1. června 78. UČITEL LVA ABALKINA


Mé obavy byly zbytečné. Komárská stála na vysokém srázu přímo nad vodou, ze všech stran přístupná větru a žádní komáři tam nebyli.

Domácí pán mě přivítal bez údivu a poměrně přívětivě. Usadili jsme se na verandě v proutěných křeslech u oválného starožitného stolku, na němž stála miska s čerstvě natrhanými malinami, džbán s mlékem a několik sklenic.

Znovu jsem se omluvil za svůj vpád a znovu byly moje omluvy přijaty mlčenlivým přikývnutím. Díval se na mě v klidném očekávání, jakoby lhostejně, jeho obličej byl skoro nehybný, jako ostatně u většiny těchto starců, kteří si i po stovce uchovávají jasnou hlavu a fyzickou odolnost. Obličej měl hranatý, do hněda opálený, téměř bez vrásek, s velkým hustým obočím, trčícím nad očima jako štítky proti slunci. Legrační bylo, že pravé obočí měl černé jako uhel, levé pak docela bílé — opravdu bílé, ne šedivé.

Obřadně jsem se představil a vyložil svou legendu. Byl jsem podle ní novinář, zaměřením zoopsycholog a nyní shromažďuji materiál ke knize o kontaktech člověka s Hlaváky. Asi budete vědět, řekl jsem, že váš žák Lev Vjačeslavovič Abalkin sehrál v těchto kontaktech významnou roli. Kdysi jsem se s ním také znal, ale to už je dávno, od té doby jsme styky neobnovili. Nyní jsem ho chtěl vyhledat, ale v Komkonu mí řekli, že Lev Vjačeslavovič není na Zemi a vůbec se neví, kdy se vrátí. A já bych se tak rád dověděl co nejvíc o jeho dětství, jak to všechno u něho začínalo, proč právě tak a ne jinak — prostě vývoj badatelovy psychologie, to mě zajímá především. Jeho pečovatel už bohužel nežije, Abalkinovy přátele neznám, zato však mám možnost pohovořit si s vámi, jeho učitelem. Osobně jsem přesvědčen, že v člověku všechno začíná v dětství, a to v nejútlejším dětství, a že v něm má významnou úlohu škola a učitel...

Abych se přiznal, celou tu dobu ve mně doutnala jiskřička naděje, že hned na počátku mého lhaní mě Sergej Pavlovič přeruší výkřikem: Ale počkejte! Zrovna včera u mne Lev byl! — Jenomže nikdo mě nepřerušoval a já musel všechno dopovídat až do konce, vyříkat s moudrým výrazem svoje ukvapené soudy, že tvůrčí osobnost se formuje v dětství, právě v dětství, nikoli v mládí nebo jinošství, tím méně pak ve zralém věku, a že se doslova formuje, ne že by se jen tak obyčejně vytvářela nebo rodila... Ale nejen to, když jsem byl v koncích a bezradně umlkl, stařík ještě dlouhou dobu nic neříkal, načež se mě zeptal, kdo to jsou ti Hlaváči.

To mě doopravdy překvapilo. Jak vidět, neobtěžoval se Lev Abalkin pochlubit se učiteli svými úspěchy! Tedy to už musí být člověk vrcholně nesdílný a uzavřený, nepochlubí-li se svými úspěchy ani učiteli!

Ochotně jsem vysvětlil, že Hlaváči jsou rozumná kynoidní rasa, vzniklá na planetě Sarakš v důsledku radikálních mutací.

„Kynoidové? Takže psi?“

„Ano. Rozumní psovití. Mají veliké hlavy, odtud název Hlaváči.“

„Takže Ljova se zabývá psovitými... Přece dosáhl svého...“

Namítl jsem, že vůbec nevím, čím se Ljova zabývá nyní, ale před dvaceti lety se Hlaváky zabýval, a to s velkým úspěchem.

