Pes baskervillský

Kapitola VII Sourozenci Stapletonovi

Svěží nádhera příštího jitra přece jen v našich myslích poněkud zahladila ponuré, skličující dojmy, jimiž zámek Baskerville na nás oba prvně zapůsobil. Když jsme, sir Henry a já, seděli u snídaně, záplava slunečního světla proudila do jídelny a barevná sklíčka, z nichž byly v ozdobných oknech sestaveny heraldické obrazy, vrhala rozmazaná světélka. Temné táflování žhnulo v zlatém světle jako bronzové a bylo věru těžké si představit, že nás tato místnost včera večer tolik deptala.

„Tak se mi zdá, že to nesmíme svádět na dům, ale že vina je na nás,“ řekl baronet. „Byli jsme unaveni cestou a prokřehlí jízdou v kočáře, a proto na nás zámek zapůsobil tak depresívně. Ted jsme odpočatí a je nám dobře, a hned je to všechno zase veselejší.“

„A přece to nebyla jen a jen naše fantazie,“ odpověděl jsem. „Neslyšel jste například v noci náhodou někoho – patrně ženu – hlasitě vzlykat?“

„To je divné, protože jsem při usínání měl dojem, že něco takového slyším. Hezkou chvíli jsem čekal, ale už se nic nedělo, a proto jsem usoudil, že se mi to jen zdálo.“

„Slyšel jsem to zřetelně a jsem si jist, že to opravdu vzlykala žena.“

„Na to se musíme okamžitě zeptat.“

Zazvonil a otázal se Barrymora, zda nám může podat nějaké vysvětlení. Zazdálo se mi, že bledá tvář komorníka ještě o odstín zbledla, když naslouchal otázce svého pána.

„V domě jsou jen dvě ženy, sire Henry,“ odpověděl. „Jedna je služebná, která spí v protějším křídle. Druhá žena je má manželka a mohu dosvědčit, že vzlykání nemohlo pocházet od ní.“

A přece lhal, když to říkal, neboť po snídani jsem náhodou potkal paní Barrymorovou v dlouhé chodbě a slunce ji svítilo přímo do tváře. Paní Barrymorová byla statná, flegmatická žena s tváři rysů ne příliš jemných a s nehybnými, přísnými ústy. Leč oči ji prozradily, neboť byly zarudlé a hleděly na mne zpod opuchlých víček. Ona tedy byla žena, jež v noci plakala – a plakala-li, její muž to musel vědět. A přece to popřel – dobře věda, že může být snadno usvědčen ze lži. Proč to učinil? A proč žena tak hořce plakala? Už teď bylo kolem toho bledého, pohledného muže s černým plnovousem příliš mnoho ponurých záhad. On to byl, kdo jako prvý objevil mrtvolu sira Charlese, a pokud jde o okolnosti, jež vedly k smrti starého pána, spoléhali jsme se dosud bezvýhradně jen na to, co nám řekl Barrymore. Je možné, aby muž, kterého jsme viděli v drožce na Regent Street, byl nakonec přece jenom Barrymore? Plnovous mohl být týž. Drožkář sice popsal muže jako poněkud menšího, leč jeho dojem mohl docela dobře být mylný. Jakým způsobem lze tuto dílčí záhadu rozřešit s konečnou platností? Bylo mi okamžitě jasné, že musím především navštívit poštmistra v Grimpenu a zjistit, zda se náš pokus podařil, to jest, zda telegram byl opravdu doručen do Barrymorových vlastních rukou. Ať odpověď bude taková či onaká, budu alespoň mít co napsat Sherlocku Holmesovi.

Sir Henry byl po snídani zaneprázdněn množstvím písemné agendy, takže chvíle byla mému výletu příznivá. Příjemná procházka zdéli čtyř mil po okraji blat mne posléze zavedla do malé, jednotvárné osady; nad ostatní stavení vyčnívaly dva větší domy – hostinec, jak se potom ukázalo, a obydlí doktora Mortimera. Poštmistr, jenž byl zároveň místním obchodníkem se smíšeným zbožím, se na telegram velmi dobře pamatoval.

