Brouk v mravenisti

4. června 78. LEV ABALKIN IN NATURA

„Ljovo!“ pronesl Admirál překvapeně a dojatě. „Kamaráde! A my si můžeme nohy uběhat, jak vás hledáme!“

Lev Abalkin učinil lehký pohyb a v mžiku stál u stolu. Byl to bez debaty pravý progresor nové školy, profesionál, a určitě patřil mezi nejlepší — musel jsem vynakládat všechno úsilí, abych ho stačil sledovat.

„Vy jste Rudolf Sikorski, náčelník Komkonu-2,“ řekl tichým, překvapivě bezbarvým hlasem.

„Ano,“ odpověděl Admirál a příjemně se usmíval. „Ale proč tak oficiálně? Sedněte si, Ljovo...“

„Budu mluvit vstoje,“ řekl Lev Abalkin.

„Dejte pokoj, Ljovo, nač ty ceremonie? Sedněte si, prosím, čeká nás dlouhý rozhovor, není-liž pravda?“

„To není,“ řekl Abalkin. Na mě se ani nepodíval. „Nečeká nás dlouhý rozhovor. Nechci s vámi mluvit.“

Admirál byl ohromen. „Jak to — nechcete?“ zeptal se nechápavě. „Jste ve službě, drahý, Jste povinen podávat hlášení. Zatím pořád nevíme, co se stalo s Tristanem...“

„Jsem jedním z třinácti?“

„Ten Bromberg...,“ ulevil si Admirál rozmrzele. „Ano, Ljovo. Bohužel, jste jedním z třinácti.“

„Je mi zakázáno zdržovat se na Zemi? Musím celý život zůstat pod dohledem?“

„Ano, Ljovo. Je to tak.“

Abalkin se uměl báječně ovládat. Jeho obličej byl naprosto nehybný, oči přivřené, jako by vstoje dřímal. Ale já cítil, že před námi stojí člověk v nejvyšší fázi zuřivosti.

„Přišel jsem vám sdělit,“ prohlásil Abalkin stále týmž bezbarvým hlasem, „že jste se k nám zachovali hnusně a hloupě. Zničili jste mi život a stejně jste ničeho nedosáhli. Prosím, abyste si uvědomil, že ani váš dohled nestrpím a budu se ho nemilosrdně zbavovat.“

„Jako Tristana?“ zeptal se Admirál mimochodem.

Abalkin jako by tato slova neslyšel. „Já jsem vás varoval,“ řekl. „Takže si nestěžujte. Mám v úmyslu žít teď podle svého a žádám, abyste se mi dál do života nevměšovali.“

„Dobrá, nebudeme se vměšovat. Ale povězte mi, Ljovo, vám se vaše práce nelíbila?“

„Teď si budu práci vybírat sám.“

„Výborně. Báječně. A když budete mít nějakou volnou chvilku, račte se laskavě trochu zamyslet a zkuste si představit sebe na našem místě. Jak byste to s nalezenci zařídil vy?“

Na nehybném obličeji Lva Abalkina se mihlo cosi jako úsměšek. „Tady není o čem uvažovat,“ poznamenal. „Všechno je jasné. Měli jste mi to říct a udělat ze mne svého svědomitého spojence...“

„A vy byste nám za pár měsíců spáchal sebevraždu. Ono je to totiž strašné, Ljovo, uvědomovat si, že jsem nebezpečím pro lidstvo, to hned tak každý neunese...“

„Nesmysl. Tohle všechno jsou žvásty vašich psychologů. Já jsem pozemšťan! Když jsem se dověděl, Že je mi zakázáno žít na Zemi, málem jsem se pomátl! Jen androidům je přece zakázáno žít na Zemí. Pobíhal jsem jako šílenec, hledal důkazy, že nejsem android, že jsem měl dětství, že jsem pracoval s Hlaváky. Báli jste se, abyste mi nepomátli hlavu? Málem se vám to podařilo!“

„A kdo řekl, že je vám zakázáno žít na Zemi?“

„Není to snad pravda?“ zeptal se Abalkin. „Je mi snad dovoleno tady žít?“

„Teď... nevím. Snad ano. Ale posuďte sám, Ljovo. Na celém Sarakši věděl jediný Tristan, že se nesmíte vrátit na Zemi. Jenže ten vám to říci nemohl... Nebo snad přece jen řekl?“

Abalkin mlčel. Jeho obličej stále zůstával nehybný, ale na matně bílých tvářích vystoupily šedé skvrny jako stopy starého lišeje — najednou se podobal pandejskému dervičovi.

„No dobrá,“ řekl po chvilce mlčení Admirál. S předstíraným soustředěním si prohlížel nehty. „Dejme tomu, že vám to Tristan přece jen prozradil. Nevím sice, proč to udělal, ale dejme tomu. Proč vám tedy neřekl taky všechno ostatní? Proč vám neřekl, že jste nalezenec? Proč vám nevysvětlil důvody toho zákazu? Důvody totiž byly, a to velice vážné...“

Po Abalkinově šedém obličeji přeběhlo pomalé křečovité zachvění, celý obličej jakoby změkl — ústa se pootevřela, oči se doširoka rozevřely jako v údivu a já jsem poprvé zaslechl jeho dech.

„Nechci o tom mluvit...,“ prohlásil Abalkin hlasitě a chraptivě.

„To je velká škoda,“ řekl Admirál. „Pro nás je to totiž velice důležité.“

„Pro mě je důležité jenom jedno,“ odsekl Abalkin. „Abyste mě nechali na pokoji.“ Jeho obličej opět ztvrdl, víčka poklesla, z tváří pomalu mizely šedé skvrny. Admirál pokračoval docela jiným tónem:

„Ljovo, my vás samozřejmě necháme na pokoji, ale snažně vás prosím, kdybyste najednou v sobě cítil něco nezvyklého, nějaký neobvyklý pocit... nějaké divné myšlenky... zkrátka, kdybyste měl dojem, že jste nemocen... snažně vás prosím, oznamte mi to. Nebo třeba ne mně. Gorbovskému. Nebo Komovovi. Koneckonců i Brombergovi...“

Tu se k němu Abalkin otočil zády a vykročil ke dveřím. Admirál za ním natahoval ruku a málem křičel:

„Ale okamžitě! Dokud jste ještě pozemšťan! Já jsem se třeba na vás provinil, ale Země za nic nemůže.“

„Oznámím, oznámím,“ řekl Abalkin přes rameno. „Vám osobně.“ Prošel dveřmi a pečlivě za sebou zavřel.

Pár sekund Admirál mlčel, oběma rukama křečovitě svíral opěradlo křesla a napjatě poslouchal. Pak polohlasně zavelel:

„Za ním. V žádném případě nespouštět z očí. Spojení prostřednictvím náramků. Budu v muzeu.“