Brouk v mravenisti

2. června 78. NĚKOLIK DOHADŮ O ÚMYSLECH LVA ABALKINA

Sandrovi a Andrejovi jsem nařídil, aby odešli. Naprosto oficiálně. Musel jsem nasadit oficiální výraz a mluvit oficiálním tónem, což se mi bez námahy podařila, protože jsem opravdu chtěl zůstat sám a důkladně se zamyslet.

Aljona ihned vycítila mou náladu, utichla a slavnostně se zavázala, že do mé pracovny ani nevkročí, naopak že bude všemožně střežit můj klid. Pokud vím, představuje si mou práci absolutně zcestně. Je na příklad přesvědčena, že je moje práce nebezpečná. Ovšem některé základní principy si osvojila pevně. Ví například, že jsem-li najednou něčím zaneprázdněn, neznamená to, že mě posedla inspirace nebo že jsem znenadání dostal nějaký senzační nápad. Aljona ví, že se jednoduše vyskytl nějaký neodkladný úkol, který je třeba opravdu neodkladně řešit.

Zatahal jsem ji za ucho a zavřel se v pracovně. Aljonu jsem nechal uklízet pokoj.

Odkud má moje číslo? To je jednoduché. Nechal jsem číslo u učitele. Navíc mu mohla o mně říct Maja Glumovová. Takže buď se ještě jednou setkal s Majou Toivovnou, nebo se přece jen rozhodl navštívit učitele. Riskoval to. Dvacet let o sobě nedal vědět, a teď se najednou rozhodl přijít na návštěvu. Proč?

Kvůli čemu mi volal? Třeba ze sentimentálních pohnutek. Vzpomínky na první opravdovou práci. Mládí je nejšťastnějším obdobím života. Hm. To se mi nezdá... Altruistické přání pomoci žurnalistovi (a objeviteli jeho zamilovaných Hlaváků) v jeho práci a k tomu trocha zdravé ctižádosti. Nesmysl. Proč by mi v tom případě dával falešnou adresu? Ale co když není falešná? Není-li falešná, znamená to, že se neskrývá, takže Admirál něco plete... Z čeho vlastně vyplývá, že se Lev Abalkin skrývá?

Rychle jsem si zavolal informace, zjistil číslo a zavolal do Osinky, srub číslo šest. Nikdo to nezvedal. To se ovšem dalo čekat.

Dobrá, tohle zatím nechme. Co bylo v našem rozhovoru nejdůležitější? Mimochodem, jednou jsem se málem podřekl. Nejradši bych si byl ukousl jazyk! „Vy přece musíte chápat, co je to výsadek skupiny flotil C!“ — „Zajímalo by mě, odkud víte, Maku, o existenci skupin flotil C a z čeho jste usoudil, že já o tom něco vím?“ Samozřejmě, kdybych byl svou větu řekl takhle jasně, neodpověděl by mi těmito slovy, jen by se byl zamyslel a všechno pochopil. A po takovém ostudném fiasku by mi nezbývalo nic jiného než se opravdu dát na žurnalistiku... No nic, doufejme, že si ničeho nevšiml. Taky neměl tak mnoho času, aby rozebíral a hodnotil každé moje slovo. Šel evidentně za jakýmsi svým cílem a všechno ostatní, co s tímto cílem nebylo spjato, patrně pouštěl druhým uchem ven...

Ale za čím tedy šel? Proč se snažil připisovat mně svoje zásluhy a navíc ještě zásluhy Komovovy? A přitom tak hr, neomaleně, jen co pozdravil... Někdo si může myslet, že skutečně rozšiřuji legendy o své prioritě, jako že mně patří všechny základní myšlenky ohledně Hlaváků, že jsem si tohle všechno přisvojil, on se toho domákl a dává mi na srozuměnou, že jsem nula. Každopádně jeho úsměv byl dvojsmyslný... Ale to je přece nesmysl! O tom, že Hlaváky jsem objevil právě já, ví dneska jen nejužší okruh specialistů, ačkoli i ti na to už zřejmě zapomněli, protože je to bezvýznamné ...

