Brouk v mravenisti

Z HLÁŠENÍ LVA ABALKINA

Ve tmě je město ploché jako stará rytina. Matně světélkuje plíseň v černých dírách oken, v řídkých parčících a na záhonech se mihotají drobounké mrtvolné duhy — to na noc rozkvétají poupata neznámých fosforeskujících květin. Linou se slabé, ale dráždivé vůně. Nad střechy se vyhupuje a zůstává viset nad bulvárem první měsíc — obrovský zubatý srp, zalévající město nepříjemnou oranžovou září.

Ve Štěknovi vzbuzuje toto nebeské těleso jakýsi nevysvětlitelný odpor. Co chvilku se na ně popuzeně zadívá a pokaždé přitom křečovitě pootevírá a zase zaklapává tlamu, jako by ho cosi nutkalo dát se do vytí a on toto nutkání přemáhal. Je to tím podivnější, že na jeho rodném Sarakši není možné měsíc spatřit pro atmosférickou refrakci a na Zemi se k Měsíci choval vždycky, aspoň co já vím, indiferentně.

Pak vidíme děti.

Jsou dvě. Drží se za ruce a pomaloučku se plouží po chodníku, jako by se snažily držet se ve stínu. Kráčejí stejným směrem jako já a Štěkn. Podle oblečení jsou to chlapci. Jeden vyšší, asi osmiletý, druhý docela malý, snad čtyřletý nebo pětiletý. Nejspíš právě zahnuli z nějaké boční uličky, jinak bych je byl viděl už z dálky. Jsou na cestě dlouho, určitě nejednu hodinu, protože jsou strašně unaveni a sotva pletou nohama... Mladší už ani nejde, drží se staršího za ruku a nechává se vláčet. Staršímu se na širokém popruhu přes rameno plandá splasklý tlumok, chlapec si jej neustále srovnává a tlumok ho tluče do kolen.

Translatér suchým a nevzrušeným hlasem tlumočí: „Já už nemůžu, bolí mě nohy... Povídám ti, pojď... No tak, pojď... Ty jsi zlý... To ty jsi zlý a ošklivý... Hade s ušima... Ty jsi zase jedovatý krysí chvost...“ Tak. Zastavili se. Mladší vytrhává ruku ze sevření staršího a sedá si. Starší ho zvedá za límec, ale malý si znovu sedá, za což dostává pohlavek. Z translatéru se hrne záplava krys, hadů, hnusné havěti a jiné fauny. Pak se mladší dává do hlasitého štkaní a translatér nechápavě umlká. Je načase zasáhnout.

„Buďte zdrávi, chlapci,“ říkám pouhým pohybem rtů.

Docházím až k nim a teprve nyní si mě všímají. Mladší okamžitě přestává plakat a dívá se na mě s otevřenou pusou. Starší mě taky sleduje, ale úkosem, nevraživě, rty má pevně semknuty. Sedám si před nimi na bobek a říkám:

„Neboj se. Já jsem hodný. Neublížím ti.“

Vím, že můj automatický tlumočník není schopen vyjádřit tón hlasu, proto se snažím vybírat prostá konejšivá slova.

„Jmenuji se Lev,“ říkám. „Vidím, že jste unavení. Mám vám nějak pomoct?“

Starší neodpovídá. Pořád se na mě dívá úkosem, se značnou nedůvěrou a obezřetností, zato mladšího najednou zaujal Štěkn a chlapec z něho nespouští oči — je znát, že je vystrašený a zvědavý zároveň. Štěkn způsobné sedí opodál a dívá se stranou.

„Jste unavení,“ říkám. „Chcete jíst a pít. Dám vám jednu dobrůtku...“

A tu se starší rozjel. Vůbec nejsou unaveni, žádnou dobrůtku nepotřebují. Jen co si to vyřídí s tímhle hadem s krysíma ušima a půjdou dál. A kdo jim bude bránit, dostane kulku do břicha. Tak!

Výborně. Nikdo jim bránit nechce. A kam že jdou?

Jdou tam, kam potřebují.

A kam konkrétně? Co když mají společnou cestu? V tom případě by bylo možné vzít hada s krysíma ušima na ramena...

