, pane?“ řekl a ukázal na široká blata. „Vidíte Černou skálu? Vidíte za ní ten nízký pahorek s tím křoviskem? Je to nejskalnatější část celých blat. Je to místo, které by si vybral pastýř? Váš názor, pane, je krajně absurdní.“

Zkroušeně jsem odpověděl, že jsem mluvil z neznalostí místních poměrů. Má pokora ho zřejmě těšila a přiměla ho k prozrazení dalších důvěrných informací.

„Můžete se spolehnout, pane, že si tvořím úsudek teprve na základě zralých úvah. Viděl jsem toho chlapce s rancem nesčetněkrát. Každý den, někdy i dvakrát denně jsem měl možnost – ale počkejte okamžik, doktore Watsone. Klame mě zrak, nebo se tam teď na té stráni opravdu něco pohybuje?“

Stráň byla vzdálena několik mil, ale zřetelně jsem na matně zeleném a šedém pozadí viděl malý tmavý bod.

„Pojďte, pane, pojďte!“ vzkřikl Frankland a hnal se do schodů. „Na vlastní oči se přesvědčíte a uděláte si sám vlastní úsudek.“

Dalekohled, nástroj úctyhodných rozměrů, namontovaný na třínohý podstavec, stál na ploché střeše domu. Frankland přitiskl k dalekohledu oko a vyrazil triumfální pokřik.

„Rychle, doktore Watsone, rychle, než zmizí za kopcem!“

Namouduši, byl tam. Malý uličník s ranečkem na rameni se pomalu lopotil vzhůru po stráni. Když se dostal na hřeben pahorku, viděl jsem na okamžik, jak se proti chladně modré obloze rýsuje otrhaná podivná postavička. Chlapec se plaše a ustrašeně rozhlížel a ohlížel, jako by se bál, že ho někdo pronásleduje. Potom zmizel za kopcem,

„Tak co? Měl jsem pravdu?“

„Zajisté – je to chlapec, který koná nějakou tajnou pochůzku.“

„A jaká pochůzka to je – to by musel uhodnout i vesnický policajt. Ale ode mne se nedozvědí ani slova – a vás zavazuji mlčenlivostí, doktore Watsone. Ani slovo! Rozuměl jste?“

„Jak si přejete.“

„Zacházeli se mnou hanebně – hanebně. Až v procesu Frankland kontra královna tyto skutečnosti vyjdou najevo, troufám si říci, že národem proběhne vlna rozhořčení. Nic mě nepřiměje, abych policii jakýmkoliv způsobem pomohl. Kdybych se byl spoléhal na ně, byli by ti darebáci pálili na hranici místo slaměného panáka mne osobně – a policie by nebyla hnula prstem. Co to? Snad už nechcete odejít? Jistě mi pomůžete vyprázdnit karafu na počest tohoto slavného dne!“

Odolal jsem však veškerému naléhání a podařilo se mi rozmluvit mu i další nápad, že mě doprovodí na zámek. Šel jsem po silnici tak daleko, až kam mě mohl vidět, a pak jsem odbočil na blata a zamířil přímo ke skalnatému pahorku, za nímž zmizel chlapec. Všechny okolnosti mi přály a přísahal jsem si, že nevytěžím-li do dna možnosti, které mi Štěstěna dnes poskytla, nebude to tím, že bych projevil nedostatek energie nebo houževnatosti.

Slunce již zapadlo, když jsem dosáhl vrcholu kopce, a dlouhé stráně pode mnou byly zlatistě zelené na jedné straně a ponořené v šedý stín na straně druhé. Lehounká mlha halila dálné obzory a z ní čněly fantastické obrysy Belliveru a Liščí skály. Nic se nehnulo v obrovské prostoře a žádný zvuk nerušil hluboké ticho. Jediný velikánský pták, racek či koliha, kroužil vysoko vysoko v modrém nebi. On a já jsme byli snad jediní živí tvorové mezi obrovskou klenbou oblohy a mezi pouští pod ní. Pocit hrozné osamělosti se mne zmocnil, siroba pustého lada na mne dolehla, a když jsem si znovu uvědomil tajuplnost a naléhavost svého poslání, až mě zamrazilo. Po chlapci nebylo ani vidu. Ale hluboko pode mnou, v rozsedlině mezi dvěma kopci, byl kruhovitý shluk těch starých kamenných chat; v jejich středu pak byla jedna, která si zachovala kus střechy, dostatečný to kryt proti nepohodě. Srdce mi v hrudi poskočilo, když jsem to spatřil. Toto musí být doupě, v němž neznámý přebývá. Konečně, konečně stanula má noha na prahu jeho úkrytu – jeho tajemství se ocitlo v dosahu mé ruky!

