Brouk v mravenisti

4. června 78. DOVRŠENÍ OPERACE

Když Lev Abalkin vyšel z budovy Komkonu-2, vydal se pomalu, bezstarostným krokem ulicí Rudých javorů, vstoupil do kabiny pouličního videofonu a s kýmsi hovořil. Rozhovor trval něco přes dvě minuty, načež Lev Abalkin stejně pomalu, s rukama založenýma za zády zahnul na bulvár a usadil se na lavičce vedle pomníku s bustou Strogova.

Nedělal jsem si samozřejmě žádné iluze, že se mi podařilo zůstat nezpozorován. On určitě věděl, že ho nespouštím z očí, a zřejmě už měl promyšleno, Jak se mě v případě potřeby zbaví. Ale to mě netrápilo. V hlavě mi ležel Admirál. Nechápal jsem, co má za lubem.

Bože na nebi, řekl jsem si zmateně, vždyť on ho chce zabít. Abalkin si tady sedí, a za hodinu ho Admirál zabije. To je přece jasné jako facka. Vždyť Admirál právě proto na něho čeká v muzeu, aby tento film zhlédl až dokonce, aby pochopil a na vlastní oči spatřil, jak to všechno probíhá, jak si automat Poutníků hledá cestu, jak nachází jantaritové pouzdro (očima? čichem? šestým smyslem?), jak toto pouzdro otevírá, jak vyndává svůj detonátor, co se chystá s detonátorem udělat... jen chystá, nic víc, protože v tomto okamžiku stiskne Admirál spoušť, dál už se riskovat nedá. A řekl jsem si: Tak to ne, tohle se nestane.

Nedá se říci, že bych byl do detailu promyslel všechny důsledky svého rozhodnutí. Mám-li být upřímný, nepromýšlel jsem je vůbec. Vkročil jsem do aleje a zamířil k Abalkinovi. Když jsem k němu přistoupil, pohlédl na mě úkosem a odvrátil se. Sedl jsem si vedle něho.

„Ljovo,“ řekl jsem, „odejděte odtud. A hned.“

„Myslím, že jsem žádal, abyste mě nechali na pokoji,“ řekl původním tichým a bezbarvým hlasem.

„Nenechají vás na pokoji. Dospělo to už příliš daleko. Pro nás už nejste Ljova Abalkin. Ten už neexistuje. Vy jste pro nás automat Poutníků.“

„A vy jste pro mě banda idiotů šílících strachy.“

„Připouštím,“ řekl jsem. „Ale právě proto byste měl odtud zmizet. Leťte na Pandoru, žijte tam několik měsíců a dokažte jim, že v sobě nenosíte žádný program.“

„Ale proč?“ zeptal se. „Proč já bych měl někomu něco dokazovat? Abyste věděl, to je ponižující.“

„Ljovo,“ přesvědčoval jsem, „kdybyste se setkal s přestrašenými dětmi, bylo by pro vás ponižující chvilku hopsat a dělat legraci, abyste je uklidnil?“

Poprvé se mi podíval přímo do očí. Díval se dlouho, téměř bez mrkání, a já pochopil, že mi nevěří jediné slovo. Vedle něho seděl idiot šílící strachy a usilovně lhal, aby ho opět zahnal na okraj vesmíru, ale teď už navždycky, teď už bez naděje na návrat.

„Nemá to cenu,“ pravil. „Přestaňte žvanit a nechte mě na pokoji. Musím jít.“ Ohleduplně rozehnal veverky a vstal. I já jsem se zvedl.

„Ljovo,“ řekl jsem. „Zabijou vás.“

„To není tak jednoduchá věc,“ řekl a vykročil alejí.

Vydal jsem se vedle něho. A pořád jsem mluvil. Žvanil jsem nějaké nesmysly o tom, že tohle není případ, kdy si člověk může dovolit se urážet, že je hloupé riskovat život jenom kvůli hrdosti, že by se měl snažit ty staříky pochopit — žijou přece už čtyřicet let jako na jehlách... Buď mlčel, nebo odpovídal jízlivými narážkami. Několikrát se dokonce usmál, moje chování ho patrně pobavilo. Došli jsme na konec aleje a zahnuli do Šeříkové ulice. Mířili jsme na náměstí Hvězda.

Po ulicích už chodilo poměrně dost lidí. To se mi nehodilo do plánu, ale na druhou stranu to tak moc nevadilo. Člověku se přece může udělat na ulici nevolno a v takových případech musí někdo dopravit občana, který ztratil vědomí, k nejbližšímu lékaři... Zavezu ho na náš raketodrom, není to daleko, ještě než se stačí vzpamatovat. Tam jsou kdykoli k dispozici dva nebo tři dozorčí „přízraky“. Zavolám tam Glumovovou a všichni tři zaletíme na Zelenou Růženu, do mého starého tábora. Cestou jí všechno vysvětlím, kašlu na tajemství osobnosti Lva Abalkina... Tak. Tamhle při chodníku stojí volný glyder. Přesně to, co potřebuji...