„Zajisté, pane,“ řekl, „dal jsem telegram doručit panu Barrymorovi přesně tak, jak bylo určeno.“

„Kdo ho doručoval?“

„Tady můj chlapec. Jakube, tys nesl minulý týden ten telegram panu Barrymorovi do zámku, viď?“

„Ano, otče, a taky jsem ho odevzdal.“

„Do jeho vlastních rukou?“ zeptal jsem se.

„Teda, on byl nahoře v podkroví, tak jsem ho nemohl dát do jeho vlastních rukou, ale dal jsem ho do rukou paní Barrymorové a ona slíbila, že mu ho hned dá.“

„Viděl jsi pana Barrymora?“

„Prosím ne; říkám, že byl v podkroví.“

„Když jsi ho neviděl, jak víš, že byl v podkroví?“

„Jeho vlastní žena přece musela vědět, kde je,“ řekl poštmistr nakvašeně. „Nedostal snad ten telegram? Jestli se stala nějaká chyba, musí reklamaci podat pan Barrymore sám.“

Viděl jsem, že by bylo marné pokračovat ve výslechu, ale i tak už bylo zřejmé, že se Holmesova lest nezdařila. Neměli jsme žádného důkazu, že Barrymore v kritickou dobu nebyl v Londýně. Dejme tomu, že druhá eventualita je pravdivá – dejme tomu, že týž muž, jenž jako poslední viděl sira Charlese živého, byl týž muž, jenž jako první špehoval nového dědice, vrátivšího se do Anglie. Co by to znamenalo? Z jakého důvodu by mohl pronásledovat rod Baskervillů? Myslel jsem na podivnou výstrahu, sestavenou z prostříhaného úvodníku Timesů . Byl dopis jeho dílem, nebo pocházel naopak od někoho, kdo chtěl jeho plány překazit? Sir Henry měl jistě pravdu, když řekl, že jediným Barrymorovým motivem by mohla být touha po bezpracném dobrém bydle, jež by měl zaručeno, kdyby se mu podařilo vystrašit dědice do té míry, že by se do zámku nenastěhoval. Na druhé straně však je jisté, že tato teorie je příliš chabá, aby dovedla vysvětlit složité a rafinované intriky, které někdo kolem mladého baroneta spřádá jako neviditelná tenata. Sám Holmes řekl, že se mu v celé jeho dlouhé praxi, mezi stovkami senzačních případů, ještě nenaskytl problém tak složitý. Na zpáteční cestě, kráčeje po pusté, liduprázdné silnici, málem jsem se modlil, aby můj přítel byl brzo zbaven všech londýnských závazků a mohl přijet sem a sejmout těžké břímě odpovědnosti z mých beder.

Zvuk utíkajících kroků mne pojednou vytrhl ze zadumání. Někdo běžel za mnou a čísi hlas mě volal jménem. Obrátil jsem se očekávaje, že spatřím doktora Mortimera, leč k mému překvapení běžel za mnou člověk naprosto neznámý. Byl to muž drobné a útlé postavy, hladce holený, plavovlasý, hubené tváře, s výrazem poněkud afektovaným. Mohlo mu být tak něco mezi třiceti a čtyřiceti lety. Na sobě měl šedé šaty a na hlavě slaměný klobouk. Přes rameno měl zavěšenou podlouhlou plechovou krabici, jakou nosívají botanici, a v jedné ruce třímal zelenou síťku na motýly.

„Doufám, že mi prominete mou troufalost, doktore Watsone,“ řekl udýchaně, když ke mně doběhl, „ale my zde na blatech jsme družní lidé a nečekáme, až se nám někdo obřadné představí. Patrně jste o mně již slyšel od našeho společného přítele Mortimera. Jmenuji se Stapleton.“

„Vaše síťka a botanická krabice by mi to byly pověděly,“ řekl jsem, „neboť vím, že pan Stapleton je přírodozpytec a preparátor. Ale odkud jste věděl, kdo jsem já?“

„Právě jsem byl návštěvou u Mortimera a ukázal mi vás oknem své ordinace, když jste míjel jeho dům. A jelikož jdeme oba stejnou cestou, řekl jsem si, že vás dohoním a sám se představím. Doufám, že sir Henry přežil cestu ve zdraví.“

