Brouk v mravenisti

4. června 78. ISAAK BROMBERG. BITVA ŽELEZNÝCH DĚDKŮ

„Zkusíme promluvit si klidně,“ navrhl Admirál.

„Zkusíme, zkusíme,“ přidal se Bromberg radostně. „A co je to za mladíka, který tam u dveří podepírá stěnu? Vy jste si pořídil tělesnou stráž?“

Admirál neodpověděl hned. Snad se chystal poslat mě pryč. Maxime, můžeš jít — a já bych byl samozřejmě odešel. Ale urazilo by mě to a Admirál si to pochopitelně uvědomoval. Připouštím ovšem, že měl ještě nějaké důvody. Tak či onak, mírně napřáhl ruku ke mně a řekl:

„To je Maxim Kammerer, pracovník Komkonu. Maxime, to je doktor Isaak Bromberg, specialista na dějiny vědy.“

Uklonil jsem se a Bromberg okamžitě prohlásil:

„To se dalo čekat. No ovšem, měl jste strach, Sikorski, že byste mě sám nezvládl... Posaďte se, posaďte se, mladý muži, udělejte si pohodlí. Jak znám vašeho šéfa, bude náš rozhovor dost dlouhý...“

„Sedni si, Maku,“ řekl Admirál.

Usedl jsem do křesla pro návštěvníky.

„Čekám na vaše vysvětlení, Sikorski,“ pronesl Bromberg. „Co znamená tahle léčka?“

„Jak vidím, pořádně jste se vylekal.“

„Nesmysl!“ rozpálil se Bromberg okamžitě. „Hloupost! Já mám naštěstí pro strach uděláno! Mě hned tak někdo nedokáže vylekat, Sikorski...“

„Ale zaječel jste tak strašně a porazil jste tolik nábytku...“

„Tedy víte, kdyby vám někdo u ucha v absolutně prázdné budově, v noci...“

„Neexistuje absolutně žádný důvod, abyste v noci chodil do absolutně prázdných budov...“

„Tak za prvé, do toho vám nic není, Sikorski, kam a kdy já chodím! A za druhé, kdy sem mám podle vás chodit? Ve dne mě dovnitř nepustí. Přes den se tu dělají jakési podezřelé adaptace, jakési nesmyslné přemísťování exponátů... Poslyšte, Sikorski, přiznejte, že je to váš nápad uzavřít vstup do muzea! Musím si naléhavě osvěžit v pamětí některé skutečnosti. Jdu sem. Nechtějí mě vpustit. Mne! Člena vědecké rady tohoto muzea! Volám řediteli — co se děje? A ředitel, vážený Grant Chočikjan, v jistém smyslu můj žák... chudinka koktá, rudne studem, samotnému je mu to trapné, a ještě když jde o mne... Ale nemůže mi pomoct, dal slib! Požádali ho ctihodní a seriózní lidé, a on jim dal slib! Bylo by zajímavé zjistit, kdo ho o to požádal. Třeba nějaký Rudolf Sikorski. Ale ne, to ne! Tady jméno Rudolf Sikorski nikdo ani neslyšel. Jenže já se napálit nedám! Já jsem pochopil hned, čí je to práce. A stejně bych chtěl vědět, Sikorski, proč už takovou dobu mlčíte a neodpovídáte na mou otázku. Ptám se: nač to všechno potřebujete? Uzavření muzea! Hanebný pokus zcizit z muzea exponáty, které mu patří! Noční léčky! A kdo tady, hrome, vypnul elektriku? Nevím, co bych dělal, kdybych v glyderu nevozil baterku. Palici jsem si tu natloukl, čert aby vás vzal! Něco jsem tam porazil. Doufám — chtěl bych doufat! — že to byla jenom maketa... A modlete se, Sikorski, aby to byla jenom maketa, protože jestli je to nějaký originál, donutíme vás, abyste ho osobně posbíral. Do posledního střípku! A jestli se ten poslední střípek nenajde, pohasíte si to jako malý kluk na Tagoru...“

Hlas se mu zlomil, stařec se bolestně zakuckal a začal se oběma pěstmi bušit do prsou.

„Tak dostanu někdy odpověď na svoje otázky?“ zachrčel zuřivě mezi kašlem.

Seděl jsem jako v divadle a všechno tohle vzbuzovalo ve mně spíš komický dojem, ale pak jsem pohlédl na Admirála a strnul jsem.

