Sannikovova země

PODÉL OSTROVA KOTELNÉHO

Jurta na břehu byla napůl zničena. Lovci z povolání navštěvují tento ostrov zřídka, poněvadž je na něm málo kořisti a cesta sem je těžká. Protože jurty, obnovované jen při vědeckých výzkumech ostrovů, nebyly léta udržovány, začalo střechami zatékat a střechy i zdi se propadaly. Pro jeden nocleh nestálo za to ztrácet čas na opravu, a protože bylo dobré počasí, uložili se cestovatelé ke spánku na led.

Za svítání byli všichni probuzeni koncertem psů.

„To není nic jiného než medvěd,“ zvolal Gorochov a napolo oblečen vyskočil se zbraní ze stanu; ostatní ho následovali a uviděli zajímavý obraz. Asi deset kroků od psů stáli tři polární medvědi v nerozhodném postoji, protože všech osmdesát psů sebou trhalo v postrojích, stavěli se na zadní nohy a neustále štěkali, skučeli a vyli. Koncert to byl úžasný a byl by probudil i mrtvého. Medvědi asi rozvažovali, kterého psa by nejlépe chytili, aby je ostatní nenapadli se strany nebo zezadu. Vykročili již k nejkrajnějšímu spřežení, kde se několik psů zapletlo do postrojů a zamotalo se do klubka, ale neustále štěkalo. Tu však zazněly výstřely s obou stran a jeden medvěd, zasažen kulkou z Ordinovy zbraně, zhroutil se na led a ostatní se dali na útěk, zanechávajíce za sebou krvavé stopy. Psovodi, Gorochov a Gorjunov, je začali pronásledovat a brzy dohnali jednoho, zřejmě více raněného, a dobili ho. Třetí se schoval za kerný led.

Nečekaný lov poskytl hojnost čerstvého masa, které potřebovali lidé i psi, i možnost zanechat velkou zásobu sušených ryb ve skladišti, které se rozhodli postavit u severního konce ostrova.

Stahování zvířat a čtvrcení nezabralo mnoho času a brzy se karavana hnula dále na sever. Cesta podél ostrova trvala ještě čtyři dny, protože je ostrov dlouhý 180 km a podél břehu více, než 200 km. Ve vnitrozemí je celý ostrov hornatý a tvoří ho kamenitá tundra.

Na posledním přechodu podél břehu, když po poledni minuli ústí řeky Rešetniková, počasí se opět zhoršilo. Nebe se pokrylo mraky, začal foukat čerstvý jihozápadní vítr a padat sníh. Přes vánici však postupovali kupředu, protože mráz nebyl velký, a ke konečnému cíli, k severnímu konci ostrova Kotelného, bylo již blízko.

Tento konec tvoří plochý mys, poblíž kterého vybudovala Tollova výprava skladiště pro případ, že by museli přezimovat na ostrově. V této jurtě si chtěl Gorjunov zařídit skladiště — základnu k témuž účelu a ke zpáteční cestě na pevninu.

Jurta byla v dobrém stavu a dokonce v ní neočekávaně našli určité zásoby, které tu zanechala vracející se záchranná výprava, jež už je nepotřebovala — pěknou zásobu sušených ryb, několik beden s konservami, velkou plechovku s medvědím sádlem, několik beden se suchary a dokonce zmrzlého staženého soba. Na ostrově žije v létě poměrně dost divokých sobů, kteří časně z jara přicházejí po ledě z pevniny a odcházejí pozdě na podzim, jak jen moře zamrzne. Podstupují tuto dlouhou cestu na sever, ne příliš bezpečnou při podzimním návratu, kdy vítr může snadno rozlámat tenký led, protože jsou na ostrově volnější a bezpečnější před svým úhlavním nepřítelem — člověkem; kromě toho tu není dotěrný hmyz, který je v létě metlou lidí i zvířat na pevnině.

Přechod sobů na pevninu už začal — vedle Malého Ljachovského ostrova bylo na sněhu místy vidět jejich stopy — a měl ještě vzrůst. Psovodi chtěli proto na zpáteční cestě lovit soby. Vyložili saně, a chtějíce využít zbytku dne, rozloučili se s našimi cestovateli a vyjeli s prázdnou podél východního břehu Kotelného ostrova, protože chtěli přenocovat na místě vhodném k lovu.