Blbost a konina, samozřejmě. Ale fakt zůstává faktem: před chvilkou mi zavolal Lev Abalkin a sdělil mi, že podle jeho názoru jsem zakladatelem a koryfejem současné vědy o Hlaváčích já, novinář Kammerer. Jinak neobsahoval náš rozhovor nic podstatného. Všechno ostatní byly obyčejné řečičky. No ovšem, pak ještě ta falešná (nejspíš) adresa až úplně nakonec...

Vnucuje se ovšem ještě jedna verze. Jemu bylo úplně lhostejné, o čem bude mluvit. Mohl si dovolit žvanit jakékoli nesmysly, protože volal jedině proto, aby mě viděl. Učitel nebo Maja Glumovová mu sdělují: Zajímá se o tebe nějaký Maxim Kammerer. — Podívejme! říká si skrývající se Lev. Zvláštní! Jen jsem se objevil na Zemi, už se o mě zajímá Maxim Kammerer. Ale já jsem jednoho Maxima Kammerera znal. Co je to? Shoda jmen? Lev Abalkin na takové náhody nevěří. Radši tomu člověku zavolám a zjistím, je-li to tamten Maxim Kammerer, v minulosti Mak Sim... A bude-li to opravdu on, podíváme se, jak se bude chovat.

Cítil jsem, že jsem se trefil do černého. Abalkin volá a pro všechny případy vypíná obraz. Vlastně jen pro případ, že bych nebyl tamten Maxim Kammerer. Pak mě vidí. S jistým údivem samozřejmě, ale určitě s úlevou. Je to docela obyčejný Maxim Kammerer, má doma slezinu; bujaré veselí, absolutně nic podezřelého. Takže je možné prohodit pár bezvýznamných vět, smluvit si schůzku a zmizet...

Jenže! Tohle není celá pravda a taky ne pouze pravda. Jsou v tom dva háčky. Předně. Proč v takovém případě vůbec navazoval rozhovor? Stačilo se podívat, chvíli poslouchat, přesvědčit se, že já jsem já, a klidně se odpojit. Pardon, to je omyl, mám špatné číslo.

A za druhé, já přece taky nejsem dnešní. Viděl jsem, že se mnou mluví jen tak. Sledoval přitom moje reakce. Chtěl se přesvědčit, že jsem to já a že budu určitým způsobem reagovat na určitá jeho slova. Vědomě říká nesmysl a pozorně sleduje, jak se na ten nesmysl tvářím... To je taky divné. Na vědomý nesmysl reagují všichni lidé stejně. Takže buď uvažuji nesprávně, nebo... nebo z Abalkinova hlediska není tenhle nesmysl vůbec nesmyslem. Například: z jakýchsi naprosto neznámých důvodů Abalkin skutečně připouští, že moje úloha ve výzkumu Hlaváků je neobyčejně velká. Volá mi, aby si tuto domněnku ověřil, a z mé reakce se přesvědčuje, že je to mylný předpoklad.

To zní docela logicky, ale nějak divně. Co s tím mají společného Hlaváči? I když celkem vzato, v životě Lva Abalkina sehráli Hlaváči úlohu dalo by se říci zásadní. Stop!

Kdybych měl nyní stručně charakterizovat nejdůležitější momenty životopisu tohoto člověka, řekl bych to asi takhle: Líbila se mu práce s Hlaváky, jeho nejtoužebnějším přáním bylo pracovat s Hlaváky, dosáhl v práci s Hlaváky značných úspěchů, ale z neznámých důvodů mu nebylo dovoleno v této práci pokračovat... Hrome, vždyť by nebylo nic divného, kdyby mu nakonec došla trpělivost, kdyby se vykašlal na ten svůj štáb C, na Komkon, na disciplínu, kdyby všechno nechal plavat a vrátil se na Zemi, aby už krucinál jednou provždy zjistil, proč ho nenechají dělat jeho oblíbenou práci, kdo konkrétně mu celý život hází klacky pod nohy, koho může hnát k zodpovědnosti za krach svých vytoužených plánů, za trpký pocit neschopnosti ovlivnit vlastní život, za celých těch patnáct let obětovaných nesmírně těžké a nemilované práci... A tak se vrátil na Zemi!

