Brouk v mravenisti

4. června 78. MUZEUM MIMOZEMSKÝCH KULTUR. NOC

V 01.08 pískl rádiový náramek na mém zápěstí a Admirálův tlumený hlas zadrmolil:

„Maku, muzeum, hlavní vchod, rychle...“

Přibouchl jsem poklop kabiny, aby náraz vzduchu nebyl tak silný, zapjal jsem motor na zrychlený start z místa. Glyder se prudce zvedl kolmo k nebí. Tři sekundy na kroužení a orientaci. Na náměstí Hvězda je prázdno. Před hlavním vchodem také nikdo. Zvláštní... Aha. Z kabiny nulové transportace na rohu muzea se vynořuje černá hubené postava. Míří k hlavnímu vchodu. Admirál.

Glyder se nehlučně snesl před hlavni vchod. Na řídicím pultu okamžitě zaplálo signální světélko a sametový hlas kybernetického inspektora pronesl vyčítavě: „Přistání glyderů na náměstí Hvězda je zakázáno...“ Odsunul jsem příklop a seskočil na dláždění. Admirál už stál u dveří a šťoural v nich magnetickým šperhákem. „Přistávání glyderů na náměstí Hvězda...,“ halasil pronikavě kybernetický inspektor.

„Zacpi mu zobák!“ procedil Admirál mezi zuby, ani se neotočil.

Přibouchl jsem příklop. V té chvíli se hlavní vchod otevřel.

„Za mnou!“ vybafl Admirál a zmizel ve tmě. Rozběhl jsem se za ním. Přesně tak jako za starých časů.

Uháněl přede mnou dlouhými neslyšnými skoky, vysoký, hubený, kostnatý, znovu lehký a obratný, v přiléhavém černém oblečení připomínal stín středověkého démona, a mně bleskla hlavou myšlenka, že takhle neviděl Admirála určitě ani jeden z našich dnešních zelenáčů, takhle ho vídal snad jedině starý Slon, pak Petr Angelov a pak ještě já — před patnácti lety.

Vedl mě složitou, klikatou cestou z jednoho sálu do druhého, z jedné chodby do druhé, skvěle se orientoval mezi panely a vitrínami, mezi sochami a maketami připomínajícími ohyzdné mechanismy a mezi přístroji a mechanismy připomínajícími ohyzdné sochy. Nikde se nesvítilo, automatika byla patrně vypnuta, ale Admirál se ani jednou nezmýlil, nezabloudil — a přitom jsem věděl, že ve tmě vidí mnohem hůř než já. Výborně se připravil na tento noční výpad náš Admirál, a zatím mu všechno vycházelo ohromně dobře, až na ten dech. Oddychoval příliš nahlas, ale s tím se nedalo nic dělat. Hlásil se věk.

Najednou se zarazil, a jen jsem ho dohonil, sevřel mi prsty rameno. V prvním okamžiku jsem se lekl, že dostal srdeční záchvat, ale hned nato jsem pochopil — jsme na místě a on se chce jenom vydýchat

Rozhlédl jsem se. Prázdné stoly. Podél stěn regály plné bizarních předmětů z jiných planet. U protější stěny xenografické projektory. To všechno už jsem viděl. Včera jsem tady byl. Stáli jsme v kabinetě Maji Toivovny Glumovové. Tohle je její stůl, tamhle v křesle seděl novinář Kammerer ...

Admirál pustil moje rameno, přistoupil k regálům, sklonil se a sehnutě vykročil kolem polic — něco hledal. Pak se zastavil, s námahou cosi zvedl a zamířil ke stolu stojícímu přímo proti vstupním dveřím. Trochu zakloněn nesl ve svěšených rukou dlouhý předmět, jakýsi plochý hranol se zakulacenými rohy. Opatrně, bez nejmenšího nárazu položil tento předmět na stůl, na okamžik znehybněl, zaposlouchával se a pak najednou jako kouzelník vytáhl z náprsní kapsy dlouhatánskou šálu s třásněmi. Šikovným pohybem ji rozložil a přehodil přes ten svůj hranolek. Pak se otočil ke mně, sehnul se mi k uchu a sotva slyšitelně zašeptal:

„Jakmile se té šály dotkne, sbal ho. Kdyby si dřív všiml nás, sbal ho. Postav se tady.“

Postavil jsem se na jednu stranu dveří. Admirál na druhou.

