Sannikovova země

OBĚTI A MODLITBY

„Řekněte náčelníkovi,“ obrátil se Gorjunov k Nikitovi, „že jsme velmi mírní lidé a že nepůsobíme nikomu nic zlého. Přivedli nás sem ptáci letící na sever. Zatoužili jsme jen prohlédnout si zemi, kde žijí ptáci v létě. Prohlédneme si ji a odjedeme zpět do naší země.“

Gorochov přeložil tato slova.

„A máte ve svých rukou hromy a blesky ničící z dálky?“ zeptal se Amnundak.

Při této otázce se oči všech přítomných upřely na cizince v netrpělivém očekávání. Gorochov se v rozpacích podíval na Gorjunova, který řekl:

„Copak naše zbraně nejsou hromy a blesky, ničící z daleka? Onkiloni se o nich tak jako tak dovědí. Využijeme tedy příležitosti a obklopíme se ještě větší úctou, aby nás pokládali za posly bohů a neškodili nám.“

„Ano, máme hromy a blesky!“ oznámil Gorochov náčelníkovi.

Zástupem proběhl vzrušený šepot. Ti, kdo seděli blíž k cestovatelům, mimoděk odstoupili. Náčelník řekl:

„Ukažte nám je, abychom věděli, že jste právě ti, které nám poslalo nebe. Ale, prosím vás, nezabíjejte Onkilony.“

„Pojďme ven z obydlí, aby blesk nezabil lidi,“ řekl Gorjunov.

Náčelník se slavnostně zdvihl a zamířil k východu, za ním cestovatelé a veškeré obyvatelstvo, které se nyní drželo v uctivé vzdálenosti od nich.

„Přiveďte obětního soba!“ nařídil Amnundak, „ať ho bílí lidé zabijí a přinesou jako dar bohům.“

Několik Onkilonů se rozběhlo do lesa za zemljankou a přivedli odtud velkého téměř bílého soba; jako by tušilo svůj osud, zvíře se vzpínalo a řvalo. Na Gorochovův pokyn je přivázali ke kolíku dvě stě kroků od zemljanky. Cestovatelé dali do pušek místo trhacích nábojů obyčejné, vystřelili a sob upadl jako podťatý. Při rachotu výstřelů padli všichni Onkiloni na kolena a sklonili se před mocnými cizinci.

Vstávaje, prohlásil Amnundak nahlas, aby ho slyšeli všichni přítomní:

„Víme nyní, že jste posly nebes, o kterých mluvil veliký šaman. Buďte našimi hosty: všechno, co máme — obydlí, potraviny, oděv a sobi — je vaše, dělejte si s tím, co chcete! Dnes večer se šaman obrátí k bohům a bude se modlit o slitování nad Onkilony, kteří přijali posly nebes jako milé hosty.“

Když Amnundak skončil, položil si jednu ruku na čelo a druhou na srdce a hluboko se hostům poklonil; všichni Onkiloni ho následovali. V tomto okamžiku přitáhli tělo soba a položili je k nohám náčelníkovým, který ukázal na čtyři rány v boku zvířete a řekl:

„Všechny čtyři blesky zabily oběť. Ženy, připravte maso k večerní modlitbě. Válečníci, pozvete šamana do našeho obydlí!“

Po návratu do zemljanky opakovala se hostina s mlékem a uzeným sobím masem, k němuž podávali placky z mouky, připravené z plodů kotvice, a pečené cibule lilií. Ani chléb, ani čaj, ani tabák Onkiloni neznali a několik sucharů a kousků cukru, které cestovatelé vyňali z tlumoků, šlo z ruky do ruky; domorodci je prohlíželi, očichávali a s velkým zájmem ochutnávali. Ještě větší pozornost vzbudily dýmky, které si Gorochov a Ordin po jídle zapálili. Onkiloni se trochu užasle dívali, jak bílí lidé polykají dým, který je naopak dráždil ke kašli a kýchání. Velké nadšení způsobil měděný čajník, který cestovatelé pověsili nad oheň; Onkiloni měli jen dřevěné a hliněné nádobí a vařili v něm maso tak, že zahřívali vodu rozžhavenými kameny. Ale čaj bez cukru, kterého měli cestovatelé příliš málo, aby mohli všechny pohostit, nikomu nechutnal. Amnundak s nechutí vypil nabídnutý šálek a řekl, že je nápoj Onkilonů (ukázal na měch s mlékem) chutnější.

