Brouk v mravenisti

3. června 78. HLAVÁK ŠTĚKN-ITRČ

Byly asi tři hodiny ráno místního času, nebe bylo zatažené, les hustý, a mně ten noční svět připadal šedivý, plochý a zakalený jako stará fotografie.

Samozřejmě mě postřehl dřív než já jeho a snad pět, možná deset minut šel rovnoběžně se mnou, skryt v hustých křovinách. Když jsem ho konečně postřehl, poznal to téměř v mžiku a vynořil se přede mnou na pěšině.

„Tady jsem,“ prohlásil.

„Vidím.“

„Budeme mluvit tady.“

„Dobrá,“ souhlasil jsem.

Okamžitě si sedl, přesně jako pes, který mluví s pánem — velký, silný pes s obrovskou hlavou a malýma, vztyčenýma trojúhelníkovýma ušima, s velkýma kulatýma očima pod silným čelem. Hlas měl trochu chraptivý a mluvil absolutně bez cizího přízvuku, takže jen krátké úsečné věty a přehnaně výrazná artikulace prozrazovaly, že je cizinec. A ještě něco — táhl od něho pach. Ale ne mokré psiny, jak by se dalo čekat, pach byl spíš neorganického původu, něco jako nahřátá kalafuna. Divný pach, jaký vydává spíš mechanismus než živý tvor. Na Sarakši, jak si vzpomínám, páchli Hlaváči docela jinak.

„Co potřebuješ?“ zeptal se bez okolků.

„Řekli ti, kdo jsem?“

„Ano. Jsi novinář. Píšeš knihu o mém lidu.“

„To není tak docela pravda. Píšu knihu o Lvu Abalkinovi. Znáš ho?“

„Celý můj národ zná Lva Abalkina.“

To byla novinka.

„A co si tvůj národ myslí o Lvu Abalkinovi?“

„Můj národ nic nemyslí o Lvu Abalkinovi. Můj národ ho zná.“

Tak tady asi začínala zase nějaká lingvistická bažina.

„Chtěl jsem se zeptat, jaký vztah má tvůj národ ke Lvu Abalkinovi.“

„Můj národ ho zná. Každý ho zná. Od narození až do smrti.“

Poradil jsem se s novinářem Kammererem a oba jsme usoudili, že toto téma zatím odložíme stranou. Zeptali jsme se:

„Co můžeš povědět o Lvu Abalkinovi?“

„Nic,“ odpověděl Štěkn krátce.

Tak toho jsem se bál nejvíc. Bál jsem se toho, že jsem podvědomě zavrhoval možnost, že by vůbec k takové situaci došlo, takže jsem na ni vůbec nebyl připraven. Byl jsem žalostně v koncích. Štěkn zvedl přední tlapu k tlamě a hlučně si začal cosi vykusovat mezi drápy. Ne po psím způsobu, ale tak, jak to někdy dělávají naše kočky.

Naštěstí jsem se ovládl. Včas jsem si uvědomil, že kdyby tenhle canis sapiens opravdu nechtěl mít se mnou nic společného, jednoduše by se byl setkání vyhnul.

„Vím, že Lev Abalkin je tvůj přítel,“ řekl jsem. „Spolu jste žili, spolu jste pracovali. Hodně pozemšťanů by chtělo vědět, co si myslí o Abalkinovi jeho přítel a spolupracovník Hlavák.“

„Proč?“ zeptal se zase krátce.

„Zkušenosti,“ odpověděl jsem.

„Bezcenné zkušenosti.“

„Žádné zkušenosti nejsou bezcenné.“

Pustil se do druhé tlapy a po chvíli zavrčel nesrozumitelně:

„Klaď konkrétní otázky.“

Chvílí jsem uvažoval.

„Vím, že naposledy jsi s Abalkinem pracoval před patnáctí lety. Pracoval jsi potom s jinými pozemšťany?“

„Pracoval. Hodně.“

„Pocítil jsi nějaký rozdíl?“

Při této otázce jsem samozřejmě neměl na mysli nic zvláštního. Ale Štěkn najednou strnul, pak pomalu spustil tlapu na zem a zvedl velikou hlavu. Oči se mu na okamžik zalily pochmurnou narudlou září. Ale neuplynula ani sekunda a už si zase okusoval drápy.

„Těžko říct,“ zavrčel. „Práce je různá, lidi jsou taky různí. Těžko říct.“

Vyhnul se. Čemu? Na mé nevinné otázce jako by klopýtl. Celou sekundu byl v rozpacích. Nebo je to zase otázka lingvistiky? Vlastně ta lingvistika není špatná věc. Budeme útočit. Přímo.