„Děkuji vám, vede se mu znamenitě.“

„Všichni jsme se obávali, že po hrozné smrti sira Charlese nový baronet zde snad nebude chtít bydlet. A člověk by se ani příliš nedivil, kdyby takový boháč odmítl přijet a dát se zaživa pohřbít v takovéhle končině, ale nemusím vám snad říkat, že jeho přítomnost znamená velmi mnoho pro celý kraj. Sir Henry snad v tomto ohledu nechová nějakých pověrčivých obav?“

„Nemyslím, že to je pravděpodobné.“

„Vy sám ovšem znáte tu pověst o pekelném psu, jenž pronásleduje rod Baskervillů?“

„Slyšel jsem o ní.“

„Nedovedete si představit, jak lehkověrní jsou ti zdejší venkované. Kdekterý z nich je ochoten vám odpřisáhnout, že na blatech takovou nestvůru viděl.“ Říkal to s úsměvem, ale viděl jsem mu na očích, že to ve skutečnosti bere vážněji. „Pověst o pekelném psu na obrazotvornost sira Charlese hluboce zapůsobila. Nepochybuji, že právě to přivodilo jeho tragický konec.“

„Ale jak?“

„Jeho nervy byly tak vybičované, že výskyt jakéhokoliv psa mohl katastrofálně zapůsobit na jeho choré srdce. Domnívám se, že oné osudné noci v tisové aleji skutečně nějakého psa spatřil. Vždycky jsem se obával, že může dojít k nějakému neštěstí, protože jsem měl starého pána velmi rád a věděl jsem, že má slabé srdce.“

„Odkud jste to věděl?“

„Můj přítel Mortimer mi to pověděl.“

„Myslíte tedy, že nějaký pes sira Charlese pronásledoval a že starý baronet zemřel úlekem?“

„Máte nějaké lepší vysvětlení?“

„Nedospěl jsem k žádnému úsudku.“

„Ani pan Sherlock Holmes?“

Jeho slova mi na okamžik vyrazila dech, ale letmý pohled na mírumilovnou tvář a do klidných očí mého společníka mě přesvědčil, že neměl v úmyslu přivést mě z rovnováhy.

„Nemělo by smyslu předstírat, že vás neznáme, doktore Watsone,“ řekl. „Zprávy o triumfech vašeho detektiva pronikly až sem a nemohl jste ho proslavovat, aniž jste se sám stal známým. Když mi Mortimer řekl vaše jméno, nemohl popřít vaši totožnost. Jste-li zde, vyplývá z toho, že sám Sherlock Holmes se o věc zajímá, a jsem pochopitelně zvědavý, jaký je asi jeho názor.“

„Na tuto otázku vám bohužel nemohu odpovědět.“

„Smím se otázat, zda nás on sám poctí návštěvou?“

„Nemůže se až na další vzdálit z Londýna. Pracuje na jiných případech, které ho plně zaměstnávají.“

„Jaká škoda! Mohl vnést trochu světla do tmy, která nám zde tak neproniknutelně halí toto tajemství. Pokud však jde o vaše vlastní pátrání – je-li tu něco, čím bych vám mohl pomoci, doufám, že mi dáte příslušné pokyny a použijete mých služeb. Kdybych měl sebemenší představu, jakým směrem se bere vaše pátrání a jakého druhu jsou vaše podezření, snad bych vám i nyní mohl poradit nebo vám být nápomocen.“

„Ujišťuji vás, že zde jsem toliko návštěvou u svého přítele sira Henryho a že nižádné pomoci nepotřebuji.“

„Výborně!“ řekl Stapleton. „Jednáte naprosto správně, jste-li nedůvěřivý a diskrétní. Zasloužil bych si pokárání za svou neospravedlnitelnou dotěrnost a slibuji vám, že se o věci již nezmíním.“

Došli jsme k místu, kde od silnice odbočovala úzká luční pěšina, která se klikatila a ztrácela ve vřesovišti. Po naší pravici strměl příkrý, balvany posetý kopec, z něhož v dávných dobách zřejmě lámali žulu. Strana k nám obrácená tvořila příkrý tmavý sráz, v jehož trhlinách rostly ostružiny a kapradí. Odkudsi z míst za vzdálenějším kopcem stoupal k obloze šedý chochol kouře.

