Pes baskervillský

Kapitola XIV Pes rodu Baskervillů

Jednou z chyb Sherlocka Holmese – lze-li to vůbec chybou nazvat – byla krajní nechuť zasvětit kohokoliv do podrobností svého plánu, dříve než nadešel bezprostřední okamžik provedení. Nepochybuji, že to částečně pramenilo z jeho vrozené vůdčí povahy, která si libovala, mohla-li své okolí ovládat a překvapovat. Zčásti ho arci měla k mlčenlivosti i opatrnost, která detektiva z povolání nabádá, aby za žádných okolností neriskoval předčasné prozrazení úmyslů. Nechť Holmesovy pohnutky byly takové či onaké, jejich praktický důsledek byl pro jeho spolupracovníky a pro jeho asistenty velmi mrzutý. Často jsem jím trpěl, ale nikdy mne to netísnilo tak, jak za této dlouhé noční jízdy. Schylovalo se k osudové zatěžkávací zkoušce; konečně, konečně mělo dojít k závěrečnému změření sil, a přece nám Holmes neřekl ani slovo a já byl odkázán na vlastni dohady, co asi podnikne. Mé nervy se chvěly předtuchou boje, když mi konečně zavanul do tváře chladný vítr a když mi temné, pusté prostory po obou stranách vozovky řekly, že jsme zase zpět na blatech. Každý krok koní, každé otočení kol nás přibližovalo k vrcholnému střetnutí.

Nemohli jsme hovořit volně, neboť tu s námi byl kočí najatého povozu, a museli jsme se tudíž obmezovat na všední konverzaci ve chvílích, kdy naše nervy byly napjaté vzrušením a očekáváním. Pocítil jsem úlevu, když jsme posléze minuli Franklandův dům a já věděl, že se tedy blížíme k zámku a tím i k místu akce. Dlouho už bych tu nepřirozenou konverzaci a vynucenou nečinnost asi nebyl vydržel. Nejeli jsme až k zámeckému portálu, ale vystoupili poblíž brány do aleje. Holmes zaplatil vozkovi a nařídil mu, aby se okamžitě vrátil do Coombe Traceye. My sami se vydali pěšky směrem ke Stapletonovu domu.

„Jste ozbrojen, Lestrade?“

Malý detektiv se usmál. „Pokud mám na sobě kalhoty, mám v nich pravou zadní kapsu. A pokud mám nějakou pravou zadní kapsu, mám také něco v ní.“

„Dobrá. Můj přítel a já jsme rovněž opatřeni pro případné chvíle tísně.“

„Nemohu říci, že byste nás zrovna zahrnoval informacemi, pane Holmesi. Co budeme dělat, až budeme tam, kam jdeme?“

„Budeme čekat.“

„Na mou čest, není to zrovna veselá krajina,“ řekl detektiv. Otřásl se, když se rozhlédl kolem sebe a viděl ponuré stráně kopců a velké mračno mlhy vznášející se nad Grimpenskou bařinou. „Vidím tamhle vpředu světlo nějakého domu.“

„To je Stapletonův dům a cíl naší cesty. Nyní vás musím prosit, abyste šli po špičkách a nemluvili hlasitěji než šeptem.“

Opatrně jsme postupovali po polní cestě, jako bychom chtěli dojít až k domu. Ale Holmes nás zastavil, když jsme byli asi tři sta kroků od stavení.

„To stačí,“ řekl. „Tyhle balvany po naší pravici nám poskytnou ideální kryt.“

„Zde počkáme?“

„Ano, zde si počíháme. Schovejte se tady do této prohlubně, Lestrade. Vy jste byl v tom domě, viďte, Watsone? Můžete nám říci rozmístění světnic? Kam vedou zamřížovaná okna na tom konci domu, který je nám nejblíž?“

„Myslím, že to jsou okna kuchyně.“

„A za nimi to jedno, které tak jasně svítí?“

„To je určitě jídelna.“

„Nemají zatažené záclony. Vy tu zdejší situaci znáte nejlépe. Jděte potichu a podívejte se, co dělají – ale proboha dejte pozor, ať se neprozradíte, aby nevěděli, že jsou střeženi!“

Po špičkách jsem ušel zbytek cesty a přikrčil se za zeď jejich neduživé ovocné zahrady. Ve stínu zdi jsem se potichu sunul vpřed tak dlouho, až jsem se dostal na místo, odkud jsem viděl nezacloněným oknem přímo do světnice.

