Pes baskervillský

Kapitola XIII Kladení leče

Sir Henry byl příchodem Sherlocka Holmese spíše rozradostněn než překvapen, neboť již několik dní očekával, že ho vývoj událostí z Londýna přivábí. Nicméně zvedl obočí, když viděl, že můj přítel nemá žádná zavazadla a že neuvádí ani žádné vysvětlení, proč tomu tak je. Sir Henry a já jsme se záhy na Sherlocka Holmese složili a zásobili ho vším potřebným a při opožděné večeři jsme baronetovi pověděli všechno, co jsme považovali za žádoucí, aby věděl. Napřed však mi připadl nemilý úkol informovat manžele Barrymorovy o Seldenově smrtí. Učinil jsem tak co nejšetrněji a Barrymore snad v hloubi svého srdce pocítil bezmeznou úlevu, jeho žena však hořce plakala do své zástěry. Pro celý svět byl Selden násilníkem, napůl zvíře, napůl běs; ona však v něm stále ještě viděla malého neposedného chlapečka svého vlastního dětství, dítě, jež se jí držívalo za ruku a utíkávalo se do její ochrany. Ztracen vpravdě je muž, jenž nemá jediné ženy, která by pro něho truchlila.

„Nudil jsem se a chodil po domě od ničeho k ničemu po celý den od chvíle, kdy Watson dnes ráno odjel,“ řekl baronet. „Myslím, že si zasloužím trochu pochvaly za to, že jsem držel slovo. Kdybych nebyl přísahal, že sám nevyjdu, mohl jsem mít pestřejší večer, neboť Stapleton mi vzkázal, zda bych k nim nezašel.“

„Nepochybuji, že byste v tom případě byl vskutku měl pestřejší večer,“ řekl Holmes suše. „Mimochodem řečeno, zřejmě si nijak neceníte, že jsme pro vás truchlili, domnívajíce se, že jste zlomil vaz.“

Sir Henry vyvalil oči. „Jak to?“

„Ten ubožák měl na sobě vaše šaty. Obávám se, že váš komorník, který mu je dal, bude mít oplétání s policii.“

„Není to pravděpodobné. Pokud vím, nebyly na nich žádné monogramy.“

„To má štěstí – lépe řečeno, všichni máte štěstí, neboť jste v této věci na štíru se zákonem. Opravdu nevím, zda bych jako svědomitý detektiv nebyl především povinen zatknout celou domácnost. Watsonova hlášení obsahují řadu velmi usvědčujících důkazů.“

„Ale jak je to s naším případem?“ otázal se baronet. „Už jste si z toho zmatku něco vybral? Nemohu tvrdit, že bychom my dva, doktor Watson nebo já, z toho byli nějak zmoudřeli za tu dobu co jsme zde.“

„Myslím, že budu zanedlouho s to situaci vám objasnit. Je to věc kromobyčejně nesnadná a mimořádně složitá. Je mnoho bodů, které ještě vyžadují osvětlení – ale mohu říci, že už svítá.“

„Jedno faktum jsme zjistili, jak vám Watson nepochybně již pověděl. Slyšeli jsme psa na blatech, takže mohu odpřisáhnout, že nejde jen a jen o planou pověru. V Americe jsem míval psy a rozhodně poznám, co je psí vytí. Jestli dokážete toho zdejšího psa uvázat na řetěz a opatřit náhubkem, jsem ochoten prohlásit vás místopřísežně za největšího detektiva všech dob.“

„Myslím, že mu náhubek dám a že ho spolehlivě uvážu, poskytnete-li mi svou pomoc.“

„Cokoliv mi řeknete, všechno učiním.“

„Výborně; a budu po vás kromě toho chtít, abyste to udělal v slepé poslušnosti, aniž se budete ptát na důvody.“

„Jak si přejete.“

„Učiníte-li to, myslím, že máme dobré vyhlídky na brzké vyřešení našeho problému. Nepochybuji –“

Náhle se odmlčel a zadíval se strnule někam do prázdna nad mou hlavou. Lampa mu svítila přímo do obličeje a jeho tvář byla tak napjatá a nehybná, že mohla patřit dokonalé antické soše, zosobňující intelekt a napětí.

