Brouk v mravenisti

2. června 78. MAJA GLUMOVOVÁ A NOVINÁŘ KAMMERER

Zmlkla, jako by se byla vzpamatovala, a já se taky vzpamatoval — jenže já o několik sekund dřív. Byl jsem přece ve službě. Musel jsem pracovat. Povinnost. Smysl pro povinnost. Každý musí plnit svou povinnost. Ta zatuchlá, kostrbatá slova! Po všem, co jsem nyní slyšel. Vykašlat se na povinnost a udělat všechno, abych tuhle nešťastnou ženu vytáhl z jejího nepochopitelného zoufalství. Co když právě tohle je moje pravá povinnost?

Ale věděl jsem, že tomu tak není. A to z mnoha důvodů. Například proto, že neumím vytahovat lidi ze zoufalství. Jednoduše nevím, jak se to dělá. Nevím ani, čím se při tom začíná. Proto bych se byl v této chvíli nejraději zvedl, omluvil se a odešel. Ale ani to samozřejmě neudělám, protože jsem povinen bezpodmínečně se dozvědět, kdy se setkali a kde je nyní on...

Najednou se znovu zeptala:

„Kdo vy vlastně jste?“

Položila mi tuto otázku nalomeným, suchým hlasem, oči už měla suché a lesklé, chorobně lesklé.

Než jsem přišel, seděla tu sama, třebaže okolo bylo plno jejích kolegů a snad i přátel, nicméně ona byla sama, možná k ní někdo zašel a pokoušel se dát se s ní do řeči, ale ona přece jen zůstala sama, protože tady nikdo nevěděl a ani nemohl vědět o člověku, který jí naplnil duši tím hrozným zoufalstvím, tím palčivým, vysilujícím zklamáním a vším ostatním, co se v ní za tuto noc nashromáždilo, dralo se ven a nenacházelo cestu, a tu jsem se objevil já a pronesl jméno Lva Abalkina — a jako bych skalpelem prořízl nesnesitelný vřed. V tu chvíli spustila a na nějakou dobu pocítila obrovskou úlevu, konečně se dokázala vykřičet, vyplakat, zbavit se bolesti, její rozum se uvolnil... a v tu chvíli jsem přestal být uzdravitelem a stal jsem se tím, kým jsem byl ve skutečnosti, naprosto cizím, náhodným a neznámým člověkem. A teď jí došlo, že není možné, abych byl úplně náhodným člověkem, protože k takovým náhodám nedochází. Nestává se, aby se člověk před dvaceti lety rozloučil s milovaným, dvacet let o něm nic nevěděl, dvacet let neslyšel jeho jméno, a potom po dvaceti letech se s ním znovu setkal, strávil s ním noc, hroznou a trpkou, hroznější a trpčí než jakékoli odloučení, a aby pak hned ráno, poprvé za dvacet let, slyšel člověk jeho jméno z úst docela náhodné, cizí a neznámé osoby ...

„Kdo vy vlastně jste?“ zeptala se nalomeným a suchým hlasem.

„Jmenuji se Maxim Kammerer,“ odpověděl jsem potřetí a tvářil jsem se krajně rozpačitě. „V určitém smyslu jsem novinář... Ale proboha... Jak se zdá, přišel jsem nevhod... Víte, sbírám materiál ke knize o Lvu Abalkinovi...“

„Co tady dělá?“

Nevěřila mi. Snad vycítila, že nehledám materiál o Lvu Abalkinovi, ale jeho samého. Musel jsem se přizpůsobit. A to co nejrychleji. A taky jsem se přizpůsobil.

„V jakém smyslu?“ zeptal se novinář Kammerer bezradně a dokonce trochu znepokojeně.

„On tady dostal úkol?“

Novinář Kammerer přiblble vyvalil oči. „Ú-kol? J-já vám dost dobře nerozumím...“ Novinář Kammerer byl bezradný. Bezpochyby nebyl na takové setkání připraven. Dostal se proti své vůli do hloupé situace a vůbec nevěděl, jak se z ní vymotat. Nejradši by byl utekl. „Majo Toivovno, já přece... Proboha, jen si nemyslete... Berte to, jako že jsem tady nic neslyšel. Už jsem na všecko zapomněl! Vůbec jsem tady nebyl. Ale jestli vám můžu nějak pomoct...“

Novinář Kammerer blekotal páté přes deváté a byl rudý rozpaky. Teď už neseděl. V jakési úslužné a krajně nepohodlné póze se nakláněl nad stůl a neustále se pokoušel vzít Maju Toivovnu povzbudivě za loket. Byl asi na pohled děsně protivný, ale zřejmě naprosto neškodný a trochu přitroublý.