V pokoji byli toliko dva muži, sir Henry a Stapleton. Seděli za stolem proti sobě tak, že jsem je oba viděl z profilu. Oba kouřili doutníky a před sebou měli kávu a víno. Stapleton hovořil živě, ale baronet byl bledý a vypadal ustaraně. Možná že ho těžce tísnilo pomyšlení na cestu, kterou bude muset vykonat sám a sám po zlověstných blatech.

Ještě jsem se díval, když Stapleton vstal a opustil světnici Sir Henry si dolil sklenici, opřel se do křesla a báňal. Slyšel jsem vrznout dveře a pak jsem zaslechl křupavý zvuk kročejí na štěrku. Někdo šel po pěšině vedoucí na druhé straně podle zdi, za kterou jsem se krčil. Podíval jsem se přes zídku a viděl jsem Stapletona, jak stojí před vraty velké kolny na konci ovocné zahrady. Klíč se otočil v zámku, a když vešel do kůlny, zaslechl jsem z vnitřku podivný šramot. Setrval uvnitř jen asi minutu, pak jsem slyšel znova otočení klíče. Stapleton mě opět minul a vrátil se do domu. Viděl jsem, jak si zase přisedá ke svému hostu, a já se tiše odplížil tam, kde čekali moji přátelé, a všechno jim vypověděl.

„Říkáte, Watsone, že tam paní Stapletonová není?“ otázal se Holmes, když jsem skončil.

„Ne. Není.“

„Kde tedy může být, když už nikde jinde, leč v kuchyni, není světlo?“

„Nedovedu si představit, kde je.“

Jak jsem už řekl, vznášela se nad Grimpenskou bařinou hustá bílá mlha. Teď se začala pomalu valit naším směrem a vršila se po naší pravé ruce co nízký, ale hutný a ostře ohraničený mrak. Měsíc jej osvětloval, takže vyhlížel jako velký třpytivý ledovec a vrcholky vzdálených skalisek co bludné balvany na něm. Holmes se díval na mlhu a nevrle cosi zabručel, když zpozoroval, že se k nám sune.

„Valí se to k nám, Watsone.“

„Je to zlé?“

„Je to vpravdě velmi zlé – je to jediná věc na světě, která by dokázala zhatit mé plány. Teď už snad Baskerville musí každou chvíli přijít. Je již deset hodin. Náš úspěch, ba dokonce jeho život snad závisí na tom, aby vyšel z domu, dřív než mlha zaplaví stezku.“

Obloha nad námi byla jasná a bezmračná. Hvězdy svítily chladně a třpytivě a půlměsíc halil všechno vůkol v něžné, matné světlo. Před námi ležel temný kvádr domu. Jeho zubatá střecha a strmící komíny se ostře rýsovaly proti obloze stříbrem šperkované. Široká břevna zlatého světla čněla z přízemních oken do ovocné zahrady a do blat. Jeden z proudů světla náhle zhasl. Služebnictvo opustilo kuchyni. Zbyla jen lampa v jídelně, kde při doutníku ještě spolu hovořili vražednický hostitel a jeho nic netušící host.

Každou minutou se obrovský bílý chomáč, který jako vata pokrýval polovinu blat, blížil k domu víc a víc. První jeho tenké praménky se už točily a poletovaly v zlatém čtverci osvětleného okna. Vzdálenější zeď zahrady již nebylo vidět a koruny stromů vyčnívaly z víru bílé páry. Před našima očima se plíživá chapadla mlhy obtočila kolem obou rohů domu a zbytněla pak a splynula v nízký hustý mrak, nad nímž se prvé patro a střecha domu vyjímaly jako podivná loď, zakotvená v šedivém moři. Holmes hněvivě udeřil rukou do skály před námi a vztekle dupl nohou.

