Brouk v mravenisti

Z HLÁŠENÍ LVA ABALKINA

Déšť znovu zesiluje, mlha houstne, takže z prostředka ulice nejsou domy po levé ani po pravé straně skoro vidět. Mezi experty vzniká panika, nabyli dojmu, že v těchto chvílích přestaly fungovat biooptické konvertory. Uklidňuji je. Když se zbavili strachu, začínají mít ramena a naléhají, abych rozsvítil mlhový reflektor. Zapínám jim reflektor. Experti už začínají jásat, ale najednou si Štěkn sedá na ocas uprostřed vozovky a prohlašuje, že neudělá ani krok dál, dokud někdo neodstraní tu idiotskou duhu, od které ho bolí uši a svrbí mezi prsty. On výborně vidí i bez těch hnusných reflektorů, a jestli experti nic nevidí, znamená to, že nic vidět nemusí, a bylo by lepší, kdyby se věnovali nějaké užitečnější činnosti, například by mohli k jeho, Štěknovu návratu připravit ovesnou polévku s boby. Výbuch pobouření. Ale experti se Štěkna trochu bojí. Každý pozemšťan, který se seznámil s nějakým Hlavákem, se ho dřív nebo později začne bát. Ale přitom, byt je to paradoxní, není tento pozemšťan schopen chovat se k Hlavákovi jinak než jako k velkému mluvícímu psu (no, zkrátka cirkus, zázraky zoopsychologie a tak)...

Jeden z expertů Štěknovi nerozvážně pohrozil, že zůstane bez oběda, nepřestane-li si stavět hlavu. Štěkn zvyšuje hlas. Z jeho slov vyplývá, že jsme se celý život báječně obešli bez expertů. A nejen to, cítili jsme se tady až dosud obzvlášť dobře právě proto, že po expertech nebylo vidu ani slechu. A pokud jde konkrétně o toho experta, který, jak se zdá, má teď v úmyslu sežrat Štěknovi jeho ovesnou polévku s boby... A tak dále, pořád dokolečka.

Stojím v dešti, který neustále sílí, poslouchám celý ten galimatyáš okolo expertů a bobů a nemohu setřást jakousi ospalou ztuhlost. Připadá mi, že jsem na nějakém neuvěřitelně hloupém divadelním představení bez začátku a konce, kde všechny postavy zapomněly své role a blekotají, co jim slina na jazyk přinese, v marné naději, že je nějaká náhoda zachrání. Toto představení jako by bylo uspořádáno výhradně pro mě, aby mě co nejdéle udrželo na místě a nedovolilo mi postoupit ani o krok dál, zatímco za kulisami kdosi chvatně zařizuje věci tak, abych se definitivně přesvědčil: nemá to smysl, nedá se nic dělat, musíme se vrátit domů...

S námahou se ovládám a zhasínám zatracený reflektor. Štěkn okamžitě v půli slova přerušuje dlouhatánskou, pečlivě promyšlenou urážku a jako by se nechumelilo běží dál. Kráčím za ním a slyším, jak si Van der Hoese zjednává pořádek na palubě lodi: „Styďte se! Obtěžovat skupinu v terénu... Okamžitě vás vyženu z kabiny! Vyházím... Lumpárna!“

„Bavíš se?“ ptám se tiše Štěkna.

Mlčí, jen po mně šilhá vykouleným okem.

„Jsi štváč,“ říkám. „Vy Hlaváči jste všichni štváči a skandalisti...“

„Je tu mokro,“ odpovídá Štěkn bez jakékoli souvislosti. „A plno žab. Není kam šlápnout... Zase nákladní auta ...,“ oznamuje.

Z mlhy před námi se line pronikavý pach mokrého rezivého železa a po chvíli se ocitáme uprostřed obrovského neuspořádaného houfu nejrůznějších automobilů.

Jsou to obyčejná nákladní auta, náklaďáky kryté plachtou i velikánské plošinové vozy, stejně jako drobná kapkovitá osobní autíčka a jakési obludné samohybné mechanismy s osmi koly vysokými jako člověk stojí uprostřed ulice i na chodnících v hrozném nepořádku, opřené do sebe nárazníky, občas navršené přes sebe, neuvěřitelné prorezivělé, napůl rozlámané, a rozpadají se při sebemenším dotyku. Jsou jich stovky. Není možné jít rychle, musíme toto pohřebiště obcházet, prolézat, přelézat a všechna ta vozidla jsou naložena haraburdím, které už dávno shnilo, zetlelo a zrezivělo k nepoznání...

