Brouk v mravenisti

2. června 78. „OSINKA“. DOKTOR GOANNEK

Od východního břehu vypadala Osinka jako shluk bílých a červených střech utopených v rudozeleném porostu jeřabin. Byl tam ještě úzký proužek pláže a na pohled dřevěné přístaviště, k němuž se přimáčklo stádo různobarevných lodiček. Na celém ozářeném svahu nebylo vidět ani človíčka, jen na molu trůnila, bosé nohy spuštěné dolů, postava v bílém oblečení — kdosi zřejmě chytal ryby, protože se ani nepohnul.

Odhodil jsem šaty na sedadlo a bez zbytečného hluku jsem vstoupil do vody. V jezeře Velje byla báječná voda, čistá a sladká, plavalo se v ní jedna radost.

Když jsem se vyškrábal na molo a začal po vyhřátých prknech poskakovat po jedné noze, abych vytřepal vodu z ucha, muž v bílém se konečně odtrhl od splávku, přes rameno si mě prohlédl a zeptal se se zájmem:

„To jedete z Moskvy takhle jenom v trenýrkách?“

Zase to byl staroch ke stovce, suchý a hubený jako bambusová udíce, jenže v obličeji ne žlutý, spíš zahnědlý, řekl bych dokonce skoro černý. Snad pro kontrast ke svému čistě bílému oblečení. Ale oči měl mladé — drobounké, modravé a šibalské. Oslnivě bílá čepička s obrovitým štítkem proti slunci chránila jeho bezpochyby holou lebku a dodávala mu vzezření vysloužilého žokeje nebo twainovského študenta, který utekl z nedělního vyučování.

„Prý je tady spousta ryb,“ řekl jsem a usedl vedle něho na bobek.

„Lež,“ prohlásil muž. Řekl to stručně. Pádně.

„Prý se tady příjemně tráví čas,“ pokračoval jsem.

„Jak komu,“ řekl muž.

„Jsou tu prý moderní lázně,“ řekl jsem.

„Byly,“ řekl on.

Nevěděl jsem, jak dál. Odmlčeli jsme se.

„Moderní lázně, mladíku,“ spustil muž mentorsky, „tady byly před třemi sezónami. Teď totiž, mladíku, si lidi nedovedou představit dovolenou jinak než s ledovou vodou, s komáry, se syrovým masem a neprostupnými houštinami... Znáte verš: Divoká skaliska — útočiště mé...? No prosím... Tajmyr a Baffinova země, to je dneska jejich... Kosmonaut?“ zeptal se najednou. „Nebo progresor? Etnolog?“

„Kdysi,“ utrousil jsem ze škodolibosti rovněž stručně.

„Já jsem doktor,“ řekl, na tón mého hlasu ani okem nemrkl. „Předpokládám, že nepotřebujete lékaře. Za poslední tři sezóny mě tu málokdo potřeboval. Ovšem zkušenosti dokazují, že pacienti rádi přicházejí v houfu. Zrovna včera mě tady potřebovali. Takže — proč ne dneska? Víte to jistě, že mě nepotřebujete?“

„Jen jako příjemného společníka,“ řekl jsem upřímně.

„Prosím, i za to dík,“ odpověděl ochotně. „V tom případě si půjdeme vypít čaj.“

A šli jsme si dát čaj.

Doktor Goannek obýval rozlehlý dřevěný srub poblíž léčebného pavilónu. Srub byl zařízen vším nepostradatelným. Bylo tu zápraží se sloupkovým zábradlíčkem, vyřezávané šambrány, kohout na hřebeni střechy, ruská ultrazvuková pec s automatickým ovládáním, s šamotovanou vanou a pekelcem, a navíc dvoupodlažní sklep, napojený na zásobovací linku. Vzadu, v hustém porostu kopřiv, stála kabina nulové transportace, dovedně maskovaná jako dřevěný záchůdek.