„Co se děje?“ zvolali jsme oba.

Sklonil hlavu a podíval se na nás a věděl jsem, že potlačuje nějaké vnitřní vzrušení. Jeho rysy byly stále ještě klidné, ale oči mu svítily radostí a triumfem.

„Promiňte znalcovu obdivu,“ řekl a mávl rukou směrem k portrétům, jejichž řada zdobila protilehlou stěnu. „Watson sice tvrdí, že o umění nemám nejmenší potuchy, ale to z něho mluví pouhá závist, protože se naše názory na malířství rozcházejí. Nicméně mohu prohlásit, že toto je řada portrétů vskutku znamenitých.“

„To rád slyším,“ řekl sir Henry a podíval se na mého přítele trochu překvapeně. „Já sám nepředstírám, že tomu rozumím, a rozhodně bych se v porotě, která posuzuje koně nebo chovné býky, uplatnil lépe než v jury malířské. Nevěděl jsem, že máte čas na takové věci.“

„Rozumím tomu dost, abych poznal dobrou věc, když ji vidím. Dal bych krk, že to je Kneller, tamta dáma v modrém hedvábí, a ten korpulentní gentleman v paruce by měl být originál Reynolds[20]. Předpokládám, že to jsou portréty rodinné?“

„Do jednoho.“

„Znáte jejich jména?“

„Barrymore mé podrobil výcviku a myslím, že bych svou lekci dokázal slušně odříkat.“

„Kdo je ten muž s dalekohledem?“

„To je kontraadmirál Baskerville, jenž sloužil pod Rodneyem[21] v Západní Indii. Muž v modrém kabátě a se svitkem papíru je sir William Baskerville, jenž byl za Pitta předsedou výborů Dolní sněmovny.“

„A ten kavalír přímo proti mně – ten v černém sametu a s bílými krajkami?“

„Ó – máte plné právo dozvědět se o něm. On je příčinou všeho zla – je to nectný Hugo, který přivolal psa na rod Baskervillů. Na toho tak hned nezapomeneme.“

Díval jsem se na portrét se zájmem a také s trochou překvapení.

„I propána!“ řekl Holmes, „vypadá spíš jako učiněná putička, ale musím přiznat, že mu z očí kouká skutečný ďábel. Představoval jsem si ho jako muže robustnějšího, spíš jako hulvátského hromotluka.“

„O autentičnosti portrétu není pochyb, neboť jméno i letopočet, 1647, jsou napsány na rubu plátna.“

Holmes už toho mnoho nenamluvil, ale zdálo se, že ho kontrfej starého flamendra a výtržníka magicky přitahuje, neboť po celou dobu večeře z něho oči skoro nespustil. Teprve mnohem později, když se sir Henry už odebral do svého pokoje, jsem zvěděl, jakými cestami se braly myšlenky Sherlocka Holmese. Přinesl ze svého pokoje svícen a zavedl mě zpátky do jídelny. Zvedl svíčku a přiblížil ji k starému ztemnělému portrétu na zdi.

„Vidíte tam něco?“

Díval jsem se na široký klobouk s vlajícím pérem, na splývající vrkoče, na bílý krajkový límec a na ostře rýsovanou přísnou tvář, kterou tyto dobové doplňky rámovaly. Nebyl to brutální obličej, spíš trochu afektovaný, tvrdý a přísný; ústa byla neúsměvná a tenké rty pevně stisknuté; oči měl chladné a pánovité.

