Pes baskervillský

Kapitola V Tři liché stopy

Sherlock Holmes pozoruhodnou měrou ovládal umění, kterak odpoutat mysl od jakéhokoliv problému, kdykoliv se mu zachtělo. Podivný případ, do kterého jsme se zapletli, po dvě hodiny jako by neexistoval. Sherlock Holmes se dokonale zahloubal do obrazů moderních belgických mistrů a od chvíle, kdy jsme opustili galerii, až do okamžiku, kdy jsme se octli v hotelu Northumberland, nebyl ochoten mluvit o ničem jiném než o umění – o němž měl názory věru krajně samorostlé.

„Sir Henry Baskerville je nahoře a očekává vás,“ řekl úředník v recepci. „Přál si, abych vás ihned uvedl.“

„Máte něco proti tomu, abych se podíval na vaši knihu hostí?“ řekl Holmes.

„Zajisté nikoliv.“

Záznamy ukázaly, že po Baskervillově příjezdu přibyla toliko dvě jména. Jedno bylo Theophilus Johnson s rodinou, z Newcastlu, druhé paní Oldsmoreová s komornou, z Altonu.

„To bude určitě ten advokát Johnson, s nímž jsem se stýkával,“ řekl Holmes vrátnému. „Je to právník, že ano, šedovlasý, a napadá na jednu nohu?“

„Nikoliv, pane. Tento pan Johnson je majitel uhelných dolů, velmi čilý pán, a ne starší než vy sám.“

„Určitě se nemýlíte?“

„Ne, pane. Bydlí u nás už mnoho let pokaždé, kdy je v Londýně, a velmi dobře ho zde známe.“

„To tedy nemůže jít o muže, kterého jsem měl na mysli. A ta paní Oldsmoreová – i její jméno je mi povědomé. Promiňte mou zvědavost, ale často se člověku stává, že navštíví v hotelu jednoho známého a najde dva.“

„Paní Oldsmoreová je churavá dáma, pane. Její manžel býval starostou Gloucesteru. Vždycky u nás bydlí, když je ve městě.“

„Děkuji vám – nemohl bych říci, že ji znám. – Pomocí těchto otázek,“ pokračoval Holmes tlumeným hlasem, když jsme spolu stoupali do schodů, „jsme postavili na jisto velmi důležitou okolnost. Nyní víme, že lidé, kteří mají takový zájem o našeho přítele, se neusadili v jeho hotelu. Co z toho plyne? Jak jsme viděli, velmi jim záleží na tom, aby ho mohli pozorovat. Fakt, že sami bydlí jinde, znamená, že jim neméně záleží na tom, aby on je nespatřil. Toto je ovšem okolnost velmi výmluvná.“

„V jakém smyslu výmluvná?“

„Naznačuje – copak se vám, příteli, stalo? Co se ni, propána, děje?“

Když jsme totiž ze schodiště vkročili do chodby prvého patra, málem jsme se srazili se sirem Henrym Baskervillem samým. Byl hněvem rudý ve tváři a v jedné ruce držel starou zaprášenou botu. Byl tak rozezlený, že byl sotva mocen členité řeči. Když pak konečně promluvil, zněla z jeho vět američtina mnohem silněji a výrazněji než dopoledne, za hovoru s námi.

„Vypadá to, jako by si tu v tomhle hotelu chtěli ze mne dělat křena,“ křičel, „ale já jim ty opičárny zatrhnu, a nedají-li si pozor, budou litovat. U sta hromů, nenajde-li ten poskok mou ztracenou botu, udělám jim tady boží dopuštění. Já jistě rozumím legraci, pane Holmesi, a mám smysl pro humor, ale dnes to kapku přehnali.“

„Pořád ještě hledáte tu botu?“

„Tak jest – a spolehněte se, že ji najdu.“

„Ale říkal jste přece, že to byla nová hnědá bota?“

„To také byla. A teď je to stará a černá.“

„Nechcete tím snad říci, že –?“

„Přesně to chci říct. Vlastnil jsem všeho všudy na světě tři páry bot – nové hnědé, staré černé a tyto lakýrky, jež mám na nohou. Včera večer mi ukradli jednu z toho hnědého páru a dnes mi vyfoukli jednu černou. Tak co? Našel jste ji? Mluvte, člověče, a necivte na mě!“

Rozčilený německý číšník se objevil na scéně.