Gorjunov po nich poslal dopis Šenkovi, ve kterém mu vyložil průběh výpravy; byla to poslední zpráva, kterou mohl poslat, avšak i ta se mohla dostat do hlavního města teprve na podzim.

S těžkým srdcem rozloučili se cestovatelé s psovody a dlouho se za nimi dívali, dokud nezmizeli za ohybem břehu. Tím se přetrhla poslední nit, která je spojovala s ostatním světem. Nyní zůstali sami, odkázáni na vlastní síly, na prahu neznámé končiny, kde nemohli spoléhat na žádnou pomoc.

Ve snaze rozptýlit chmurné myšlenky začali třídit a ukládat věci, které zůstaly ve skladišti, aby mohli příštího rána, dovolí-li to počasí, vyrazit rychle na sever. Byl už konec března, den trval víc než 13 hodin a za klidného počasí mohlo slunce hřát a kazit cestu. Roztřídili a označili znovu bedny a uložili všechno uvnitř v jurtě, kde zůstalo ještě místo na nocleh.

Avšak vítr, který k večeru utichl, zvedl se o půlnoci se strašnou silou, teplota klesla na -40 °C a rozzuřila se vichřice. Gorochov a Nikiforov, kteří vyšli za úsvitu nakrmit psy, vrátili se zkřehlí a prohlásili, že dál jet nelze. Za takového počasí se musí doslova jen ležet, protože sedět v jurtě, polotemné a zakouřené od ohniště, není zrovna požitek. Vstanou jen, aby připravili jídlo, a pak si hned zase lehnou.

Druhého dne nedobrovolného pobytu zaviněného bouří našel Nikiforov při roztápění ohniště mezi dřívím připraveným do zásoby v jurtě jakési podivné těžké ploché poleno s drobně žebrovaným povrchem, lehce zahnuté a s jedním ostrým koncem. Jak je otáčel v rukou, začal pochybovat, že bude hořet, a ukázal je Gorochovovi.

„To musí být dráp ptáka eksekju,“ řekl Jakut, když si prohlédl poleno.

„Dráp! Vždyť je téměř tak dlouhý jako má ruka,“ podivil se kozák. „Ten pták musí být větší než naše jurta, má-li tak ohromné drápy. Kdepak ten pták žije?“

„Žil prý, říkají staří, na ostrově Kotelném. První lovci jej viděli. Myslíte, že je to pravda, Matveji Ivanoviči?“

Gorjunov si prohlédl nález, zasmál se a podal ho Ordinovi se slovy:

„To je roh vyhynulého dlouhosrstého nosorožce, který žil současně s mamutem. Viděl jsem takové rohy v jakutském museu a v Petrohradě v museu Akademie věd.“

„Proč ho pokládají za dráp obrovského ptáka?“

„Protože se svým tvarem a žebrovitým povrchem podobá opravdu spíše drápu a Jukagirové, Lamuti a Tunguzové v našem kraji tomu skutečně věří. Nejen to, před sto lety si myslili někteří vědci totéž. Gedenštrom, který první prozkoumal Novosibirské ostrovy, mluví ve svých,Úryvcích o Sibiři‘ o těchto drápech naprosto přesvědčeně. Toll navštívil na Kotelném ostrově pahorek Eksekju poblíž říčky Drahocenné, na kterém podle názoru jeho průvodců tento pták žil. Tvrdili mu, že byl tak velký, že při letu zastínil slunce. Když se první lovci z povolání, kteří se dostali na Kotelný ostrov, přiblížili k pahorku, pták zakřičel,mauk, mauk‘ a odletěl. Na pahorku našli skořápky vajec a ohromné peří. Ptáka však od té doby nikdo neviděl.“

„Říká se, že měl dvě hlavy,“ dodal Gorochov.

„Ano, ano. Nejzajímavější je, že dvouhlavý orel, zobrazený na našich měděných mincích, představuje podle názoru Jukagirů ptáka eksekju. Mají o tomto ptáku mnoho podivuhodných pověstí, jak se zmiňuje Wrangel. A lebky nosorožce, které se někdy najdou spolu s rohy, pokládají za lebku ptáka eksekju.“

„O mamutu si obyvatelé Sibiře vyprávějí rovněž mnoho bajek,“ poznamenal Ordin.

Toho dne si naši přátelé krátili čas tím, že se vyptávali Gorochova a Nikiforova na mamuty a jiná vyhynulá zvířata a vyprávěli jim, co o nich sami věděli z knih.