Kdesi v koutku vědomí úpěnlivě drmolí uklidnění experti, vzrušeně duní Van der Hoese, ale nemám na ně náladu. S nadávkami vytahuji nohy z páchnoucí břečky shnilých hadrů a hned nato se s klením propadám do útrob jakýchsi ohromných beden, kde v haldách zatuchlého papíru zoufale piští holá krysí mláďata, s novým hromováním vylamuji ramenem jakousi prohnilou dřevěnou přepážku a probourávám se ven, na déšť, do louže, z níž přede mnou zděšeně vyskakuji žáby... Pod nohama mi praská a skřípe rozbité sklo, kutálejí se nějaké plechovky či ložiska, na pohled pevné niklované železo se rozpadá na prach, jakmile se ruka pokusí opřít se o ně, jednou dokonce bočnice krytého automobilu, velikého jako transkontinentální kontejner, zničehonic se sama rozlamuje vedví a z vnitřku se s hnilobným rachotem vyvaluje proud nedefinovatelného smetí v hustých oblacích odporně páchnoucího prachu...

A pak zcela nečekaně tento hnusný labyrint konči.

Totiž automobily jsou kolem nás pořád, ale stojí teď poměrně uspořádané, srovnány po obou stranách vozovky a na chodnících, zatímco prostředek ulice je zase uvolněn.

Dívám se na Štěkna. Zuřivě se otřepává, drbe se všemi čtyřmi tlapami najednou, olizuje si hřbet, odplivuje, chrlí nadávky a zase se otřepává, drbe a olizuje.

Van der Hoese se znepokojeně ptá, proč jsme uhnuli z trasy a co to bylo za skladiště. Vysvětluji, že to nebylo skladiště. Pak diskutujeme na téma: jsou-li to stopy evakuace, proč původní obyvatelstvo evakuovalo z periférie do centra?

„Zpátky touhle cestou nepůjdu,“ prohlašuje Štěkn a vzteklým plácnutím sráží k dlážděni žábu, která poskakovala vedle něho.

Ve dvě hodiny odpoledne rozesílá štáb první souhrnné hlášení. Ekologická katastrofa, ale civilizace zanikla z nějakého jiného důvodu. Obyvatelstvo zmizelo takříkajíc v jediném okamžiku, ale nevyvraždilo se ve válkách, ani neevakuovalo do vesmíru - nenasvědčuje tomu úroveň technologie, ostatně planeta nepřipomíná hřbitov, spíš smetiště. Ubohé zbytky původního obyvatelstva živoří na venkově, jakžtakž obdělávají půdu, zcela pozbyly kulturních návyků, ale skvěle zacházejí s opakovacími puškami. Z toho prý pro mne a Štěkna vyplývá: město je určitě zcela prázdné. Mně tento závěr připadá pochybný. Štěknovi taky.

Ulice se rozšiřují, domy i řady automobilů po obou stranách od nás se ztrácejí v mlze a já před sebou cítím otevřené prostranství. Ještě několik kroků a před námi se z mlhy vynořuje čtvercová silueta. Zase obrněné vozidlo, přesně stejné jako to, co se octlo pod zříceninou zdí, ale tohle je opuštěné už velice dávno, vlastní tíhou se probořilo a jako by vrostlo do asfaltu. Všechny vstupní otvory Jsou dokořán. Dvě krátké hlavně kulometů, kdysi hrozivě namířené proti každému, kdo vyšel na náměstí, jsou teď povadle ohnutě, prosakují z nich rezivé kapky a pomalu stékají na mírně skloněný čelní pancíř. Cestou kolem mechanicky beru za otevřená boční dvířka, ale jsou napevno zarezivělá.

Před sebou nevidím nic. Mlha Je na tomto náměstí jakási zvláštní, nezvykle hustá, jako by tu stála dlouhá léta a za tu dobu se slehla, srazila se jak mléko a vlastní tíhou se slisovala.

„Pod nohy!“ nařizuje najednou Štěkn.

Koukám se pod nohy a nevidím nic. Zato si najednou uvědomuji, že už pod podrážkami nemám asfalt, ale cosi měkkého, pružného, kluzkého jako tlustý mokrý koberec. Sedám si na bobek.

„Můžeš si zapnout ten reflektor,“ bručí Štěkn.