„Víte, můj způsob práce už je takový,“ mumlal ve snaze nějak se ospravedlnit. „Je to asi sporný způsob, nevím, ale dřív jsem s tím měl vždycky úspěch... Začínám od lesa: spolupracovníci, přátelé... učitelé taky, samozřejmě... A teprve potom, už v plné zbroji, abych tak řekl, přistupuji k hlavnímu objektu zkoumání... Ptal jsem se na Komkonu a tam mi řekli, že se Abalkin má vrátit co nevidět na Zemi... S učitelem už jsem mluvil... S lékařkou... Pak jsem se rozhodl promluvit s vámi... ale nevybral jsem si vhodnou chvíli. Promiňte, ještě jednou mi promiňte. Nejsem slepý, vidím, že tady došlo k nějaké velice nepříjemné shodě okolností...“

Ten neohrabaný a přihlouplý novinář Kammerer ji přece jen uklidnil. Opřela se v křesle a přikryla si obličej dlaní. Zmizelo podezření, probudil se stud, do těla se vlila únava.

„Ano,“ řekla, „je to shoda okolností.“

Teď by měl novinář Kammerer udělat čelem vzad a po špičkách zmizet. Ale to by nebyl on. Nemohl přece jen tak nechat o samotě utrápenou, rozrušenou ženu, která bezpochyby potřebuje pomocnou ruku a povzbuzení.

„Samosebou, shoda okolností, nic víc,“ mumlal novinář. „A zapomeneme na to, nic nebylo... Někdy později, až budete moci... chtít... bych s velkým potěšením, pochopitelně... Ovšem, není to první případ v mé práci, že nejdřív rozmlouvám s hlavním objektem a teprve pak... Majo Toivovno, neměl bych někoho zavolat? Bude to hned...“

Mlčela.

„Tak tedy ne, Jak myslíte... Proč vlastně? Posedím tu s vámi, pro všechny případy...“

Konečně sejmula ruku z očí.

„Není třeba, abyste se mnou seděl,“ řekla unaveně. „Běžte si radši za svým hlavním objektem...“

„Nenene!“ protestoval novinář Kammerer. „Času dost. Objekt neobjekt, já bych vás nerad nechával samotnou... Času mám habaděj.“ Podíval se na hodinky s určitým znepokojením. „A objekt mí teď neuteče! Já už si ho chytím... Doma nejspíš stejně nebude Znám ty progresory na dovolené. Toulá se nejspíš po městě a oddává se sentimentálním vzpomínkám...“

„Není ve městě,“ řekla Maja Toivovna stále zdrženlivě. „Máte k němu dvě hodiny letu...“

„Dvě hodiny letu?“ Novinář Kammerer byl nepříjemně překvapen. „Nezlobte se, ale já jsem nabyl takového dojmu, že...“

„Je na Valdaji. Lázně Osinka. Na jezeře Velje. A pamatujte, že nulová transportace nefunguje.“

„Hm-m-m,“ pronesl novinář Kammerer hodně hlasitě.

Dvouhodinová letecká cesta se mu rozhodně nehodila do jeho dnešních plánů. Mohlo to dokonce vypadat, že je vůbec odpůrcem vzdušného cestování.

„Dvě hodiny,“ zamumlal. „Tak-tak-tak... Představoval jsem si to trochu jinak... Nezlobte se, Majo Toivovno, ale mohl bych se s ním spojit odtud?“

„Asi ano,“ odpověděla Maja Toivovna hlasem už docela skleslým. „Ale já neznám jeho číslo... Víte co, Kammerere, nechtě mě samotnou. Stejně jsem vám teď k ničemu.“

Teprve v této chvíli si novinář Kammerer plně uvědomil trapnost situace, do které se dostal. Vyskočil a rozběhl se ke dveřím. Hned se vzpamatoval a vrátil se ke stolu. Zamumlal nějaké nesrozumitelné omluvy. Znovu rychle zamířil ke dveřím a cestou porazil křeslo. Za neustálého omluvného mumlání zvedl křeslo a postavil je na místo s přehnanou opatrností, jako by bylo z křišťálu a porcelánu. Začal se uklánět a couvat, zadkem rozrazil dveře a vyvalil se do chodby.

Opatrně jsem za sebou zavřel, chvíli jsem stál za dveřmi a hřbetem dlaně jsem si roztíral ztvrdlé svaly ve tvářích. Studem a odporem k sobě samému se mi zvedal žaludek.