„Ty ses s ním setkal,“ prohlásil jsem. „On ti znovu nabídl práci. Přijal jsi?“

To mohlo znamenat: Kdyby ses s ním setkal a on ti znovu nabídl práci, přijal bys to? — Ale třeba taky: Ty ses s ním setkal a on (jak jsem se dověděl) tě zval k práci. Souhlasil jsi?... Lingvistika. Připouštím, že to byl dost ubohý manévr, ale co jsem měl dělat?

A lingvistika přece jen nezklamala.

„Nenabízel mi práci,“ odporoval Štěkn.

„Tak o čem jste mluvili?“ podivil jsem se, abych úspěch ještě víc rozvinul.

„O minulosti,“ zabručel. „To nikoho nezajímá.“

„Co myslíš,“ zeptal jsem se a v duchu jsem si z čela stíral pot vyčerpání, „změnil se hodně za těch patnáct let?“

„To taky není zajímavé.“

„Ba ne, to je velmi zajímavé. Já jsem ho nedávno taky viděl a zjistil jsem, že se hodně změnil. Ale já jsem pozemšťan, takže bych rád znal tvůj názor.“

„Můj názor je — ano.“

„Tak vidíš! A v čem se podle tebe změnil?“

„Už ho nezajímají problémy národa Hlaváků.“

„No ne!“ vyhrkl jsem s nepředstíraným údivem. „A se mnou mluvil jedině o Hlavácích...“

Jeho oči se opět rudě rozzářily. Vyložil jsem si to tak, že ho moje slova znovu uvedla do rozpaků.

„Co ti řekl?“ zeptal se Štěkn.

„Přeli jsme se, kdo z pozemšťanů udělal víc pro kontakt s národem Hlaváků.“

„A dál?“

„Dál už nic. Jen tohle.“

„Kdy to bylo?“

„Předevčírem. A z čeho jsi usoudil ty, že už ho nenajímají problémy národa Hlaváků?“

Štěkn najednou prohlásil:

„Ztrácíme čas. Neklaď hloupé otázky. Dávej opravdové otázky.“

„Dobrá. Dávám opravdovou otázku. Kde je teď!?“

„Nevím.“

„Co měl v úmyslu dělat?“

„Nevím.“

„Co ti říkal? Pro mě je důležité každé slovo.“

A tu Štěkn zaujal podivnou, řekl bych nepřirozenou pózu. Usedl na napjatých nohou, natáhl krk a zdola se na mne zadíval. Pak začal rovnoměrně pokyvovat těžkou hlavou zleva doprava a zřetelně vyslovovat:

„Poslouchej pozorně, chápej správně a pamatuj dlouho. Národ Země se nevměšuje do záležitostí národa Hlaváků. Národ Hlaváků se nevměšuje do záležitostí národa Země. Tak tomu bylo, tak tomu je a tak tomu bude. Věc Lva Abalkina je záležitostí národa Země. To už je rozhodnuto. Proto nehledej to, co není. Národ Hlaváků nikdy neposkytne útočiště Lvu Abalkinovi.“

Pozdrav bůh! Vyhrkl jsem:

„On žádal o útočiště? Vás?“

„Řekl jsem pouze, kolik jsem řekl: národ Hlaváků nikdy neposkytne útočiště Lvu Abalkinovi. Nic víc. Pochopils to?“

„Pochopil. Ale tohle mě tak nezajímá. Opakuji otázku: co ti říkal?“

„Odpovím. Ale napřed opakuj to hlavní, co jsem ti řekl.“

„Dobře, zopakuju. Národ Hlaváků se nevměšuje do záležitostí Abalkina a neposkytne mu útočiště. Je to tak?“

„Ano. A to je to hlavní.“

„Teď odpověz na mou otázku.“

„Odpovídám. Zeptal se mě, je-li rozdíl mezi ním a dalšími lidmi, s kterými jsem pracoval. Přesně stejná otázka, jakou jsi mi dal ty.“

Jen domluvil, otočil se a vklouzl do houštiny. Nepohnula se jediná větvička, jediný list. Zmizel.

I ty Štěkne jeden!... Učil jsem ho jazyku a ovládání zásobovací linky. Nehnul jsem se od něho, když prodělával ty své divné nemocí... Snášel jsem jeho odporné manýry, smiřoval jsem se s jeho neomalenými výroky, promíjel jsem mu to, co nepromíjím nikomu na světě... Bude-li to nutné, budu za něho bojovat jako za pozemšťana, jako za sebe sama. Ale co on? To právě nevím... No prosím, Štěkn-Itrč!