Ale já už vidím i bez reflektoru, že je tu asfalt pokryt téměř souvislým, poměrně vysokým hnusným škraloupem, jakousi vlhkou slisovanou hmotou bohatě prorostlou různobarevnými plísněmi. Vytahuji nůž, nadzvedávám plást tohoto škraloupu — od proplesnivělé hmoty se odtrhuje jakýsi hadřík či kousek řemínku, a pod tím řemínkem se v kalné zeleni vynořuje cosi kulatého (knoflík? přezka?) a pomalu se narovnávají jakési drátky nebo pérka ...

„Všichni šli tudy“ říká Štěkn s podivným přízvukem.

Zvedám se a jdu dál, kráčím po měkké a kluzké hmotě. Snažím se krotit svou fantazii, ale nedaří se mi to. Všichni šli tudy, touhle cestou, postupně opustili teď už nepotřebná autíčka i náklaďáky, statisíce a milióny obyvatel se z bulváru vlévaly na toto náměstí, obtékaly obrněné vozidlo s hrozivě a bezmocně namířenými kulomety. Lidé šli a odhazovali i to málo, co si chtěli odnést s sebou, klopýtali a pouštěli věci z rukou, snad i sami padali, ale pak už se nemohli zvednout a všechno, co upadlo, bylo zašlapáno milióny nohou. A přísahal bych, že se to všechno odehrálo v noci — lidskou kaši ozařoval mrtvolný chvějivý pří svit, a bylo ticho jako ve snu...

„Jáma,“ říká Štěkn.

Zapínám reflektor. Jáma nikde žádná. Kam až světlo dosáhne, jiskří rovný a hladký povrch náměstí nesčetnými bledými plamínky světélkující plísně a na dva kroky přede mnou se vlhce černá velký, asi dvacet na čtyřicet, obdélník hladkého čistého asfaltu. Jako by byl pečlivě vyříznut v tom zplesnivělém třpytivém koberci.

„Schůdky,“ říká Štěkn nějak zoufale. „Dírkované! Hluboko! Nevidím...“

Běhá mí mráz po zádech. Ještě nikdy jsem neslyšel Štěkna mluvit tak podivným hlasem. Nazdařbůh spouštím ruku, kladu prsty na velkou vydutou hlavu a cítím nervózní pocukávání trojúhelníkovitého ucha. Nebojácný Štěkn má strach. Nebojácný Štěkn se mi tiskne k noze právě tak, jako se jeho předkové tiskli k nohám svých pánů, když za prahem jeskyně vycítili něco neznámého a nebezpečného...

„Nemá to dno,“ říká odevzdaně. „Neumím to pochopit. Vždycky přece bývá dno. Všichni odešli tam, a tam není dno, a nikdo se nevrátil... Musíme tam jít?“

Sedám si na bobek a beru ho kolem krku.

„Nevidím tu žádnou jámu,“ říkám mu jazykem Hlaváků. „Vidím jen rovný obdélník asfaltu.“

Štěkn namáhavě oddychuje. Napíná všechny svaly a čím dál víc se ke mně tiskne.

„Ty to nemůžeš vidět,“ říká. „Neumíš to. Čtvery schody s dírkovanými stupni. Ošoupané. Blýskají se. Stále hlouběji a hlouběji. Na konci není nic. Nechci tam. Nenařizuj mi to.“

„Kamaráde,“ říkám, „co ti je? Jak bych ti mohl něco nařizovat?“

„Ani nepros,“ říká Štěkn. „Nežádej. Nevybízej.“

„Půjdeme odtud pryč,“ navrhuji.

„Ano. A rychle!“

Diktuji hlášení. Van der Hoese už přepojil můj kanál na štáb, a když končím, je už celá expedice plně informována. Začíná povyk. Nadhazují se hypotézu, navrhují se opatření. Panuje hluk. Štěkn se ponenáhlu uklidňuje — pošilhává žlutým okem a co chvíli se olizuje. Nakonec zasahuje sám Komov. Rámus utichá. Dostáváme rozkaz pokračovat v postupu a ochotně se mu podřizujeme.

Obcházíme děsivý obdélník, přetínáme náměstí, míjíme druhé obrněné vozidlo uzavírající bulvár z druhé strany a znovu se ocitáme mezi dvěma kolonami opuštěných automobilů. Štěkn opět čile cupitá vpřed, je už zase energický, hašteřivý a kurážný. V duchu se ušklíbám a říkám si, že já na jeho místě bych se teď určitě styděl za tu trapnou chvíli panického, téměř dětinského strachu, který jsem tam na náměstí prožil. Ale Štěkna nic takového netrápí. Ano, měl strach a nedokázal ho skrýt, ale nevidí v tom nic trapného, za co by se měl stydět. Nyní uvažuje nahlas:

„Všichni odešli pod zem. Kdyby tam bylo dno, ujistil bych tě, že teď všichni žijí pod zemí, tak hluboko, že je necítím. Ale tam žádné dno není! Nechápu, kde tam mohou žít. Nechápu, proč tam není dno a jak je to možné.“

„Zkus to vysvětlit,“ říkám mu, „je to ohromně důležité.“

Ale Štěkn to vysvětlit nemůže. Je to hrozné, opakuje neustále. Planety jsou kulaté, pokouší se o vysvětlení, tahle planeta je taky kulatá, sám jsem to viděl, ale tam na náměstí vůbec není kulatá. Tam je jako talíř. A v tom talíři je dírka. A ta dírka vede z jedné prázdnoty, kde jsme my, do druhé prázdnoty, kde nejsme.

„A proč já jsem tu dírku neviděl?“

„Protože je zalepená. To ty nedokážeš. Zalepovali ji právě před takovými, jako jsi ty, a ne před takovými, jako jsem já...“

Pak najednou hlásí, že se znovu objevuje nebezpečí. Malé nebezpečí, obyčejné. Dost dlouho nebylo žádné, a teď se zase objevilo.

Za chvíli se od průčelí vpravo odtrhuje z druhého poschodí balkón a padá. Rychle se Štěkna ptám, zdali se nebezpečí zmenšilo. Odpovídá bez rozmyšlení, že ano, zmenšilo se, ale ne moc. Chci se ho zeptat, z které strany hrozí teď, ale vtom se mi do zad opírá silný závan hustého vzduchu, v uších hučí, srst na Štěknovi se ježí.

Bulvárem se žene malý uragán. Je horký, přináší pach železa. Po obou stranách ulice se s hlukem řítí ještě několik dalších balkónů a říms. Vítr strhává střechu dlouhého přízemního domu a táhle stará, děravá, zpuchřelá střecha se pomalu převažuje, rozpadá se na kousky, vznáší se nad dlážděním a mizí v mračnu horkého žlutého prachu.

„Co se to tam u vás děje?“ huláká Van der Hoese.

„Nějaký průvan,“ cedím mezi zuby. Nový nápor větru mě nutí proti své vůli se rozběhnout. Připadá mi to ponižující.

„Abalkine! Štěkne!“ hřmí Komov. „Držte se prostředku! Dál od zdí! Profoukávám náměstí, může tam něco padat...“

A potřetí se krátký horký uragán žene bulvárem, a to zrovna ve chvíli, kdy se Štěkn chce otočit čenichem proti větru. Podráží mu nohy a smýká jím po dláždění v urážlivé společnosti jakési opozdilé krysy.

„Hotovo?“ ptá se Štěkn podrážděně, když uragán utichá. Zůstává ležet, ani se nepokouší postavit se na nohy.

„Hotovo,“ říká Komov. „Můžete pokračovat v postupu.“

„Že nechám mockrát děkovat,“ říká Štěkn, jedovatý jako nejjedovatější zmije.

V éteru se kdosi neudržel a hihňá se. Nejspíš Van der Hoese.

„Mockrát se omlouvám,“ říká Komov. „Potřeboval jsem rozehnat mlhu“

V odpověď chrlí Štěkn nejdelší a nejkvětnatější nadávku v jazyce Hlaváků, zvedá se, zuřivě se otřepává a najednou v nepřirozené póze znehybňuje.

„Ljovo,“ říká. „Nebezpečí už přešlo. Úplně. Je odfouknuto.“

„Aspoň něco,“ odpovídám.

Informace od Espady: Neobyčejně emocionální popis hlavního gattaucha. Vidím ho před sebou jako živého — nepředstavitelně špinavý, páchnoucí, lišeji posety stařec na pohled snad dvousetletý, který tvrdl, Že je mu jedenadvacet, neustále sípá, kašle, odchrchlává a smrká, na klíne pořád drží opakovací pušku a čas od času střílí Espadovi nad hlavou pánubohu do oken, na otázky odpovídat nechce, naopak stále by sám kladl otázky, přičemž odpovědi poslouchá schválně nepozorně a každou druhou veřejně prohlašuje za lež...

Bulvár vede na další náměstí. Vlastně to není náměstí v pravém slova smyslu — jen na pravé straně se rozkládá půlkruhovitý park, za nímž stojí dlouhá žlutá budova s vydutým průčelím, zdobeným nepravými pilíři. Průčelí je žluté, jako na začátku podzimu, takže v první chvíli nevidím uprostřed parku další „pohár“. Tentokrát je neporušený, blyští se novotou, jako by ho tady mezi žlutými keři teprve dnes ráno postavili — válec vysoký dva metry, metr v průměru, z poloprůhledného materiálu připomínajícího jantar. Stojí dokonale svisle a jeho oválné dveře jsou pevně zavřené.