„Nevyjde-li do čtvrt hodiny, bude pěšina zamlžena. Za půl hodiny nebudeme vidět vlastni ruku, natáhneme-li paži.“

„Neměli bychom ustoupit na nějaké výše položené místo?“

„Ano, myslím, že by to nemohlo škodit.“

A tak jsme před postupující vlnou mlhy ustupovali a ustupovali, až jsme byli na půl míle od domu, a to husté bílé moře, jemuž měsíc stříbřil hladinu, se pomalu a nemilosrdně rozlévalo dál.

„Zacházíme příliš daleko,“ řekl Holmes. „Nesmíme riskovat, aby byl dohoněn, dřív než by se k nám dostal. Za každou cenu musíme vytrvat, kde nyní jsme.“ Klekl na kolena a přitiskl ucho k zemi. „Díky buďtež bohu, myslím, že ho už slyším přicházet.“

Zvuk rychlých kroků přerušil ticho blat. Byli jsme skrčeni mezi balvany a usilovně jsme hleděli do bílé postříbřené hráze, která strměla před námi. Kroky sílily a pak z mlhy, jako z rozhrnuté opony, vystoupil muž, na něhož jsme čekali. Překvapeně se rozhlédl, když vyšel z mlhy a ocitl se pod jasnou hvězdnou oblohou. Pak se rychle vydal po stezce, těsně minul místo, kde jsme leželi, a začal sestupovat po dlouhé stráni za námi. Kráčeje ohlížel se neustále přes ramena za sebe jako člověk, jenž je nesvůj.

„Pst!“ zvolal Holmes a zaslechl jsem ostré cvaknutí, jaké vydává natahovaný kohoutek revolveru. „Pozor! Přichází to!“

Odkudsi z nitra plazící se hráze mlhy zazněl tichý, ostrý, nepřetržitý cval. Mrak byl vzdálen asi šedesát kroků od místa, kde jsme leželi, a všichni tři jsme vytřeštěně zírali do mlhy, nevědouce, jaká hrůza z ní vyrazí. Byl jsem po Holmesově boku a na vteřinu jsem se podíval na jeho tvář. Byla bledá a triumfální a jeho oči se v měsíčním světle jasně leskly. Ale najednou utkvěly a ustrnule se zadívaly vpřed a jeho rty se ohromením pootevřely. V téže chvíli Lestrade vyrazil skřek hrůzy a vrhl se tváří k zemi. Vyskočil jsem, svíraje v bezvládné ruce revolver, ale má mysl byla ochrnuta děsivým zjevem, jenž se na nás vyřítil ze stínu mlhy. Byl to pes, pravda, byl to obrovský pes, černý jako uhel, ale nebyl to pes, jakého kdy spatřily oči smrtelníka. Oheň mu sršel z otevřené tlamy, oči mu žhnuly řeřavou září, jeho morda a srst na krku a hrud byly lemovány plápolajícím ohněm. V žádném deliriu nemohl si žádný halucinacemi mořený, nemocný mozek představit něco děsnějšího, hrůznějšího, pekelnějšího, než byl temný netvor s dravou maskou, který se na nás vyřítil z hráze mlhy.

Dlouhými skoky hnala se černá bestie po pěšině, sledujíc rychle a přesně stopy šlépějí, jež zde zanechal náš přítel. Tak ochrnuti jsme byli tímto strašidelným zjevením, že nás minulo, dřív než jsme se vzpamatovali. Potom jsme, Holmes a já, vystřelili a ohavné zavytí netvora nám potvrdilo, že alespoň jeden z nás jej zasáhl. Pes se však nezastavil, ale dlouhým cvalem pádil dále. Daleko na pěšině jsme viděli sira Henryho. Stál tváří k nám, obličej bílý v měsíčním světle, ruce pozvednuté v nevýslovném děsu a bezmocně zíral na hrozné stvoření, které se po něm hnalo.

