Brouk v mravenisti

3. června 78. STRÁŽNICE NA ŘECE TELONU

Neviditelná řeka hučela uprostřed šumění deště někde hodně blízko pod svahem, zatímco přímo přede mnou se blyštěl mokrotou lehký kovový most, nad nímž zářila velká tabule: ÚZEM! NÁRODA HLAVÁKŮ. Byl to poněkud zvláštní pohled na most, který se zvedal přímo z vysoké trávy — nevedla k němu žádná cesta, ani sebemenší pěšinka. Pár kroků přede mnou svítilo osamělé okénko kulatého přízemního stavení kasárenského nebo kasematového typu. Dýchl z něho na mé nezapomenutelný Sarakš — pach rezivého železa, zdechlin, číhající smrtí. Divná místa najde člověk na naší Zemi. Mohlo by se zdát, že je tady doma, všechno tu zná, všechno je tu obvyklé a milé, ale omyl — dříve či později určitě narazí na něco neslýchaného... No nic. Co si o tomto stavení myslí novinář Kammerer? Ó! Tak on už na ně má docela jasný názor!

Novinář Kammerer nahmatal v zaoblené stěně dveře, odhodlaně je otevřel a octl se v klenuté místnosti, kde nebylo nic než stůl, za nímž seděl s bradou podepřenou pěstmi dlouhovlasý mladík, kudrnami a něžným oválným obličejem připomínající Alexandra Bloka, oblečeného díky své výstřední fantazii do křiklavého, pestrého mexického ponča. Mladíkovy tmavě modré oči přejely novináře Kammerera trochu unaveným pohledem, v němž nebylo ani zrnko zájmu.

„Teda máte tu architekturu, to vám povím!“ prohlásil novinář Kammerer a otřepával si z ramen dešťové kapky.

„Jim se to líbí,“ odtušil lhostejně Alexandr B. a ani se nehnul.

„To snad není možné,“ pronesl novinář Kammerer sarkasticky a rozhlédl se, na co by si sedl.

Žádná volná židle v místnosti nebyla, stejně jako žádné křeslo, pohovka, lehátko nebo lavice. Novinář Kammerer pohlédl na Alexandra B. Alexandr B. na něho hleděl s neměnnou lhostejností a nejevil nejmenší snahu být milý nebo aspoň slušný. Bylo to zvláštní. Vlastně nezvyklé. Ale bylo znát, že tady je to naprosto v pořádku.

Novinář Kammerer už chtěl otevřít ústa, aby se představil, když tu náhle Alexandr B. s jakousi znavenou odevzdaností sklopil dlouhé řasy k bledým lícím a s nacvičenou procítěností přenosného robota začal nazpaměť deklamovat svůj text:

„Drahý příteli! Bohužel jste cestu sem vážil zcela zbytečně. Nenajdete tu nic zajímavého. Všechny pověsti, které vás k nám přivedly, jsou značně přehnané. Teritorium národa Hlaváků nelze v žádném případě brát jako nějaké zábavné či vzdělávací středisko. Hlaváči jsou pozoruhodný, neobyčejně svébytný národ a říkají o sobě: Jsme zvídaví, nikoli zvědaví... Mise Hlaváků zastupuje tu svůj národ jakožto diplomatický orgán a není objektem neoficiálních kontaktů, tím méně pak plané zvědavosti. Vážený příteli! Nejlepší, co teď můžete udělat, je vydat se na zpáteční cestu a důrazně vysvětlit všem svým známým skutečný stav věcí.“

Alexandr B. umlkl a snivě pozvedl řasy. Novinář Kammerer stál pořád ještě před ním, ale mladíka to zřejmě vůbec nepřekvapilo.

„Samozřejmě, než se rozloučíme, zodpovím vám vaše otázky.“

„A vstávat přitom nemusíte?“ zajímal se novinář Kammerer.

V modrých očích zajiskřilo jakési oživení. „Abych řekl pravdu, ano,“ přiznal se Alexandr B. „Ale včera jsem si narazil koleno, ještě teď mě hrozně bolí, takže mi budete muset prominout...“

„Ale ano, rád,“ řekl novinář Kammerer a sedl si na roh stolu. „Vidím, že vás udolali zvědavci...“

„Za dnešní službu jste již šestá skupina.“

„Já jsem sám — jako kůl v plotě.“

„Skupina Je termín účetnický,“ vysvětlil Alexandr B. a stále víc ožíval. „Jako třeba bedna. Bedna konzerv. Štůček plátna. Nebo krabice bonbónů. Může se přece stát, že v té krabici zůstal jenom jeden bonbón — jako kůl v plotě.“

„Vaše vysvětlení mě plně uspokojilo,“ řekl novinář Kammerer. „Ale já nejsem zvědavec. Přišel jsem služebně.“