„Ne, pane. Já jsem všude v hotelu se ptal, ale jsem ani slovo o ní neslyšet.“

„Dobrá. Buď se ta bota zde objeví před slunka západem, nebo půjdu za ředitelem a řeknu mu, že se odsud okamžitě vystěhuji.“

„Ona se najít, pane – já slibuji vám, když vy budete mít trochu trpělivost, ona se najít.“

„A povídám vám, že to je poslední věc, o kterou jsem přišel v tomto zlodějském pelechu. Nehněvejte se, pane Holmesi, že vás obtěžuji takovou maličkostí –“

„Nejsem si tak jist, že to je maličkost.“

„Opravdu? Vidím, že se tváříte velmi vážné.“

„Máte vy sám nějaké vysvětlení?“

„Nemám. Je to nejbláznivější, nejpodivnější věc, jaká se mi kdy stala.“

„Nejpodivnější – to snad,“ řekl Holmes zamyšleně.

„Jak si to vykládáte vy?“

„Po pravdě řečeno, ještě tomu nerozumím. Váš případ, sire Henry, je velmi spletitý. Jsou-li dnešní příhody v souvislosti se smrtí vašeho strýce, musím říci, že mezi pěti sty hrdelních nebo jinak osudových případů, které jsem vyšetřoval, byl sotva jeden, který měl tak hluboké pozadí a tak rozvětvené kořeny. Leč máme k dispozici několik stop a je určitá pravděpodobnost, že některá z nich nás dovede k cíli, to jest k pravdě. Je možné, že promarníme čas sledováním stopy nesprávné – ale dříve či později se musíme dostat na tu správnou.“

Při obědě, jenž proběhl v družné zábavě, se o případu, který nás svedl dohromady, mnoho nemluvilo. Teprve v salónu Baskervillova apartementu, kamž jsme se pak odebrali, otázal se Sherlock Holmes sira Henryho, jaké má plány pro nejbližší budoucnost.

„Pojedu na zámek Baskerville.“

„A kdy?“

„Koncem týdne.“

„Celkem vzato,“ řekl Holmes, „myslím, že vaše rozhodnutí je moudré. Mám četné důkazy, že jste v Londýně špehován, a je obtížné najít mezi mnoha milióny obyvatel tohoto velkoměsta toho, kdo vás pozoruje a proč. Jsou-li úmysly těchto lidí nepřátelské, mohli by vám ublížit, aniž bychom měli možnost tomu zabránit. Věděl jste snad, doktore Mortimere, že jste byli dnes dopoledne na cestě z Baker Street sledováni?“

Doktor Mortimer sebou prudce trhl. „Sledováni? Kým?“

„To právě vám bohužel nemohu říci. Máte mezi svými sousedy nebo známými v Dartmooru muže, jenž nosí černý plnovous?“

„Ne – vlastně, okamžik – ano, ano. Barrymore, komorník sira Charlese, má mohutný černý plnovous.“

„Toť zajímavé! A kde je ten Barrymore?“

„Na zámku, jenž je svěřen jeho správě.“

„Musíme zjistit, zda je skutečně tam, nebo je-li možná, aby byl v Londýně.“

„Jak to dokážete?“

„Dejte mi telegrafní blanket. Je všechno připraveno pro sira Henryho?’ To postačí. Adresa: Pan Barrymore, zámek Baskerville. Který je nejbližší telegrafní úřad? Grimpen. Výborně. Pošleme druhý telegram poštmistrovi v Grimpenu. ,Telegram na adresu Barrymore budiž doručen k vlastním rukám. Je-li adresát nepřítomen, vraťte prosím telegram na adresu sir Henry Baskerville, hotel Northumberland.’ Tak se do večera dozvíme, zda Barrymore je na svém místě v Devonshiru, či nikoliv.“

