Sannikovova země

PŘES LEDOVÉ MOŘE

Bouře, která držela cestovatele tři dny v zajetí, konečně utichla. Od časného jitra jarní jasné slunce oslnivě zářilo na zasněženou, zamrzlou, nedozírnou hladinu Ledového moře, prostírajícího se na sever, západ i východ od severního mysu Kotelného ostrova. Všichni si museli nasadit brýle proti sněhu, aby nedostali palčivou bolest očí, kterou trpí na jaře mnoho lidí na dalekém severu. Slunce stojí totiž ještě nízko na obloze, nesčetné sněhové vločky na rovině, zvláště když napadne čerstvý sníh, odrážejí jeho paprsky svými ledovými ploškami jako miliony malinkých zrcadélek a vzniká tak jasná záře, že se až oči zaněcují. Člověk na několik dní oslepne a zakouší bodavé bolesti, které ho ustavičně sužují. Ani nejtmavší brýle nestačí, nemají-li hustou síťku, zakrývající se stran prostor mezi obličejem a sklem. Zdejší obyvatelé si dělají brýle sami z obyčejné destičky s úzkým průřezem, propouštějícím minimální množství světla, ale ani ty je vždy neochrání.

Zatím co Gorochov a Nikiforov vyhrabávali saně, zaváté sněhem, dávali do pořádku postroje a rozdělovali náklad, vystoupili všichni tři cestovatelé na nevysoký pahorek, tyčící se v pozadí mysu, aby si prohlédli krajinu a zvolili nejlepší směr pro cestu přes moře; jasné počasí jim umožňovalo vidět do dálky na velkou vzdálenost.

Zasněžená zamrzlá hladina moře, kde zimní bouře zuřily na celém prostranství, byla na různých místech přerušena více nebo méně širokými a dlouhými pásy kerného ledu v podobě velmi nepravidelných bílých valů s tu a tam trčícími krami, na nichž se sníh nemohl udržet, a jež proto prozařovaly bledězeleným světlem; jiné odrážely sluneční paprsky a zářily jako zrcadla. Místy bylo vidět mezi bílými plochami tmavá místa; nebyly to prohlubně v ledu, ale místa, kde byl sníh s hladkého ledu dočista smeten. Jen v dálce, asi čtyřicet kilometrů odtud, prozrazoval pás nízké bílé mlhy, že je tam otevřené moře, nezamrzlé místo, které se táhlo po celém obzoru, takže se nedalo objet; když je nebe zataženo, poznají se plochy nezamrzlé hladiny podle tmavé skvrny, která se odráží od světlešedé clony mraků.

Tento mlhový pás zakrýval sněhovou pláň, ležící za nezamrzlou plochou, ale přímo na obzoru na severu bylo vidět něco tmavého, vynikajícího nad mlhou.

,To je zřejmě vidět ostrov Bennettův!“ zvolal Ordin, který si první všiml tohoto místa na obzoru.

Gorjunov a Kosťakov se podívali naznačeným směrem a Gorjunov si okamžitě určil místo podle kompasu.

,To není Bennettův ostrov,“ řekl. „Ten leží mnohem východněji a z Kotelného ostrova není vidět, je příliš daleko. Jestli to není fata morgana, pak vidíme Sannikovovu zemi. Podle Tolla musí ležet na této straně.“

Dva muži vytáhli kukátka a třetí starý dalekohled, který jim daroval Šenk k „výzkumu Sannikovovy země“. Temné masy chvílemi mizely v mlze, která halila nezamrzlé moře, chvílemi se zase objevovaly. Přesto se jim však podařilo rozeznat, že je to celý řetěz dosti ostrých tmavých vrcholků, na kterých se bělaly pásy a celá sněhová pole, dělící řetěz na jednotlivé části. Celý ten hřeben se táhl do určité vzdálenosti a potom rychle mizel, snižuje se na obě strany. Vzdušnou čarou byl vzdálen nejméně 120 až 130 kilometrů.

„Určitě je to země!“

„Je velmi vysoká a hornatá.“

„Proč není celá pod sněhem?“

„Svahy hor jsou zřejmě srázné, a proto se na nich sníh nemůže všude udržet.