Nejprve jsem neslyšel nic. Stál jsem opřen zády o stěnu, mechanicky jsem probíral možné varianty vývoje událostí a díval jsem se na šálu rozloženou na stole. To bych rád věděl, proč by se jí Lev Abalkin měl dotýkat. Jestli mu tolik záleží na tom hranolku, jak pozná, že je schován právě pod šálou? A co je to za hranolek? Vypadá jako pouzdro na přenosný intrafizor. Nebo na nějaký hudební nástroj. Ale to sotva bude. Na to je příliš těžký. Vůbec tomu nerozumím. Určitě je to návnada, ale je-li to návnada, pak určitě ne na člověka ...

V tu chvíli jsem zaslechl hluk. To se musí nechat, byl to pořádný rachot — někde v útrobách muzea se zřítilo cosi velikého, kovového a při pádu se tříštilo. Okamžitě jsem si vzpomněl na velký svazek ostnatého drátu, který tak pečlivě svařovaly molekulárními páječkami zdejší dívky. Pohlédl jsem na Admirála. Taky naslouchal a taky z toho nebyl moudrý.

Rámus, řinčení a praskot ponenáhlu utichly a zase se všude rozhostil klid. Zvláštní věc. Že by progresor, profesionál, mistr v utajování, vrazil jako slepý do takové obrovité konstrukce? To se zdá nepravděpodobné. Mohl ovšem zachytit rukávem za jeden jediný vyčnívající háček... Ne, nemohl. Progresor nemohl. Nebo snad tady, na bezpečné Zemi, už progresor stačil trochu zlajdačit... Sotva. Ačkoli — uvidíme. Každopádně teď znehybněl na jedné noze a zaposlouchával se, a bude se tak zaposlouchávat jistě pět minut...

Jenže jeho ani nenapadlo stát na jedné noze a zaposlouchávat se. Zřetelně se blížil k nám, přičemž Jeho cestu doprovázela celá kakofonie zvuků, rozmanitých a na progresora naprosto netypických. Vláčel nohy po zemi a hlučně šoupal podrážkami. Narážel do stěn a dveřních rámů. Jednou vrazil do nějakého kusu nábytku a vychrlil sérii nesrozumitelných výkřiků, v nichž převládaly sykavky. A když na obrazovky projektorů dopadly slabé odlesky elektrického světla, moje pochybnosti se změnily v jistotu.

„To není on,“ řekl jsem Admirálovi téměř nahlas.

Admirál přikývl. Vypadal nechápavě a zachmuřeně. Stál nyní bokem ke stěně a tváří ke mně, rozkročen a nahrben, a nedalo velkou práci představit si, jak za malou chvilku shrábne oběma rukama falešného progresora za klopy límce, bude s ním rytmicky cloumat a chrčet mu do obličeje: Kdo jsi a co tady děláš, ty zlodějíčku?

Představil jsem si tenhle obrázek tak jasně, že mě v počátku ani neudivilo, když si levou rukou odhrnul klopu černé bundy a pravou si zastrkoval do záňadří oblíbenou pistoli ráže dvacet šest — jako by si uvolňoval ruce k nadcházející rvačce.

Ale když jsem si uvědomil, že celou tu dobu stál s touhle osmirannou jistou smrtí v ruce, hrůzou jsem ztuhl. To mohlo znamenat jediné: Admirál byl připraven Lva Abalkina zabít. Opravdu zabít, protože Admirál nikdy nevytahoval zbraň, aby jí pouze strašil, vyhrožoval nebo ohromoval. Ne, vytahoval ji jedině proto, aby zabíjel.

Byl jsem tak vyveden z míry, že jsem zapomněl na všechno na světě. Ale tu do kabinetu vrazil tlustý snop jasného bílého světla a za ním, naposledy naraziv ramenem do zárubně, prošel dveřmi Lžiabalkin.

Upřímně řečeno, čímsi se Lvu Abalkinovi dokonce podobal. Byl statný, urostlý, nepříliš vysoký, dlouhé černé vlasy až na ramena. Na sobě měl bílý volný plášť, v napřažené ruce držel turistickou baterku, v druhé ruce něco jako malý kufřík nebo velkou aktovku. Vstoupil dovnitř, zastavil se, přejel kuželem světla po regálech a pronesl:

„Aha, tady to bude.“

Hlas měl skřípavý a mluvil s hranou bezstarostností: Takovým tónem hovoří sami se sebou lidé, kteří se buď trochu bojí, nebo je jim nějak trapně, nebo se malinko stydí — zkrátka když se necítí ve své kůži. Jednou nohou v příkopu, jak říkají Chontijci.