„Tak jest,“ řekl Baskerville. „A mimochodem řečeno, doktore Mortimere, kdo to vůbec je, ten Barrymore?“

„Je to syn nebožtíka starého zámeckého správce. Nynější komorník Barrymore je čtvrtá generace ve službách Baskervillů. Pokud vím, je to naprosto spořádaný člověk a on i jeho žena se těší nejlepší pověsti v celém okolí.“

„Na druhé straně však,“ řekl Baskerville, „je sdostatek jasné, že pokud nikdo z naší rodiny není na zámku, mají Barrymorovi náramně dobré bydlo a vůbec žádnou práci.“

„To je pravda.“

„Měl Barrymore nějaký prospěch ze smrtí sira Charlese? Dědil něco?“ otázal se Holmes.

„On i jeho žena dostali každý pět set liber.“

„Slyšte, slyšte! Věděli, že to dostanou?“

„Ano: sir Charles mluvil velmi rád o ustanoveních své závěti.“

„To je velmi zajímavé.“

„Doufám,“ řekl doktor Mortimer, „že nebudete hledět s podezřením na každého, kdo byl v závěti sira Charlese obmyšlen, neboť i mně odkázal tisíc liber.“

„Skutečně? A kdo ještě něco zdědil?“

„Závěť pamatovala množstvím menších částek na jednotlivce a na velký počet dobročinných institucí. Zbytek pozůstalosti připadl siru Henrymu.“

„A kolik činil ten zbytek?“

„Sedm set čtyřicet tisíc liber.“

Holmes překvapeně zvedl obočí. „Neměl jsem potuchy, že šlo o tak gigantickou částku,“ řekl.

„Sir Charles měl pověst zámožného člověka, ale nikdo nevěděl, že byl tak velmi bohatý, dokud jsme neprovedli soupis jeho cenných papírů. Úhrnná částka pozůstalosti se blížila jednomu miliónu.“

„Pane, pane! Toto jest bank, o jaký by někdo byl ochoten sehrát zoufalou hru. A ještě jednu otázku, doktore Mortimere. Kdyby se – promiňte laskavě tuto nepříjemnou hypotézu – něco přihodilo zde našemu mladému příteli, kdo by byl jeho dědicem ze zákona?“

„Jelikož Rodger Baskerville, mladší bratr sira Charlese, zemřel neženat, přešlo by panství na rod Desmondů, což jsou vzdálení bratranci. Jakub Desmond je obstarší duchovní a žije v hrabství Westmorlandském.“

„Děkuji vám. Všechny tyto podrobnosti jsou velmi důležité. Setkal jste se někdy s panem Jakubem Desmondem?“

„Ano; přijel jednou navštívit sira Charlese. Je to muž úctyhodného zjevu a žije skoro jako světec. Pamatuji se, že odmítl pravidelné finanční přilepšení, ač mu je sir Charles vnucoval.“

„A ten nenáročný, málem asketický muž by byl dědicem baskervillských statisíců?“

„Byl by dědicem panství, protože jde o panství svěřenské. Zdědil by také peníze, leč by je nynější majitel odkázal závětí někomu jinému – neboť s penězi může naložit jak mu libo.“

„A udělal jste závěť, sire Henry?“

„Ne, pane Holmesi, neudělal. Neměl jsem ještě kdy, neboť teprve včera jsem se dozvěděl, jak se věci mají. Než tak či onak, podle mého názoru by měly titul, panství a peníze zůstat pohromadě. To byl také názor nebožtíka strýce. Jakpak by majitel panství měl obnovit lesk Baskervillů, nemá-li dost peněz na údržbu budov a všeho, co k nim patří? Dům, půda a peníze musejí zůstat pohromadě.“

„Tak, tak. Nuže, sire Henry, plně s vámi souhlasím, chcete-li bez zbytečných průtahů odjet do Devonshiru. Mám však jednu výhradu. Za žádných okolností nesmíte jet sám.“