Velký zájem byl rovněž o sekyry a lovecké nože; prohlíželi si je, hladili je, zkoušeli a projevovali nadšení nad jejich leskem, pevností a účinností, na rozdíl od kamenných sekyr a kostěných nožů Onkilonů. Na Amnundakův pokyn vyndala žena s hady z truhly železný hrubě opracovaný nožík, který chovali jako vzácnou památku. Ukázali ho hostům a náčelník řekl:

„Naši předkové měli takovéhle nože, sekyry, hroty kopí a střel, které vyměňovali u Jakutů, ale sami je dělat neuměli. Ale když přišli sem, věci se pomalu zničily, rozlámaly, poztrácely a Onkiloni je začali znovu dělat z kamene a kostí.“

Krot a Bělucha, kteří se usadili hostům u nohou, naháněli Onkilonům, nemajícím psy, nejprve trochu strach. Na Gorochovův dotaz, proč nemají psy, Amnundak odpověděl:

„Kvůli těmhle zlým zvířatům začali naši předkové válčit s Čukoty. Naši předkové totiž chovali soby a neměli psy, protože psi útočí na soby. Naši předkové se živili na břehu moře chovem sobů a lovem ryb, tuleňů a mrožů; obydlí si stavěli ze dřeva, které vyvrhlo moře. A tu přišli Čukoti; měli mnoho psů, ale neměli soby. Začali nás vytlačovat z míst, kde jsme lovili ryby a zvěř; když neměli pro psy dost ryb, začali nám brát soby. Proto také začala válka. Čukotů bylo mnoho a nás málo. A tak jsme museli od nich odejít sem.“

„A kolik tu žije Onkilonů?“ zeptal se Gorochov. „Celý váš národ je zde?“ a ukázal rukou na přítomné.

Amnundak se zasmál.

„Máme dvacet takových sídlišť, v každém žije jeden rod, asi dvacet až třicet lidí.“

„A kde jsou druhá sídliště?“

„Na různých místech. Sobi potřebují mechoviště. Nemůžeme všichni žít blízko sebe, vždyť by lidé i sobi měli málo místa.“

„A v každém sídlišti je takový náčelník jako ty?“

„Ne, já jsem hlavní náčelník všech Onkilonů!“ hrdě prohlásil Amnundak. „Můj rod je největší. Ale každé sídliště má vlastního náčelníka, hlavu rodu.“

A vskutku obyvatelů zemljanky se ženami a dětmi bylo tak na šedesát lidí. Gorjunov spočítal, že žije-li v ostatních zemljankách průměrně dvacet pět lidí, musí být v Sannikovově zemi dohromady asi 530 všech Onkilonů.

Při rozhovoru a častování utekl čas a byl málem večer. Před západem slunce přihnali na planinu k zemljance stádo sobů a cestovatelé pozorovali dojení samic, kterého se účastnily všechny ženy a dívky, jež přebíhaly s dřevěnými dížkami od jednoho zvířete ke druhému; stádo mělo přes 200 kusů. Na noc zůstávalo na mýtině a válečníci se střídali na hlídkách, aby nebylo napadeno šelmami.

Když se setmělo a všichni se vrátili do zemljanky, objevil se šaman, který žil sám několik kilometrů odtud. Byl to vysoký vyzáblý stařec s vpadlými tvářemi a pronikavýma očima, zasazenýma hluboko pod hustým obočím. Přes to, že bylo poměrně teplo, byl oblečen v dlouhý kožich s kožešinou navrch, s jehož límce a pasu na řemínkách visely měděné a železné plíšky a hůlky podivného tvaru, hodně ošoupané, zřejmě přinesené ještě z pevniny a děděné s pokolení do pokolení. V rukou měl bubínek, ozdobený červenými a černými koženými pásky a železnými rolničkami. Špičatá čepička, podobná kněžské, s téměř olezlou kožešinou mu zakrývala vlasy. Poklonil se důstojně náčelníkovi, pak si pozorně prohlédl cizince a jejich psy, kteří při pohledu na podivně oblečeného člověka tlumeně zavrčeli, usedl od ostatních stranou k jasně plápolajícímu ohni, odložil buben, natáhl kostnaté ruce k ohni a začal něco pobrumlávat. Na náčelníkův pokyn podaly ženy šamanovi číšku s mlékem, které on vypil, napřed vstřiknuv několik kapek do ohně.

