Sannikovova země

PRÁCE V PLNÉM PROUDU

Ve stanovený den a hodinu mladý muž přišel. Šenk už na něj čekal. „Přečetl jsem všechno, co je známo o Onkilonech,“ řekl, „a zjistil jsem, že si zprávy odporují. Není pochyb, že tento národ existoval a bojoval s Čukoty, že zanechal po sobě obydlí, kamenné a kostěné zbraně. Avšak kam zmizel, není známo. Zbývá jen domněnka, že Onkiloni buď zahynuli na jednom z ostrovů vlivem příliš drsných životních podmínek a nedostatku kořisti, nebo zůstali na pevnině a dávno vyhynuli na nějakou epidemii.“

„Kdyby zahynuli na ostrovech, našlo by se tam množství jejich kostí,“ namítl host. „Lidé beze stopy nemizejí. Kdyby vymřeli na pevnině, zachovaly by se o tom pověsti u jejich nových sousedů, Jakutů, Tunguzů a Lamutů. Takové zkazky vůbec nemáme.“

„Kdepak tedy jsou?“ zvolal Šenk. „Nepřišli přece za živa do nebe!“

„Jsou zřejmě v zemi Sannikovově, tam, kam létají stěhovaví ptáci, kteří je patrně vedli.“

„Ano, kdyby lidé mohli létat, ochotně bych tomu uvěřil. Ale Onkiloni létat neuměli a byli by se museli dostat do této země buď po vodě, nebo po ledě.“

„Po vodě nepluli, protože si vzali s sebou svá stáda, a to je příliš těžký a neklidný náklad pro lodice.“

„Ale po ledě jít nemohli. Podle všech našich zpráv nezamrzá Ledový oceán na celé své ploše; v určité vzdálenosti od břehu zůstává vždy širší nebo užší pruh volné hladiny. Proto ani jeden Čukot — a je to dost odvážný lid — nedostal se na ostrov Wrangelův a ani jeden lovec z povolání — a také to nejsou zbabělci! — nedosáhl ostrova Bennettova. A smrt barona Tolla dokazuje, že se po ledu jít nedá.“

„To všechno je celkem naprosto správné,“ klidně namítl mladý muž rozohněnému akademikovi. „Ale uvědomte si, že podnebí není stále stejné, chladná období se střídají s teplými, že to závisí na slunečních skvrnách…“

„To já samozřejmě vím!“ poznamenal Šenk.

„Víme, že Onkiloni odešli na Novosibirské ostrovy, tam byly také nalezeny jejich zemljanky a jiné stopy pobytu.“

„No, dobře.“

„Zjistili, že je toto místo pro pobyt nevhodné, že je tam málo zvěře i ptáků a že jich bude rok od roku lovem ubývat. Vyhlídka na hladovění je musela hnát dále a ptáci, letící ve velkých hejnech na sever, jim ukazovali, že tam musí být země mnohem bohatší na zvěřinu. Předpokládejme, že právě tehdy bylo chladné období, následovalo za sebou několik zvláště krutých zim a moře zamrzlo. Časně z jara, když byly dny již delší, Onkiloni se šťastně dostali do země Sannikovovy.“

„A tam zahynuli hladem a zimou, protože nelze připustit, že by u 80º severní šířky byla země vhodná pro život člověka. Husy a kachny si snad najdou potravu v tající tundře, ale člověk…“

„Člověk loví tyto ptáky, mrože, tuleně, polární medvědy, ryby a žije v Grónsku i na ostrovech severně od Ameriky, na Špicberkách i na Nové zemi, žije a dokonce miluje tyto polární země a stýská se mu po nich, dostane-li se na jih.“

„Vidím, že jste pevně přesvědčen, že Sannikovova země existuje a v ní že žijí Onkiloni.“

„O prvním jsem přesvědčen, druhé pokládám za jedině možné vysvětlení jejich zmizení.“

„Bohužel, Akademie nesdílí tento názor. Vyptával jsem se svých kolegů, ale jsou přesvědčeni, že tato země neexistuje a že Toll zahynul.“

„Je velmi smutné, je-li tomu tak, protože jediné místo, kde se mohl Toll zachránit, je země Sannikovova. Netvrdím, že tam je, ale je to možné a jen tam musíme hledat jeho stopy.“