„Doktor Mortimer se vrací se mnou.“

„Doktor Mortimer však má praxi, které si musí hledět, a jeho dům je na mile vzdálen od vašeho bydliště. Přes nejlepší vůli by vám nemohl přispět k pomoci. Nikoliv, sire Henry – musíte vzít někoho s sebou, důvěryhodného muže, jenž by byl neustále po vašem boku.“

„Nebylo by možné, abyste jel se mnou vy sám, pane Holmesi?“

„V případě, že věc vyvrcholí v krizi, jistě bych učinil všechno možné, abych mohl být přítomen osobně; ale s ohledem k mé rozsáhlé konzultativní praxi a vzhledem k neustálým a naléhavým žádostem o pomoc, jež mi docházejí ze všech stran, jistě pochopíte, že se nemohu vzdálit z Londýna na dobu, jejíž délku nelze předem stanovit. V tuto chvíli jest jedno z nejváženějších a nejuctívanějších jmen Anglie tupeno a ohrožováno vyděračem a jenom já mohu zabránit katastrofálnímu skandálu. Sám jistě vidíte, jak je nemožné, abych jel do Dartmooru.“

„Koho byste tedy doporučil?“

Holmes položil ruku na mou paži.

„Kdyby se můj přítel podjal tohoto úkolu, lepšího druha pro chvíli tísně byste na celém světě nenašel. A nikdo to nemůže posoudit lépe než já.“

Vůbec jsem s takovýmto Holmesovým návrhem nepočítal. Byl jsem dokonale překvapen, ale než jsem mohl odpovědět, Baskerville se chopil mé ruky a srdečně ji tiskl.

„Výborně, jste skutečně nadmíru laskav, doktore Watsone,“ řekl. „Jste s mým případem obeznámen a víte o věci přesně tolik co já. Jestli pojedete se mnou na baskervillský zámek a pomůžete mi v mé nesnázi, jakživ vám to nezapomenu.“

Vyhlídka na dobrodružství mě vždycky přitahovala, a jak Holmesova slova, tak nadšení, s nímž mě Baskerville uvítal co společníka, mi lichotily.

„Bude mi potěšením doprovodit vás,“ řekl jsem. „Nedovedu si představit, že bych mohl svůj čas věnovat lepší věci.“

„A budete mi podávat velmi zevrubné zprávy,“ řekl Holmes. „Až dojde ke krizi – jsem si jist, že se tak stane – dostanete pokyny, jak jednat. Předpokládám, že do soboty budete všichni tři připraveni odjet.“

„Hodilo by se vám to, doktore Watsone?“

„Naprosto.“

„Tak tedy – pokud vám nedáme vědět něco jiného – setkáme se v sobotu na Paddingtonském nádraží u vlaku, který odjíždí v deset třicet.“

Vstali jsme, abychom se rozloučili, když Baskerville vyrazil triumfální pokřik. Skokem byl v jednom z koutů salónu a zpod ozdobné skřínky vytáhl hnědou botu.

„Má pohřešovaná bota!“ zvolal.

„Kéž všechny naše nesnáze minou tak snadno!“ řekl Sherlock Holmes.

„Je to ale velmi divné,“ podotkl doktor Mortimer. „Prohledal jsem tuto místnost velmi důkladně ještě před obědem,“