Admirál, Poutník, Rudolf Sikorski, ten ledovec, ten ojíněný žulový pomník chladnokrevnosti a sebeovládání, ten spolehlivý mechanismus na získávání informací — tento muž byl až po kořínky vlasů krvavě brunátný, těžce oddychoval, křečovitě svíral a uvolňoval kostnaté pihovaté pěsti a jeho proslulé uši sálaly a děsivě sebou pocukávaly. Pořád ještě se držel na uzdě, ale asi jen on sám věděl, jaké úsilí ho to stojí.

„Chtěl bych vědět, Brombergu,“ pronesl přiškrceně, „nač jste potřeboval detonátory.“

„A, tak tohle byste chtěl vědět!“ zašeptal doktor Bromberg jízlivě, naklonil se kupředu a zadíval se Admirálovi do očí tak zblízka, že jeho dlouhý nos málem zajel mému šéfovi mezi zuby. „A co ještě byste chtěl o mně vědět? Nezajímá vás náhodou moje židle? Nebo například o čem jsem si nedávno povídal s Pilgujem?“

Zmínka o Pilgujovi v této souvislosti se mi nelíbila. Pilguj se zabýval biogenerátory a moje oddělení se už druhý měsíc zabývalo Pilgujem. Ostatně Admirál pustil Pilguje kolem uší. Sám se nahnul kupředu, ale tak prudce, že Bromberg až v posledním okamžiku stačil ucouvnout.

„O svou židli se račte zajímat sám!“ rozkřikl se. „Já bych chtěl vědět, jak je možné, že si dovolujete vloupat se do muzea a proč vztahujete pracky po detonátorech, ačkoli vám bylo jasně řečeno, že pro nejbližších několik dní...“

„Tak vy budete kritizovat moje jednání? Cha! Kdo? Sikorski! Mne! A obviňovat z vloupání! Zajímalo by mě, jak jste se do muzea dostal vy! No? Odpovězte!“

„To s věcí nesouvisí, Brombergu!“

„Lupič jste vy, Sikorski!“ prohlásil Bromberg a namířil na Admirála dlouhý zakroucený prst. „Vy jste to dopracoval k vloupání!“

„K vloupání jste to dopracoval vy, Brombergu!“ rozeřval se Admirál. „Vy! Vám bylo naprosto jasně a jednoznačně řečeno, že přístup do muzea byl uzavřen! Každý normální člověk na vašem místě...“

„Když se normální člověk střetne s dalším aktem tajné činnosti, je jeho povinností...“

„Jeho povinností je aspoň drobátko myslet, Brombergu! Jeho povinností je uvědomit si, že nežije ve středověku. Jestliže se střetne s tajemstvím, s něčím utajeným, měl by vědět, že to není čísi rozmar nebo zlá vůle...“

„Ano, není to rozmar ani zlá vůle, ale vaše ohromující sebejistota, Sikorski, vaše směšné, skutečně středověké, idiotsky fantastické přesvědčení, že právě vám přísluší rozhodovat, co má být tajné a co ne! Jste vetchý stařec, Sikorski, ale stejně jste nepochopil, že je to především amorální!“

„Je mi k smíchu mluvit o morálce s člověkem, který pro ukojení své dětinské touhy po protestu spáchá vloupání! Vy nejste jenom stařec, Brombergu, vy jste ubohý infantilní dědouš...“

„Výborně!“ řekl Bromberg a najednou se zase uklidnil. Sáhl do kapsy bílého pláště, vytáhl z ní jakýsi blyštivý předmět a s cvaknutím ho položil na stůl před Admirála. „Tady je můj klíč. Jako každý spolupracovník tohoto muzea i já mám k dispozici klíč od služebního vchodu a také jsem ho použil...“

„Uprostřed temné nocí a přes zákaz ředitele muzea?“ Admirál klíč neměl, měl magnetický šperhák, a tak mu nezbývalo než útočit.

„Uprostřed temné nocí, ale nicméně s klíčem! Kde je váš klíč, Sikorski? Ukažte mi laskavě svůj klíč!“

„Já klíč nemám! Nepotřebuju ho! Jsem tady z povinnosti, a ne proto, že mi něco přelítlo přes nos, vy starý hysterický hlupáku!“

A teď to začalo! Jsem přesvědčen, že ještě nikdy neslyšely stěny tohoto skromného kabinetu takové výbuchy chraptivého řevu promíseného skřehotavými výkřiky. A taková epiteta! Takové gejzíry emocí. Takové absurdní důvody a ještě absurdnější protidůvody. Ale co stěny! Nakonec to byly jen stěny tiché akademické budovy vzdálené lidským vášním. Ale já, člověk taky ne už zrovna mladý, který určitě ledacos zažil, dokonce ani já jsem nikdy a nikde něco podobného neslyšel — tedy přinejmenším od Admirála ne.