„Nedlouhá procházka po této pěšině nás dovede k našemu domu,“ řekl. „Kdybyste nám mohl obětovat hodinu svého času, bylo by mi potěšením představit vás sestře.“

Prvou mou myšlenkou bylo, že bych měl být u sira Henryho. Potom jsem si však vzpomněl na haldu spisů a účtů, kterými byl poset jeho psací stůl. Bylo jisté, že mu s těmi jeho papíry pomáhat nemohu. A Holmes výslovně řekl, abych se zajímal o sousedy na blatech. Přijal jsem tedy Stapletonovo pozvání a zabočil spolu s nim na pěšinu.

„Blata jsou nádherný kus světa,“ řekl, rozhlížeje se po kraji, podobajícím se moři, tu klidnému s mírnými vlnkami, tu s mocnými zelenými vlnami, které byly na hřebenech korunovány místo bílou pěnou fantastickým krajkovím žuly. „Blata vás nikdy neomrzí. Nedovedete si představit úžasná tajemství, jež v sobě chovají. Jsou taková rozlehlá, pustá a tajuplná.“

„Znáte je tedy dobře?“

„Jsem tu teprve dva roky. Starousedlíci mě jistě ještě považují za přivandrovalce. Přijeli jsme sem krátce poté, co se zde usadil sir Charles. Ale mé záliby mě přiměly prozkoumat kdekterý kout tohoto kraje a myslím, že tu není mnoho lidí, kteří znají blata lépe než já.“

„Je tak těžké je poznat?“

„Je to velmi nesnadné. Vidíte například tam na severu tu velikou pláň, z niž vyrážejí ty divné kopečky? Vidíte na tom něco pozoruhodného?“

„Je to místo jako stvořené pro pěkný cval.“

„Nejste prvý, komu ta myšlenka napadla, ale stála už mnoho lidí život. Vidíte tam ty světle zelené skvrny?“

„Ano, mám dojem, že to jsou místa úrodnější než jejich okolí.“

Stapleton se zasmál. „Je to Velká grimpenská bařina,“ řekl. „Jediný chybný krok tam znamená smrt pro všechno živé. Právě včera jsem viděl, jak se tam zatoulal jeden polodivoký pony – a už tam zůstal. Hezkou chvíli jsem ještě viděl jeho krk a hlavu, jak se vzpíná, aby vybředl, ale bahno ho nakonec vsálo a stáhlo dolů. I v údobí sucha je nebezpečno tamtudy jít, ale jakmile spadnou podzimní deště, je to hrůzné místo. A přece se tam vyznám a dokážu proniknout až do samého středu bařin a vrátit se živ. Namouduši! Už je tam další nešťastný pony!“

Cosi hnědého se převracelo a svíjelo v zeleném rákosí. Potom se objevil koníkův krk, zoufale natažený a křečovitě se zmítající, a ozvěna děsného zařehtání se rozlehla po blatech. Mráz mne hrůzou obešel, ale nervy mého společníka byly zřejmě silnější než moje.

„Je tentam!“ řekl. „Bařina ho dostala. Dva za dva dny a jistě jich bude ještě víc, protože si tam za suchého počasí zvykají chodit a potom nepoznají změnu, dokud je bařina nemá ve spárech. Je to nebezpečné místo, tahle Velká grimpenská bařina.“

„A vy říkáte, že dokážete proniknout až do jejího středu?“

„Ano, je tam několik málo stezek schůdných pro velmi mrštného člověka. Já je objevil.“

„Ale co vás láká, abyste vyhledával toto hrozné místo?“

„Inu, vidíte ty kopce za bařinou? Jsou to ve skutečnosti ostrovy, odříznuté od světa neproniknutelným bahnem, které se průběhem let připlazilo a nakonec je obklopilo. A tam, na těch kopcích, jsou vzácné rostliny a vzácní motýli a každý je může mít, pokud je tak chytrý, že se k nim dostane.“

„Budu to muset jednoho dne zkusit.“

Překvapeně se na mne podíval. „Pro boha živého, pusťte ten nápad z hlavy,“ řekl. „Měl bych vás na svědomí. Ujišťuji vás, že byste se živ nevrátil – neměl byste nejmenší vyhlídku. Já sám to dokážu jen proto, že jsem si zapamatoval několik velmi složitých orientačních bodů.“

„Slyšte!“ vykřikl jsem. „Co to bylo?“

Od blat dolehlo k nám zaúpění, dlouhé, hluboké a nepopsatelně smutné. Zaplnilo celý prostor kolem nás, a přece bylo nemožné říci, odkud přichází. Nejasný tlumený tón sílil a vzrostl v hluboký řev a zase klesl v melancholické srdceryvné lkání. Stapleton se na mne podíval a na jeho tváři se objevil zvláštní výraz.

