Brouk v mravenisti

2. června 78. KRÁTKÁ ROZMLUVA

Admirál byl doma. Oblečen do strohého černého kimona seděl za pracovním stolem a věnoval se své oblíbené činnosti — prohlížel si lupou jakousi zrůdnou sošku.

„Admirále,“ řekl jsem, „musím vědět, setkal-li se Lev Abalkin na Zemi ještě s někým.“

„Setkal,“ řekl Admirál a podíval se na mě, jak se mi zdálo, se zájmem.

„Můžu vědět s kým?“

„Můžeš. Se mnou.“

Zarazil jsem se. Admirál chvilku mlčel a pak mě vyzval: „Povídej!“

Povídal jsem. Oba rozhovory jsem reprodukoval doslova, svoje závěry z nich jsem nadhodil jen stručně, a nakonec jsem připojil, že podle mne se Abalkin v nejbližší době vydá za Komovem, Rowlingsonem, Gorjačevovou a celou řadou jiných lidí, kteří tak či onak mají vztah k jeho práci s Hlaváky. A také za tím doktorem Serafimovičem, tehdejším předsedou rozmisťovací komise. Protože Admirál mlčel a neskláněl hlavu, dovolil jsem si otázku:

„Mohl bych se dozvědět, o čem mluvil s vámi? Dost mě udivuje, že si vás našel.“

„Tak tebe to udivuje... Mě taky. Ale nemluvili jsme o ničem. Vyvedl stejný kousek, jako u tebe — nezapnul obraz. Chvíli se na mě díval, nejspíš mě poznal a odpojil se.“

„Z čeho tedy soudíte, že to byl opravdu on?“

„Protože se se mnou spojil po kanálu, který znal jen jeden člověk.“

„Tak třeba ten člověk...“

„Ne, to není možné... Pokud jde o tvou hypotézu, je nepodložená. Lev Abalkin se vypracoval ve skvělého rezidenta, měl své povolání rád a nevyměnil by je za nic na světě.“

„I když podle typu nervové soustavy by progresorem...“

„To není v tvé kompetenci,“ odsekl Admirál. „Nerozptyluj se. K věci. Rozkaz vyhledat Abalkina a sledovat ho ruším. Jdi po jeho stopách. Chci vědět, kde všude byl, s kým se stýkal a o čem mluvil.“

„Rozumím. A když na něho přesto narazím?“

„Požádáš ho o interview pro svou knihu. A pak mi to oznámíš. Nic víc a nic méně.“