Brouk v mravenisti

1. června 78. PRACOVNÍK KOMKONU–2 MAXIM KAMMERER

Ve 13.17 si mě zavolal Admirál. Nezvedl ke mně hlavu, takže jsem viděl jen jeho holou lebku pokrytou bledými stařeckými pihami — to bylo známkou nejvyššího rozrušení a nespokojenosti. Naštěstí ne se mnou.

„Posaď se.“

Usedl jsem.

„Bude nutné najít jednoho člověka,“ řekl a najednou se odmlčel. Nadlouho. Na čele mu naskočily hněvivé vrásky. Odfrkl. Vypadalo to, jako by ho vlastni slova nebyla uspokojila. Snad formou, snad obsahem. Admirál zbožňuje absolutně přesné informace.

„Koho konkrétně?“ zeptal jsem se, abych ho vyvedl z jeho filozofické strnulosti.

„Lva Vjačeslavoviče Abalkina. Progresora. Předevčírem se vypravil na Zemi z polární základny na Sarakši. Na Zemi se nepřihlásil k registraci. Musíš ho najít.“

Znovu se odmlčel a teprve nyní ke mně pozvedl kulaté, nepřirozeně zelené oči. Vypadal ustaraně a já jsem pochopil, že jde o vážnou věc.

Progresor, který se po návratu na Zemi neobtěžuje přihlásit se k registraci, je sice — přísně vzato — narušitelem pořádku, ale aby se kvůli tomu začala jeho osobou zabývat naše komise, navíc samotný Admirál, to tedy ne. A přitom Admirál byl tak zjevně znepokojen, že jsem čekal, že se v nejbližším okamžiku opře o opěradlo křesla, dokonce s jakousi úlevou vzdychne a zabručí: No nic, promiň. Já si to vezmu sám... I to už se stávalo. Zřídka, ale stávalo.

„Máme důvody předpokládat,“ řekl Admirál, „že se Abalkin skrývá.“

Ještě tak před patnácti lety bych se byl dychtivě zeptal: Před kým? Ale od té doby nás dělí už patnáct let a čas dychtivých otázek dávno odnesla voda.

„Najdeš ho a podáš mi zprávu,“ pokračoval Admirál. „Rozhodně s ním nenavazuj osobní styk. Najít, zařídit sledování a podat mi zprávu. Nic víc a nic míň.“

Pokusil jsem se odbýt celou záležitost solidním, chápavým pokývnutím, ale Admirál se na mě díval tak upřeně, že jsem k tomu raději přidal úmyslně pomalé a soustředěné opakování rozkazu.

„Mám ho objevit, zařídit sledování a podat vám zprávu. V žádném případě se nepokoušet ho zadržet, neukazovat se mu na očích, tím méně pak s ním navazovat rozhovory.“

„Ano,“ řekl Admirál. „A teď dál.“

Sáhl do postranní zásuvky stolu, kde každý normální pracovník naší komise má informační krystalotéku, a vytáhl odtamtud jakýsi rozměrný předmět, jehož pojmenování mí nejdřív vytanulo v chontijštině — „zakkurapija“, což v doslovném překladu znamená „schránka na dokumenty“. A teprve když tuto schránku položil před sebe na stůl a zkřížil na ní dlouhé kloubnaté prsty, ujelo mi:

„Desky na papíry!“

„Nerozptyluj se,“ řekl Admirál přísně. „Poslouchej pozorně. Nikdo v komisi neví, že se o toho člověka zajímám. A taky to vědět nesmí. Takže pracovat budeš sám. Bez pomocníků. Velení skupiny předáš Klaudiovi a zodpovídat se budeš mně, jedině mně. A žádné výjimky.“

Po pravdě řečeno — tohle mě ohromilo. Něco takového se ještě nestalo. Na Zemi jsem se s takovým stupněm utajenosti zatím nikdy nesetkal. A mám-li být upřímný, nedovedl jsem si ani představit, že je něco takového vůbec možné. Proto jsem si dovolil poměrně hloupou otázku:

„Co to znamená — žádné výjimky?“

„Žádné — to v tomto případě znamená žádné. Existuje ještě pár lidí, kteří o téhle záležitosti vědí, ale protože se s nimi nikdy nesetkáš, víme o ní prakticky jen my dva. Samozřejmě, během pátrání budeš muset mluvit s mnoha lidmi. Pokaždé budeš používat nějaké legendy. Ovšem legendy si laskavě obstarej sám. Bez legendy budeš mluvit jen se mnou.“

„Ano, Admirále,“ řekl jsem odevzdaně.

„Dále,“ pokračoval. „Budeš patrně muset začít od jeho styků. Všechno, co o jeho dosavadních stycích víme, je tady.“ Zaťukal prstem na desky. „Není toho zrovna moc, ale jako začátek to stačí. Vem si to.“

Převzal jsem desky. Ani s tímhle jsem se na Zemi ještě nesetkal. Desky z matové plastické hmoty byly sepnuty kovovým zámečkem a na vrchní straně byl vyražen karmínový nápis: LEV VJAČESLAVOVIČ ABALKIN. A dole, neznámo proč — 07.

„Poslyšte, Admirále,“ zeptal jsem se, „proč jsou v téhle podobě?“

„Protože v jiné podobě tyto materiály neexistují,“ odpověděl odměřeně. „Mimochodem, kopírovat na krystaly zakazuji. Máš ještě nějaké dotazy?“

To samozřejmě nebyla výzva, abych kladl otázky. Jen drobné popíchnutí. V této fázi bych mohl mít samozřejmě spoustu otázek, ale dokud se neseznámím s obsahem desek, nemělo by smysl je klást. Přesto však jsem si dvě dovolil.

„Termín?“

„Pět dní. Ne víc.“

To v žádném případě nestihnu, pomyslel jsem si.

„Mohu si být jist, že je skutečně na Zemí?“

„Můžeš.“

Vstal jsem, že odejdu, ale Admirál mě ještě nepropustil. Díval se na mě z křesla pronikavýma zelenýma očima a panenky se mu zužovaly a rozšiřovaly jako kocourovi. Musel samozřejmě vidět, že tímto úkolem nejsem ani trochu nadšen, že mi připadá nejen podivný, ale mírně řečeno hloupý. Ovšem měl zřejmě důvody, pro které mi nemohl povědět víc, než pověděl. A přitom mě nechtěl propustit dřív, dokud ještě aspoň něco neřekne.

„Pamatuješ si,“ řekl konečně, „na planetě zvané Sarakš se jakýsi muž přezdívaný Poutník honil za čiperným holobrádkem zvaným Mak...“

Pamatoval jsem se.

„Tak podívej,“ řekl Admirál. „Poutník tenkrát nepřišel včas. My dva teď ovšem musíme. Protože tahle planeta se nejmenuje Sarakš, ale Země. A Lev Abalkin není holobrádek.“

„Ráčíte se vyjadřovat v hádankách, šéfe,“ řekl jsem, abych zakryl neklid, který se mě náhle zmocnil.

„Pusťte se do práce,“ řekl Admirál.