Brouk v mravenisti

1. června 78. STRUČNĚ O OBSAHU DESEK

Do 14.23 jsem dokončil soupis obsahu.

Většinu dokumentů tvořily listiny napsané, jak jsem pochopil, vlastnoručně Abalkinem.

Především to bylo jeho hlášení o účasti na operaci Mrtvý svět na planetě Naděje — sedmdesát šest stran popsaných čitelným velkým písmem téměř bez škrtů. Zběžně jsem je prohlédl. Abalkin vyprávěl, jak společně s Hlavákem Štěknem při hledání jakéhosi objektu (jakého konkrétně, to jsem nevyrozuměl) prošel opuštěným městem a jako jeden z prvních navázal kontakt se zbytky nešťastných praobyvatel.

Před patnácti lety se na Zemi nemluvilo o ničem jiném než o planetě Naději a jejím strašném osudu, ostatně tento případ zůstal příslovečným dodnes jako strašná výstraha všem obydleným světům ve vesmíru a jako svědectví časově nejposlednějšího a svými rozměry největšího zasahování Poutníků do osudu jiných civilizací. Dnes se považuje za nezvratně dokázané, že za posledních sto let svého života ztratili obyvatelé Naděje kontrolu nad rozvojem technologie a prakticky nenapravitelně narušili ekologickou rovnováhu. Příroda byla zničena. Odpady z průmyslu, zplodiny z nesmyslných a zoufalých pokusů zachránit situaci zaneřádily planetu do té míry, že místní obyvatelstvo, zasažené celým komplexem genetických chorob, bylo odsouzeno k naprostému zdivočení a nevyhnutelnému vymření. Na Naději se vzbouřily genetické struktury. Vlastně, pokud vím, až dosud u nás nikdo zcela nepochopil, jak tato vzteklina probíhá. Alespoň model tohoto procesu se prozatím nepodařilo napodobit žádnému z našich biologů. Vzteklina genetických struktur. Navenek to vypadalo jako prudké, časově nelineární zrychlení tempa vývoje každého trochu složitějšího organismu. Pokud jde o člověka, rozvíjel se do dvanácti let v podstatě normálně, pak prudce dospíval a ještě rychleji stárl. V šestnácti letech vypadal na třicet pět a v devatenácti zpravidla umíral na sešlost věkem.

Taková civilizace neměla samozřejmě žádnou historickou perspektivu, ale tu přišli Poutníci. Poprvé, pokud víme, aktivně zasáhli do událostí jiného světa. Dnes se dá považovat za dokázané, že se jim podařilo odvést drtivou většinu obyvatelstva Naděje přes meziprostorové tunely a zřejmě je zachránit. (Kam byly tyto miliardy nešťastných nemocných lidí odvedeny, kde jsou nyní a co s nimi bylo dál, to samozřejmě nevíme a asi se to hned tak nedozvíme.) Abalkin se zúčastnil jen samotného počátku operace Mrtvý svět a jeho role v ní byla poměrně skromná. I když, vezmeme-li to principálně, byl prvním (a zatím jediným) progresorem ze Země, který musel pracovat ve dvojici s představitelem rozumné nehumanoidní rasy.

Při prohlížení tohoto hlášení jsem si všiml, že tam Abalkin uvádí celou řadu jmen, ale nabyl jsem dojmu, že pro moje účely stačí zapamatovat si pouze Štěkna. Věděl jsem, že v současné době dlí na Zemi celá delegace Hlaváků, a snad by nebylo zlé zjistit, není-li tenhle Štěkn mezi nimi. Abalkin o něm psal tak vroucné, že jsem nevylučoval možnost, že se pokusí o setkání s dávným přítelem. Navíc už jsem si všiml, že má Abalkin zvláštní vztah k „menším bratřím“ — Hlavákům věnoval několik let života, na Gigandě se stal psovodem... a vůbec.

Pak bylo v deskách ještě jedno Abalkinovo hlášení — o jeho operaci na Gigandě. Operace to byla, podle mého názoru, úplně malicherná: lovčí Jeho Výsosti vévody Alajského doporučil na místo bankovního kurýra svého chudého příbuzného. Lovčím byl Lev Abalkin, chudým příbuzným jakýsi Korněj Jašmaa. Usoudil jsem, že tento materiál je pro mě naprosto bezcenný. Kromě Korněje Jašmay, pokud jsem si při běžném listování všiml, neobsahoval dokument žádná pozemská jména. Míhalo se to tu jmény jako Zoggi, Nagon-Giga, samí dvorní štolbové, Jasnosti, zbrojíři, ředitelé, dvorní dámy... Poznamenal jsem si jen toho Korněje, ačkoli bylo jasné, že mi asi sotva k něčemu bude. Dohromady mělo druhé hlášení čtyřiadvacet stran — a jinak v celých deskách žádné jiné hlášení Lva Abalkina o jeho práci nebylo. To mi připadalo divné a usoudil jsem, že se někdy později budu muset zamyslet nad tím, proč se z celého množství hlášení profesionálního progresora dostala do desek 07 pouze dvě, a proč právě tahle dvě ...