„Je podobný někomu, koho znáte?“

„Čelist připomíná trochu sira Henryho.“

„Snad – nepatrným náznakem. Ale posečkejte okamžik!“

Holmes vystoupil na židli, a drže v levici svíčku, přikryl ohnutou pravou paží a rukou široký klobouk a dlouhé kadeře.

„Pro boha živého!“ vzkřikl jsem ohromen.

Tvář Jacka Stapletona na mne hleděla z plátna.

„Tak vidíte! Mé oči jsou cvičeny zkoumat obličeje, nikoli kudrlinky kolem nich. Schopnost prohlédnout přestrojení patří k nejzákladnější kvalifikaci detektiva.“

„Ale to je úžasné! Mohl by to být jeho vlastní portrét.“

„Ano, je to zajímavý příklad atavismu – v tomto případě jak po stránce tělesné, tak i duševní. Studium rodinných portrétů by člověka mohlo obrátit na víru v převtělování. Ten člověk je typický Baskerville – to je naprosto zřejmé.“

„Včetně chutí na dědictví.“

„Tak jest. Náhoda, která nás přivedla k tomuto portrétu, nám poskytla jeden z článků, které jsme v řetěze důkazů nejvíce pohřešovali. Už ho máme, Watsone, už ho máme, a troufal bych si odpřisáhnout, že než uplyne zítřejší večer, bude se třepotat v naší síti tak bezmocně jako motýli, které sám chytá. A potom: špendlík, kousek korku a cedulku s jménem – a zařadíme ho do bakerstreetské sbírky!“

Odvraceje se od obrazu, propukl ve smích, což dělal málokdy. Zřídka jsem ho slyšel se smát a pokaždé to věštilo něčí konec.

Vstával jsem ráno časně, ale Holmes musel být na nohou už mnohem dříve, neboť oblékaje se spatřil jsem ho oknem, jak se odněkud vrací do zámku.

„Ano, dnes budeme mít rušný den,“ řekl a mnul si ruce, rozradostněn představou akce. „Sítě jsou rozprostřeny a co nevidět začne výlov. Než mine den, uvidíme, zda jsme tu naši velkou dravou štiku chytili, či uklouzla-li nám ze zátahu.“

„Už jste byl na blatech?“

„Poslal jsem z Grimpenu do Princetownu zprávu o Seldenově smrti. Myslím, že nikdo z vás nebude mít žádné nepříjemnosti – skoro vám to mohu zaručit. Také jsem promluvil se svým věrným Cartwrightem a uklidnil jsem ho, že se mi nic zlého nepřihodilo, sic by mi určitě byl umřel žalem u dveří mé chýše jako pes na hrobě svého pána.“

„A co je dalším bodem programu?“

„Vyhledat sira Henryho – ale zde už je!“

„Dobré jitro, Holmesi,“ řekl baronet. „Vyhlížíte jako generál, který se svým náčelníkem štábu sestavuje bitevní plán.“

„Přesně jste vystihl situaci. Watson se právě ptal, jak znějí rozkazy, které má vykonat.“

„Totéž se ptám já.“

„Výborně. Pokud vím, jdete dnes na večeři k našim přátelům, ke Stapletonovům.“

„Doufám, že půjdete také. Jsou to nadmíru pohostinní lidé a jistě budou velmi rádi, když vás uvidí.“

„Bohužel – Watson a já musíme jet do Londýna.“

„Do Londýna?“

„Ano – jsem přesvědčen, že v tomto stadiu vyšetřování budeme tam užitečnější než zde.“

Baronetova tvář se znatelně protáhla. „Doufal jsem, že setrváte při mně až do úspěšného zakončení případu. Zámek a blata nejsou zrovna příjemné bydlo, když je člověk sám.“

„Vážený příteli, musíte mi slepě důvěřovat a dělat přesně to, co vám říkám. Můžete svým hostitelům říci, že bychom s největší radostí byli přišli s vámi, ale že nás naléhavá záležitost odvolala do Londýna. Že však doufáme, že se brzo do Devonshiru zase vrátíme. Nezapomenete jim to vyřídit?“

„Trváte-li na tom.“

„Ujišťuji vás, že není vyhnutí.“

Viděl jsem baronetovi na zamračené tváři, jak těžce ho hněte Holmesovo rozhodnutí, jež považoval za dezerci.