Na palubě u Van der Hoeseho se ozývá výbuch nadšení, zato Štěkn znovu demonstruje svou lhostejnost, dokonce pohrdání vůči všem těmto předmětům, které „jeho národ nezajímají“. Pomalu se začíná drbat a otáčí se zadkem k „poháru“.

Obcházím pohár, pak dvěma prsty beru za výčnělek oválných dveří a nahlížím dovnitř. Stačí jediný pohled a vím, na čem jsem — celý vnitřek zabírá svýma obludnýma kloubovitýma nohama, před sebe napřahuje půlmetrová vroubkovaná klepeta a dvěma řadami kalně zelených očí na mě tupě a zamračeně pohlíží gigantický rakopavouk z Pandory. V plné kráse.

To nebyl strach, co se ve mně vzepjalo, ale obranný reflex proti něčemu absolutně neočekávanému. Než jsem stačil vydechnout, již jsem se ramenem opíral o přibouchnutá dvířka, nohama do země, od hlavy k patě mokrý potem a každá žilka se ve mně chvěla

Štěkn už je vedle mě, připravený k okamžitému a rozhodnému zápasu. Pohupuje se na napjatých nohou, vyčkávavě otáčí velikou hlavu z jedné strany na druhou. Perleťově bílé zuby se mu vlhce blyští v koutcích tlamy. Tohle trvá několik sekund, načež se Štěkn podrážděně zeptá:

„Tak co se děje? Kdo ti ublížil?“

Nahmatávám pažbičku paprskové pistole, musím se donutit odtrhnout se od proklatých dveří a s pistoli připravenou k výstřelu začínám couvat. Štěkn ustupuje společně se mnou a je čím dál podrážděnější.

„Pokud vím, tak jsem se tě na něco ptal!“ prohlašuje popuzeně.

„No počkej,“ mumlám mezi zuby, „copak ty pořád ještě nic necítíš?“

„Kde? V té boudě? Tam nic není!“

Van der Hoese a experti mi vzrušeně halasí do ucha. Neposlouchám je. I bez nich vím, že se dvířka dali například podepřít zvenku kládou (pokud se nějaká najde), nebo celá budka se dá spálit z paprskové pistole. Ustupuji dál a nespouštím pohled z dveří „poháru“.

„V boudě nic není!“ opakuje Štěkn umíněně. „A nikdo tam není. A moc let tam nikdo nebyl. Jestli chceš, otevřu dveře a dokážu ti, že tam nic není.“

„Ne,“ říkám a mám dost práce ovládnout hlasivky. „Půjdeme pryč.“

„Já jenom otevřu dvířka...“

„Štěkne,“ říkám, „mýlíš se...“

„My se nikdy nemýlíme. Jdu tam. Uvidíš.“

„Mýlíš se!“ Teď už musím řvát. „Jestli okamžitě nepůjdeš se mnou, nejsi můj přítel a kašleš na mě!“

Prudce se otáčím na podpatcích (pistoli ve spuštěná ruce, odjištěnou, regulátor nastaveny na trvaly výboj) a kráčím pryč. Připadá mi, že moje záda zabírají celou šířku bulváru a jsou zcela nechráněná.

Štěkn s příšerně nespokojeným a opovržlivým výrazem šlape kousek vlevo za mnou. Vrčí a tváří se nadutě. Asi po dvou stech krocích, když už se zcela uklidňuji a začínám hledat cesty k usmíření, Štěkn najednou mizí. Jen drápy několikrát škrábly po asfaltu. A už je u budky, je pozdě utíkat za ním, chytat ho za zadní nohy a odvléknout toho pitomce pryč, i moje paprsková pistole je teď k ničemu, ten hromský Hlavák pootvírá dveře a dlouho, nekonečně dlouho nahlíží do poháru ...