Leč bolestné zavytí psa rozprášilo veškeré naše obavy. Byl-li zranitelný, byl smrtelný – a mohli-li jsme ho zranit, můžeme ho i zabít. Nikdy jsem neviděl běžet člověka tak, jako Holmes běžel oné noci. Tvrdí se o mně, že nejsem zrovna pomalý, ale Holmes mě nechal za sebou tak daleko, jak já nechal za sebou malého policejního detektiva. Letíce po pěšině, slyšeli jsme před sebou neustálé výkřiky z hrdla sira Henryho a hluboké, divoké vrčení psa. Ještě jsem viděl, jak ta bestie skáče po své oběti, sráží ho k zemi a chystá se prokousnout mu hrdlo. V příštím okamžiku však Holmes vypálil do boku netvora všech zbývajících pět ran svého revolveru. Pes ještě jednou bolestně zavyl, zuřivě chňapl do prázdna a převrátil se na hřbet. Jeho čtyři tlapy ještě křečovitě zahrabaly do vzduchu a pak se zvíře bezvládně složilo na bok. Lapaje dech, sklonil jsem se nad psa a přitiskl svůj revolver k jeho hrozné svítící hlavě, nebylo však již třeba tisknout spoušť. Obrovský pes byl mrtev.

Sir Henry ležel v bezvědomí tam, kde klesl k zemi. Rychle jsme mu rozepjali límec a Holmes si oddechl z hloubi srdce, když viděl, že baronet není raněn a že záchrana přišla včas. Víčka našeho přítele zacukala a sir Henry se mátožně pokusil vstát. Lestrade mu vpravil hrdlo své butelky s koňakem mezi zuby a dvojice zděšených očí k nám vzhlédla.

„Proboha!“ zašeptal. „Co to bylo? Co to u všech všudy bylo?“

„Ať to bylo co bylo,“ řekl Holmes, „vymýtili jsme rodinné strašidlo jednou provždy a s konečnou platností.“

Zvíře, které leželo nataženo u našich nohou, bylo hrozné již svou pouhou velikostí a mohutností. Nebyla to čistokrevná pyrenejská doga, vlkodav, nebyla to ani čistokrevná doga dánská; byl to zřejmě druh vzniklý křížením obou těchto ras – zvíře vychrtlé, dravé a veliké jako menší lvice. I nyní, ve strnulosti bezživotí, mu kanul z mohutných čelisti namodralý plamen a kolem malých, zapadlých a krutých očí byly ohnivé kruhy. Položil jsem ruku na žhoucí mordu, a když jsem ruku odtáhl, mé vlastni prsty světélkovaly a svítily v temnotě.

„Fosfor,“ řekl jsem.

„Rafinovaný fosforový preparát,“ řekl Holmes, čichaje k mrtvému zvířeti. „Fosfor byl zbaven pachu, jenž by mu bral schopnost sledovat stopu větřením. Musíme se vám, sire Henry, velmi omluvit, že jsme vás vystavili takovému úleku. Počítal jsem se psem, leč nikoliv s takovou obludou. A mlha nám nedopřála dost času, abychom ji uvítali jaksepatří.“

„Zachránil jste mi život.“

„Když jsem vás o něj předtím málem připravil. Jste dost silný, abyste mohl vstát?“

„Dejte mi ještě lok toho koňaku a budu zase v pořádku. Tak! A kdybyste teď byli tak laskaví a pomohli mi usednout. Co zamýšlíte učinit nyní?“

„Nechat vás zde. Nejste schopen podstoupit dnes v noci žádné další otřesy. Posečkáte-li chvíli, půjde pak jeden z nás s vámi zpět na zámek,“

Snažil se povstat, ale kolena se pod ním podlamovala; byl stále ještě smrtelně bledý a celý se třásl od hlavy k patám. Pomohli jsme mu k balvanu, kde si sedl. Zabořil tvář do chvějících se dlaní.

„Nyní vás musíme opustit,“ řekl Holmes. „Musíme dokončit úkol a každá minuta je drahocenná. Usvědčující důkazy již máme – teď ještě potřebujeme toho usvědčeného.