Nakonec přichází všechno do normálních kolejí. V malých pusách mizí čtyři tabulky čokolády, obsah dvou lahví tonizátoru a v každé půl tuby ovocné pasty. Následuje důkladná prohlídka Lvovy duhové kombinézy a po krátkém, ale neobyčejně energickém sporu přichází povolení (pauze jednou!) pohladit Štěkna, ale v žádném případě po hlavě, jen po hřbetě). Na palubě u Van der Hoeseho všichni dojetím vzlykají a ozývá se mohutné popotahování. Dále vycházejí najevo tyto skutečnosti: Chlapci jsou bratři, starší se jmenuje Ijadrudan, mladší Pritulatan. Bydleli dost daleko odtud (přesnější údaj nelze zjistit) s otcem ve velkém bílém domě s bazénem na dvoře. Ještě docela nedávno s nimi bydlely dvě tety a další bratr, nejstarší, bylo mu osmnáct, ale všichni zemřeli. Potom už je otec s sebou pro potraviny nikdy nebral, chodil sám, dřív chodila celá rodina. Kolem je hodně věcí k jídlu — to a tamto a to (přesný význam se určit nedá). Kdykoli otec odcházel, nařizoval, aby v případě, že se nevrátí, vzali Knihu, zašli na tento bulvár a šli pořád rovně až ke krásnému skleněnému domu, který září v temnotě. Dovnitř však chodit nemají, mají si sednout před ním a čekat, až přijdou lidé a odvedou je tam, kde bude otec a matka a všichni ostatní. Proč v noci? Protože v noci nebývají na ulicích zlí lidé. Ti tam bývají jen ve dne. Ne, nikdy jsme je neviděli, ale mockrát jsme o nich slyšeli, jak zvoní rolničkami, hrají písničky a lákají nás z domu ven. V takových chvílích vzali otec a bratr pušky a vpálili jim kulku do břicha... Ne, jinak nikoho neznají ani neviděli. Pravda, kdysi dávno k nim do domu přicházeli nějací lidé s puškami a celý den se s otcem a starším bratrem přeli, pak se do toho vložila i matka s oběma tetami. Všichni nahlas křičeli, ti lidé odešli a víckrát už nepřišli... Malý Pritulatan usíná okamžitě, jakmile si ho vysazuji na záda. Naproti tomu Ijadrudan jakoukoli pomoc odmítá. Dovolil mi jedině, abych mu lépe upevnil tlumok s Knihou a teď kráčí s důležitým výrazem vedle mne s rukama v kapsách. Štěkn utíká před námi, rozhovoru se neúčastní. Celým svým vzezřením dává najevo naprostou lhostejnost ke všemu, co se tu děje, ve skutečnosti je však stejně jako my všichni zvědav, je-li cil chlapců, jakási zářící budova, opravdu oním objektem označovaným jako „Skvrna-96“.

Co je v Knize napsáno, Ijadrudan povědět neumí. Dospělí do této Knihy každý den zapisovali všechno, co se událo. Jak Pritulatana kousl jedovatý mravenec. Jak z bazénu začala najednou vytékat voda, ale otec ji zastavil. Jak zemřela teta — otevírala plechovou konzervu, máma se na ni dívala, a teta už byla mrtvá... Ijadrudan tu knihu nečetl, umí špatně číst a čte nerad, nemá k tomu talent. To Pritulatan ano, ale je ještě malý a ničemu nerozumí. Ne, nikdy se nenudili. Copak je možné nudit se v domě, kde je pět nebo sedm pokojů? A v každém pokoji plno všelijakých prapodivných věcí, dokonce i takových, o nichž ani otec nemohl říci, co to je a k čemu. Jen puška tam nebyla ani jedna. Dneska jsou pušky už vzácné. V sousedním domě by se puška možná už našla, ale otec nedovoloval střílet. Říkal, že nám je to k ničemu. Až prý odejdeme k zářícímu domu a dobří lidé, kteří nás tam najdou, nás odvedou k mámě, potom si tam budeme smět střílet podle chuti... A neodvedeš nás k mámě ty? Jestli ano, tak proč nemáš pušku? Jsi dobrý člověk, ale pušku nemáš. Jenže otec říkal, že všichni dobří lidé mají pušky...

„Ne,“ říkám mu. „K mámě tě odvést nedokážu. Jsem tady cizí a sám bych se chtěl setkat s dobrými lidmi.“

„Škoda“ říká Ijadrudan.

