Brouk v mravenisti

1. června 78. MALÝ INCIDENT S JADVIGOU MICHAJLOVNOU

V 19.23 jsem se vrátil domů a začal jsem hledat historičku Maju Glumovovou. Neuplynulo ani pět minut a přede mnou ležel lístek s informacemi.

Maja Toivovna Glumovová byla o tři roky mladší než Lev Abalkin. Po vychození školy absolvovala kursy pro zabezpečovací personál při Komkonu-1 a hned nato se účastnila smutně proslulé operace Archa, načež se zapsala na historickou fakultu Sorbonny. Nejprve se specializovala na ranou epochu První NTR, později se věnovala historii kosmických výzkumů. Měla jedenáctiletého syna Toiva Glumova, o manželovi neuváděla nic. V současné době — jaký zázrak — je zaměstnána Jako pracovnice zvláštního fondu Muzea mimozemských kultur, které stojí tři bloky od nás na náměstí Hvězda. A bydlí taky nedaleko — v Aleji kanadských jedlí.

Zavolal jsem jí okamžitě. Na obrazovce se objevila vážná osoba s bledým obočím a ohrnutým, oloupaným nosem obklopeným hustou sítí pih. Bezpochyby Toivo Glumov mladší. Zahleděn na mne průzračnýma severskýma očima mi vysvětlil, že máma není doma, že sice chtěla být doma, ale pak zavolala a řekla, že se vrátí zítra přímo do zaměstnání. Co jí má vyřídit? Řekl jsem, že není třeba nic vyřizovat, a rozloučil jsem se.

Tak. Budu muset čekat do rána a ráno se Maja Toivovna bude dlouho rozpomínat, kdo to je Lev Abalkin, pak si přece jen vzpomene a s povzdechem mi sdělí, že už o něm neslyšela nějakých pětadvacet let.

No nic. V seznamu nejdůležitějších lidí mi zbývá ještě jedna osoba, do níž jsem si ovšem netroufal vkládat žádné zvláštní naděje. Koneckonců po pětadvacetiletém odloučení se lidi rádi setkají s rodiči, velmi často s učitelem, málokdy se školními kamarády a jen v jakýchsi zvláštních, řekl bych speciálních případech, je paměť vede k jejich školnímu lékaři. Tím spíš, je-li ten školní lékař právě s expedicí v nějakém zapadákově, na druhé straně planety a nulová transportace podle hlášení už druhý den funguje nespolehlivě v důsledku fluktuace neutronového pole.

Ale nic jiného mi nezbývalo. V té chvíli byl v Manaosu den, takže mám-li vůbec volat, tak tedy hned.

Měl jsem štěstí. Jadviga Michajlovna Lekanovová byla právě ve spojovém centru, takže jsem s ní mohl mluvit okamžitě, s čímž jsem vůbec nepočítal. Jadviga Michajlovna měla plný, leskle opálený obličej s nádherným temným ruměncem, koketní dolíčky ve tvářích, zářivé modré oči a bujnou hřívu úplně stříbrných vlasů. Měla jakousi těžko definovatelnou, ale velice příjemnou vadu řeči a hluboký sametový hlas, který sváděl k naprosto nemístným lechtivým myšlenkám, že Ještě docela nedávno mohla tato dáma, pokud chtěla, zamotat hlavu komukoli. A Jak se zdá, taky zamotávala.

Omluvil jsem se, představil se a vyklopil jí svou legendu. Jadviga Michajlovna přimhouřila oči, jak usilovně vzpomínala, a svraštila husté hedvábné obočí.

„Lev Abalkin? Ljova Abalkin... Promiňte, jak že se jmenujete?“

„Maxim Kammerer.“

„Nezlobte se, Maxime, asi jsem dost dobře nerozuměla. Vy voláte jako soukromá osoba nebo jste zástupce nějaké organizace?“

„Jak bych vám to řekl... Dohodl jsem se s nakladatelstvím, tam projevili zájem...“

„Ale vy osobně... Jste jenom novinář, nebo přece Jen někde pracujete? Nebývá přece takové povolání — novinář...“

Uctivě jsem se zasmál a horečnatě uvažoval, jak dál.

„Víte, Jadvigo Michajlovno, to se dost těžko formuluje... Hlavní moje povolám je... no, dejme tomu, progresor... Ačkoli když jsem začínal pracovat, takové povolání ještě neexistovalo. V nedávné minulosti jsem byl pracovníkem Komkonu... a dodnes jsem s ním do jisté míry spojen...“

„Šel jste na volnou nohu?“ řekla Jadviga Michajlovna.