Potom bez jediného zvuku dveře zase zavírá a vrací se. Je zahanbený. Je zničený. Bez výhrad uznává svou absolutní neschopnost a je v budoucnu ochoten snášet jakékoli zacházení. Vrací se mi k nohám, sedá si bokem a sklesle nachyluje hlavu. Raději se na něho nedívám. Hledím na pohár, cítím, jak mi pramínky potu na spáncích vysychají a stahují kůži, jak ze svalů mizí nepříjemné chvění a nahrazuje je svíravé, bolestné trnutí, a nejraději bych teď procedil: P-prevíte! a vší silou, s úlevným vzlyknutím vlepil pohlavek té skleslé, umíněné a blbé palici. Ale říkám pouze:

„Měli jsme štěstí. Tady nevímproč neútočí...“

Zpráva ze štábu: Předpokládá se, že „Štěknův obdélník“ je vstupem do meziprostorového tunelu, jímž bylo odvedeno obyvatelstvo planety. Pravděpodobně Poutníky...

Kráčíme nezvykle prázdným prostorem. Nikde žádný život, i komáři někam zmizeli. Mně se to moc nelibí, ale Štěkn neprojevuje známky neklidu.

„Tentokrát jste přišli pozdě,“ řekl.

„Ano, vypadá to tak,“ připouštím ochotně.

Je to poprvé od incidentu s rakopavoukem, co Štěkn promluvil. Zdá se, že má chuť promluvit si o něčem vedlejším. Tato chuť není u něho příliš častá.

„Poutníci,“ vrčí. „Mockrát jsem slyšel: Poutníci, Poutníci... Vy o nich nic nevíte?“

„Velmi málo. Víme, že to je supercivilizace, víme, že jsou mnohem mocnější než my. Předpokládáme, že nejsou humanoidové. Předpokládáme, že ovládli celou naši galaxii, a to už hodně dávno. A taky předpokládáme, že nemají domov — tedy v našem nebo ve vašem pojetí. Proto jim říkáme Poutníci...“

„Chcete se s nimi setkat?“

„Jak bych ti to řekl... Komov by za to dal nevímco. Jenže já bych dal přednost tomu, abychom se s nimi nikdy nesetkali...“

„Ty se jich bojíš?“

Nemám náladu řešit tenhle problém. Zvlášť ne teď.

„Víš, Štěkne,“ říkám, „to by bylo dlouhé povídáni. Měl bys radši sledovat, co se děje kolem, mám dojem, že jsi nějak roztržitý.“

„Všechno sleduju. Je klid.“

„Všiml sis, že tady všechno živé zmizelo?“

„To je tím, že tady často bývají lidé,“ usoudil Štěkn rozšafně.

„Ale jdi!“ říkám. „No to jsi mě uklidnil.“

„Teď tady nejsou. Skoro“

Končí dvaačtyřicátý blok, blížíme se ke křižovatce. Štěkn najednou hlásí:

„Za rohem je člověk. Sám.“

Je to vetchý stařeček v dlouhém černém kabátě až na paty, v kožešinové beranici s náušníky, zavázanými pod rozcuchaným špinavým plnovousem, v rukavicích veselé, svítivě žluté barvy a velikých botách s plátěnými svršky. Pohybuje se s obrovskou námahou, sotva nohy vleče. Jsme od něho na třicet metrů, ale i na takovou dálku je zřetelně slyšet, jak těžce, hvízdavě oddychuje a občas námahou sténá.

Nakládá vozík s vysokými slabými kolečky, připomínající dětský kočárek. Vždycky se odbelhá do rozbité výkladní skříně, dlouhou dobu je uvnitř, pak se stejně pomalu vynořuje, opírá se jednou rukou o stěnu a druhou ohnutou rukou si na prsa tiskne dvě nebo tři plechovky s pestrými nálepkami. Kdykoli dojde ke svému vozíku, bezvládně si sedá na skládací třínožku, chvíli nehybně odpočívá a pak stejně zvolna a opatrně přendává plechovky z náručí na vozík. Pak zase odpočívá, jako by vsedě spal, znovu se staví na roztřesené nohy a míří k výkladní skříni — dlouhý, černý, téměř přelomený v půli.

Stojíme na rohu, skoro nekryti, protože víme, že stařeček nic kolem sebe nevidí ani neslyší. Jak říkal Štěkn, je tady docela sám, v okolí nikdo není, snad jedině hodně daleko. Nemám nejmenší chuť navazovat s ním kontakt, ale asi to budu muset udělat — kdyby pro nic jiného, tak abych mu pomohl s těmi plechovkami. Ale bojím se, abych ho nevyděsil. Žádám Van der Hoeseho, aby ho ukázal Espadovi a ten aby určil, patří-li do kategorie „čaroděj“, „voják“ nebo „člověk“.

Stařec naložil desátou dávku plechovek a zase odpočívá, přihrben na třínohé stoličce. Hlava se mu jemně chvěje a klesá stále níž. Stařec zřejmě usíná.