Vycházíme na náměstí. Objekt „Skvrna-96“ zblízka připomíná obrovitou pradávnou skříňku z modrého krystalu ve vší její legendární velkoleposti, jiskřící nesčetným množstvím polodrahokamů a drahých kamenů. Zevnitř ji prosvěcuje klidná, namodrale bílá záře, ozařuje rozpukaný asfalt prorostlý černým strniskem plevelu a mrtvé fasády domů lemujících náměstí. Zdi této podivuhodné budovy jsou zcela průsvitné a uvnitř jiskří a přelévá se veselá změt červeně, zlaté, zelené a žluté, takže si člověk v první chvíli ani nevšimne širokého, přívětivě otevřeného vchodu, k němuž vede několik nevysokých plochých schodů.

„Hračky!“ šeptá nábožně Pritulatan, začíná se vrtět a slézá mi ze zad.

Teprve nyní si uvědomuji, že ve skříňce vůbec nejsou uschovány klenoty, ale různobarevné hračky, stovky a tisíce pestrých, mimořádné nevkusných hraček — obludně veliké, křiklavě pomalované panenky, zrůdné dřevěné automobily a nesmírné množství jakýchsi pestrých drobností, které je na takovou dálku těžko rozeznat.

Malý Pritulatan okamžitě začíná kňourat a fňukat, abychom šli všichni do kouzelného domu, nevadí, že to táta zakázal, zajdeme tam jen na chviličku, vezmeme si tamhleten náklaďáček a hned potom budeme čekat na dobré lidi... Ijadrudan se snaží ho zastavit, nejdřív slovy, a když to nepomáhá, zakroutí mu uchem, načež fňukání pozbývá artikulovanosti. Translatér lhostejně sype do okolí spoustu „hadů s krysíma ušima“, celá paluba s Van der Hoesem pobouřeně rámusí, a dožaduje se, aby chlapec byl uklidněn a ukonejšen, ale najednou všichni včetně Pritulatana rázem umlkají.

Na nejbližším rohu se znenadání objevuje onen domorodec s puškou. Měkce a nehlučně kráčí po mokrých odlescích s rukou na pušce zavěšené přes prsa a přistupuje přímo k dětem. Na mě a Štěkna se ani nepodívá. Pevně bere Pritulatana za levou ruku, rozzářeného Ijadrudana za pravou a vede je pryč, přes náměstí, přímo ke svítící budově — k mámě, k otci, k neomezeným možnostem střílet podle libosti.

Dívám se za nimi. Všechno na pohled probíhá tak, jak má probíhat, ale přitom jakási drobnost, jakási malichernost celý obrázek kazí. Jako kapička dehtu ...

„Viděls?“ ptá se Štěkn.

„Co jsem měl vidět?“ ptám se podrážděně, protože se pořád nemohu zbavit toho neznámého smítka, které mi kazí celý obrázek.

„Zhasni v tom pavilónu světlo a rozstřílej ho z kanónu...“

Skoro ho neslyším. Najednou je mi všechno s tím smítkem jasné. Domorodec se vzdaluje, drží děti za ruce a já vidím, jak se mu do kroku pohupuje puška na prsou jako kyvadlo — zleva napravo, zprava nalevo... Takhle se nemůže pohupovat! Nemůže přece takhle vesele poletovat těžká opakovací puška vážící určitě k deseti kilogramům. Takhle může plandat puška na hraní, dřevěná nebo z plastické hmoty. Tenhle „dobrý“ člověk nemá opravdovou pušku...

Nemám čas promyslet všechno do konce. Domorodcova puška je hračka. Domorodci jsou ostřelovači. Ta puška je možná z toho pavilónu s hračkami... Zhasni v tom pavilónu světlo a rozstřílej ho z kanónu... Je to přece přesně stejný pavilón... Ne, nic jsem nestihl domyslet do konce.

Vlevo od nás padají cihly, s praskotem se tříšti o chodník dřevěný okenní rám. Po zohaveném průčelí pětipatrověho domu, třetího od rohu ulice, šikmo shora dolů, přes černě díry oken klouže široký žlutý stín — klouže tak lehce, tak nehmotně, že je k nevíře, jak se za ním mohou z průčelí odlupovat plátky omítky a úlomky cihel. Cosi křičí Van der Hoese, příšerným dvojhlasem ječí na náměstí děti, a stín už je zatím na asfaltu, stále stejně nehmotný, poloprůhledný a obrovský. Zběsilé kmitání deseti nohou je skoro nepostřehnu tělně, mezi jejich rychlými pohyby se rýsuje tmavé, tu se nadouvající a hned zase splaskávající dlouhé článkovité tělo, nesoucí před sebou vysoko vztyčená chapadlovitá klepeta, na nichž se blyští jako by nalakovaná, nehybná světelná skvrna ...