Máme sotva jedno promile pravděpodobnosti, že ho najdeme doma,“ pokračoval Holmes, když jsme rychle kráčeli pěšinou k Stapletonovu domu. „Podle těch výstřelů musel poznat, že prohrál.“

„Byli jsme přece jen dost daleko a mlha snad ty rány ztlumila.“

„Spolehněte se, že šel za psem, aby ho mohl odvolat. Ne, ne, v tuto chvíli je už tentam! Ale dům prohledáme, abychom měli jistotu.“

Domovní dveře byly otevřené, a tak jsme vtrhli dovnitř a rychle prohledali jeden pokoj za druhým, k velkému ohromení roztřeseného starého sluhy, kolem kterého jsme v předsíni proběhli. Světlo svítilo jen v jídelně, ale Holmes popadl lampu a neustal, dokud neprohlédl byt do posledního kouta. Po hledaném muži nebylo nikde vidu ani slechu. V prvním patře však byl jeden pokoj uzamčen.

„Někdo tam je,“ zvolal Lestrade. „Slyším, že se tam něco hýbe. Otevřte!“

Z pokoje se ozvalo dušené zasténání a šelest. Holmes kopl chodidlem do dveří těsně nad zámkem a dveře se rozletěly. S pistolí v ruce jsme se všichni vřítili dovnitř.

Leč nikde nebylo vidu po desperátním běsnícím zločinci, o kterém jsme se domnívali, že se zde skrývá. Místo něho jsme viděli cosi tak divného a neočekávaného, že jsme na okamžik zkoprněle ustrnuli.

Místnost byla v podstatě malým muzeem a všude kolem byly při stěnách zasklené vitríny plné preparovaných motýlů a můr. Ocitli jsme se mezi sbírkami, jež byly zálibou a koníčkem tohoto paradoxního, nebezpečného člověka. Uprostřed pokoje stál kolmý dřevěný sloup, jímž kdysi kdosi podepřel starý červotočivý trám, nesoucí klenbu stropu. K tomuto kůlu byla přivázána postava tak zabalená do prostěradel, jimiž byla připoutána k břevnu, že jsme zatím ani nemohli rozpoznat, je-li to muž nebo žena.

Postava měla kolem krku omotaný ručník, jehož konce byly vzadu za sloupem zauzleny. Další ručník halil spodní část tváře. Z mezery mezi dvěma pruhy plátna hleděla na nás dvojice temných oči – očí plných žalu a hanby, očí, jež se ptaly a zároveň se bály odpovědi. V mžiku jsme uvolnili pouta, vyjmuli roubík, rozmotali prostěradla a před námi se zhroutila na podlahu paní Stapletonová. Když jí krásná hlava klesla na hruď, viděl jsem na jejím týlu zřetelný, jasně rudý pruh po ráně karabáčem.

„Ten surovec bohapustý!“ zvolal Holmes. „Lestrade, sem s vaší butelkou! Posaďte ji do křesla! Omdlela týráním a vyčerpáním.“

Paní Stapletonová zase otevřela oči. „Nic se mu nestalo?“ otázala se. „Unikl?“

„Nemůže nám uniknout, madame.“

„Ne, ne, nemínila jsem manžela. Míním sira Henryho. Je živ a zdráv?“

„Ano.“

„A pes?“

„Je mrtev.“

Hluboký, dlouhý vzdech uspokojení se jí vydral z hrdla. „Bohu buďtež díky! Bohu budtež díky! Ten padouch! Podívejte se, jak se mnou zacházel!“ Vztáhla paže, rukávy se povyhrnuly a my se zděsili, neboť obě předloktí byla poseta oděrkami a krevními podlitinami. „Ale to nic není – to je to nejmenší! Mysl a duši mi mučil a zneuctil. Všechno bych to byla vydržela – zlé zacházení a samotu, život plný klamu a podvodu, všechno jsem vydržela, dokud jsem věřila, že mě miluje – ale nyní vím, že jsem i v tom ohledu nebyla nic víc než oběť šalby a nástroj v jeho ruce.“ Její slova chvílemi zanikala ve vášnivém vzlykotu.