Co chvíli se bojiště zatahovalo hustým dýmem, v němž se ztrácel předmět sporu, jen jako rozžhavené dělové koule lítaly oběma směry nejrůznější výrazy jako nezodpovědní žvanilové, feudální rytíři meče a kříže, veřejní provokatéři, plešatí agenti tajné služby, sklerotičtí demagogové a zakuklení žalářníci myšlenek. A pak také méně exotičtí staří oslové, prťaví jedudědkové a marasmatikové všech druhů — to vše se jako krupobití šrapnelů sypalo na obě strany...

Avšak občas se dým rozplýval a v takových okamžicích se mému překvapenému a okouzlenému pohledá otevíraly vskutku podivuhodné retrospektivy. A já si uvědomoval, že bitva, jejímž náhodným svědkem jsem, byla jen jedním z nesčetných, světu neviditelných bojů němé války, propuknuvší již v dobách, kdy moji rodiče teprve končili školu.

Dost rychle jsem si vzpomněl, kdo to je tenhle Isaak Bromberg. Samozřejmě, slyšel jsem o něm dřív, snad už v letech, kdy jsem jako zelenáč pracoval ve skupině svobodného pátrání. Jednu z jeho knih — „Jak to bylo ve skutečnosti“ — jsem určitě četl. Byla to historie tzv. Massachusettského stroje. Vzpomínám, že se mi ta kniha nelíbila. Byla napsána příliš pamfleticky, autor vynakládal zbytečně mnoho úsilí, aby strhl romantickou roušku z tohoto skutečně strašného případu, a příliš mnoho místa věnoval podrobnostem z diskuse o politických principech přístupu k nebezpečným experimentům, tedy z diskuse, která mě tehdy ani trochu nezajímala.

V určitých kruzích však bylo Brombergovo jméno známo a požívalo značné vážnosti. Bromberga by bylo možné nazvat krajním levičákem známého hnutí džiuistů, které založil už Lamondois a které hlásalo právo vědy na rozvoj bez omezení.

Extremisté tohoto hnutí zastávají principy, které na první pohled vypadají naprosto přirozeně, zatímco v praxi jsou neuskutečnitelné při jakékoli úrovni vývoje lidské civilizace. (Vzpomínám si na obrovský šok, který jsem zažil, když jsem se seznámil s historií civilizace na Tagoře, kde se tyto principy přísně zachovávaly od pradávných dob jejich první průmyslové revoluce.)

Každý vědecký objev, který je realizovatelný, bude bezpodmínečně realizován. S tímto principem se dá těžko polemizovat, i když se tu vyskytuje celá řada výhrad. Jak například zacházet s objevem, který už je realizován? Odpověď: udržovat kontrolu nad jeho následky. To je pěkné. A co když nedokážeme předvídat všechny následky? Nebo některé následky přeceňujeme a jiné nepodceňujeme? Nebo co když se nakonec zjistí, že jednoduše nejsme schopni udržet pod kontrolou ani nejevidentnější a nejnepříznivější výsledky? Že k tomu je zapotřebí nepředstavitelných energetických zdrojů a etického hrdinství? (Jak se to mimochodem stalo v případě Massachusettského stroje, kdy se přímo před očima zděšených výzkumníků zrodila a prudce se začala rozvíjet nová, nehumanoidní pozemská civilizace.)

Zastavit pokus! nařizuje obvykle v takových případech světová rada.

Za nic na světě! halasí v odpověď extremisté. Zesílit kontrolu? Prosím. Zapojit potřebné zdroje? Prosím. Riskovat? Prosím! Nakonec, „kdo nekouří ani nepije, ve zdraví se smrti dožije“ (z projevu patriarchy extremistů J. G. Prensona). Ale žádné zákazy! Morálně etické zákazy ve vědě jsou hroznější než sebevětší etické otřesy, které vznikaly nebo mohou vzniknout v důsledku nejriskantnějších zvratů vědeckého pokroku. Toto hledisko určitě imponuje svou dynamičností a nachází si nadšené zastánce mezí vědeckou mládeží, ale stává se sakramentsky nebezpečné, hlásá-li podobné principy slavný a schopný odborník, který pod svým vlivem shromáždil dynamický, talentovaný kolektiv a značné energetické prostředky.