Držím v ruce paprskovou pistoli, ani nevím, jak jsem ji vytáhl. Měním se v automatický dálkoměr soustředěný výhradně na to, aby měřil vzdálenost mezi rakopavoukem a postavičkami dětí upalujících napříč přes náměstí. (Tam někde je taky domorodec se svou falešnou puškou, taky utíká ze všech sil, jen kousek za dětmi, ale toho nesleduji.) Vzdálenost se rychle zkracuje, všechno je naprosto jasně, a když se mi rakopavouk dostává na mušku, střílím.

V té chvíli jsem od něho dvacet metrů. Neměl jsem příliš mnoho příležitosti střílet z paprskově pistole, a tak jsem výsledkem otřesen.

Rudofialový záblesk mě na okamžik oslepuje, ale ještě stačím zahlednout, jak rakopavouk vybuchuje. Naráz. Celý najednou, od klepet až po poslední nohu. Jako přehřátý parní kotel. Ozývá se krátké zahřmění, ozvěna se odráží a převaluje po náměstí a na místě obludy nabobtnává hustý, na pohled tvrdý mrak bílé páry.

Všechno je dokonáno. Oblak páry se s tichým syčením rozlézá, zděšeně pištění a dupot utichají v hloubi tmavě uličky a drahocenná skříňka pavilónu jako by nic září uprostřed náměstí svou původní barbarskou velkolepostí...

„Hrom aby to vzal, to jsou ale hnusné příšery,“ mumlám. „Kde se to tu vzalo — sto parseků od Pandory? A co ty — zase jsi ho necítil?“

Štěkn nestačí odpovědět. Rozléhá se výstřel z pušky, jeho ozvěna letí po náměstí, a hned za ním druhý. Někde docela blízko. Jakoby za rohem. No ovšem, z uličky, kam všichni utekli.

„Štěkne, drž se vlevo a nevystrkuj hlavu,“ velím už v běhu.

Nevím, co se v té ulici děje. Děti zřejmě přepadl další rakopavouk... Takže ta puška přece jen není hračka? A tu ze tmy vystupují tři muži, zastavují se a zatarasují nám cestu. Dva z nich jsou ozbrojeni pravými opakovacími puškami a obě hlavně jsou namířeny přímo na mě.

V namodralém bílém světle je všechny dobře vidím: urostlý šedivý stařec v šedivé uniformě s lesklými knoflíky uprostřed, po stranách a trochu vzadu dva statní mladíci s přichystanými puškami. I oni mají šedé uniformy přepásané řemeny a na nich zavěšené sumky na náboje.

„Velké nebezpečí,“ chrčí Štěkn jazykem Hlaváků. „Opakuji: velké!“

Zmírňuji běh a s jistým přemáháním se nutím schovat pistoli do pouzdra. Zastavuji se před starcem a ptám se:

„Co je s dětmi?“

Hlavně pušek mi míří přímo na břicho. Do žaludku. Chlapci se tváří zachmuřeně a nelítostně.

„S dětmi je všechno v pořádku“ odpovídá stařec.

Oči má světlé, dokonce jakoby veselé. V jeho výrazu není ta tíživá zarytost jako u ozbrojených mladíků. Obyčejný vrásčitý obličej starého člověka, nepostrádající jistě důstojnosti. Ale třeba se mi to jenom zdá, třeba je to tím, že místo pušky drží v ruce leštěnou hůlčičku, kterou se lehce a nedbale pošvihává do holeně vysoké boty. „Na koho jste stříleli?“ ptám se.

„Na nedobrého člověka,“ tlumočí translatér jeho odpověď.

„Vy jste asi ti dobří lidé s puškami,“ ptám se.

Stařec vyhrnuje obočí.

„Dobří lidé? Co to znamená?“

Vykládám mu, co mi vysvětlil Ijadrudan. Stařec přikyvuje.