„I já jsem tak učinil,“ řekl Baskerville. „Prohlédl jsem každý centimetr.“

„A určitě tam žádná bota nebyla.“

„To tedy znamená, že ji tam musel dát číšník v době, kdy jsme obědvali.“

Přivolaný Němec se dušoval, že o ničem neví, a ani další vyšetřování nevneslo do věci světlo. K nepřetržité a zřejmě nesmyslné sérii drobných záhad přibyla tedy v rychlém sledu další. I když si odmyslíme ponurý případ smrti, kterou sešel sir Charles, měli jsme tu za pouhé dva dny řadu nevysvětlitelných případů, jež začala anonymním dopisem, zahrnovala v sobě vousatého zvěda v drožce, ztrátu nové hnědé boty, ztrátu staré černé boty a končila zatím vrácením hnědé boty. Na zpáteční cestě do Baker Street Sherlock Holmes slovo nepromluvil. Mlčky seděl v drožce a podle svraštělého obočí a napjatého výrazu tváře jsem poznal, že stejně jako já i on se usilovně snaží nalézt společného jmenovatele všech těch divných a zdánlivě neslučitelných fakt. Doma pak celé odpoledne až do pozdního večera seděl pohřížen v myšlenky a v dýmkový kouř.

Těsně před večeří přišly dva telegramy. První zněl:

„Právě jsem se dozvěděl, že Barrymore je na zámku – Baskerville.“

Druhý:

„Navštívil jsem podle příkazu třiadvacet hotelů. S politováním hlásím, že se mi nepodařilo najít rozstříhaný list Timesů . – Cartwright.“

„Dvě z mých stop se mi tedy odporoučely, Watsone. Nic není tak povzbudivé jako případ, kde se všechno obrací proti vám. Musíme se ohlédnout po něčem jiném.“

„Máme pořád ještě drožkáře, jenž vozil špeha.“

„Tak jest. Telegrafoval jsem o jeho jméno Dopravnímu úřadu. Nedivil bych se, kdyby to byla odpověď na můj dotaz.“

Domovní zvonek ohlásil dokonce něco podstatnějšího než pouhou odpověď, neboť ve dveřích se objevil poněkud nasupený mužský, jenž byl podle všeho hledaný drožkář osobně.

„Vzkázali mi z ředitelství, že nějaký pán na téhle adrese se poptává po čísle 2704,“ řekl. „Jezdím s drožkou už sedmej rok a jakživ si nikdo ani slovem nestěžoval. Tak jsem z vozovny přišel rovnou sem, abyste mi řekl do očí, co proti mně máte.“

„Nemám vůbec nic proti vám, dobrý muži,“ řekl Holmes. „Naopak, mám něco pro vás – půl libry, odpovíte-li mi bez vytáček na mé otázky.“

„No, přišel jsem si dnes na svý, jen co je pravda,“ řekl drožkář a zazubil se. „Na co jste se chtěl zeptat, pane?“

„Především na vaše jméno a adresu pro případ, že bych vás potřeboval ještě jednou.“

„John Clayton, Turpey Street číslo 3, Londýn–Marylebone. Drožku mám najatou od Shipleyů, poblíž nádraží Waterloo.“

Sherlock Holmes si to poznamenal.

„A teď mi, Claytone, povězte všechno, co víte o cestujícím, kterého jste sem přivezl a který v deset hodin dopoledne pozoroval tento dům a pak sledoval dva pány na Regent Street.“

Na muži bylo vidět, že je překvapený a na rozpacích.

„No tak teda, nebudu vám vykládat žádný pohádky, protože se mi zdá, že beztak už víte zrovna tolik, co já sám,“ řekl. „Ale abyste věděli, ten pán mi řekl, že je detektiv a že o něm nesmím nikomu nic vykládat.“

„Toto je, kamaráde, velmi vážná věc a mohl byste se ocitnout ve velmi zlé situaci, pokusíte–li se něco přede mnou zatajit. Říkáte, že se vám váš cestující představil jako detektiv?“

„Ano, pane, to opravdu udělal.“

„Kdy to řekl?“

„Zrovna když odcházel.“

„Pověděl vám ještě něco?“

„Řekl svý jméno.“

Holmes na mne vrhl vítězoslavný pohled.

„Ale, ale, řekl vám, jak se jmenuje? To bylo krajně neprozíravé. Kdopak to tedy byl?“

„Byl to,“ řekl drožkář, „pan Sherlock Holmes.“

Nikdy jsem svého přítele neviděl tak ohromeného jako ve chvíli, kdy mu drožkář odpověděl. Po vteřinku tu seděl v němém úžasu. Pak propukl v srdečný smích.