Když jsem se blížil k chatě, tiše a opatrně, jak kráčívá Stapleton s napřaženou síťkou, když chce lapit sedícího motýla, spatřil jsem náznaky toho, že chýše je nebo byla skutečně obydlena. Nezřetelná stezka, vinoucí se mezi balvany, vedla k polorozpadlému otvoru, který sloužil za dveře. Vnitřek chaty byl ponořen v hluboké ticho. Neznámý tam může číhat, ale může se také potulovat po blatech. Mé nervy byly elektrizovány pocitem dobrodružství. Odhodiv cigaretu, sevřel jsem pravicí pažbu revolveru, a přistoupiv rychle ke dveřím, nahlédl jsem do chýše. Byla prázdná.

Než byly tu četné důkazy, že nejsem na liché stopě. Bylo jasné, že toto je místo, kde neznámý bydlí. Na dlouhé kamenné desce, na níž kdysi dřímával člověk mladší doby kamenné, leželo několik svinutých pokrývek, zabalených do nepromokavého pláště. Primitivní ohniště bylo plné čerstvého popelu. Vedle tohoto krbu se povalovalo trochu kuchyňského náčiní a stálo tam vědro zpola naplněné vodou. Hromada prázdných plechovek od konzerv nasvědčovala tomu, že chýše byla obývána po delší čas, a když se mé oči přizpůsobily šeru, zahlédl jsem v jednom koutě vařič a poloprázdnou láhev líhu. Uprostřed chýše sloužil plochý kámen jako stůl a na něm ležel raneček – nepochybně týž, který jsem dalekohledem viděl na rameni chlapce. V balíku byl pecen chleba, konzerva s uzeným jazykem a dvě plechovky meruňkového kompotu. Když jsem, skončiv prohlídku, raneček zase kladl na stůl, srdce mi poskočilo, neboť jsem viděl, že pod balíkem je útržek popsaného papíru. Vzal jsem lístek do ruky a přečetl jsem si, co na něm bylo neuměle nadrápáno tužkou:

Chvíli jsem tu stál s papírkem v ruce a snažil se uhodnout smysl a význam této krátké zprávy. Záhadný neznámý tedy stopuje mne, a nikoliv sira Henryho. A nechodí mi v patách sám, ale poštval na mne nohsleda – snad toho chlapce – a tohle je jeho hlášení. Je docela možné, že jsem od první chvíle neučinil na blatech jediného kroku, který by nebyl pozorován a hlášen. Však jsem také po celý čas měl pocit, jako bych byl obležen neviditelnou mocností, že nás někdo s nesmírnou dovedností a nenápadně opředl jemnou sítí a drží nás tak lehounce, že člověk toliko ve vrcholných chvílích rozpoznává, že je skutečně zapleten do ok záhadného tenata. Bylo-li zde jedno hlášení, mohou tu být i jiná; prohledal jsem tedy celou chýši, ale nic podobného jsem nenašel. Nepřišel jsem ani na žádnou stopu, která by mi něco pověděla o osobě či úmyslech člověka, který žije na místě tak mimořádném. Z celkové situace jedině vyplývalo, že to musí být muž uvyklý na sparťanský způsob života, jenž se umí obejít bez příjemných vymožeností civilizace. Když jsem si vzpomněl na zdejší průtrže mračen a podíval se na děravou střechu, pochopil jsem, jak silný a neměnný musí být úmysl, který drží našeho neznámého v prostředí tak nehostinném. Je to náš zlovolný, potměšilý nepřítel, nebo je to náhodou náš anděl strážný? Přísahal jsem si, že odsud neodejdu, dokud to nezvím.

Venku se slunce sklánělo k obzoru a západ hořel nachem a zlatem a zrcadlil se ve vzdálených jezerech Velké grimpenské bařiny. Odtamtud se odráželo světlo a pronikalo sem v podobě velkých rudých skvrn. Tamhle byly věže baskervillského zámku, tam na druhé straně zvěstoval vzdálený chomáček kouře ves Grimpen. Uprostřed mezi tím, za kopcem, byl dům Stapletonových. Všechno bylo sladké a líbezné a mírumilovné ve zlatém večerním světle; mé oči to vnímaly, ale má duše se ničím nepodílela na míru přírody, nýbrž tetelila se před mlhavostí a děsem setkání, jež se každým okamžikem blížilo. S chvějícími se nervy, ale s pevným odhodláním jsem usedl do temného výklenku chýše a čekal s ponurou trpělivosti na příchod jejího obyvatele.

Konečně, konečně jsem ho zaslechl. Ze značné dálky se ozvalo ostré cvaknutí podpatku, který zavadil o kámen. Zvuk se opakoval znova a znova a zřejmě se blížil. Vtiskl jsem se do nejtemnějšího koutu a natáhl kohoutek revolveru v kapse, pevně odhodlán, že se neprojevím, dokud nebudu mít možnost podívat se důkladněji na neznámého. Nastala dlouhá přestávka – znamení, že se muž zastavil. Pak se kroky zase začaly blížit a stín padl napříč prostranstvím před vchodem.

„Je nádherný večer, Watsone,“ řekl povědomý hlas. „Opravdu myslím, že vám venku bude lépe než uvnitř.“