„Rozumím. Ano, jsme ti dobří lidé“ Prohlíží si mě od hlavy k patě. „Jak vidím, vám se nedaří zle... Tlumočnický aparát na zádech... Taky jsme kdysi měli podobné, jenže velikánské, zabíraly celé místnosti... Ale takovou ruční zbraň jsme nikdy neměli. Pěkně jste toho lumpa vyřídili! Jako z kanónu. Přiletěli jste už dávno?“

„Včera,“ odpovídám.

„My jsme svoje létací stroje ještě neuvedli do pořádku. Nejsou na to lidi.“ Znovu si mě bez obalu prohlíží. „Ano, jste chlapíci. My tu máme, jak vidíte, všechno zničené. Jak se vám podařilo obstát? Vydrželi jste? Nebo jste našli nějaké prostředky?“

„Máte to opravdu dost zničené“ říkám opatrně. „Už jsem tu od včerejška, ale stejně se v tom nevyznám...“

Je mi jasné, že mě pokládá za někoho jiného. Pro první chvíli mi to může být dokonce k dobru. Jenom musím být opatrný, strašně opatrný ...

„Vidím, že nic nechápete,“ říká stařec. „A to je přinejmenším podivné... Copak u vás nic takového nebylo?“

„Ne,“ odpovídám. „U nás nic takového nebylo.“

Stařec ze sebe najednou chrlí dlouhou větu, na niž translatér okamžitě reaguje: „Jazyk není zakódován.“

„Nerozumím,“ říkám starci.

„Nerozumíte... A já myslel, že znám jazyk Záhoří docela dobře.“

„Nejsem odtamtud“ vysvětluji. „A nikdy jsem tam nebyl.“

„Tak odkud jste?“

Rozhoduji se.

„Na tom teď nezáleží,“ říkám. „Nebudeme mluvit o nás. U nás je všechno v pořádku. Nepotřebujeme pomoc. Mluvme raději o vás. Nepochopil jsem toho moc, ale jedno je jasné: vy potřebujete pomoc. Jakou konkrétně? Co je nejdůležitější? A vůbec, co se tu u vás děje? O tom bychom teď měli mluvit. A raději si sedneme, jsem celý den na nohou. Dá se tady u vás někde sednout a v klidu si pohovořit?“

Chvíli beze slova přejíždí po mé tváři.

„Nechcete říct, odkud jste,“ říká nakonec. „Konečně máte na to právo. Jste silnější. Ale je to hloupé. Já stejně vím, odkud jste — ze Severního souostroví. Nechali vás na pokoji jedině proto, že vás nepostřehli. Naštěstí pro vás. Ale rád bych se zeptal, kde jste byli těch posledních čtyřicet let, kdy nás tady nechávali zaživa hnít? Užívali jste si života, hrom aby do vás!“

„Nejste jediní, kdo se dostali do neštěstí,“ namítám zcela upřímně. „Prostě teď došla řada na vás.“

„To máme radost,“ říká stařec. „Pojďte si sednout, popovídáme si.“

Vcházíme do protějšího domu, vystupujeme do patra a ocitáme se v poměrně špinavém pokoji, kde není nic než stůl uprostřed, veliká pohovka u stěny a dvě stoličky u okna. Okna vedou na náměstí, takže místnost je osvětlena namodrale bílou září pavilónu. Na pohovce kdosi spí zabalen i s hlavou do lesklého pláště.

Na stole plechovky konzerv a velká kovová polní láhev.

Jen stařec vstoupil do pokoje, začíná uklízet. Burcuje spáče a vyhání ho kamsi z domu. Jeden z podmračených mládenců dostává rozkaz zaujmout postavení a usedá na stolíčku u okna, kde pak celou dobu sedí a neodtrhuje pohled od náměstí. Druhý zamračený mladík šikovně otevírá konzervy, pak se staví ke dveřím a opírá se ramenem o veřej.

Vybízejí mě, abych si sedl na pohovku, načež ke mně přistrkují stůl a na něj rozkládají plechovky konzerv. V polní láhvi je obyčejná voda, poměrně čistá, i když s železitou příchutí. Nezapomínají ani na Štěkna. Voják, kterého vyhnali z pohovky, staví před něho na podlahu otevřenou plechovku. Štěkn nic nenamítá. Konzervu sice nejí, ale odchází ke dveřím a prozíravě si vybírá místečko vedle strážného. Přitom se zuřivě drbe, frká a olizuje se, prostě se ze všech sil vydává za obyčejného psa.