„Kdy si přejete odjet?“ otázal se chladně.

„Ihned po snídani. Pojedeme vozem do Coombe Traceye, ale Watson zde nechá své věci jako zástavu, že se k vám opravdu vrátí. Watsone, vy napíšete Stapletonovi omluvný dopis, že litujete, ale že nemůžete přijít.“

„Mám sto chuti jet do Londýna s vámi,“ řekl baronet. „Proč bych tu zůstával sám a sám?“

„Protože zámek Baskerville je vaše přikázané stanoviště. Protože jste mi dal čestné slovo, že uděláte, co vám bude řečeno, a já vám říkám, abyste zůstal.“

„Dobrá. Zůstanu tedy.“

„A ještě jeden pokyn! Přeji si, abyste ke svým přátelům jel vozem. Až tam dojedete, pošlete však vůz zpět a řekněte jim, že se hodláte vrátit domů pěšky.“

„Mám jít přes blata?“

„Ano.“

„Ale toť přece právě to, před čím jste mě tak často varoval.“

„Tentokrát můžete cestu vykonat bezpečně. Kdybych neměl plnou důvěru ve vaši statečnost a odvahu, nežádal bych to, ale je naprosto nutné, abyste tak učinil.“

„V tom případě to udělám.“

„A je-li vám život milý, nejděte přes blata jinudy než po přímé stezce, která vede od Stapletonova domu ke grimpenské silnici a jež je vaší normální cestou domů.“

„Učiním přesně, co mi říkáte.“

„Výborně. Rád bych odsud vyrazil co nejdříve po snídani, abych byl ještě odpoledne v Londýně.“

Tento program mě velmi překvapil, ačkoliv jsem si pamatoval, co Holmes předchozího večera řekl Stapletonovi, totiž, že zítra odjíždí. Přitom mi ovšem vůbec nepřišlo na mysl, že by Holmes mohl chtít, abych odjel s ním, ani jsem nechápal, jak můžeme být oba pryč v době, kterou Holmes sám označil za kritickou. Nedalo se však vůbec nic dělat než mlčet a poslouchat; rozloučili jsme se tedy s naším posmutnělým, sklíčeným přítelem a za dvě hodiny jsme byli na nádraží v Coombe Tracey. Vystoupili jsme z bryčky a poslali štolbu s povozem neprodleně zpátky. Na nástupišti čekal nevelký chlapec.

„Nějaké rozkazy, pane?“

„Pojedete tímto vlakem do Londýna, Cartwrighte. Jakmile tam budete, okamžitě mým jménem zatelegrafujte siru Henrymu Baskervillovi. V telegramu mu sdělíte, že jsem někde na zámku patrně zapomněl nebo ztratil zápisník, a najde-li se, že ho prosím, aby mi ho doporučené poslal do Baker Street.“

„Prosím, ano.“

„A zeptejte se zde v dopravní kanceláři, zda tam pro mne nemají nějakou zprávu.“

Hoch se vrátil s telegramem, který mi Holmes pak podal. Zněl:

„To je odpověď na mou ranní depeši. Lestrade je podle mého názoru dnes nejlepší z úředních detektivů a je možné, že budeme potřebovat jeho přispění. A nyní, Watsone, nemůžeme myslím učinit nic užitečnějšího než navštívit vaši známou, paní Lauru Lyonsovou.“

Jeho bitevní plán se mi začínal rýsovat. Používá baroneta k tomu, aby přesvědčil Stapletona, že jsme opravdu pryč, zatímco se ve skutečnosti vrátíme právě včas, kdy nás asi bude třeba. Zmíní-li se sir Henry Stapletonovům o telegramu z Londýna, rozptýlí tím zajisté všechny jejich případné pochybnosti. Měl jsem dojem, že už vidím síť, jak se zatahuje kolem té naší dravé štiky.