„Podivný kraj, tahle blata!“ řekl.

„Ale co to bylo?“

„Venkované říkají, že to je pes rodu Baskervillů, který se domáhá své kořisti. Já už to slyšel několikrát, ale ještě nikdy to nebylo tak hlasité.“

Ledová ruka strachu svírala mé srdce. Rozhlížel jsem se po obrovské vlnité rovině kropenaté zelenými skvrnami rákosí. Nic se nehnulo, nic ani nehleslo na obrovské pláni, až na párek havranů, kteří seděli na vysoké skále za námi a hlasitě krákali.

„Jste vzdělaný člověk. Nevěříte snad v takové nesmysly?“ řekl jsem. „Co myslíte, že je příčinou či zdrojem tak podivného zvuku?“

„Bařiny někdy vydávají prazvláštní zvuky. Když se bahno usazuje nebo voda stoupá nebo nevím co.“

„Ne, ne, to byl hlas animální.“

„I to je možné. Slyšel jste někdy houkat bukače?“

„Ne, neslyšel.“

„Je to velmi vzácný pták – skorém vyhynulý – nyní – v Anglii, ale na blatech není nic nemožné. Ano, ano, nebyl bych nijak překvapen, kdybych se dozvěděl, že jsme právě slyšeli houkání posledního bukače.“

„Byl to nejpříšernější, nejstrašidelnější zvuk, jaký jsem co živ kdy slyšel.“

„Ano, je to zde vůbec místo málo útulné. Podívejte se tam naproti na tu stráň. Co si myslíte, že tam máme?“

Celá srázná stráň byla pokryta šedivými kamennými kruhy, muselo jich být přinejmenším dva tucty.

„Co to je? To jsou ovčíny?“

„Nikoliv. Jsou to příbytky našich velevážených předků. Hustota prehistorického obyvatelstva na blatech byla pozoruhodná, a jelikož tu od oněch dob prakticky nebydlel nikdo jiný, nalézáme ještě dnes jejich interiéry přesně tak, jak je svého času zanechali. To, co vidíte, jsou jejich vigvamy, jenže bez střech. Pocítíte-li někdy dostatečnou zvědavost a vstoupíte-li dovnitř, spatříte i jejich krby a lůžka.“

„Ale vždyť to je skoro město. Kdy bylo obydlené?“

„V mladší době kamenné – přesný letopočet neznám.“

„A co zde ten neolitický člověk[11]dělal?“

„Pásl svá stáda zde na těchto stráních a naučil se dolovat cín, když bronzový meč začal vytlačovat kamenný mlat. Vidíte tam v tom protějším kopci tu velkou jámu? To je stopa po díle jeho rukou. Ano, najdete mnoho zajímavého na těch našich blatech, doktore Watsone. Ó, omluvte mne na okamžik! To je jistě cyclopides[12].“

Muška nebo můrka nám třepetavě přeletěla přes stezku a Stapleton za ní vyrazil s mimořádnou energií a rychlostí. Až jsem se lekl, když můrka zamířila rovnou do bařin, ale můj nový známý se nezarazil ani na vteřinu. Pronásledoval ji dál, skákaje od jednoho keře k druhému, a jeho zelená síťka se třepetala ve vzduchu. Měl na sobě šedé šaty a jak touto barvou, tak nepravidelným klikatým poskakováním a poletováním za svou kořistí sám připomínal nějakou velkou můru. Stál jsem a sledoval jeho počínání se směsí obdivu k jeho mimořádně dovednosti a obavy, aby mu ve zrádné bařině neuklouzla noha, když jsem za sebou zaslechl kroky. Otočil jsem se a spatřil v bezprostřední blízkosti na stezce ženu. Přišla ze směru, kde jsem podle chocholu kouře tušil Stapletonův dům, ale prohlubeň v blatech ji zakrývala, dokud nebyla načisto u mne.