Zatím stařec bere druhou stoličku, sedá si proti mně a jednání začíná.

Především se stařec představuje. Pochopitelně, je to gattauch, ale ne jen tak obyčejný, je to i-gattaucho-kambomon, což se dá přeložit asi jako „vládce celého území a přilehlých rajónů“. Pod jeho vládou je celé město, přístav a asi tucet plemen usídlených v okruhu asi padesáti kilometrů. Co se děje za tímto kruhem, o tom nemá dost jasnou představu, ale předpokládá se, že to bude přibližně totéž. Celkový počet obyvatelstva jeho oblasti není teď vyšší než pět tisíc lidí. Ani průmysl, ani sebeméně organizovaně zemědělství v oblasti neexistuje, Na předměstí je ovšem laboratoř. Dobrá laboratoř, svého času jedna z nejlepších na světě a dodnes ji řídí sám Draudan („To je zvláštní, že jste o něm nikdy neslyšel... Taky měl štěstí, stal se dlouhověkým jako já...“), ale za celých těch čtyřicet let tam stejně ničeho nedosáhli. A zřejmě nedosáhnou.

„A proto,“ říká stařec závěrem, „nebudeme chodit jako kolem horké kaše a nebudeme ani smlouvat. Mám jedinou připomínku: jestli léčit, tak všechny. Bez výjimky. Přijmete-li tuto podmínku, můžete všechny další klást vy. Jakékoli. Přijímám bez výhrad. A pokud ne, tak k nám radši nechoďte. My tady samozřejmě všichni zahyneme, ale ani vy nebudete mít pokoj, dokud jeden jediný z nás bude žít.“

Mlčím. Pořád čekám, že mi štáb něco napoví. Aspoň něco! Ale tam se v tom asi taky nevyznají.

„Chtěl bych vám připomenout,“ říkám konečně, „že stále ještě vašim problémům nerozumím.“

„Tak se ptejte!“ vybízí mě stařec ostře.

„Řekl jste: léčit. U vás je epidemie?“

Starcův obličej tuhne. Dlouho se mi dívá do očí, pak se unaveně opírá lokty o stůl a tře si prsty čelo.

„Upozorňoval jsem vás — nebudeme chodit kolem horké kaše. My se nechystáme smlouvat. Řeknete prostě a jasně: máte všelék? Jestli ano, diktujte si podmínky. Jestli ne, nemáme o čem mluvit.“

„Takhle se spolu nedostaneme z místa,“ říkám. „Vycházejme z toho, že o vás absolutně nic nevím. Dejme tomu, že jsem těch čtyřicet let prospal. Nevím, jaká je ta zdejší nemoc, nevím, jaký lék potřebujete...“

„Ani o vpádu nevíte nic?“ říká stařec se zavřenýma očima.

„Skoro nic.“

„A o totálním odvlečení nevíte taky nic?“

„Skoro nic. Vím, že všichni odešli. Vím, že v tom nějak mají prsty cizinci z kosmu. Jinak nevím nic,“

„Ci-zin-ci z koz-mu...,“ opakuje stařec s námahou v našem jazyce.

„Lidé z Měsíce... Lidé z nebe,“ vysvětluji mu.

V úšklebku cení žluté pevné zuby.

„Ani z nebe, ani z Měsíce. Z hlubin země!“ říká. „Takže tu a tam přece jen něco víte...“

„Prošel jsem městem. A hodně věcí jsem viděl.“

„A tam u vás nebylo nic? Vůbec nic?“

„Nic podobného nebylo,“ říkám pevně.

„A vy jste nic nepostřehli? Vy jste nepostřehli, že hyne lidstvo? Přestaňte lhát. Čeho chcete tím lhaním dosáhnout?“

„Ljovo,“ šramotí mi pod přílbou Komovův hlas, „hraj variantu Kretén!“

„Já jsem malý pán,“ prohlašuji přísně. „Vím jenom tolik, kolik je pro mne stanoveno! A dělám jen to, co je mi nařízeno! Když dostanu rozkaz lhát, budu lhát, ale teď takový rozkaz nemám.“