„Osmdesát tři procenta všech part,“ reagoval Alexandr B. okamžitě, „sem přicházejí ze služebních důvodů. Poslední skupina, skládající se z pěti jedinců, včetně nezletilých dětí a psa, se tu chtěla domluvit s vedoucími činiteli mise o možnosti dostávat lekce z jazyka Hlaváků. Ale v drtivé většině případů to jsou sběratelé xenofolklóru. Snobská móda! Všichni sbírají xenofolklór! Já ho taky sbírám. Jenomže Hlaváči žádný folklór nemají. To je bluf! Vtipálek Long Müller vydal brožurku na způsob Ossiana a všichni se zbláznili... ‚Ó stromy huňaté, tisíciocasé, ukryvší dumy své teskné v hebkých a teplých pních! Tisíce tisíců ocasů zdobí vás, leč hlava ni jediná!‘ Přitom Hlaváči vůbec nemají výraz pro ocas! Ocas je u nich orgánem orientace, takže v adekvátním překladu to není ocas, ale něco jako kompas... ‚Ó stromy tisícikompasové...‘ Ale jak vidím, vy nejste folklorista.“

„Ne,“ přiznal se novinář Kammerer poctivě. „Něco mnohem horšího. Novinář.“

„Píšete o Hlaváčích knihu?“

„V jistém smyslu. Proč?“

„Nic, jen tak. Prosím. Nejste první ani poslední. Už jste Hlaváky někdy viděl?“

„Ano, samozřejmě.“

„Na obrazovce?“

„Ne. Já jsem je totiž objevil na Sarakši.“

Alexandr B. se dokonce trochu pozvedl.

„Takže — vy jste Kammerer?“

„Služebník.“

„Ale kdež, to já jsem váš služebník, doktore! Nařizujte, vyžadujte, jednejte...“

V mžiku jsem si vzpomněl na Kammererův rozhovor s Abalkinem a chvatně jsem doplnil:

„Já jsem je jenom objevil, nic víc. Nejsem na Hlaváky žádný odborník. A teď mě nezajímají Hlaváči jako celek, nýbrž jenom jediný, tlumočník mise. Takže nemáte-li námitky... Můžu tam k nim jít?“

„Ale bože můj, doktore!“ Alexandr B. spráskl ruce. „Snad si nemyslíte, že my tady sedíme, abych tak řekl, na stráži? Nic takového! Prosím, jděte dál. Mnoho lidí to tak dělá. Člověk mu vysvětlí, že jsou pověsti značně přehnané, on pokývá, rozloučí se, odejde — a šup přes most...“

„No a?“

„Za nějakou dobu se vrací. Strašně zklamaný. Nic, nikoho neviděl. Lesy, kopce, úžiny, kouzelné krajiny — to všechno tady samozřejmě je, ale Hlaváči nikde. Předně, Hlaváči vedou noční způsob života, a za druhé žijí pod zemí, a co je nejdůležitější, setkávají se jen s těmi, s kým se chtějí setkat A pro tento případ tady máme službu my, abych tak řekl jako prostředníci...“

„Kdo to je — vy?“ zeptal se novinář Kammerer.

„Komkon?“

„Ano. Praktikanti. Střídáme se tu. Naším prostřednictvím se oboustranně navazuje spojení... Koho z tlumočníků byste chtěl konkrétně?“

„Jmenuje se Štěkn-Itrč.“

„Zkusím to. On vás zná?“

„Sotva. Ale řekněte mu, že si s ním chci promluvit o Lvu Abalkinovi, kterého určitě bude znát.“

„Aby ne!“ řekl Alexandr B. a přitáhl si selektor. Novinář Kammerer (a musím přiznat, že já taky) pozoroval s nadšením, hraničícím s nábožnou úctou, jak tento mladík s něžnou tváří romantického básníka najednou divoce vyvalil oči, našpulil půvabné rtíky do ohyzdné trubičky a zacvrlikal, zachrčel a zahýkal jako třiatřicet Hlaváků najednou (v mrtvém nočním lese, u rozorané betonové silnice, pod kalně světélkující oblohou Sarakše) a v téhle klenuté, prázdné kasárenské místnosti s drsnými holými stěnami zněly tyto zvuky zcela nepřiměřeně. Pak se odmlčel, naklonil hlavu, naslouchal odpovědi skládající se z podobného cvrkotu a hýkání, rty a dolní čelist se mu i nadále podivně pohybovaly, jako by je udržoval v neustálé pohotovosti k dalšímu pokračování rozhovoru. Tato podívaná byla nejspíš nepříjemná, a tak novinář Kammerer při všem zbožném obdivu usoudil, že bude delikátnější stočit pohled stranou.

Rozhovor však netrval dlouho. Alexandr B. se opřel o židli, jemně si promasíroval dlouhými bledými prsty dolní čelist a trochu udýchaně řekl:

„Zdá se, že souhlasil. Ale nechci vám dávat zbytečné naděje, nejsem si jist, že jsem všemu rozuměl správně. Dvě významové vrstvy jsem pochopil, ale myslím, že tam byla ještě třetí... Prostě — jděte přes most, tam najdete pěšinu. Vede do lesa. Tam se s vámi setká. Přesněji řečeno, on se na vás podívá... Taky ne. Jak bych to vyjádřil... Víte, Hlaváka není tak těžké pochopit, jako ho přeložit. Rozumíte?“

„Rozumím,“ řekl novinář Kammerer a seskočil se stolu. „On se na mě podívá a teprve potom rozhodne, má-li cenu se mnou mluvit. Děkuji vám za všechno.“

„Za málo! To je moje příjemná povinnost... Počkejte, vemte si můj plášť, venku prší...“

„Děkují, není třeba,“ řekl novinář Kammerer a vyšel do deště.