A právě takoví extremisté byli hlavními objekty, o něž projevoval zájem náš Komkon-2. Starý Bromberg byl ovšem extremistou teoretikem, takže právě proto asi se mi ještě nikdy nedostal do ruky. Zato Admirál, jak jsem nyní viděl, ho měl celý život jako trn v oku, v zadku a bůhvíkde ještě.

Charakter naší práce v Komkonu-2 už je takový, že nikdy nikomu nic nezakazujeme. Na to se příliš málo vyznáme v současné vědě. Zakazuje světová rada. A naším úkolem je tyto zákazy realizovat a nedopustit únik informací, protože právě únik informací vede v takových případech k hrozivým následkům, jejichž rozsah lze jen těžko předvídat.

Bromberg to samozřejmě buď nechtěl, nebo nemohl pochopit. Boj za rozmetání všech existujících zábran stojících v cestě rozšiřování vědeckých informací se stal doslova jeho fixní ideou. Byl nadán fantastickým temperamentem a nevyčerpatelnou energií. Udržoval ve vědeckém světě rozsáhlé styky a stačilo, aby zaslechl, že někde byly výsledky slibných výzkumů uloženy ad acta, a hned zuřil jako zvíře a hlava nehlava se pouštěl do odhalování, usvědčování a strhávání roušek.

Nebylo s ním žádné pořízení. Neuznával kompromisy, takže nebylo možné dosáhnout s ním dohody, neuznával nikdy svou porážku, takže nebylo možné nad ním zvítězit. Byl nezvládnutelný jako kosmické kataklysma.

Avšak patrně i nejvznešenější a nejabstraktnější idea vyžaduje poměrně konkrétní aplikaci. A takovou aplikací, zcela konkrétním ztělesněním sil zla a tmářství, proti nimž bojoval, se mu stal Komkon-2 vůbec a náš Admirál především. „Komkon dvě!“ syčel jedovatě, dorážel na Admirála a hned zase od něho odskakoval. „To vaše jezuitství! Už jen ta zkratka: Komise pro kontakt s druhými civilizacemi! Jak ušlechtilé, jak vznešené! A slavné! A za ní se schovává váš smradlavý ouřad! Spíš komise pro kontrolu! Ale ani to ne — Kompanie konzervativců! Komando konspirátorů...“

Za to půl století už se Admirálovi na nejvyšší míru zprotivil. A to v pravém slova smyslu zprotivil — jako se zprotiví dotěrná moucha nebo neodbytný komár. Bromberg mu samozřejmě nebyl schopen nějak citelně škodit. To prostě nebylo v jeho silách. Zato však bylo v jeho silách v jednom kuse bzučet a huhlat, halasit a pokřikovat, vyrušovat z práce a nedopřát chvilky klidu, častovat jízlivostmi, vyžadovat okamžité plnění všech formalit, podněcovat veřejné mínění proti útlaku oficiálních míst — zkrátka ze všech sil obtěžovat. A nedivil bych se, kdyby se zjistilo, že se Admirál před dvaceti lety vrhl do té strašné krvavé řeže na Sarakši především proto, aby si aspoň trochu odpočinul od Bromberga. Cítil jsem se dotčen za Admirála také proto, že Admirál, člověk nejen zásadový, ale také na nejvyšší míru spravedlivý, si zřejmě plně uvědomuje, že Brombergova činnost, odmyslíme-li si její formy, plní přece jen jistou sociální funkci. I to byl druh sociální kontroly — kontrola nad životním stylem.

Pokud jde o jedudědka Bromberga, ten zcela evidentně postrádal i nejelementárnější smysl pro spravedlnost, na veškerou naši práci pohlížel svrchu, považoval ji doslova za škodlivou a upřímně, z čistého srdce ji nenáviděl. Přitom formy, jimiž se tato nenávist projevovala, byly natolik jednotvárné a samy způsoby tohoto dotěrného starce byly do té míry nesnesitelné, že Admirál přes veškerou svou chladnokrevnost a přímo nelidskou schopnost sebeovládání býval bez sebe a kdykoli se s Brombergem setkal tváří v tvář, stával se z něho hašteřivý, hloupý, zlostný křikloun. „Jste zabedněný idiot!“ chrčel ztrhaným hlasem. „Vy jenom parazitujete na chybných krocích gigantů! Sám nejste schopen vynalézt ani omáčku k makarónům, ale troufáte si rozumovat o budoucnosti světa. Vy jedině diskreditujete věc, kterou hodláte hájit, vyžíváte se v laciných anekdotách...“