Obě hlášení byla vypracována stylem „laborant“ a podle mého názoru hodně připomínala školní slohové úkoly na téma Jak jsem strávil prázdniny u dědečka. Psát taková hlášení bývá potěšením, číst je — zpravidla hotovým utrpením. Psychologové (zalezlí na štábech) vyžadují, aby hlášení obsahovala nejen objektivní údaje o událostech a faktech, ale především vysloveně subjektivní pocity, osobní dojmy a chod autorova myšlení. Přitom způsob hlášení („laborant“, „generál“, „umělec"} si autor nevybírá sám, ten je mu předepsán podle jakýchsi tajemných psychologických hledisek Opravdu, existuje lež, vyslovená lež a statistika, ale přátelé, nezapomínejte ani na psychologii!

Nejsem psycholog, tedy přinejmenším ne profesionální, ale napadlo mě, že třeba i já dokážu vytáhnout z těchto hlášení něco užitečného o osobnosti Lva Abalkina.

Při prohlídce obsahu desek jsem co chvíli objevoval stále stejné, řekl bych prostě totožné a naprosto nepochopitelné doklady; namodralé listy silného papíru se zelenou ořízkou a v levém horním rohu vyraženým monogramem, který znázorňoval něco jako čínského draka nebo pterodaktyla. Na každém takovém listě bylo rozmáchlým písmem, které jsem již znal, někdy uhlem, jindy fixkou, několikrát neznámo proč laboratorní elektrodovou tužkou napsáno: Tristan — 777. Pod tím bylo datum a zase onen důmyslný podpis. Pokud se dalo soudit z dat, zakládaly se tyto lístky do desek od šedesátých let přibližně jednou za tři měsíce, takže nyní tvořily téměř čtvrtinu obsahu desek.

Dalších dvaadvacet stran zaujímala korespondence mezi Abalkinem a jeho vedoucími. Tato korespondence mě přivedla k určitým úvahám.

V říjnu roku 63 posílá Abalkin Komkonu hlášení, v němž vyjadřuje zatím ještě nesmělý údiv nad tím, že operace Hlavák v kosmu byla bez konzultace s ním přerušena, třebaže se rozvíjela velice úspěšně a slibovala bohaté výsledky.

Není známo, jakou odpověď dostal Abalkin na toto hlášení, ale v listopadu téhož roku píše přímo zoufalý dopis Komovovi a prosí ho, aby obnovil operaci Hlavák v kosmu, a současně posílá ostré prohlášení Komkonu, kde protestuje proti tomu, aby byl on, Abalkin, posílán na doškolovací kursy. (Všimněte si, že tohle všechno dělá z neznámých důvodů písemnou formou, nikoli obvyklou cestou.)

Jak vyplývá z dalších událostí, nevedla tato korespondence k žádným výsledkům a Abalkin odchází pracovat na Gigandu. O tři roky později, v listopadu 66, znovu píše Komkonu z Pandory a žádá, aby byl poslán na Sarakš pokračovat v práci s Hlaváky. Tentokrát je jeho žádosti vyhověno, ale jen částečně — je poslán na Sarakš, nikoli však na Modrého Hada, ale do Chonti jako ilegální uniat.

Od doškolovacích kursů v únoru a srpnu 67 je na nejexponovanějších místech, ačkoli plných pět let vykřikuje na celý kosmos: „Co to se mnou provádíte?“ A pak se někdo diví, že se takový člověk psychicky zhroutí!

Samozřejmě povolání progresora nezbytně vyžaduje železnou, řekl bych vojenskou kázeň. Progresor musí v jednom kuse dělat nikoli to, co by chtěl, ale to, co nařizuje Komkon. Proto je to progresor. A pro Komkon má patrně rezident Abalkin větší cenu než zoopsycholog Abalkin. Stejně ovšem došlo v tomto případě k nějakému porušení pravidel a nebylo by zlé pohovořit si o tom s Gorbovským nebo s Komovem... A ať už ten Abalkin spískal cokoli (a on určitě něco vyvedl), marná sláva, já jsem na jeho straně,

Mimochodem, tohle všechno se zřejmě vůbec netýká mého úkolu.

Také jsem si všiml, že chybějí tři očíslované strany po prvním Abalkinově hlášení, dvě stránky po jeho druhém hlášení a dvě stránky po posledním Abalkinově dopise Komovovi. Rozhodl jsem se nepřikládat tomu zvláštní význam.