Brouk v mravenisti

2. června 78. LEV ABALKIN OSOBNĚ

Asi v šest hodin odpoledne se ke mně přihrnuli bez předchozího ohlášení Andrej a Sandro. Schoval jsem desky do stolu a okamžitě jsem oba příchozí stroze upozornil, že s nimi nehodlám vést žádné služební rozhovory, protože teď nejsou podřízení mně, ale Klaudiovi. A navíc mám práci.

Oba se žalostně rozfňukali, že nepřišli ve služební záležitosti, že se jim stýská a že takhle to přece nejde. Fňukat dovedou, to se jim musí nechat. Obměkčili mě. Otevřeli jsme bar a nějakou dobu jsme si nadšeně povídali o mých kaktusech. Pak jsem čirou náhodou zjistil, že už nemluvíme ani tak moc o kaktusech, jako spíš o Klaudiovi, což by se ještě dalo jakž takž vysvětlit, protože Klaudius svou bambulovitostí a pichlavostí i mně připomínal kaktus, jenomže než jsem stačil mrknout, tihle mladí provokatéři neobyčejně šikovně a nepozorovaně začali o bioreaktorech a kapitánu Nemovi.

Dělal jsem, že jsem si toho nevšiml, nechal jsem je přijít do ráže a když už byli přesvědčeni, že je jejich náčelník dokonale zpracován, vyzval jsem je, aby zmizeli. A byl bych je skutečně vyhnal, protože jsem měl notný vztek na sebe i na ně, ale tu se (rovněž bez předchozího ohlášení) objevila Aljona. Tu mi posílá osud sám, pomyslel jsem si a zamířil jsem do kuchyně. Jednak už byl stejně čas večeřet, jednak i mladí provokatéři vědí, že před cizími lidmi se o našich záležitostech nesmí mluvit.

Večeře se opravdu vydařila. Provokatéři zapomněli na všechno na světě a natřásali se před Aljonou. Když je odmrštila, natřásal jsem se já — jen tak, aby se neřeklo. Tohle kohoutí naparování skončilo velikým sporem — kam se půjde. Sandro naléhal, abychom šli na Oktopusy, a to hned, protože nejlepší kousky hrají hned na začátku. Andrej se rozhořčoval jako fundovaný hudební kritik, jeho výpady proti Oktopusům byly vášnivé a otřesně bezobsažné, jeho teorie moderní hudby překvapovala novotou a spočívala v tom, že dneska v noci je nejvhodnější chvíle vyzkoušet jeho novou jachtu Filozof. Já navrhoval, že si budeme dávat hádanky nebo přinejhorším hrát na fanty. Aljona z toho vycítila, že dneska nehodlám nikam jít a navíc jsem zaneprázdněn, a to ji rozčililo, takže začala vyvádět. Oktopusy utopit! požadovala. Plachty vztyčit! Bude se řádit! A tak dále...

Když byla tato výměna názorů v největším proudu, přesně v 19.33, zacvrlikal videofon. Andrej, který seděl u aparátu nejblíž, stiskl prstem tlačítko. Obrazovka se rozsvětlila, ale neobjevil se žádný obrázek. A slyšet nebylo nic, protože Sandro hulákal jako na lesy: Ostrovy, ostrovy, ostrovy... prováděl nejapné hejble a napodoboval nenapodobitelného B. Tuarega, zatímco Aljona mu sveřepě oponovala Písní beze slov od R. Gliera (a třeba taky ne od Gliera).

„Huš!“ vyštěkl jsem a prodíral se k videofonu.

Nastalo menší uklidnění, ale přístroj stále mlčel, jen svítící obrazovka pomrkávala. Tohle asi sotva bude Admirál, a tak jsem se uklidnil.

„Počkejte,“ řekl jsem do světélkující modře, „já si vezmu aparát vedle.“

V pracovně jsem videofon postavil na stůl, žuchl do křesla a řekl:

„Tak tady je větší klid... Jenom upozorňuju, že vás nevidím.“

„Promiňte, zapomněl jsem,“ pronesl hluboký mužský hlas a na obrazovce se objevil obličej — úzký, namodrale bílý, s hlubokými vráskami od konce nosu ke koutkům úst. Nízké široké čelo, černé rovné vlasy až na ramena.

Je zajímavé, že jsem ho okamžitě poznal, ale ne hned jsem si uvědomil, že je to on.

„Buďte zdráv, Maku,“ řekl. „Vy mě nepoznáváte?“

Potřeboval jsem pár sekund, abych se vzpamatoval. Byl jsem naprosto nepřipraven.

„Počkejte, počkejte...,“ protahoval jsem čas a horečnatě jsem uvažoval, jak se mám chovat.

„Lev Abalkin,“ připomněl mi. „Pamatujete se? Sarakš, Modrý had...“

„Božínku!“ vykřikl novinář Kammerer, dříve Mak Sim, rezident Země na planetě Sarakš. „Ljova! A mně řekli, že na Zemi nejste a že se neví, kdy tu budete... Nebo vy jste ještě tam?“

Usmíval se.