„Nic podobného jsem ještě neviděl,“ říká Espada. „Promluvte s ním, Ljovo...“

„Je příliš starý,“ říká Van der Hoese s pochybnostmi.

„V momentě umře.“ vrčí Štěkn.

„No právě,“ říkám. „Zvlášť jestli se před ním objevím v tomhle duhovém skafandru...“

Nestačím domluvit. Stařec se najednou prudce naklání kupředu a pozvolna se kácí bokem na dláždění.

„Hotovo,“ říká Štěkn. „Můžeš se jít podívat, jestli tě to zajímá“

Stařec je mrtev, nedýchá, ani puls není znatelný. Podle všeho má rozsáhlý infarkt a naprosto vyčerpaný organismus. Ale ne z hladu. Jednoduše je strašně, nepředstavitelně sešlý. Klečím u něho a dívám se mu do zelenobílého kostnatého obličeje. První normální člověk v tomto městě. A mrtvý. A já jsem bezmocný, protože mám s sebou jen přenosnou aparaturu.

Vpichuji mu dvě ampulky mikrofágu a říkám Van der Hoesemu, aby sem poslal mediky. Nehodlám se tu zdržovat. Nemá to smysl. Tenhle už nepromluví. A pokud ano, tak ne hned. Před odchodem nad ním ještě chvíli stojím, dívám se na kočárek, do poloviny naplněný plechovkami konzerv, na převrženou stoličku, a napadá mě, že stařec patrně všude s sebou tahal tuhle stoličku a co chvíli na ni usedal k odpočinku...

Kolem šesté hodiny večerní se začíná stmívat. Podle mých poznatků zbývají do konce trasy ještě asi dvě hodiny chůze, a tak navrhuji Štěknovi, že si odpočineme a něco sníme. O odpočinek Štěkn nestojí, ale jako vždy, ani tentokrát nevynechá příležitost něco splivnout.

Usedáme na okraji rozlehlé vyschlé fontány ve stínu jakési kamenné mytologické obludy s křídly a já rozbaluji balíčky s jídlem. Kolem nás kalně prosvítají zdi mrtvých domů, panuje bezhlesé ticho a člověka blaží pomyšlení, že na těch desítkách kilometrů cesty, kterou jsme prošli, už není pusto a mrtvo, ale že tam pracují lidé.

Při jídle Štěkn nikdy nemluví, ale když je nasycen, rád si poklábosí.

„Ten stařec,“ říká a pečlivě si olizuje tlapu, „toho doopravdy oživili?“

„Ano.“

„A to je zase živý, chodí a mluví?“

„Mluví asi sotva, chodit nejspíš nechodí, ale živý je.“

„Škoda“ vrčí Štěkn.

„Škoda?“

„Ano. Skoda že nemluví. Bylo by zajímavé dovědět se, co je tam...“

„Kde?“

„Tam, kde byl, když umřel.“

Ušklíbám se.

„Ty myslíš, že tam něco je?“

„Musí tam něco být. Přece se musím někam podít, až nebudu.“

„Kam se poděje elektrický proud, když ho vypnou?“ ptám se.

„To je právě to, co jsem nikdy nemohl pochopit,“ přiznává se Štěkn. „Ale ty neuvažuješ přesně. Prosím, nevím, kam se poděje elektrický proud, když ho vypnou. Ale já nevím ani to, odkud se bere, když ho zapnou. Ovšem kde jsem se vzal já, to vím, tomu rozumím.“

„Tak kde jsi byl, dokud jsi nebyl?“ ptám se úskočně.

Pro Štěkna to ovšem není problém.

„Byl jsem v krvi svých rodičů. A předtím v krvi rodičů svých rodičů...“

„Takže až nebudeš, budeš v krvi svých dětí...“

„A co když nebudu mít děti?“

„Tak budeš v zemi, v trávě, ve stromech...“

„Tak to není! V trávě a stromech bude moje tělo. Ale kde budu já sám?“

„V krvi svých rodičů jsi taky nebyl sám, ale tvoje tělo. Vždyť si nepamatuješ, jak ti bylo v krvi tvých rodičů...“

„Jak to že ne?“ diví se Štěkn. „Moc věcí si pamatuju!“

„Aha, vidíš, vlastně ano“ mumlám přemožen. „Vy přece máte genetickou paměť...“

„Říkat tomu můžeš, jak chceš,“ vrčí Štěkn. „Ale já skutečně nechápu, kam se poděju, jestli teď umřu. Děti nemám...“

Rozhoduji se přerušit tento spor. Je mi jasné — nikdy nebudu umět Štěknovi dokázat, že tam nic není. Proto beze slova zabaluji zbytek jídla, ukládám baliček do torny na zádech a pohodlně natahuji nohy před sebe.