Nyní jsem viděl, že je to vlastně starý muž. Snad ještě starší než Admirál. Měl dlouhý, hrbolatý a špičatý nos, protáhlou ostrou bradu, vpadlé tváře a vysoké, docela bílé čelo. Celkově se nepodobal ani tolik Lvu Abalkinovi jako spíš Sherlocku Holmesovi. S jistotou jsem o něm zatím mohl říci jediné — tohoto člověka jsem ještě nikdy v životě neviděl.

Zběžně se porozhlédl, přistoupil ke stolu, na květovaný šátek hned vedle našeho hranolku postavil svou kufříkovou aktovku a pustil se za svitu baterky do prohlížení regálů, pomalu a metodicky, polici za policí, skříňku za skříňkou. Přitom si neustále něco brumlal pod nos, ale rozumět bylo jen jednotlivým slovům: „No, to ví každý... bru, bru, bru... Obyčejná iluze... bru, bru bru... Haraburdí, krámy... bru, bru... Třeba to není na svém místě... Někdo to zastrčil, schoval, zašantročil... bru, bru...“

Admirál sledoval všechny tyto manipulace s rukama založenýma za zády a na jeho obličeji se usazoval nezvyklý a pro něho netypický výraz jakési beznadějné únavy nebo snad vyčerpané beznaděje, Jako by před sebou viděl něco, čeho má plné zuby, co se mu nadosmrti zprotivilo, ale co je přitom neodbytné, před čím už dávno kapituloval a nedoufá, že by se toho někdy zbavil. Abych se přiznal, nejprve mě překvapilo, proč se vzdal tak přirozeného úmyslu popadnout vetřelce za obě klopy a s požitkem jím zacloumat. Ale když jsem teď hleděl na jeho obličej, chápal jsem, že by to bylo nesmyslné. Cloumej necloumej — na věci to nic nezmění, všechno se vrátí do svých kolejí — faktem zůstává, že ten chlap se tu stejně bude plazit a hledat, mumlat si pod nos, stát jednou nohou v příkopu, porážet exponáty v muzeích a mařit pečlivě připravené a promyšlené operace...

Když stařec došel k nejvzdálenější poličce, Admirál si těžce vzdychl, došel ke stolu, usedl na kraj vedle aktovky a řekl štítivě:

„Co tam hledáte, Brombergu? Detonátory?“

Starý Bromberg pištivě vyjekl, uskočil stranou a porazil židli.

„Kdo je tu?“ zakvílel a horečnatě kroužil baterkou kolem sebe. „Kdo je to?“

„Ale přece já, no!“ ozval se Admirál ještě štítivěji. „Přestaňte se třást!“

„Kdo já? Hrome!“ Kužel baterky se zabodl do Admirála. „A! Sikorski! No jo, to se dalo čekat...“

„Schovejte tu baterku,“ nařídil Admirál a přikryl si oči dlaní.

„To se dalo čekat, že to bude další z vašich kousků!“ zaječel starý Bromberg. „Mně hned došlo, kdo stojí za celou touhle komedií!“

„Schovejte tu baterku, nebo vám ji rozmlátím!“ vybafl Admirál.

„Prosil bych, abyste na mne neřval!“ zakvičel Bromberg, ale světlo baterky stočil stranou. „A neopovažujte se dotýkat mé aktovky!“

Admirál vstal a vykročil proti němu.

„Nepřibližujte se ke mně!“ zapištěl Bromberg. „Nejsem pro vás žádný kluk! Styďte se! Jste přece taky dědek!“

Admirál k němu přistoupil, vzal mu baterku a postavil ji na nejbližší stolek reflektorem vzhůru.

„Sedněte si, Brombergu,“ řekl. „Musíme si promluvit.“

„Ach, ty vaše věčné rozhovory,“ zabručel Bromberg a usedl.

Je to k nevíře, ale teď byl naprosto klidný. Čilý, důstojný stařeček. Řekl bych dokonce veselý.