Brouk v mravenisti

3. června 78. ADMIRÁL JE SPOKOJEN

Velice zajímavé!“ řekl Admirál, když jsem dokončil hlášení. „Dobře jsi udělal, Maku, že jsi trval na návštěvě toho zvěřince.“

„Nechápu,“ poznamenal jsem a vztekle jsem si odtrhával žebrácké knoflíky od mokrých nohavic. „Vy v tom vidíte nějaký smysl?“

„Ano.“

Vyvalil jsem na něho očí.

„Vy vážně připouštíte, že Lev Abalkin mohl žádat o útočiště?“

„Ne, to nepřipouštím.“

„Tak o jakém smyslu mluvíte? Nebo je to zase kámen do křoví?“

„Možná. Ale o to nejde. Není důležité, co sledoval Lev Abalkin. Důležitá je reakce Hlaváků. Mimochodem, ty si s tím nelam hlavu. Přivezl jsi mi důležitou informaci. A za tu ti děkuju. Jsem spokojen. Buď taky spokojen.“

Znovu jsem se dal do oškubávání žebráckých knoflíků. Marná sláva, byl skutečně spokojen. Jeho zelené oči přímo svítily, bylo to vidět i v pološeru kanceláře. Zrovna takhle se díval kdysi dávno, kdy já jako veselý mladíček jsem mu udýchaně hlásil, že Tichošlápek Prešt byl konečně dopaden při činu a sedí dole ve voze s roubíkem v ústech, schopen okamžitého použití. To já jsem Tichošlápka dopadl, ale ještě jsem si neuvědomoval to, co výborně chápal Poutník — že je konec sabotážím a vlaky s obilím mohou hned zítra vyrazit k hlavnímu městu...

I nyní si nejspíš jasně uvědomil něco, o čem já neměl tušení, ale já na rozdíl od něho nepociťoval ani nejmenší uspokojení. Nikoho jsem nezatkl, nikdo nečekal na, výslech s roubíkem v ústech, jen jakýsi záhadný člověk s pokaňhaným osudem pobíhal po rozlehlé, vlídné zeměkouli, pobíhal z místa na místo, pobíhal jako pronásledovaná zvěř, ale přitom sám pronásledoval všechny, s kým se setkal, vztekem a urážkami, zrazoval a sám se stával obětí zrady...

„Připomínám ti to ještě jednou, Maku,“ řekl najednou Admirál potichu. „Je nebezpečný. O to nebezpečnější, že o tom sám neví.“

„Tak kdo to k sakru je?“ zeptal jsem se. „Pomatený android?“

„Na androida by neplatilo tajemství osobnosti,“ řekl Admirál. „Nerozptyluj se.“

Zastrčil jsem bodláky do kapsy bundy a usedl rovněž.

„Teď můžeš jít domů,“ řekl Admirál. „Do devatenácti nula nula máš volno. Pak se drž někde nablízku, na území města, a čekej, zavolám tě. Není vyloučeno, že se dnes v noci pokusí proniknout do muzea. V tom případě ho sbalíme.“

„Dobře,“ souhlasil jsem bez nejmenšího nadšení. Přejel mě neskrývaně hodnotícím pohledem. „Doufám, že jsi ve formě,“ poznamenal. „Zatýkat ho budeme spolu, ale já už jsem na takové kousky drobet starý.“