Paní Laura Lyonsová byla ve své kanceláři a Sherlock Holmes zahájil hovor s otevřeností a přímostí, která ji notné ohromila.

„Vyšetřuji okolnosti, za nichž zemřel sir Charles Baskerville,“ řekl. „Zde můj přítel, doktor Watson, mne informoval o tom, co jste mu sdělila, a také o tom, co jste v této věci zatajila.“

„Co jsem zatajila?“ opáčila vzdorovité.

„Přiznala jste, že jste požádala sira Charlese, aby byl v deset večer u branky v tisové aleji. Víme, že to bylo místo i hodina jeho smrti. Zatajila jste, jaká souvislost je mezi jeho smrti a vaší schůzkou.“

„Není žádné souvislosti.“

„V tom případě by věru muselo jít o mimořádnou shodu okolností, leč mám za to, že se nám přece jenom podaří nějakou souvislost prokázat. Mluvím s vámi, paní Lyonsová, naprosto otevřeně. Podle našeho názoru byl sir Charles zavražděn – a může se stát, že do vyšetřování bude zapleten nejen váš přítel Stapleton, ale i jeho manželka!“

Paní Lyonsová vyskočila z křesla. „Jeho manželka!“ zvolala.

„Není to už žádné tajemství. Osoba, která se zde vydává za jeho sestru, je ve skutečnosti jeho manželka.“

Paní Lyonsová opět usedla. Držela se křečovitě opěradel křesla a viděl jsem, jak její zaťaté růžové nehty zbělely.

„Jeho manželka?“ opakovala. „Jeho manželka! Není přece ženatý!“ Sherlock Holmes pokrčil rameny.

„Dokažte mi to! Dokažte mi to! A jestli to můžete dokázat ...!“ Divoké zablýsknutí jejích očí řeklo víc, než by uměla vyjádřit slova.

„Předpokládal jsem, že budete chtít důkazy, a zařídil jsem se podle toho,“ řekl Holmes a vytáhl z kapsy několik papírů. „Zde je fotografie té dvojice, pořízená v Yorku před čtyřmi lety. Na rubu snímku jsou označeni jako ,pán a paní Vandeleurovi’, nebude vám však zatěžko poznat pana Stapletona – a také jeho domnělou sestru, znáte-li ji od vidění. Zde jsou tři písemné výpovědi hodnověrných svědků. Všichni podávají popis manželů Vandeleurových, někdejších majitelů soukromé školy U svatého Olivera. Přečtěte si ty výpovědi a povězte mi, můžete-li o totožnosti té dvojice ještě pochybovat.“

Přelétla listiny a pak zvedla hlavu a podívala se na nás. Hleděli jsme do nehybné, zkamenělé tváře zoufalé ženy.

„Pane Holmesi,“ řekla, „tento muž mi nabídl sňatek za podmínky, že dosáhnu rozvodu. Lhal mi, padouch, vším možným způsobem. Jakživ mi neřekl jediného pravdivého slova. A proč – proč? Domnívala jsem se, že všechno činí pro mé dobro. Ale nyní vidím, že jsem nikdy nebyla nic jiného než nástroj v jeho rukou. Proč bych mu stála ve slově, když on mně nikdy ve slově nestál? Proč bych ho měla chránit před důsledky jeho vlastní hanebnosti? Ptejte se mě, co vám libo, nic před vámi nezatajím. Jedno vám mohu předem odpřisáhnout: když jsem psala onen dopis, ve snu mi nenapadlo, že by mohl ohrozit starého pána, jenž byl mým nejlaskavějším přítelem.“