Vrátil se a ihned narazil na moje jméno. A vzpomněl si, že já jsem byl v podstatě kurátorem jeho první práce s Hlaváky, chtěl se tedy dovědět, mám-li prsty v tom neslýchaném odstranění člověka od oblíbené práce, a dověděl se (pomocí primitivního úskoku), že ne, nemám — v té době jsem měl plnou hlavu starostí s odstraněním výsadku a o téhle záležitosti jsem nebyl ani informován...

Takhle nějak by se dal vysvětlit náš nedávný rozhovor. Ovšem pouze rozhovor, nic víc. Ani záhadná historie s Tristanem, ani záhadná historie s Majou Glumovovou, a už vůbec ne důvod, proč Lev Abalkin pokládá za nutné se skrývat. To se touto hypotézou vysvětlit nedá. K sakru, kdyby tahle moje hypotéza byla správná, pobíhal by teď Lev Abalkin po Komkonu a mlátil by hlava nehlava všechny, co mu ukřivdili, protože je povahy prchlivé a navíc má nervový systém umělce... Ačkoli něco logického v mé domněnce přece jen bylo a vyvolávalo to jisté praktické otázky. Rozhodl jsem se položit je Admirálovi, ale nejdřív jsem musel zavolat Sergeji Pavloviči Fedosejevovi.

Podíval jsem se na hodinky — 21.51. Doufejme, že stařec ještě není v posteli.

Naštěstí se ukázalo, že stařec opravdu ještě není v posteli. Nechápavě se díval z obrazovky na novináře Kammerera, jako by ho nepoznával. Novinář Kammerer se rozplýval v omluvách, že volá tak pozdě. Omluvy byly přijaty, výraz nechápavosti však nezmizel.

„Mám na vás doslova jen pár otázek, Sergeji Pavloviči,“ řekl novinář Kammerer ustaraně. „Setkal jste se s Abalkinem, viďte?“

„Ano. Dal jsem mu vaše číslo.“

„Nezlobte se na mě, Sergeji Pavloviči... On mi zrovna volal a... mluvil se mnou nějak divně...“ Novinář Kammerer jen s námahou hledal vhodné výrazy. „Nabyl jsem dojmu... Uvědomuji si, že je to všechno asi hloupost, ale stát se může ledacos... Koneckonců taky vás mohl špatně pochopit...“

Stařec zbystřil pozornost.

„Oč jde?“ zeptal se.

„Vy jste se mu o mně zmiňoval... No, o tom, že jsme spolu mluvili.“

„Přirozeně. Ale nerozumím vám. Copak jsem to neměl říkat?“

„Ne, to ne, o to mi nejde. Nejspíš si špatně vyložil vaše slova. Představte si, neviděli jsme se patnáct let. A najednou jen se pozdravíme, začne mě s nějakým ukřivděným sarkasmem vychvalovat za to... Zkrátka de facto mě obvinil, že si chci přivlastnit jeho prioritu z práce s Hlaváky! Aniž k tomu má, ujišťuji vás, sebemenší důvod... Pochopte, já v této otázce figuruji pouze jako novinář, popularizátor, nic víc...“

„Okamžik, okamžik, mladíku!“ Stařec vztáhl ruku. „Uklidněte se, prosím. Nic takového jsem mu samozřejmě neříkal. Už jenom proto, že se v tom vůbec nevyznám...“

„No... třeba jste to neformuloval dost přesně...“

„Nezlobte se, ale já jsem vůbec nic takového neformuloval! Řekl jsem mu jenom, že o něm nějaký novinář Kammerer píše knihu a přišel si ke mně pro materiál. A že ten novinář má číslo to a to. Zavolej mu. Dost. To je všecko, co jsem mu řekl.“

„Pak to tedy nechápu,“ řekl novinář Kammerer skoro zoufale. „Nejdřív jsem usoudil, že vám dost dobře nerozuměl, ale jestli je to takhle... pak nevím. Pak je to nějaká choroba. Nějaká mánie. Tihle progresoři se ve své práci chovají docela normálně, ale na Zemi kolikrát nevědí, co roupama dělat... Povolují jim nervy nebo co...“

Stařec stáhl obočí přes oči.