„Zasažen, Watsone – nesporný zásah!“ řekl. „Cítím čepel tak rychlou a pružnou, jak je můj vlastní rapír. Dostal se mi na kobylku fintou vskutku pěknou. Tak jeho jméno je Sherlock Holmes?“

„Ano, pane, tak se ten gentleman jmenoval.“

„Výborně! Povězte mi, kde jste ho naložil a co se potom dálo.“

„Zastavil mě o půl desáté na Trafalgarském náměstí. Řekl, že je detektiv, a nabídl mi dvě libry, jestli mu budu k službám celý den a nebudu se na nic vyptávat. To víte, že jsem to vzal, a moc rád. Napřed jsme jeli k hotelu Northumberland a tam jsme čekali, až vyšli dva gentlemani a vzali si na stanovišti drožku. Jeli jsme za jejich vozem, až se zastavil někde tady v blízkosti.“

„Přesně před těmito dveřmi,“ řekl Holmes.

„Teda to já jsem nemohl vidět, ale musím říct, že ten pán se zde moc dobře vyznal. Zastavili jsme v půli ulice a čekali jsme půldruhé hodiny. Potom nás ti dva páni minuli pěšky a my jsme jeli za nimi po Baker Street a potom –“

„já vím,“ řekl Holmes.

„– po Regent Street. Když jsme byli už skoro na konci, můj cestující rychle otevřel okýnko a křičel, abych jel rovnou na Waterlooské nádraží, co nejrychleji můžu. Švihl jsem kobylu a byli jsme tam ani ne za deset minut. Potom mi dal ty dvě libry jako opravdový kavalír a šel na nádraží. Zrovna když už byl na odchodu, ještě jednou se obrátil a řekl: ,Bude vás snad zajímat, že jste vozil Sherlocka Holmese.’ Tím pádem jsem se dozvěděl, jak se jmenuje.“

„Rozumím. A od té doby jste ho už nespatřil?“

„Ne. Zašel do nádraží a byl pryč a už jsem ho neviděl.“

„A jak byste toho pana Sherlocka Holmese popsal?“

Drožkář se drbal za uchem. „Teda nebyl to pán, kterýho by šlo nějak moc dobře popsat. Hádám mu tak asi čtyřicet let a byl prostředně veliký, tak asi o pět šest čísel menší než vy, pane. Oblečenej byl jako elegán, to se mu musí nechat, a měl černej plnovous dole rovně přistřižený a byl ve tváři bledej. Víc bych o něm myslím nemohl říct.“

„Barva jeho očí?“

„To bych teda nemohl říct.“

„Na nic jiného se nemůžete upamatovat?“

„Ne, pane. Nic víc nevím.“

„Dobrá., zde je váš půldukát. Druhá jeho půlka na vás čeká pro případ, že byste mi mohl přinést další informace. Dobrou noc!“

„Dobrou noc, pane, a děkuju vám!“

John Clayton odešel, spokojeně se pochechtávaje, a Holmes se obrátil ke mně. Pokrčil rameny a posmutněle se usmál.

„Prsk! a třetí naše stopa praskla jak mýdlová bublina,“ začal. „Takový prohnaný darebák! Znal naši adresu, věděl, že se sir Henry Baskerville na mne obrátil o radu, poznal mě na Regent Street, domyslel si, že mám číslo drožky a že najdu drožkáře, a tak mi poslal ten drzý vzkaz. Říkám vám, Watsone, tentokrát máme nepřítele hodného naši oceli. Dostal jsem šach mat v Londýně. Mohu vám jen přát, abyste měl víc štěstí v Devonshiru. Ale mám trochu špatné svědomí.“

„Proč?“

„Protože vás tam posílám. Je to ošklivý případ, Watsone, ošklivý, nebezpečný případ, a čím víc do toho vidím, tím méně se mi to líbí. Ano, příteli, můžete se mi smát, ale na mou čest si oddechnu, až vás zase uvidím živého a zdravého zpátky v Baker Street.“