„Naprosto vám věřím, madame,“ řekl Sherlock Holmes. „Jistě by vám bylo bolestné a trapné vyprávět o oněch událostech a snad vám to mohu ulehčit. Snad bude lépe, povím-li já vám, co se událo, a vy mě můžete opravit, dopustím-li se podstatného omylu. Podnět k odesláni dopisu vyšel od Stapletona?“

„Nadiktoval mi jej.“

„Stapleton – tak předpokládám – vám vnukl myšlenku, že byste od sira Charlese dostala peníze potřebné na soudní poplatky spojené s rozvodovým řízením.“

„Tak jest.“

„A když jste dopis odeslala, přemluvil vás, abyste na schůzka nechodila?“

„Řekl mi, že jeho hrdost nesnese pomyšlení, aby nějaký jiný muž věnoval peníze na takový účel. Řekl, že je sice chudý člověk, ale že je ochoten vynaložit poslední krejcar, když jde o to odstranit překážky, jež brání našemu sňatku.“

„Je to zřejmě charakter velmi důsledný. A pak jste neslyšela nic, dokud jste nečetla v novinách zprávu o smrti sira Charlese?“

„Ne.“

„A musela jste mu přísahat, že nikomu o své schůzce se sirem Charlesem nic nepovíte?“

„Ano. Řekl mi, že ta smrt je velmi záhadná a že bych jistě upadla v podezření, kdyby moje schůzka vyšla najevo. Tak mě vystrašil, že jsem byla zticha.“

„Chápu. Ale ve vašem nitru přece jen vzklíčilo podezření?“

Zaváhala a sklopila zrak. „Znám ho,“ řekla. „Ale kdyby se ke mně nebyl zachoval tak proradně, byla bych mu zachovala věrnost.“

„Myslím, že jste celkem vzato měla velké štěstí,“ řekl Holmes. „Byl vám vydán na milost a nemilost a on to věděl, a vy jste přece naživu. Po několik měsíců jste chodila těsně při okraji hluboké propasti. A nyní, paní Lyonsová, vám musíme popřát dobrého jitra. Je velmi pravděpodobné, že o sobě v brzké době zase dáme vědět.“

„Kruh důkazů se uzavírá a překážky v naší cestě řídnou jedna po druhé,“ řekl Holmes, když jsme později čekali na londýnský rychlík. „Budu brzo s to shrnout tento naprosto jedinečný, nejsenzačnější zločin naší doby v monografickou souvislou zprávu. Kriminologičtí odborníci si vzpomenou na obdobné případy z let šestašedesátých, které se udaly v běloruském Grodnu, a pak tu ovšem jsou Andersenovy vraždy v Severní Karolíně, leč tento náš případ vykazuje některé znaky osobité. Ani nyní ještě nemáme jasné podklady pro trestní oznámení proti tomuto úskočnému, rafinovanému člověku. Ale velmi bych se divil, kdybychom je neměli, až dnes večer půjdeme spát.“

Londýnský rychlík vjel lomozně do nádraží a z oddílu první třídy vyskočil nevelký, podsaditý, šlachovitý mužík připomínající buldoka. Všichni tři jsme si potřásli rukama a podle úcty, s jakou Lestrade hleděl na mého společníka, jsem ihned poznal, že se tento policejní úředník lecčemu přiučil od doby, kdy poprvé spolupracoval s Sherlockem Holmesem. Živě jsem si pamatoval opovržení, s nímž praktik tenkrát shlížel na teorie logika.

„Něco lepšího?“ otázal se Lestrade.

„Největší věc mnoha posledních let,“ řekl Holmes. „Nemůžeme pomýšlet na cestu dřív než za dvě hodiny a mohli bychom tento volný čas věnovat večeři. A potom, Lestrade, zbavíme vaše hrdlo londýnské mlhy, neboť je pročistíme douškem čistého nočního vzduchu dartmoorského. Že jste tu ještě nebyl? Nevadí. Mám dojem, že na tuto svou první návštěvu jakživ nezapomenete.“