„Ne, už jsem tady... Ale asi jsem vás vyrušil.“

„Vy mě nikdy nemůžete vyrušovat!“ procítěně vykřikl novinář Kammerer. Ne ten novinář Kammerer, který navštívil Maju Glumovovou, ale spíš ten, co navštívil učitele. „Já vás potřebuju. Píšu knihu o Hlaváčích...“

„Ano, vím,“ nenechal mě domluvit. „Proto vám volám. Ovšem, Maku, já už dávno nemám s Hlaváky nic společného.“

„Na tom vůbec nezáleží,“ namítl novinář Kammerer. „Důležité je, že jste byl první, kdo s nimi pracoval.“

„První jste byl spíš vy...“

„Ba ne, já jsem je jenom objevil, to je všechno. Ostatně o sobě už jsem psal. A materiál o nejnovějších Komovových pracích už mám taky pohromadě. Jak vidíte, prolog a epilog mám, chybí jen maličkost — hlavní obsah... Poslyšte, Ljovo, my se bezpodmínečně musíme sejít. Zdržíte se na Zemí dlouho?“

„Moc ne,“ odpověděl. „Ale určitě se sejdeme. Ovšem — dneska bych nechtěl...“

„No, mně by se to dneska taky moc nehodilo,“ připojil se rychle novinář Kammerer. „A co takhle zítra?“

Chvílí mě mlčky sledoval. Najednou jsem si uvědomil, že nedokážu odhadnout barvu jeho očí — seděly příliš hluboko pod hustým obočím.

„Neuvěřitelné,“ pronesl Abalkin. „Vy jste se vůbec nezměnil. A já?“

„Opravdu?“ zeptal se novinář Kammerer, aby aspoň něco řekl.

Lev Abalkin se znovu usmál.

„Ano,“ potvrdil. „A to uteklo dvacet let. Víte, Maku, vzpomínám na tu dobu jako na nejšťastnější léta. Všechno bylo před námi, všechno teprve začínalo... A věřte mi, když teď vzpomínám na ty časy, říkám si: Měl jsem z pekla štěstí, že mě v začátcích vedli takoví lidé, jako Komov a jako vy, Maku...“

„No, no, Ljovo, nepřehánějte,“ řekl novinář Kammerer. „Co já s tím mám společného?“

„Jak to myslíte? Komov řídil, Rowlingson a já jsme byli vykonavateli, ale hlavní koordinaci jste prováděl vy.“

Novinář Kammerer vyvalil oči. Já také — ale já navíc ještě zbystřil pozornost.

„Inu, Ljovo,“ řekl novinář Kammerer, „vy jste byl tenkrát mladý, takže jste vůbec nepronikl do tehdejšího systému subordinace. Jediné, co jsem pro vás tehdy dělal, bylo to, že jsem zajišťoval bezpečnost, přepravu a stravu... a to ještě...“

„A vytyčoval jste ideové cíle!“ poznamenal Lev Abalkin.

„Jaké cíle?“

„Expedice do Modrého Hada — to je přece vaše myšlenka!“

„No, do té míry, že jsem ozná...“

„Tak! To je za prvé. Nápad, že s Hlaváky mají pracovat progresoři a ne zoopsychologové — to je za druhé!“

„Počkejte, Ljovo! Tohle byl Komovův nápad! Mně přece jste mohli být všichni ukradeni! Já měl tou dobou na krku povstání v Pandeji. První masový výsadek Oceánské říše. Vy přece si umíte představit, o co šlo... Bože můj! Mám-li být upřímný, tenkrát jsem načisto zapomněl, že vůbec existujete. Zef vás měl tehdy na starosti, Zef, ne já! Vzpomínáte si na toho zrzavého domorodce?“

Lev Abalkin se smál, cenil rovné bílé zuby.

„A nešklebte se na mě!“ vyjel novinář Kammerer rozzlobeně. „Uvádíte mě do trapné situace. Takový nesmysl! Ba ne, milánkové, jak je vidět, pustil jsem se do té knihy v pravý čas. Žasnu, jaké idiotské legendy se kolem toho vyrojily.“

„No dobrá, dobrá, já už to víckrát neudělám,“ řekl Abalkin. „Můžeme v tom sporu pokračovat při našem setkání...“

„Správně,“ řekl novinář Kammerer. „Jenže spor žádný nebude. Tady není o co se přít. Takže...“

Novinář Kammerer přejel po tlačítkách stolního zápisníku.

„Zítra v deset nula nula u mne. Nebo byste radši...“

„Radši u mne,“ řekl Lev Abalkin.

„Tak diktujte adresu,“ zvolal novinář Kammerer. Ještě se docela neuklidnil.

„Lázně Osinka,“ řekl Lev Abalkin. „Srub číslo šest.“