Nemohl jsem být na pochybách, že toto jest ta slečna Stapletonová, o níž jsem slyšel, jelikož skutečných dam muselo na blatech být poskrovnu, a já si vzpomněl, že o ní někdo mluvil jako o krasavici. Žena, jež ke mně přicházela, byla vpravdě sličná, a to ještě krásou kromobyčejného typu. Bylo těžké představit si větší kontrast mezi sourozenci, neboť Stapleton byl člověk bledolící, světlovlasý a šedooký, kdežto jeho sestra byla snědší než všechny brunety, které jsem kdy v Anglii viděl – štíhlá, elegantní a urostlá. Měla hrdou, jemně modelovanou tvář tak pravidelných rysů, že mohla vypadat bezduše, nebýt senzitivních úst a nádherných temných a živých očí. Tak dokonalá a elegantně oděná postava byla skutečně mimořádným zjevem na opuštěné stezce v blatech. Když jsem se otočil, dívala se za bratrem a pak zrychlila krok a přistoupila ke mně. Smekl jsem a právě jsem se chystal vysvětlit nějak svou přítomnost, když její slova obrátila sled mých myšlenek směrem načisto odlišným.

„Vraťte se!“ řekla. „Vraťte se do Londýna – neprodleně se vraťte!“

Pošetile jsem na ni civěl – na víc jsem se nezmohl. Její oči mne mohly sežehnout a netrpělivě podupávala nohou.

„Proč bych se měl vracet?“ otázal jsem se.

„Nemohu vám to vysvětlit.“ Mluvila tiše, naléhavě a v jejím hlase byl zvláštní přízvuk. „Ale pro boha živého udělejte, co vám říkám. Vraťte se a už nikdy na blata nevkročte!“

„Ale já jsem přece teprve přijel.“

„Člověče, člověče,“ zvolala. „Nechápete, že to s vámi míním dobře? Vraťte se do Londýna! Odjeďte ještě dnes večer! Utečte odsud za každou cenu! Tiše! Můj bratr přichází! Ani slovo o tom, co jsem řekla. Byl byste tak laskav a utrhl mi tamtu orchideu – tamhle je, mezi těmi kočičími oháňkami[13]. Zde na blatech nám roste spousta orchidejí – ale přijel jste ovšem příliš pozdě, abyste viděl náš kraj v plné kráse.“

Stapleton zatím upustil od pronásledováni můrky a vracel se k nám udýchaný a zrudlý námahou.

„Dobrý den, Beryl,“ řekl a zdálo se mi, že tón jeho pozdravení není právě příliš srdečný.

„Jsi velmi uhřátý, Jacku.“

„Honil jsem se za cyclopidem. Je velmi vzácný a málokdy se najde na sklonku podzimu. Škoda že jsem jej nechytil.“

Mluvil konverzačním tónem, ale jeho světlá očka neustále putovala od dívky ke mně.

„Vidím, že jste se už seznámili.“

„Ano, právě jsem říkala siru Henrymu, že promeškal nejkrásnější údobí blat.“

„Jak to? Kdo myslíš, že to je?“

„Nemůže to přece být nikdo jiný než sir Henry Baskerville.“

„Ne, ne,“ řekl jsem. „Nikoliv sir Henry, nýbrž obyčejný plebejec, ale jeho přítel. Jsem doktor Watson.“

Ruměnec nevole zaplavil její výraznou tvář.

„Byl to tedy rozhovor plný nedorozumění,“ řekla.

„Jak to? Neměli jste příliš mnoho času na hovor,“ podotkl její bratr a pořád se na nás zkoumavě díval.