Pořád ještě se usmívala, ale nyní chybělo v jejím úsměvu něco velice důležitého. A přitom docela, docela obyčejného.

„Víte, Maxime,“ řekla, „velmi ráda si s vámi pohovořím o Lvu Abalkinovi, ale když dovolíte, až později. Co kdybych vám zavolala... třeba za hodinu, za půl druhé...“

„Ale samozřejmě,“ řekl jsem. „Jak se vám to hodí...“

„Nezlobte se, prosím.“

„Ale kdež. To vy se nezlobte.“

Zapsala si číslo mého kanálu a rozloučili jsme se. Byl to nějaký divný rozhovor. Jako by se odněkud dověděla, že lžu. Sáhl jsem si na uši. Hořely. Hr–r–romské povolání! „I začal nejúchvatnější hon — hon na člověka...“ O tempora, o mores! Jak často se mýlili ti klasikové... Co dělat, počkáme. Třeba budu muset do toho Manaosu letět. Informoval jsem se o situaci. Nulová transportace stále ještě nespolehlivá. Objednal jsem si tedy stratolet, rozevřel desky a začal jsem si číst hlášení Lva Abalkina o operaci Mrtvý svět.

Stačil jsem přečíst nějakých pět stránek, ne víc, když se ozvalo zaklepání a vstoupil Admirál. Vstal jsem.

Málokdy míváme příležitost vidět Admirála jinak než za jeho stolem, takže člověk pořád zapomíná, jaký kostnatý kolos to je. Sněhobílý plátěný oblek na něm plandal jako na ramínku a vůbec připomínal cirkusáka na chůdách, třebaže jeho pohyby nebyly trhané.

„Sedni si,“ řekl, složil se napůl a usedl do křesla přede mnou.

Taky jsem si chvatně sedl.

„Podej hlášení,“ nařídil.

Podal jsem hlášení.

„To je všechno?“ zeptal se a zatvářil se nespokojeně.

„Zatím všechno.“

„Špatně,“ řekl Admirál.

„Už je to tak, Admirále,“ přisvědčil jsem.

„Špatně! Pečovatel zemřel. A co přátelé ze školy? Vidím, že sis je ani nenaplánoval! A co jeho spolužáci ze školy progresorů?“

„Bohužel, Admirále, zřejmě žádné přátele neměl. V internátě určitě ne a pokud jde o progresory...“

„Nech si ty úvahy. Všechno prověř. A nerozptyluj se. K čemu je například dětská lékařka?“

„Snažím se prověřit všechno,“ odpověděl jsem a pomalu jsem dostával vztek.

„Nemáš čas flákat se ve stratoletech. Pusť se do archívů a na lítání zapomeň.“

„Po archívů se taky pustím. Chystám se dokonce kouknout se na toho Hlaváka. Na toho Štěkna. Ale stanovil jsem si určité pořadí... A nesdílím názor, že by dětská lékařka znamenala pouze ztrátu času...“

„Mlč už!“ řekl Admirál. „Dej mi ten svůj seznam.“

Vzal si seznam, dlouho jej studoval a čas od času kroutil hubeným nosem. Vzal bych jed na to, že se zastavil na některé řádce a upřeně se na ni dívá. Pak mi vrátil papírek a řekl:

„Štěkn — to není zlý nápad. I tvoje legenda se mi líbí. Ale všechno ostatní je špatně. Uvěřil jsi, že nemá žádné přátele. To není pravda. Tristan byl jeho přítelem, l když v deskách o tom nenajdeš nic. Hledej. A ta... ta Glumovová, to je taky dobře. Jestli mezi nimi byla láska, je to pro nás šance. A Lekanovovou nech plavat. Tu nepotřebuješ.“

„Ale ona mi stejně zavolá!“

„Nezavolá,“ řekl Admirál.

Podíval jsem se na něho. Kulaté zelené oči nemrkaly a já pochopil, že Lekanovová skutečně nezavolá.

„Poslyšte, Admirále,“ řekl jsem, „nezdá se vám, že bych pracoval trojnásob úspěšněji, kdybych věděl, oč tady jde?“

Byl jsem si jist, že odsekne: Nezdá! Moje otázka byla čistě řečnická. Chtěl jsem mu pouze naznačit, že atmosféra tajemnosti, která obklopuje Lva Abalkina, mi nezůstala skryta a že mí vadí.

Ale Admirál odpověděl jinak.

„Nevím. Předpokládám, že ne. Stejně ti zatím nemůžu nic říct. Ostatně ani nechci.“

„Tajemství osobnosti?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ odpověděl. „Tajemství osobnosti.“