Nad ohništěm se na dlouhých tyčkách opékalo sobí maso, nařezané na menší kousky. Vedle se vařila polévka, či spíše omáčka z masa a cibulí lilie; byla ve válcovité dřevěné nádobě a vařící voda se v ní udržovala nevelkými kameny, rozžhavenými na ohništi. Jedna žena vybírala stále dvěma hůlkami, na nichž byly nasazeny kamenné destičky, z ohně rozžhavený kámen, kladla jej do nádoby s polévkou a vychladlý vytahovala a dávala do ohně.

Když se na drobno nařezané maso uvařilo, podali náčelníkovi, šamanovi a hostům misku s masem politým polévkou a dřevěné vidličky, velmi vkusně pracované. Cestovatelé ochutnali polévku a zjistili, že v ní vůbec není sůl. Onkiloni podobně jako Čukotové ji do jídla nedávali. Vyňali tedy z tlumoků sůl, aby si polévku osolili. Ta šla pak rovněž z ruky do ruky; všichni ji začali ochutnávat, domnívajíce se, že je to stejně sladké jako cukr, ale potom si dlouho odplivovali a velice se podivili, proč bílí lidé kazí touto odpornou věcí chutnou polévku a maso.

Po polévce bylo podáváno pečené maso a placky z kotvice; večeře skončila číší mléka. Když bylo nádobí sklizeno, odstrčili vyhořelé ohniště stranou, aby vyklidili celý střední čtverec pro modlení. V zemljance zavládlo pološero, v němž zářily jen rudé záblesky rozpadávajícího se uhlí.

Při večeři vyprávěl Amnundak šamanovi, jak se v zemi Onkilonů objevili bílí lidé, kdo jsou, co dělali a jak zabili soba. Šaman mlčky naslouchal, kýval hlavou a jednou za čas se něco zeptal. Po večeři, před začátkem modlení, žádal, aby odstranili z obydlí psy. Když se tak stalo, usadil se uprostřed vyčištěného prostranství, lemovaného kruhem diváků, vyňal z koženého měšce, zavěšeného u pasu, špetku bělavého prášku, vysypal ho na dlaň a slízal jazykem. Gorochov sdělil cestovatelům, že je to sušená muchomůrka, kterou Kamčadalové, Korjaci a někteří jiní národové užívají jako narkotického prostředku, působícího zvláštní opojení.

Šaman seděl chvíli mlčky, s pohledem upřeným do rozpadávajících se kousků dřeva v ohništi, pak vzal buben, přejel po něm rukou a pod jeho prsty se hned rozezněla pevná napnutá kůže sotva slyšitelnými zvuky. Za jejich doprovodu, který se postupně zesiloval, začal šaman zpívat nejprve pomalu a potichu hrdelním hlasem, pak stále rychleji, až se zpěv a znění bubnu slily v jednolité hučení, z něhož zaznívala jednotlivá slova opravdu jako skřeky. Šaman z počátku seděl, pohupuje se vpřed a vzad a nespouštěje pohled s ohně, pak upadl do vytržení, vyskočil a začal se točit na jednom místě stále rychleji a rychleji; přitom ustavičně vyl a tloukl na buben. Jeho dlouhý kožich a řemínky s plíšky a hůlkami mu přitom odletovaly od těla a nakonec vytvořily tři kužele, postavené na sobě a korunované jeho špičatou čepicí. Rukama s bubnem neustále pohyboval nad hlavou; buben se točil, houpal, tančil, vydávaje hlasité dunění.

Tu však píseň prudce přerval divoký skřek, šaman klesl na zem, rozhodil ruce a pustil buben, upadl jakoby do mdlob, z nichž se ho nikdo neodvažoval vyrušit. Z úst mu stékala po vpadlých tvářích tenkým pramínkem pěna. Všichni diváci zachovali mlčení a v zemljance, otřásající se ještě před chvílí změtí zvuků, zavládlo tísnivé ticho. Ba i psi, kteří byli přivázáni venku u zemljanky a občas přerušovali píseň svým štěkotem, umlkli.