Čaj se u doktora skládal z ledové řepné polévky, jahelné kaše s dýní a šumivého kvasu s rozinkami. Čaj jako takový v tom nebyl žádný. Doktor Goannek byl hluboce přesvědčen, že požívání silného čaje podporuje tvorbu močových kamenů, zatímco slabý čaj je kulinářský nesmysl.

Doktor Goannek tady byl starousedlíkem, vzal zdejší praxi už před dvanácti sezónami. Zažil Osinku jako podprůměrné lázničky, jakých jsou tisíce, žil tu i v době jejího fantastického rozmachu v době, kdy v balneologii dočasně panoval názor, že jedině mírné pásmo může rekreanta učinit šťastným. Neopustil ji ani nyní, ve chvílích jejího patrně definitivního úpadku.

Letošní sezóna, která začala jako vždy v dubnu, přivedla do Osinky pouze tři lidi.

V půli května tu nějakou dobu pobýval manželský pár absolutně zdravých asenizátorů, kteří právě dorazili ze severního Atlantiku, kde se prohrabovali obrovskými haldami radioaktivního odpadu. Tato dvojice — černoch a Malajka — si spletla polokoule a přijela si sem zalyžařit. Pár dní se toulali po okolních lesích, jedné krásné noci zmizeli neznámo kam a teprve za týden od nich přišel telegram z Malvínských ostrovů s příslušnými omluvami.

A pak včera ráno se v Osince zničehonic objevil nějaký podivný mladík. Proč podivný? Především je záhada, jak se sem dostal. Nepřijel po zemi ani nepřiletěl vzduchem — na to může doktor Goannek vzhledem ke své nespavosti a jemnému sluchu přísahat. Nepřišel ani pěšky — nevypadal jako člověk, který cestuje pěšky. Pěší turisty doktor Goannek neomylně pozná podle vůně. Zbývala nulová transportace. Ale jak známo, v posledních několika dnech nulová spojení zlobí v důsledku fluktuace neutrinového pole, takže dostat se nulovou transportací do Osinky bylo možné jedině omylem. Přitom se však vnucuje otázka: jestliže se ten mladík dostal do Osinky čirou náhodou, proč se okamžitě rozběhl za doktorem Goannkem, jako by právě po něm celý život toužil?

Tato poslední okolnost připadala turistovi Kammererovi cestujícímu v trenýrkách poněkud mlhavá a doktor Goannek ji neváhal patřičně rozvinout. Podivný mladík nepotřeboval konkrétně doktora Goannka osobně. Potřeboval jakéhokoli doktora, ale zato co nejdříve, Stěžoval si totiž na nervové vyčerpání, kteréžto nervové vyčerpání bylo u něho skutečně zjištěno, a to v takové míře, že tak zkušený lékař, jako je doktor Goannek, považoval za nezbytné provést bez odkladu všestranné a důkladné vyšetření, které naštěstí neobjevilo žádné patologické příznaky. Je pozoruhodné, že tato příznivá diagnóza zapůsobila na mladíka vysloveně léčivě. Přímo před očima se rozzářil a již po dvou či třech, hodinách přijímal návštěvy, jako by se nechumelilo.

Ne, ne, ti hosté dorazili normálně — na standardním glyderu... Vlastně ne hosté, jenom jedna návštěvnice. A to je správné. Pro mladého muže neexistuje a nemůže existovat užitečnější psychoterapie než okouzlující mladá žena. V bohaté praxi doktora Goannka docházelo k analogickým případům dosti často. Tak například... Doktor Goannek uvedl příklad číslo jedna. Nebo třeba... Doktor Goannek uvedl příklad číslo dva. Ostatně i pro mladé ženy je nejlepší psychoterapií... A doktor Goannek uvedl příklad číslo tři, čtyři, pět.