„Mluvila jsem s doktorem Watsonem, jako by to byl zdejší usedlík, a nikoliv pouze host,“ řekla. „Jako návštěvníku mu je jistě načisto jedno, kdy zde orchideje kvetou či nekvetou. Ale pojďme – přece se k nám podíváte, že ano?“

Za chvíli jsme byli u cíle. Stapletonův dům byl smutné stavení zdejšího typu. Za starých časů prosperity patřilo nějakému chovateli dobytka, nyní však bylo adaptováno a změněno v moderní obydlí. Kolem domu měli ovocnou zahradu, ale stromy byly – jako všude na blatech – zakrnělé a vichřicemi zmrzačené a všechno dohromady to působilo uboze a melancholicky. Dveře nám otevřel podivný starý vrásčitý sluha v ošumělém kabátě, zjev, který se jaksi k tomuto domu hodil. Uvnitř však byly prostorné pokoje, zařízené s elegancí, v níž jsem rozpoznával vkus mé hostitelky. Když jsem se díval z okna na blata žulou posetá, jež se monotónně táhla až k nejzazšímu obzoru, užasle jsem se tázal sám sebe, co asi tohoto vysoce vzdělaného muže a tuto nádhernou ženu mohlo přimět k tomu, aby se usadili v takové krajině.

„Divný světa kout, viďte?“ řekl Stapleton, jako by odpovídal na mou nevyslovenou otázku. „A přece jsme si to uměli zařídit a jsme zde celkem spokojeni, že ano, Beryl?“

„Naprosto spokojeni,“ řekla, ale tón jejích slov nebyl příliš přesvědčivý.

„Míval jsem školu,“ řekl Stapleton, „na severu Anglie. Byla to práce pro člověka mé letory mechanická a nezajímavá, ale měla ovšem i druhou stránku. Bylo krásné žít mezi mladými lidmi, a možnost tvárnit mladé mysli a vštěpovat jim znaky svého charakteru a své ideály byla drahá mému srdci. Leč osud nám nepřál. Ve škole vypukla vážná epidemie a tři chlapci zemřeli. Z této rány se škola už nikdy nevzpamatovala a značná část mého kapitálu byla nenávratně ztracena. A přece – nebýt toho, že jsem přišel o kouzelnou společnost těch mých chlapců, musel bych se ze svého neštěstí radovat, neboť při svých sklonech k botanice a zoologii jsem zde našel neobmezené pole působnosti a má sestra miluje přírodu stejně jako já. Sám sobě přičtěte, že jste toto všechno musel vyslechnout. Říkal jste si o to svým výrazem, když jste se díval z našeho okna na blata.“

„Skutečně mi blesklo hlavou, že je to zde snad trochu nudné – ani ne tak pro vás jako pro vaši sestru.“

„Ne, ne, nikdy se nenudím,“ řekla rychle.

„Máme knihy, máme svou vědeckou práci a máme zajímavé sousedy. Doktor Mortimer je ve svém oboru velmi učený člověk. Nebožtík sir Charles byl rovněž kouzelným společníkem. Dobře jsme se s ním znali a postrádáme ho víc, než vám mohu říci. Myslíte, že by bylo příliš troufalé, kdybych dnes došel na zámek a představil se siru Henrymu?“

„Jsem si jist, že by ho to velmi potěšilo.“

„V tom případě byste se mu snad mohl zmíniti, že přijdu. Je docela možné, že bychom mu i svými slabými silami mohli být užiteční a pomoci mu, aby si zvykl na nové prostředí. Nechtěl byste, doktore Watsone, jít se mnou nahoru do prvního patra a podívat se na mou sbírku lepidopter[14]? Domnívám se, že to je nejúplnější sbírka v jihozápadní Anglii. Než si ji prohlédnete, bude oběd už skoro hotový.“

Neměl jsem však již stání a chtěl jsem být co nejdříve zpátky u svého svěřence. Melancholie blat, smrt nešťastného poníka, strašidelný zvuk, uváděny ve spojitost s ponurou pověstí Baskervillů – to všechno poznamenalo mé myšlenky smutkem. Byly to, pravda, pocity víceméně mlhavé, ale k nim přistoupila velmi konkrétní a zřetelná výstraha z úst slečny Stapletonové, která mluvila tak vážně a důtklivě, že za jejími slovy musel být důvod věru vážný a pádný. Odolal jsem všemu přemlouváni, abych zůstal na oběd, a neprodleně jsem se vydal na zpáteční cestu travnatou pěšinou, po níž jsme přišli.