„A jaký rozkaz máte?“

„Provést průzkum ve vašem rajónu a ohlásit všechna zjištěná fakta.“

„Takový nesmysl!“ říká stařec unaveně a s pohrdáním. „No dobrá. Ať je po vašem. Vy z nějakých důvodů potřebujete, abych vykládal všeobecně známé věci... Tak tedy poslouchejte.“

Vychází najevo, že za všechno může rasa odporných nelidí, která se rozmnožila v nitru planety. Před čtyřiceti lety podnikla tato rasa útok proti zdejšímu lidstvu. Začal nevídanou pandemií, kterou nelidé svrhli rázem na celou planetu. Původce pandemie se dodnes nepodařilo objevit. Choroba vypadala přibližně takto: od dvanácti let začínaly zcela normální děti prudce stárnout. Tempo vývoje lidského organismu začínalo po dosažení kritického bodu narůstat geometrickou řadou. Šestnáctiletí chlapci a dívky vypadali na čtyřicet, v osmnácti začínalo stáří a dvacítku přežívali pouze jedinci.

Pandemie řádila tři roky, když nelidé poprvé dali vědět o své existenci. Navrhli všem vládám zorganizovat přesun obyvatelstva „do sousedního světa“, to znamená k sobě, do nitra země. Slibovali, že tam v sousedním světě zmizí pandemie sama, a milióny a milióny vyděšených lidí se vrhaly do zvláštních studní, odkud se od té doby samozřejmě nikdo nevrátil. Tak před čtyřiceti lety zanikla zdejší civilizace.

Ovšem nevyděsili se a neuvěřili všichni. Zůstaly tu celé rodiny a rody, celé náboženské obce. Za zoufalých podmínek pandemie pokračovali tito lidé v beznadějném boji o existenci a o právo žít tak, jak žili jejich předkové. Jenže nelidé nenechali na pokoji ani tento ubohý zlomek procenta původního obyvatelstva. Zavedli pravou štvanici na děti, na tuto poslední naději lidstva. Vypustili na planetu „nedobré lidi“. Nejdřív to byly napodobeniny lidí, vypadající jako veselí, pestře oblečení strejcové, kteří zvoní rolničkami a vyhrávají písničky. Nerozumné děti chodily za nimi a navždy mizely v jantarových „pohárech“. A tehdy se také na hlavních náměstích objevily ony hračkářské krámy, v noci rozsvícené — dítě tam zajde a zmizí beze stopy.

„Dělali jsme co jsme mohli. Ozbrojili jsme se — v opuštěných skladištích bylo zbraní dost. Naučili jsme děti bát se nedobrých lidí a taky střílet do nich z pušek. Ničili jsme kabiny a zblízka jsme rozstřelovali hračkářské krámy, než jsme pochopili, že bude rozumnější postavit k nim strážné a chytat neopatrné děli u vchodu. Ale to byl teprve začátek...

Nelidé s nevyčerpatelnou fantazií vypouštěli na povrch země stále nové typy lovců dětí. Objevily se obludy. Je skoro nemožné takovou obludu trefit, když se vrhá na dítě. Objevili se obrovití pestří motýli — snesou se na dítě, ovinou je křídly a mizí s ním. Tihle motýli jsou kulkami nezranitelní. A konečně poslední novinka: objevili se lumpové, k nerozeznání podobní obyčejným bojovníkům. Ti jednoduše berou nic netušící dítě za ruku a odvádějí je s sebou. Někteří z nich umějí dokonce mluvit...

Víme moc dobře, že prakticky nemáme naději přežít. Pandemie se nezastavuje, v což jsme původně doufali. Jen jeden ze sta tisíců zůstává nenakažen. Například já, Draudan... a ještě jeden chlapec, vyrostl před mýma očima, je mu osmnáct a vypadá na osmnáct... Pokud jste tohle nevěděli, tak teď to víte. A jestli jste to věděli, pamatujte si, že my si svou situaci velmi dobře uvědomujeme. A jsme připraveni souhlasit s jakýmikoli vašimi podmínkami — jsme ochotni na vás pracovat, jsme ochotni se vám podrobit... A máme jedinou podmínku: jestli léčit, pak všechny. Žádná elita, žádní vyvolenci!“

Stařec umlká, sahá po sklenici s vodou a dychtivě pije. Voják stojící u dveří přešlapuje z nohy na nohu a zívá, rukou si přikrývá ústa. Vypadá na pětadvacet. Kolik asi je mu doopravdy? Třináct? Patnáct? Výrostek...