„Sotva se nyní najde někdo, kdo by se vydal hledat tuto zemi a jeho stopy po tom, co už bylo vykonáno, i kdyby se už sehnaly peníze.“

„Já bych jel rád a našel bych mezi vyhnanci v Jakutské oblasti a mezi lovci z povolání na severním pobřeží spolehlivé společníky.“

„A jak byste zorganisoval výpravu, kdyby se opatřily peníze?“

„Mám na mysli dva vyhnance, žijící také v Kazačji. Často jsme přemýšleli o takové výpravě, samozřejmě platonicky, protože nemáme peníze kromě ubohé podpory, kterou carská vláda velmi nepřesně vyplácí svým zajatcům. Živíme se úplně jako domorodci, lovem a chytáním ryb. Oba kamarádi jsou mladí lidé a nezkazili se ve vyhnanství; práce nám pomáhá a zocelila nás. Kromě toho bych vzal s sebou dva lovce, kteří byli několikrát na Novosibirských ostrovech a mají psy, výstroj i zkušenosti v cestování po ledě.“

„Správně, bez nich se neobejdete. A dále?“

„Časně z jara bychom se odebrali po ledě na Kotelný ostrov. Zřídili bychom si tam základnu a skladiště a pokusili bychom se ihned, pokud je ještě pevný led, jít dále na sever.“

„A což když nebude moře zamrzlé, o čemž lze sotva pochybovat?“

„V tom případě budeme mít dvě lehké loďky, připevněné na saních. Budeme se snažit přeplavit se na nich přes nezamrzlou hladinu. Nemůže být široká, poblíž země je vždy led. Dále pojedeme opět na saních do této země, prozkoumáme ji a koncem léta zpět stejnou cestou.“

„Ale pak bude nezamrzlá část moře velmi široká a na loďkách s těžkým nákladem zcela určitě zahynete. Koncem léta bývají už často bouře.“

„Nebudeme-li se moci přeplavit, přezimujeme v zemi Sannikovově a půjdeme zpět časně z jara.“

„Víte, kolik potravy potřebují psi na celý rok? Tento náklad vás zničí…“

„Samozřejmě. Nechci ho vézt s sebou a spoléhám na dostatek zvěře v zemi. Za léto si nachytáme zásoby na přezimování a na přechod zpět na základnu.“

„Ale což když žádnou zemi nenajdete?“

„Pak se ovšem ihned vrátíme na ostrov Kotelný, strávíme tam léto a podzim a hned, jak se moře uklidní, odebereme se na pevninu. A v tomto případě, který je podle mého mínění málo pravděpodobný, potřebujeme skladiště na Kotelném ostrově, kdybychom měli špatný lov.“

„A nespočítal jste, kolik by mohla stát tato výprava?“

„Myslím, že moc ne. My tři nepočítáme s výdělkem, nám stačí, když se uživíme. Dvěma lovcům budeme samozřejmě muset zaplatit, ale to jsou skromní lidé. Hlavní výdaj jsou psi, potrava pro ně, saně, loďky, zbraně a střelivo, oděv. Dotazoval jsem se již po cenách tady i v Kazačji a myslím, že nám stačí dva až dva a půl tisíce.“

„To opravdu není mnoho.“

„Saně na severu nestojí za moc, dřevo na nich není pevné, a my potřebujeme saně nejlepší jakosti, abychom neztráceli čas častými opravami. Myslím, že bude proto lépe objednat je zde a odvézt s sebou. Stejně tak zbraně a střelivo, zde je lepší a mnohem levnější. Všechno ostatní si obstaráme až na místě.“

„Váš plán se mi líbí,“ řekl Šenk, „a myslím, že vám dva a půl tisíce rublů seženu. Ale pod jednou podmínkou: musíte přivézt ze Sannikovovy země sbírku hornin a herbář, bude-li to možné, také drobná zvířata a záznamy o květeně, zvířeně a podnebí. A samozřejmě též o Onkilonech, najdete-li je tam. Dokázal byste to s vašimi přáteli?“

„Myslím, že na to stačíme. My nejsme pochopitelně žádní opravdoví vědci, ale jisté předpoklady k praxi máme; jeden z nás je tak trochu geolog, druhý botanik a já se zajímám víc o zvířata a člověka.“