Místní obyvatelé však zřejmě znali nějakou kratší stezku, neboť ještě než jsem došel na silnici, viděl jsem k nemalému svému překvapení Beryl Stapletonovou sedět na balvanu vedle vozovky. Nádherný ruměnec na její tváři svědčil o tom, že běžela, a teď si tiskla ruku k srdci.

„Utíkala jsem celou cestu, abych vám nadběhla, doktore Watsone,“ řekla. „Ani jsem neměla kdy vzít si klobouk. Nesmím se tu zdržet, sice mě bratr pohřeší. Chtěla jsem vám jen říci, jak mě mrzí ten můj pošetilý omyl, že jsem vás považovala za sira Henryho. Zapomeňte, prosím, co jsem vám řekla, neboť má slova se na vás vůbec nevztahovala.“

„Nemohu na vaše slova zapomenout, slečno Stapletonová,“ odpověděl jsem ji. „Jsem přítel sira Henryho a jeho blaho je i moje starost. Povězte mi, proč jste tak naléhala, aby se vrátil do Londýna?“

„Byl to pouhý ženský vrtoch, doktore Watsone. Až mě blíže poznáte, uvidíte, že nemohu vždycky uvést důvody pro to, co řeknu.“

„Ne, ne, pamatuji si vzrušení ve vašem hlase. Pamatuji si výraz vašich očí. Prosím – mluvte se mnou upřímně, slečno Stapletonová, neboť cítím stíny všude kolem sebe od chvíle, kdy jsem sem přijel. Život se změnil v jakousi Grimpenskou bařinu posetou zelenými skvrnami, do nichž se člověk může probořit, nemá-li nikoho, kdo by mu ukázal schůdnou cestu. Povězte mi, co jste chtěla říct, a já vám slibuji, že vaši výstrahu vyřídím siru Henrymu.“

Výraz nerozhodnosti se na vteřinu mihl její tváří, ale její pohled byl zase tvrdý, když mi odpověděla:

„Přikládáte tomu příliš velký význam, doktore Watsone,“ řekla. „Smrt sira Charlese mocné otřásla mým bratrem a mnou. Byli jsme s ním skutečně spřáteleni a cesta přes blata k nám byla jeho oblíbenou procházkou. Sir Charles si pověst o kletbě, která se vznáší nad jeho rodem, bral velmi k srdci. Když potom došlo k tragédii, nemohla jsem si nemyslet, že obavy, jež vyslovoval, byly nějak odůvodněné. Proto jsem se zděsila, když se zde usadil další člen téhož rodu, a považovala jsem za správné, aby byl varován před nebezpečím, v němž se ocitá. To je všechno, co jsem tím mínila.“

„Ale o jaké nebezpečí zde jde?“

„Znáte pověst o psu?“

„Nevěřím v takové nesmysly.“

„Já ano. Jestli máte na sira Henryho nějaký vliv, odveďte ho z místa, které jeho rodu přinášelo samé neštěstí. Svět je veliký. Proč by chtěl žit právě na místě nebezpečí?“

„Proto, že to jest místo nebezpečí. Taková je povaha sira Henryho. Pokud nemůžete poskytnout konkrétnějších informací, nikdo ho nepřiměje, aby se odstěhoval.“

„Nemohu říci nic konkrétního, protože nic konkrétního nevím.“

„Chtěl bych vám dát ještě jednu jedinou otázku, slečno Stapletonová. Říkáte, že jste výstrahou nemínila nic víc, než jste mi nyní pověděla. Proč jste tedy nechtěla, aby to slyšel váš bratr? Na vašem sdělení přece není nic, co ho mohlo pohoršit, nebo co by mohlo vůbec někoho pohoršit.“

„Mému bratru velmi záleží na tom, aby zámek byl obydlen, neboť se domnívá, že to pomůže chudině na blatech. Velmi by se hněval, kdyby věděl, že jsem řekla něco, co by mohlo sira Henryho přimět, aby se odstěhoval. Leč splnila jsem svou povinnost a víc už neřeknu. Musím se vrátit, sice mě bude pohřešovat a pojal by podezření, že jsem s vámi mluvila. Sbohem!“

Obrátila se a za několik minut zmizela mezi roztroušenými balvany. Já pak pokračoval v cestě na zámek Baskerville pln mlhavých obav.