Když jsem přišel k sobě, spočívala moje hlava v teplém klíně jakési starší ženy, připadal jsem si jako na dně hluboké studny, shora na mě hleděly cizí znepokojené obličeje, kdosi vykřikoval, aby se lidí tolik nemačkali a dopřáli mi víc vzduchu, pak zase mi někdo jiný starostlivě strkal k nosu jedovatě páchnoucí ampulku a jakýsi rozvážný hlas říkal, že není důvodu se vzrušovat — člověku se přece může udělat na ulicí nevolno.

Moje tělo mi připadalo jako důkladně nafouknutý balón, který se s tichým bzučením pohupuje nízko nad zemí. Nic mě nebolelo. Podle všeho jsem chytil docela obyčejný direkt shora, v nezvyklé pozici.

„Je to dobré, už se probral, bude to v pořádku...“

„Ležte, prosím, ležte, jen se vám udělalo zle.“

„Hned tu bude doktor. Váš přítel pro něho běžel.“

Sedl jsem si. Podepírali mě v ramenou. V útrobách mí pořád ještě zvonilo, ale hlavu jsem měl naprosto jasnou. Potřeboval jsem vstát, ale zatím to nebylo v mých silách. Mezi spletí nohou a těl, která mě obklopovala, jsem viděl, že glyder zmizel. A stejně nedokázal Abalkin dotáhnout věc do konce. Stačilo, aby udeřil o dva centimetry víc doleva, a nebyl bych se probral dřív než večer. Buď se špatně trefil, nebo se u mne v posledním okamžiku objevil obranný reflex ...

Se svištivým zašuměním se opodál snesl glyder, vyskočil z něho vyzáblý muž a prodíral se davem s otázkami: „Co se tady stalo? Já jsem lékař! Co se děje?“

Najednou jsem pocítil příliv sil! Vyskočil jsem, popadl ho za rukáv, přistrčil ke starší ženě, která mi ještě před chvílí držela hlavu a pořád ještě klečela.

„Té ženě je špatně, pomozte jí...“

Jazyk se mi nechtěl hýbat. Za ohromeného ticha jsem se prodral ke glyderu, převalil se přes okraj na sedadlo a zapnul motor. Ještě jsem zaslechl udivený, protestující výkřik: „No dovolte!“ a v tu chvíli se přede mnou otevřelo náměstí Hvězda zalité jarním sluncem.

Všechno to bylo jako v opakovaném snu. Jako před šesti hodinami. Utíkal jsem z jednoho sálu do druhého, z jedné chodby do druhé, kličkoval jsem mezi stojany a vitrínami, mezi sochami a maketami připomínajícími nesmyslné mechanismy, mezi mechanismy a přístroji, připomínajícími obludné sochy, jedině že nyní bylo všechno ozářeno jasným světlem a já byl sám, nohy se mi podlamovaly, a nebál jsem se, že přijdu pozdě, protože jsem byl přesvědčen, že už je stejně pozdě.

Práskl výstřel. Nepříliš hlasitý, suchý výstřel z pistole. Zakopl jsem na rovině. Hotovo. Konec. Z posledních sil jsem se znovu rozběhl. Vpravo přede mnou se mezí bizarními tvary mihla postava v bílém plášti. Gríša Serosovin, nazývaný Voloďa. Taky pozdě.

Třeskly ještě dva výstřely, těsně po sobě... Ljovo, zabijou vás. — To není tak jednoduchá věc.... Vrazili jsme do kabinetu Maji Glumovové současně — Gríša i já. Lev Abalkin ležel uprostřed kabinetu na zádech. A Admirál, obrovitý, trochu nahrbený, s pistolí v odtažené ruce, se k němu opatrně blížil drobnými krůčky. A z druhé strany, přidržujíc se oběma rukama okraje stolu, se k Abalkinovi sunula Maja Glumovová.

Měla nehybný, naprosto lhostejný obličej, její oči se hrozivě, nepřirozeně sbíhaly u kořene nosu.

Šafránová pleš a mírně povislá Admirálova tvář obrácená ke mně byla poseta velkými krůpějemi potu. Vznášela se štiplavá, nakyslá, nemístná vůně spáleného střelného prachu. A bylo ticho.

Lev Abalkin ještě žil. Prsty jeho pravé ruky bezmocně a tvrdošíjně hrabaly po podlaze, jako by se snažily dosáhnout na kotouč detonátoru ležící pouze centimetr od nich. Na kotouč detonátoru označený snad stylizovaným písmenem ?, snad japonským hieroglyfem sandžu. Přistoupil jsem k Abalkinovi a usedl vedle něho na bobek. (Admirál na mě varovně houkl.) Abalkin hleděl skelnatýma očima do stropu. Obličej měl posetý šedými skvrnami, ústa potřísněna krví. Sáhl Jsem mu na rameno. Zkrvavené rty se pohnuly a Abalkin pronesl: „U dveří stála zvířátka malá...“

„Ljovo,“ promluvil jsem.

„U dveří stála zvířátka malá,“ opakoval umíněně. „U dveří stála…“

Teprve v tu chvíli Maja Toivovna vykřikla.