Starci se zřejmě takhle tváří v tvář už dávno nestřetli, takže nyní s obrovským zaujetím vylévali nahromaděné zásoby jedu a žluči. Byla to podívaná v mnoha směrech poučná, i když byla v přímém rozporu s všeobecně známými tezemi o tom, že člověk je od přírody dobrý a navíc, že člověk — to zní hrdě. Nevypadali už ani moc jako lidé, spíš připomínali dva staré opelichané kohouty. Poprvé jsem si uvědomil, že Admirál je už vlastně hodně starý člověk. Přes všechnu svou neestetičnost mi však tato podívaná poskytla obrovskou spoustu skutečně vzácných informací. Mnohé narážky jsem jednoduše nepochopil — mluvilo se bezpochyby o věcech dávno uzavřených a zapomenutých. Některé případy, na něž se narazilo, jsem zase dobře znal. Ale ledacos jsem slyšel i pochopil nyní poprvé.

Dozvěděl jsem se například, co je to operace Zrcadlo. Jak se ukázalo, byly tímto názvem označeny globální, přísně utajované manévry k odražení možné agrese zvenčí (byl míněn vpád Poutníků), které se konaly před čtyřiceti lety. O této operaci bylo informováno doslova jen několik jednotlivců, zatímco milióny lidí, které se jí účastnily, o své účasti neměly ani tušení, Pres všechna bezpečnostní opatření, jak tomu při akcích globálního měřítka bývá téměř vždy, několik lidí zahynulo. Jedním z lidí, řídících operaci a zodpovídajících za její utajení, byl Admirál.

Dověděl jsem se, jak vznikl případ Zrůda. Jak známo, Jonathan Pereira přerušil z vlastní iniciativy práci v oblasti teoretické eugeniky. Když světová rada ukládala celou tuto oblast ad acta, řídila se v podstatě jeho doporučením. Jenomže právě náš drahý Bromberg vyčenichal a pak ohnivě vyžvanil detaily Pereirovy teorie, na základě čehož pětice neuvěřitelně talentovaných hazardérů ze Schweitzerovy laboratoře v Bamaku naplánovala a málem dovedla do konce svůj experiment s novou variantou bytosti homo super.

Tuto historii s androidy jsem v hrubých rysech znal už dřív, zejména proto, že se vždycky uvádí jako klasický příklad neřešitelného etického problému. Bylo ovšem zajímavé slyšet, že doktor Bromberg ani v nejmenším nepovažuje otázku androidů za uzavřenou. Problém „subjekt nebo objekt?“ v tomto případě pro něho vůbec neexistuje. Na tajemství osobnosti vědců zabývajících se androidy doktor Bromberg kašle a právo androidů na tajemství osobnosti považuje za nesmysl a katachrézi. Všechny podrobnosti této historie by měly být široce publikovány pro poučení generací příštích a práce s androidy by měla pokračovat...

A tak dále.

Mezi případy, o nichž jsem nikdy předtím neslyšel, zaujal mou pozornost jeden. Mluvilo se o jakémsi předmětu, který jednou nazývali sarkofágem, jindy inkubátorem. Do souvislosti s tímto sarkofágem-inkubátorem kladli ve svém sporu detonátory — zřejmě ty, pro něž si přišel Bromberg a které nyní ležely přede mnou na stole přikryté květovanou šálou. O detonátorech se však mluvilo jen letmo, i když vícekrát, ale hlavní půtka se vedla kolem „nechutného tajnůstkaření a kalných vod“, do nichž Admirál údajně potopil onen sarkofág-inkubátor. Právě v důsledku tohoto utajování doktor ten a ten, který dosáhl vynikajících výsledků v antropometrii a fyziologii cromagnonců (co s tím mají společného cromagnonci?), byl nucen držet tyto své výsledky pod pokličkou, čímž brzdil vývoj paleoantropologie. A jiný doktor ten a ten, který odhalil princip činnosti sarkofágu-inkubátoru, se dostal do trapné a nezáviděníhodné situace člověka, jemuž vědecká veřejnost připisuje objevení tohoto principu, takže natrvalo opustil pole vědy a dnes maluje průměrné krajinky...

Zbystřil jsem pozornost. Detonátory byly spjaty s tajemným sarkofágem. Pro detonátory sem přišel Bromberg. Detonátory vyndal a postavil na stůl Admirál jako návnadu na Abalkina. Dál jsem poslouchal dvojnásob vnímavě v naději, že v zápalu hádky staříci ještě něco vybreptají a já se konečně dozvím něco podstatného o Lvu Abalkinovi. Ale to podstatné jsem uslyšel, teprve když se unavili.