„Výborně! Přístroje pro vědecké pozorování — barometr, teploměry, kompasy a podobně získám pro vás z Akademie. Chápete, že velmi důležité bude určit zeměpisnou šířku a délku několika míst této země, najdete-li ji,“ usmál se Šenk, „a udělat alespoň hrubý náčrt jejích obrysů a cest k ní.“

„Samozřejmě, hrubý náčrt svedu udělat. Ale určit šířku a délku? To nedovedeme.“

„Nu, to není tak těžké. Tomu vás naučí v hlavní fysikální observatoři; dám vám doporučení k řediteli. Na zaučení potřebujete dva až tři týdny. Máte čas? Kdy chcete odtud odjet?“

„Teď je konec listopadu. Musím tedy odjet za měsíc, abych byl v Kazačji koncem února a v polovině března se mohl vydat na ostrovy.“

„Obvykle se tam jezdí v dubnu.“

„To je pravda, ale my se tam musíme dostat dříve, abychom již počátkem dubna mohli jít přes moře k Sannikovově zemi, dokud je led ještě pevný.“

„A za jeden měsíc stačíte připravit a nakoupit všechno, co potřebujete?“

„To ano, už jsem se poptával v dílnách. Saně udělají za dva týdny, ostatní stačím nakoupit v téže době a zároveň mohu navštěvovat observatoř.“

„Nu což, zde připravíte vše dokonale, ale v Kazačji budete mít ještě mnoho starostí.“

„Jak se vše rozhodne, zatelegrafuji ihned do Olekminsku zprávu pro poštu do Kazačje, aby se kamarádi začali připravovat, koupili psy, oděv a potravu pro psy.“

„Ale vždyť na to nemaji peníze!“

„Dají jim na dluh do mého příjezdu, v Kazačji nás znají…“

„A kolik potřebujete nyní na zálohy při objednávkách a nákupu?“ „Pět set rublů zatím stáčí.“

„Dám vám tuto částku ze svých peněz a za dva až tři týdny získám ostatní peníze a přístroje.“

Šenk vyplnil šek a napsal doporučení řediteli observatoře; podal je mladému muži a řekl:

„Přijďte ke mně za čtrnáct dní zase v tuhle dobu a povíte mi, jak příprava pokračuje.“

„Dovolte, abych vám vyjádřil svůj obdiv nad tak rychlým jednáním!“ zvolal mladík velmi vzrušen. „Když jsem šel k vám, velmi jsem pochyboval, že se můj sen uskuteční. A tady šlo všechno tak jednoduše. Dáváte velkou částku naprosto neznámému člověku a věříte mu na slovo.“

„Nezklamal jsem se posud v lidech, přestože už mám šediny,“ odpověděl dobrácky Šenk. „Pomohl jsem už nejednou při vědeckých výpravách a velmi zřídka byla moje důvěra zklamána. Kromě toho umím odhadnout lidi téměř na první pohled. Ale vy jste mi opravdu připomněl, že dosud neznám ani jméno vaše, ani vašich druhů a pro dopis, který musíte mít pro správu kraje a který pro vás získám, to potřebuji vědět. Tak jak se jmenujete? Zapíši si to.“

„Matvej Ivanovič Gorjunov, bývalý student petrohradské university, za trest poslaný do vyhnanství v Jakutské oblasti. Moji přátelé jsou Semjon Petrovič Ordin a Pavel Nikolajevič Kosťakov, rovněž bývalí studenti; první studoval na universitě, druhý je technolog. Všichni jsme byli posláni do vyhnanství na pět let za studentské bouře roku 1899.“

„Čím jste se provinili, že vás poslali tak daleko jako nebezpečné zločince?“

„Vedli jsme schůzky, a proto nás zařadili mezi inspirátory hnutí. Chtěli nás poslat na vojnu, pamatujete se, že byl takový pokyn, ale my jsme odmítli. Zato nás poslali k ledním medvědům.“

„Moje už skončilo, proto mi dovolili odjet do rodné Vologdské gubernie, zde budu pod policejním dohledem; do hlavního města jsem přijel, samozřejmě, bez povolení. Kamarádi budou volni za rok.“

„Vidím, že budu pro vás musit ještě vymoci povolení gubernátora k odjezdu do Jakutské oblasti.“

„Takové povolení jistě neodmítnu!“