„Nejste mu zřejmě nakloněna, madame,“ řekl Holmes. „Povězte nám tedy, kde ho nalezneme. Pomohla-li jste mu kdy konat zlo, pomozte nyní nám a mnohé tím odčiníte.“

„Je jen jediné místo, kam mohl uprchnout,“ odpověděla. „Uprostřed Grimpenské bařiny je ostrov a na něm opuštěný cínový důl. Tam choval svého psa a tam si také pro případné chvíle tísně zřídil útočiště. To je místo, kam jistě utekl.“

Mrak mlhy se tiskl na okenní sklo jako obrovský chomáč bílé vlny. Holmes zvedl lampu a přiblížil ji k oknu.

„Pohleďte,“ řekl. „Nikdo by dnes v noci nemohl najít cestu do Grimpenské bařiny.“

Dala se do smíchu a zatleskala. Oči a zuby jí svítily divokou radostí.

„Najde cestu do bařiny, to ano, ale nikdy nenajde, jak z ní ven,“ zvolala. „Jakpak by dnes v noci mohl vidět ty značky? Spolu jsme je umístili, on a já jsme vyznačovali pěšinu bařinami. Ó, kéž jsem ty kolíky a proutí dnes mohla vytrhat! Pak by vám věru byl vydán na milost a nemilost.“

Bylo zřejmé, že bychom ho marně stíhali, dokud se mlha nezvedne. Svěřili jsme tedy zatím Stapletonův dům Lestradově péči a Holmes a já jsme doprovodili baroneta zpět na zámek. Nyní již nebylo možno tajit mu příběh manželů Stapletonových, ale když zvěděl pravdu o ženě, kterou miloval, snesl ránu jako pravý muž. Leč důsledky setkání s příšerným ohnivým psem se projevily otřesem nervů, a než se rozednilo, blouznil ve vysoké horečce. Doktor Mortimer bděl u jeho lože a ošetřoval ho. Baronet a jeho lékař měli spolu ještě vykonat cestu kolem světa, než ze sira Henryho byl zase ten zdravý, bujarý muž, jakým býval, než se stal pánem panství zdánlivě prokletého.

A nyní již rychle spěji ke konci vyprávění, v němž jsem se pokusil umožnit čtenáři, aby se mnou prožil ony dny ponurých obav a dohadů, které tak dlouho zatemňovaly náš život a skončily pak způsobem tak tragickým. Ráno, jež následovalo po smrti psa, se mlha zvedla a paní Stapletonová nás zavedla na místo, kde kdysi objevili pěšinu vedoucí bařinami. Teprve když jsme viděli, jak dychtivě a s jakou radostí nás uvádí na stopu svého manžela, teprve v tu chvíli jsme si uvědomili, jak hrozný musel být život této ženy. Zanechali jsme ji na poloostrůvku pevné rašelinné půdy, jenž vyčníval do moře bahna. Od míst, kde se výběžek pevné půdy ztrácel v bařině, nás vedly malé kolíky a nenápadné laťky a proud. Značkovaly klikatou pěšinku, jež vedla od jednoho shluku rákosí k druhému a proplétala se mezi zelenou pěnou zavodněných proláklin a mezi úseky odporného bahna, které nezasvěcenci tarasilo cestu. Ze zahnívajícího rákosí a bujného porostu slizkých vodních rostlin stoupaly nám do chřípí pach rozkladu a těžké výpary choroboplodných miazmat. Nejednou nás chybný krok ponořil až ke stehnům do tmavého rosolovitého bahna, které se na metry kolem nás pod našimi kroky vlnilo. Jeho přilnavá síla nás chytala za paty, i když jsme šli po pěšině, a když jsme – uchýlivše se od ní – klesali do bahna, měli jsme dojem, že nás čísi poťouchlá, zlomyslná ruka stahuje do hnusných hlubin. Tak úporná a cílevědomá byla síla bařin. Jen jednou jsme spatřili, že už někdo před námi vykonal tuto nebezpečnou cestu. Ostrůvek suchopýru zachránil před bahnem jakýsi tmavý předmět, který z byli vyčníval. Holmes, jenž jej zahlédl a sešel proň s pěšiny, zabořil se do bahna po pás a nebýt nás, kteří ho vytáhli, jakživ by už nebyl vkročil na pevnou zemi. Ve zdvižené pravici třímal starou černou botu. „Meyers, Toronto“, bylo vytištěno do kůže uvnitř.