Sedím bez hnutí a snažím se uchovat si kamennou tvář. Podvědomě jsem něco takového očekával, ale to, co jsem slyšel od očitého svědka a jedné z obětí, můj mozek odmítá registrovat. Fakta, která mi stařec vyložil, jsou mimo veškerou pochybnost, ale je to jako ve snu: každý jednotlivý prvek má hluboký smysl, ale všechno dohromady vypadá nehorázně. Není to snad tím, že mi do krve vešel jakýsi apriorní názor na Poutníky, který bezvýhradně panuje u nás na Zemi?

„Odkud víte, že to jsou nelidé?“ ptám se. „Vy jste je viděl? Vy osobně?“

Stařec heká. Jeho obličej nabývá strašlivého výrazu.

„Dal bych za to polovinu svého nesmyslného života, kdybych před sebou spatřil aspoň jednoho,“ prohlásí sípavě. „Těmahle rukama... Já sám... Ale já je neviděl, pochopitelně. Jsou příliš opatrní a zbabělí. Pravděpodobně je neviděl nikdo kromě těch hnusných zrádců z naší vlády před čtyřiceti lety... Povídá se, že ani nemají tvar, jako třeba voda nebo pára...“

„V tom případě tomu nerozumím,“ odpovídám. „Nač by bytosti, které nemají tvar, lákaly miliardy lidí k sobě do podzemí?“

„Jděte do háje!“ vykřikuje stařec. „Jsou to přece nelidi. Jak my dva můžeme posuzovat, co nelidi potřebujou a co ne? Třeba chtějí otroky. Nebo potravu... Nebo třeba materiál na výrobu těch svých lumpů... Ale záleží na tom? Zničili náš svět! Ani teď nám nedávají pokoje, honí nás jako krysy...“

A najednou se na jeho obličeji objevuje příšerný výraz. S hbitostí na svůj věk překvapivou odskakuje k protilehlé stěně, stolička se s rachotem kácí. Než stačím mrknout, drží oběma rukama velký niklovaný revolver a míří přímo na mě. Ospalí strážní se probudili a s výrazem nechápavosti a hrůzy ve tvářích, nyní docela chlapeckých, upřené hledí na mě a po hmatu šátrají kolem sebe — hledají pušky.

„Co se stalo?“ ptám se a snažím se, abych se ani ne pohnul.

Niklovaná hlaveň se kymácí, strážní konečně nahmatali pušky a svorně cvakají závěry.

„Ten tvůj pitomy oblek přece jenom začal fungovat,“ vrčí Štěkn ve svém jazyce. „Nejsi teď skoro vůbec vidět. Jenom obličej. Nemáš tvar jako voda nebo pára. Ale dědek už si rozmyslel střílet. Nebo ho mám přece jenom odklidit?“

„Není třeba.“

Stařec konečně promlouvá. Je bílý jako křída a mluví zajíkavě, ne však strachem, ale nenávistí. Silný dědek.

„Proklatý podvodníku z podzemí!“ říká. „Polož ruce na stůl! Levou přes pravou! Tak...“

„To je nedorozumění,“ říkám hněvivě. „Nejsem podvodník. Mám takový zvláštní oblek. Může mě učinit neviditelným, jenomže špatně funguje...“

„Jo tak, oblek?“ říká stařec posměšně. „Na Severním souostroví se naučili vyrábět obleky, které dělají neviditelným!“

„Na Severním souostroví se naučili dělat spoustu věcí,“ říkám. „Schovejte tu zbraň, prosím vás, a klidně si to vysvětlíme.“

„Jsi pitomec,“ říká stařec. „Mohl sis najít aspoň tu chvilku a podívat se na naši mapu. Žádné Severní souostroví neexistuje... Prokoukl jsem tě hned, jenom jsem pořád nemohl věřit, že bys našel tolik opovážlivosti...“

„Ty se necháš takhle urážet?“ ptá se Štěkn. „Vem si na starost dědka, já se postarám o ty dva mladíky...“

„Zastřel tu čubu!“ rozkazuje stařec strážnému, ale nespouští mě z očí.

„Já ti dám čubu!“ říká Štěkn perfektním místním nářečím. „Kozle stará, užvaněná...“

Teď už chlapcům nevydržely nervy a začala střelba...