„Ale na tak srázných horách nemůže přece být místo ani pro husy a kachny, ani pro Onkilony.“

„Mezi horami jsou jistě i údolí.“

„Rozhodně to není fata morgana, ale Sannikovova země,“ řekl Gorjunov. „Leží v té části, kde ji viděl Toll i sám Sannikov. Fata morgana nemůže být stále na stejném místě. Ta vzniká nad nezamrzlým místem, a to je po každé jinde, a proto mění fata morgana obrysy.“

Ukázalo se, že je dalekohled lepší než nejlepší kukátka, a Kosťakov, který se jím díval, prohlásil, že rozeznává dvě pásma hor: přední nižší a téměř celé bílé a za ním vyšší s černými skalami.

„A mezi horskými pásmy je bezpochyby dolina a možná dost široká!“

„A v ní žijí Onkiloni, odříznuti od ostatního světa,“ poznamenal Ordin.

„A my chceme porušit jejich mír a klid svým vpádem,“ dodal Kosťakov. „Je těžko si jenom představit lidi, kteří jsou již několik století odtrženi od celého světa.“

Kňučení, vytí a štěkání psů, které zaznívalo zdola na pahorek, přerušilo besedu a připomnělo, že je čas vydat se na cestu. Není-li vánice nebo krutý mráz, čekají psi netrpělivě na odjezd a vyjadřují po svém radost, když vidí, že je všechno hotovo. Gorjunov si zaznamenal ještě jednou podle kompasu směr tajemné země a všichni tři sestoupili k jurtě.

„Jestlipak je dnes vidět zemi?“ přivítal je otázkou Gorochov.

„Je a jak krásně! Zcela nepochybně je to země,“ řekl Gorjunov.

„Musím se na ni podívat. Až budete pít čaj, doběhnu tam. Vždyť jsem ji viděl jen jednou a ještě špatně.“

Oba lovci si vzali od cestovatelů kukátka a vystoupili na pahorek. Když psi zpozorovali, že jedni lidé odešli do jurty a druzí nahoru, ztichli a lehli si v postrojích na sníh.

Když se Gorochov a Nikiforov vrátili s pahorku, potvrdili, že je zemi Sannikovovu dobře vidět a že je na stejném místě, na kterém ji pozorovali kdysi.

Brzy malá karavana sestoupila s mysu k moři a pustila se téměř přímo na sever. Psi, kteří si za tři dny odpočinuli, táhli náklad čile, ač byly saně ještě naloženy dřívím, jež mělo stačit na celý týden. Ačkoliv bylo možno cestu do země vykonat za dva nebo tři dni, mohla se opět rozpoutat vichřice a zdržet je v postupu. Přenocovat v krutém mrazu a nemoci si ani uvařit čaj a potravu je pak velmi těžké.

Po rovině postupovali rychle, jindy zas při zdolávání kerného ledu pomalu. K večeru měli za sebou asi 40 km a zastavili se na nocleh uprostřed širokého pásu ledů, kde si vybrali rovné místečko, chráněné velikými krami. Rychle postavili stan, rozdělali oheň, uvařili večeři a potom poseděli asi hodinku u ohně, který vrhal rudou záři na zrcadlící se ledovou plochu. Slunce na západě zmizelo a na jihu se v lehké cloně mraků objevoval a zase schovával přibývající měsíc; na severu bylo matně vidět polární záři v podobě žlutavých oblouků a sloupů, které byly velmi dobře viditelné, když se měsíc schoval za mraky.

Než se uložili k spánku, vyšplhal se Gorjunov na vrcholek ledové kry, aby se rozhlédl po obzoru. Objevil se měsíc a sněhová pláň i hradby z ledových ker zazářily měkkým namodralým svitem. Od jihu vanul chladný vítr a na obzoru se černaly mraky a na jejich pozadí bylo sotva vidět jako plochý pahrbek ostrov Kotelný.

Druhého dne bylo zamračeno a jižní vítr zesílil. Gorochov a Nikiforov čekali bouři a pobízeli psy. Led však byl velmi nerovný, téměř na každém kilometru naráželi na široké pásy kerného ledu a postupovali vpřed pomaleji než den předtím. Na šedém nebi před nimi bylo od rána již jasně vidět temný pás, který ukazoval dlouhý a široký nezamrzlý pruh na moři. K večeru byl již tento pás tak blízko, že mohli slyšet šumění vln. Při přechodu přes vysokou kru uviděli ve vzdálenosti asi půl kilometru otevřené moře, pokryté bílými zpěněnými vlnami a jednotlivými plujícími krami; táhlo se na sever a zdálo se, že jde až k obzoru. Zítra budou muset přes ně přejet, nepřijde-li bouře.