„Stálo to za bahenní lázeň,“ řekl. „Je to pohřešovaná bota našeho přítele, sira Henryho.“

„Odhozená sem prchajícím Stapletonem.“

„Tak jest. Použil ji k tomu, aby psa nasadil na stopu, a podržel ji v ruce. Ještě ji držel, když zjistil, že prohrál a že je konec. A na tomto místě ji při útěku zahodil. Víme tedy alespoň, že až sem se dostal živ.“

Nebylo nám souzeno, abychom se dozvěděli víc, ačkoliv jsme si mnohé mohli domyslet. Bylo marné rozhlížet se po šlépějích zde, kde bobtnající bahno rychle zahlazovalo každý otisk boty. Když jsme se však dostali na pevnější terén, pilně jsme je vyhlíželi, leč nic podobného jsme nenašli. Vydávala-li země pravdivé svědectví, pak Stapleton nikdy nedosáhl ostrova, svého útočiště, ke kterému se prodíral mlhou předešlé noci. Někde v nitru Velké grimpenské bařiny, v hlubinách obrovského moře bahna, které ho vsálo, leží navěky pohřben ten člověk kamenného, krutého srdce.

Mnohé stopy po Stapletonovi jsme nalezli na samém ostrově v bařinách, kde přechovával svého divokého spojence. Velké těžné kolo a šachta napůl zasypaná rumem označovaly polohu někdejšího dolu. Kolem se kupily trosky, rozpadlé chalupy horníků, které odsud patrně vypudil všudypřítomný puch bařin. V jedné z chat ukazovala skoba, řetěz a množství ohlodaných kostí místo, kde zvíře bylo drženo. Mezi jiným tam ležela kostra pokrytá přischlými, hnědými chlupy.

„Pes!“ řekl Holmes. „Namouduši – dlouhosrstý kokršpaněl. Chudák Mortimer se tedy se svým miláčkem už neshledá. Přátelé, nemyslím, že toto místo chová nějaké další tajemství, na které bychom ještě nebyli přišli. Stapleton mohl ukrýt psa, ale nemohl umlčet jeho hlas, a tak se vysvětluje vytí, jež ani ve dne nebylo milé slyšet. V případě potřeby mohl psa mít také v kolně za svým domem, ale to bylo velmi riskantní a odvážil se toho jen v ten vrcholný den, o němž se domníval, že bude úspěchem korunovat všechno jeho úsilí. Pasta v této plechovce je nepochybně ona světélkující směs, kterou natřel zvíře. Na celou myšlenku ho ovšem přivedla stará rodinná pověst a účelem všeho bylo vyděsit starého sira Charlese k smrti. Vůbec se nelze divit, že chudák trestanec utíkal a křičel o pomoc stejně, jak to učinil náš přítel a jak bychom snad byli učinili i my, když viděl, že se na temných blatech za ním žene taková stvůra. Byl to rafinovaný nástroj vraždy, neboť nehledě k tomu, že uštve oběť k smrti – kterýpak venkovan by měl chuť jít se zblízka podívat na takovou nestvůru, spatří-li ji na blatech? Praxe ukázala, že Stapleton kalkuloval správně: mnozí venkované psa viděli, ale nikdo z nich se po ničem bližším nepídil. Řekl jsem to v Londýně, Watsone, a říkám nyní znova, že jsme ještě nikdy nemohli vystopovat a zneškodnit nebezpečnějšího člověka, než je ten, který zde někde leží.“ Sherlock Holmes mávl svou dlouhou paží směrem k obrovské ploše temných a skvrnitých a místy zelených bařin, jež sahala daleko, daleko, až tam, kde přecházela v rzivé stráně vřesoviště.