Aby se nenechal zahanbit, uvedl turista Kammerer na oplátku příklad z vlastní zkušeností, kdy jako progresor byl jednou rovněž na pokraji nervového vyčerpání, ale tento ubohý a nepovedený příklad doktor Goannek pobouřeně odmítl. U progresorů je to totiž všechno jinak — mnohem složitější a v jistém smyslu naopak mnohem jednodušší. Tak či onak, doktor Goannek by si nikdy nedovolil bez konzultace s odborníkem použít u podivného mladíka jakýchkoli psychoterapeutických prostředků, kdyby tento mladík byl progresorem...

Ovšem ten podivný mladík progresorem nebyl, samozřejmě. Mezi námi, ten by se progresorem nikdy nemohl stát — nemá pro to vhodnou nervovou strukturu. Ne, progresorem nebyl, spíš hercem nebo malířem, kterého postihl velký tvůrčí neúspěch. Nebyl to první ani desátý případ v bohaté praxi doktora Goannka. To jednou... A doktor Goannek začal chrlit případy, jeden krásnější než druhý, a nahrazoval v nich skutečná jména různými XY, Alfami, Betami... Turista Kammerer, bývalý progresor a člověk poněkud neomaleného chování, dost neuctivě přerušil toto poučné vyprávění a prohlásil, že pokud jde o něho, nikdy v životě by nechtěl žít v jedněch lázních s polobláznivým hercem. Byla to neuvážená poznámka a turistu Kammerera přišla hodně draho. Především bylo prozkoumáno slovo „polobláznivý“, na padrť rozdrceno a smeteno jakožto výraz z lékařského hlediska negramotný a navíc vulgární. Teprve pak doktor Goannek s notnou dávkou jedovatosti v hlase prohlásil, že zmíněný polobláznivý herec patrně předem vytušil vpád bývalého progresora Kammerera a veškeré potíže s tím spojené, sám odmítl sdílet s ním společné lázně a hned ráno prvním vhodným glyderem odletěl. Přitom natolik spěchal, aby se vyhnul setkání s turistou Kammererem, že se s doktorem Goannkem nestačil ani rozloučit.

Bývalý progresor Kammerer jedovatost jako by ani nevnímal. Bral všechno za bernou minci a vyjádřil uspokojení nad tím, že lázně jsou prosty nervově vyčerpaných umělců, takže je nyní možno bez překážek a podle vlastního vkusu si vybrat vhodné ubytování.

„Kde bydlel ten neurastenik?“ zeptal se bez okolků a hned na vysvětlenou dodal: „To proto, abych tam zbytečně nechodil.“

Tento rozhovor probíhal již na zápraží se sloupkovým zábradlím. Poněkud šokovaný doktor ukázal mlčky na malebnou chaloupku s velkou modrou šestkou, stojící trochu odděleně od ostatních budov přímo nad svahem.

„Výborně,“ prohlásil turista Kammerer. „Takže tam nepůjdeme. Ale vypravíme se spolu nejdřív tamhle. Líbí se mi, že tam jsou jeřabiny o něco hustší...“

Bylo mimo jakoukoli pochybnost, že mimořádně sdílný doktor Goannek má v úmyslu nabídnout a v případě odporu vnutit svou osobu jako poradce a průvodce po Osinku. Ovšem turista a bývalý progresor Kammerer mu teď připadal přespříliš neomalený a hrubý.

„Samosebou,“ řekl suše. „Radím vám jít po téhle pěšině. Najděte si chatu číslo dvanáct. Mě laskavě omluvte. Víte, mám ve zvyku po čaji odpočívat v houpací síti...“

Určitě by byl stačil jeden jediný lítostivý pohled, aby se doktor Goannek okamžitě ustrnul a porušil své zvyklosti ve jménu pohostinnosti. Proto si hrubý a vulgární Kammerer honem pospíšil zasadit poslední ránu.

„Hr-romský stáří,“ pronesl soucitně — a bylo to.

Pln mlčenlivého pobouření zamířil doktor Goannek ke své houpací síti a já vklouzl do houští jeřabin, obešel léčebný pavilón a šikmo po svahu zamířil k neurastenikovu srubu.