Asi po pěti minutách šaman povstal, vypil nabídnutý šálek mléka a potom tiše pronesl několik slov, jež vzbudila mezi posluchači vzrušení a šepot. Náčelník je opakoval nahlas a Gorochov překládal:

„Duchové nebe řekli šamanovi, že národ Onkilonů čeká velké neštěstí.“

Amnundak pozvedl ruku k nebi, ale šaman ho pohybem zastavil a pronesl ještě několik slov. Radostný šepot proběhl řadami diváků a náčelník, spustiv ruce, prohlásil:

„Šaman říká, že neštěstí snad nezačne, dokud budou cizinci žít v zemi Onkilonů. Tak pravili duchové.“

Šaman pomalu vstal, složil náčelníkovi i cestovatelům poklonu a v doprovodu dvou ozbrojených válečníků se vzdálil. Po jeho odchodu se rozproudil v zemljance čilý rozhovor. Cestovatelé si mezi sebou rovněž šeptali. Čarování dopadlo pro ně trochu neočekávaně. Na jedné straně jim zajišťovalo nejen bezpečný pobyt mezi Onkilony, ale i všemožnou pomoc; zato je však nadlouho spojovalo s tímto národem, jejž měli nějak ochránit před neštěstím. Plánovali, že přezimují v Sannikovově zemi, ale chtěli tu zůstat nejdéle do příštího jara. Pustí je ale potom Onkiloni?

„Snadno se dovtípíme,“ řekl Gorochov,,že si chytrý šaman vymyslel tuto opravu pro svou odpověď, jež je obměnou jejich pověstí, jak už víme. Stařec se domnívá, že lidé vládnoucí hromy a blesky mohou Onkilonům prospět, budou-li jejich přáteli, ale mohou být velmi strašní jako nepřátelé.“

„A kdyby je pustili,“ dodal Ordin, „znají cestu do této krásné země, mohou se vrátit ve velkém počtu a vytlačit Onkilony jako kdysi Čukotové.“

„Zcela správně,“ poznamenal Kosťakov. „Vždyť tito lidé, odtržení po staletí od světa, nemají ani ponětí o tom, co se děje teď, a žijí ve vzpomínkách na staré časy.“

„Rozhodně jim zatím nesmíme říkat, že chceme v blízké budoucnosti odejít,“ řekl Gorjunov.

„Právě, mohli by nás prostě zavřít a držet pod zámkem!“ dodal Ordin.

„Nebo v nejlepším případě nás všude stále doprovázet a omezovat naši svobodu pohybu,“ poznamenal Kosťak.

„Budeme s nimi žít, blíže se s nimi seznámíme a postupně je přesvědčíme, že jsou všechny tyto předpovědi nesmysl a že jim nic v budoucnu nehrozí.“

Náčelník zatím stále naslouchal rozpravě cizinců, pak vstal a pravil hlasitě, aby to slyšeli všichni obyvatelé, jejichž hlasy ihned utichly.

„Onkiloni, bojovníci a ženy! Slyšeli jste, co pověděli šamanovi nebeští duchové. Dokud jsou bílí lidé s námi — neštěstí nepřijde. Poprosíme je tedy, aby tu s námi zůstali!“

„Ano, ano, poprosíme je!“ zaznělo se všech stran.

Náčelník se obrátil k hostům, poklonil se a pronesl:

„Bílí lidé, poslové bohů, národ Onkilonů vás prosí, abyste zůstali a žili s ním. Zachráníte tak Onkilony před neštěstím. Dáme vám všechno, co chcete — nejlepší obydlí, hojnost potravy, teplý oděv, až přijde zima, nejkrásnější ženy, abyste neměli v ničem nedostatek. Budete si žít jako naši náčelníci.“

„Všechno vám dáme, jen zůstaňte s námi!“ opakoval sbor mužských a ženských hlasů a se všech stran se k hostům prosebně natahovaly ruce.

Gorjunov vstal a odpověděl:

„Dobrá, jsme ochotni zůstat u vás jako vaši hosté, dokud vy sami nás nepustíte. Chceme si však prohlédnout vaši zemi a musíte nám ji ukázat.“

Gorochov tato slova přeložil, zemljankou zazněly radostné výkřiky, náčelník se před hosty opět uklonil, podal každému z nich ruku, dotknuv se předem svou rukou čela a srdce, což znamenalo, jak se později dověděli,,z čistého srdce a bez postranních úmyslů“. Potom řekl:

„Brzy budeme mít jarní slavnost, na které se sejdou všechny mladé ženy a dívky našeho plemene, a budete-li chtít, můžete si vybrat ženy, Ženy jste jistě nechali tam daleko,“ a mávl rukou na jih, „a život bez ženy je smutný.“

„Tak a už jsou z nás ženichové,“ rozesmál se Gorochov.

„To ale strašně omezí naši svobodu!“ poznamenal Gorjunov.

„Nu, uvidíme,“ uzavřel filosoficky Ordin.