„Vždycky měl rád zvířata,“ řekl Sergej Pavlovič. „Byl jsem přesvědčen, že by se měl stát zoopsychologem. Když ho rozmísťovací komise poslala do školy progresorů, protestoval jsem ze všech sil, ale nedali na mě... Ovšem tahle záležitost byla mnohem složitější. Možná kdybych nebyl protestoval...“

Odmlčel se a nalil mi do sklenice mléko. Ovládá se, ohromně se ovládá. Žádné výkřiky, žádné „Ljova! Bože! To byl báječný chlapec!“ Je ovšem docela možné, že Ljova nebyl báječný chlapec ...

„Tak co konkrétně byste se chtěl ode mne dovědět?“ zeptal se Sergej Pavlovič.

„Všechno!“ odpověděl jsem rychle. „Jaký byl. Co ho zajímalo. S kým se přátelil. Čím vynikal ve škole. Všechno, co si pamatujete.“

„Dobrá,“ řekl Sergej Pavlovič bez zvláštního nadšení. „Zkusím to.“

Lev Abalkin byl uzavřený chlapec. Od útlého dětství. To byl první nápadný povahový rys. Ovšem tato uzavřenost nevyplývala z pocitu méněcennosti, z vědomí zranitelnosti nebo nevíry v sebe. Spíš to byla uzavřenost neustále zaměstnaného člověka. Jako by nechtěl ztrácet čas s okolními lidmi, protože byl neustále a hluboce zaneprázdněn vlastním světem. Vypadalo to, že ten jeho svět se skládá, stručně řečeno, z něho samotného a všeho živého kolem — s výjimkou lidí. Mezi dětmi to není jev příliš vzácný, ale on měl k tomu přímo talent. A co bylo nejpřekvapivější — při vší své uzavřenosti velmi ochotně a doslova s potěšením vystupoval ve všech soutěžích a ve školním divadle. Zejména v divadle. Ovšem — vždycky sólově. Účinkovat v hrách kategoricky odmítal. Obvykle přednášel, dokonce i s nadšením zpíval, oči se mu přitom nezvykle blyštěly, jako by se na pódiu ukazoval v pravé podobě, ale jen sestoupil mezi diváky, byl opět sám sebou — vyhýbavým, mlčenlivým, nepřístupným. A takovým byl nejen ve styku s učitelem, ale i se spolužáky, takže se nedalo určit, v čem je příčina. Dá se pouze předpokládat, že jeho nadání pro styk s živou přírodou natolik převyšovalo ostatní hnutí jeho duše, že spolužáci a vůbec všichni lidé, kteří ho obklopovali, ho jednoduše nezajímali. Ve skutečnosti to ovšem bylo mnohem složitější - jeho uzavřenost, jeho pohrouženost do vlastního světa byla výsledkem tisíce mikroudálostí, které zůstaly učitelovu zraku utajeny. Učitel si vzpomněl třeba na takovou scénku: po vydatném dešti chodil Ljova po pěšinách parku, sbíral na nich žížaly a házel je zpátky do trávy. Klukům to připadalo směšné a našli se mezi nimi i takoví, kteří se dovedli nejen smát, ale i krutě zesměšňovat. Učitel se beze slova připojil k Ljovovi a sbíral žížaly s ním...

„Ale obávám se, že mi nevěřil. Asi sotva se mi podařilo ho přesvědčit, že mi skutečně leží na srdci osud žížal. Měl ještě jednu pozoruhodnou vlastnost — absolutní čestnost. Nevzpomínám si na jediný případ, kdy by zalhal. Dokonce ani ve věku, kdy děti lžou ochotně a nesmyslně, kdy jim lhaní přináší čisté, nezištné potěšení. Ale on nelhal. A nejen to — pohrdal těmi, kteří lhali. I když lhali nezištně, jen tak pro zajímavost. Mám dojem, že se v jeho životě musel vyskytnout nějaký případ, kdy poprvé s hrůzou a odporem pochopil, že lidé dokážou říkat nepravdu. Ale ani tento okamžik jsem nezaregistroval... Jenže tohle vy asi nepotřebujete. Pro vás bude mnohem zajímavější dovědět se, jak se z něho vyklubával budoucí zoopsycholog...“

A Sergej Pavlovič začal vyprávět, jak se ze Lva Abalkina vyklubával zoopsycholog.

Kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Naslouchal jsem, tvářil jsem se neobyčejně soustředěně, na patřičných místech jsem připojoval „Ale jděte!“, jednou jsem si dokonce dovolil vulgární výkřik: „Hrom do toho, tohle je přesně to, co potřebuju!“ Jsou momenty, kdy své povolání nenávidím.

Pak jsem se zeptal:

„Takže přátel měl dost málo?“

„Přátele neměl žádné,“ řekl Sergej Pavlovič. „Neviděl jsem se s ním od chvíle, kdy dokončil školu, ale ostatní žáci z jeho skupiny mi říkali, že se s nimi taky nestýká. Neradi o tom hovoří, ale vyrozuměl jsem, že on se schůzkám jednoduše vyhýbal.“

A najednou to z něho vyjelo.

„Proč vás zajímá zrovna Lev? Já jsem připravil do života sto dvaasedmdesát lidí. Proč z těch všech potřebujete právě Lva? Pochopte, já ho nepovažuju za svého žáka! Ani nemohu! Je to můj neúspěch! Jediný můj neúspěch. Hned od prvního dne a pak to trvalo deset let, jsem se snažil navázat s ním kontakt, spojit se s ním aspoň slaboučkou nitkou. Myslel jsem na něho desetkrát víc než na kteréhokoli jiného svého žáka. Mohl jsem se rozkrájet, ale všechno, doslova všechno, co jsem podnikal, končilo špatně...“

„Sergeji Pavloviči!“ řekl jsem. „Co to povídáte? Abalkin je skvělý specialista, vědec vysoké třídy, já osobně jsem se s ním setkal...“

„Co si o něm myslíte?“

„Pozoruhodný chlapec, nadšenec... To bylo právě při první expedici k Hlavákům. Všichni ho tam vysoko hodnotili, sám Komov do něho vkládal nesmírné naděje... a ty se potvrdily, ty naděje, nezapomínejte na to!“

„Mám výborné maliny,“ řekl učitel. „První maliny v celém kraji. Ochutnejte, prosím...“

Zarazil jsem se a vzal si od něho misku s malinami.

„Hlaváči,“ pokračoval Sergej Pavlovič trpce, „možná, možná. Nemyslete si, já taky vím, že je nadaný. Jenomže na tom nemám žádnou zásluhu...“

Chvíli jsme mlčky jedli maliny a zapíjeli je mlékem. Vycítil jsem, že Sergej Pavlovič v nejbližším okamžiku převede řeč na mě. Zjevně už neměl chuť mluvit o Abalkinovi a obyčejná zdvořilost vyžadovala, aby se prohodilo taky pár slov o mně. Proto jsem rychle řekl:

„Moc vám děkuji, Sergeji Pavloviči. Poskytl jste mi spoustu zajímavého materiálu. Jenom je škoda, že Ljova neměl žádné přátele. Moc jsem doufal, že vyhledám nějakého jeho kamaráda.“

„Jestli chcete, můžu vám vyjmenovat jeho spolužáky...“ Odmlčel se a pak najednou řekl: „Víte co? Zkuste najít Maju Glumovovou.“

Výraz jeho obličeje mě ohromil. Bylo vyloučeno představit si, na co si právě nyní vzpomněl, jaké asociace mu proběhly hlavou v souvislosti s tímto jménem, ale dalo se předpokládat, že byly velmi nepříjemné. Na tvářích mu dokonce naskočily rudohnědé skvrny,

„Kamarádka ze školy?“ zeptal jsem se, abych zakryl rozpaky.

„Ne,“ odpověděl učitel. „Totiž — chodila do naší školy, samozřejmě. Maja Glumovová. Myslím, že se pak stala historičkou.“


Загрузка...