„No, víte... Nakonec není vyloučeno, že mi Ljova skutečně dobře nerozuměl... přesněji řečeno... pořádně mě nevyslechl... Náš rozhovor byl jen letmý, pospíchal jsem, byl silný vítr, borovice hučely a na vás jsem si vzpomněl na poslední chvíli.“

„Ale ne, nic takového nechci tvrdit,“ ucouvl novinář Kammerer. „Je možné, že naopak já jsem Ljovovi špatně rozuměl... Víte, mimo jiné mě poděsil jeho vzhled... Hodně se změnil, vypadá zlý... Nezdál se vám, Sergeji Pavloviči?“

Ano, Sergeji Pavloviči se to taky zdálo. Podněcovaný a popichovaný špatně skrývanou rozmrzelostí prostoduše sdílného novináře Kammerera vylíčil přece jen postupně a chaoticky, jak se to mezi nimi odehrálo. Přitom se zdálo, jako by se za svého žáka a za jakési svoje myšlenky trochu styděl.

Asi v pět hodin odpoledne opustil S. P. Fedosejev na svém glyderu osadu Komárskou a zamířil na Sverdlovsk, kde měl nějaké zasedání nějakého klubu. Po patnácti minutách na něho doslova zaútočil a donutil k přistání v divokém borovém háji jiný glyder, který se objevil neznámo odkud. Jeho pilotem byl Lev Abalkin. Na mýtině mezí hučícími borovicemi došlo mezi nimi ke krátkému rozhovoru. Lev Abalkin ho vedl podle vzoru, který už jsem znal.

Letmo pozdravil, nedovolil starému učiteli ani otevřít ústa, neztrácel čas objímáním a vrhl se na starce s ironickými projevy díků. Uštěpačně poděkoval starému učiteli za ono nadlidské úsilí, které údajně musei Sergej Pavlovič vynaložit, aby rozmísťovací komisi přesvědčil, že má abiturienta Abalkina poslat nikoli na fakultu zoopsychologie, kam se tento abiturient z hlouposti a nezkušenosti chystal zapsat, ale do školy progresorů, kteréžto úsilí bylo pak korunováno skvělým úspěchem, protože připravilo Lvu Abalkinovi pro všechna další léta klidný a šťastný život.

Ohromený stařec pochopitelně za tak drzé překroucení pravdy vlepil svému bývalému žákovi pohlavek. Když ho tímto způsobem patřičně umlčel a získal jeho pozornost, klidně mu vysvětlil, že všechno bylo obráceně. Že právě on, S. P. Fedosejev, navrhoval Lva Abalkina na zoopsychologii, jeho přijetí projednal na fakultě a rozmisťovací komisi předložil příslušné doporučení. Že právě on, S. P. Fedosejev, když se dozvěděl o rozhodnutí komise, které mu připadalo nesmyslné, protestoval ústně i písemně a hnal věc až na regionální osvětovou radu. A že právě on, S. P. Fedosejev, byl nakonec předvolán do Eurasijského sektoru, dostal tam do těla jako malý kluk za pokus zmařit bez dostatečných podkladů rozhodnutí rozmisťovací komise („Předložili mi tam závěry čtyř expertů a dokázali nad slunce jasněji, že jsem starý idiot a že pravdu má předseda rozmisťovací komise doktor Serafimovič...").

Na tomto miste se stařec odmlčel.

„A co on na to?“ osmělil se novinář Kammerer.

Stařec smutně zažmoulal rty.

„Ten nekňuba mi políbil ruku a rozběhl se ke svému glyderu.“

Odmlčel jsem se. Pak stařec dodal:

„A teprve v tu chvíli jsem si vzpomněl na vás... Upřímně řečeno, připadalo mi, že už moje slova ani nevnímá... Snad jsem mu o vás měl vyprávět podrobněji, ale v tu chvíli jsem myslel na něco jiného... Nevím proč, ale napadlo mě, že už ho neuvidím...“