Štěkn si svědomitě olízal druhou packu, uvedl srst na lících do ideálního stavu a znovu pokračuje v debatě.

„Překvapuješ mě, Ljovo,“ prohlašuje. „A všichni mě překvapujete. Copak vás to tady ještě baví?“

„Pracujeme,“ namítám unaveně.

„Proč pracovat, když, to nemá smysl?“

„Proč by to nemělo smysl? Sám vidíš, kolik jsme se toho dověděli za jediný den.“

„Právě proto se ptám: nač se dozvídat něco, co nemá smysl? Co s tím budete dělat? Pořád se jenom dozvídáte a dozvídáte, ale abyste s tím, co se dozvíte, něco dělali, to ne.“

„No například?“ ptám se.

Štěkn je náruživý diskutér. Před chvilkou dosáhl jednoho vítězství a teď evidentně touží po dalším.

„Například jáma bez dna, kterou jsem našel. Kdo a k čemu může potřebovat jámu bez dna?“

„To není tak docela jáma,“ říkám. „To jsou spíš dveře do jiného světa.“

„A můžete těmi dveřmi projít?“ informuje se Štěkn.

„Ne,“ přiznávám. „To nemůžeme.“

„Tak k čemu jsou vám dveře, kterými stejně nemůžete projít?“

„Dneska nemůžeme, zítra třeba budeme moct.“

„Zítra?“

„To myslím obrazně. Pozítří. Za rok...“

„Jiný svět, jiný svět“ vrčí Štěkn. „To snad je vám tenhle těsný?“

„Jak bych ti to řekl... Těsný je pro naši fantazii.“

„No bodejť!“ vykřikuje Štěkn jízlivě. „Vždyť vy jakmile se dostanete do jiného světa, hned ho začnete předělávat, aby byl jako ten váš. A samozřejmě pro vaši fantazii je zase těsný, takže začínáte hledat zase jiný svět, a zase ho předěláváte...“

Najednou prudce přerušuje svou filipiku a v tom okamžiku cítím přítomnost někoho cizího. Tady. Blízko. Na dva kroky od sebe. U podstavce s mytologickou obludou.

Je to docela normální zdejší obyvatel, podle všeho z kategorie „člověk“, silný statný muž v plátěných kalhotách a plátěné bundě na holém těle, s opakovací puškou, která mu na řemeni visí přes krk. Nečesaná hříva vlasů mu spadá do očí, tváře a bradu má hladce vyholené. Stojí u pomníku bez jediného pohybu, jen oči mu pomalu kloužou ze mne na Štěkna a zpátky. Podle všeho vidí v šeru stejně dobře jako my. Neumím si vysvětlit, jak se k nám dokázal tak nehlučně a nepozorovaně přiblížit.

Opatrně sahám rukou dozadu a zapínám mluvicí zařízení na automatického tlumočníka.

„Pojď blíž a posaď se, jsme přátelé,“ vyslovuji neslyšně pouhým pohybem rtů.

Z megafonu se s půl sekundovým zpožděním linou hrdelní zvuky, do jisté míry dokonce příjemné. Neznámý sebou trhá a ustupuje o krok. „Neboj se,“ říkám. „Jak se jmenuješ? Mně říkají Lev, on se jmenuje Štěkn. Nejsme nepřátelé. Chceme si s tebou promluvit.“

Ba ne, z toho nic nebude. Neznámý couvá o další krok a zčásti se skrývá za pomníkem. Jeho obličej po celou dobu nevyjadřuje nic, není dokonce jisté, rozumí-li tomu, co se mu říká.

„Máme dobré jídlo,“ nevzdávám se. „Nemáš náhodou hlad nebo žízeň? Posaď se s námi, s radostí ti dám z našeho...“

Najednou mě napadá, že se asi zdejší praobyvatel musí dost bát, když slyší tohle „my“ a „s námi“, a tak rychle přecházím na jednotné číslo. Ale ani tohle nepomáhá. Zdejší obyvatel se zcela schovává za pomník, takže ho nevidím ani neslyším.

„Odchází“ vrčí Štěkn.

Pak ho vidím znovu, jak dlouhými, klouzavými, naprosto neslyšnými kroky přechází ulici, vystupuje na protější chodník a mizí v jakýchsi dveřích.