Proto se rozhodli dojet co nejdále ke kraji ledu, aby mohli rychleji spustit lodici s nákladem; poněvadž vanul vítr z jihu, nemuseli se bát, že moře začne lámat led s této strany. Na nocleh se utábořili mezi ledovými krami, asi 150 kroků od nezamrzlé vodní hladiny; zvolili si rovinku, na niž však stěží umístili saně, psy a stan. Z jihu a ze západu bylo toto místo chráněno obrovskými šikmými i kolmými ledovými krami a vůbec ker tu bylo nadbytek, zřejmý důkaz, že poslední severák tu nakupil ohromné množství kerného ledu.

Pod ochranou ledových ker a s ohníčkem u vchodu bylo jim ve stanu teplo a útulno. Zatím vítr v noci zesílil a rozpoutala se bouře. Při světle ohně bylo vidět, jak na temném nebi asi pět až šest metrů nad stanem letí celé proudy sněhu, složené z proplétajících se vířících a vzdouvajících sněhových vloček. Ve větru se silné ledové kry chvěly a do svištění a dunění zaznívaly občas jakoby silné výstřely.

,Co to je?“ zvolal zděšeně Kosťakov, když po prvé uslyšel takový výstřel.

„V ledu se vytvořila nová trhlina,“ odpověděl Gorjunov.

„Led praská,“ potvrdil klidně Gorochov.

„A náš útulek se nemůže rozlámat?“

„Kdyby se vítr otočil a začal vát severák, pak by se snad mohlo něco stát, protože vlny začnou narážet na okraj našeho ledového pole a začnou je zvedat a lámat. Ale pokud vane vítr z jihu, nemusíme se ničeho obávat.“

,Je tu ale hrozně úzko, Matveji Ivanoviči,“ řekl Nikiforov.,Ani nemluvte! Když si jen pomyslím, že tu klidně sedíme a klábosíme a pod námi je jen půl druhého metru ledu a bezedná hloubka! Tam mezi ostrovy je přece klidněji, moře není tak hluboké a země je blízko.“

„Ale to je úplně jedno, jaká je hloubka pod námi, dvacet metrů nebo sto,“ zasmál se Ordin. „Tak jako tak se utopíme, jestliže se led prolomí.“

„Přece mám tady strašnější pocit, protože moře ani zemi není vidět.“

„Tak zalez do kožichu, spi a možná, že uvidíš!“ zažertoval Gorochov.

„To je také pravda. Lehneme si, do rána se dobře vyspíme a za světla bude klidněji.“

Spali však přece ostražitě, protože leželi na ledě a slyšeli ještě lépe, jak na blízku i v dáli vznikají trhliny. Také psi nespali klidně jako obvykle, každou chvíli některý z nich začal vrčet nebo výt. Gorochov několikrát vstal a vyhlédl ze stanu, aby se přesvědčil, nemění-li se směr větru. Když se rozbřesklo a všichni se probudili, upokojil ostatní slovy:

„Tma je jako v pytli a vítr stále ještě fouká, nemusíte vstávat.“

Provalovali se do pozdního rána, když už je hlad všechny vyhnal. Rozdělali oheň a postavili na čaj; Gorochov a Nikiforov šli nakrmit psy, kteří se shlukli do klubka mezi dvě převislé ledové kry, kde vítr vůbec nepociťovali. Bouře začala měnit svůj ráz, tu utichla na pět deset minut, takže se nebe začalo vyjasňovat, tu zase začala dvojnásobně zuřit. Za jedné takové přestávky se Gorochov vyšplhal na vysokou ledovou kru, rozhlédl se kolem dokola, táhle hvízdl a zvolal:

„Ale, chlapci, my jsme někam odpluli, kolem dokola je voda!“

Všichni, vystrašeni, vylezli k němu na kru a spatřili, že se na jihu, odkud včera po ledě přišli, za sněžnou mlhou černá moře; na severu se rovněž černala voda a na západ i na východ se táhl kerný led, ale jak daleko, to nemohli rozeznat. Rozhlížet se však dlouho nemohli, protože nový náraz větru zahalil vše sněhem a sehnal je dolů. Museli se vrátit do stanu.

„Myslím,“ řekl Gorjunov, „že ledové pole, na kterém jsme, bylo velmi slabě spojeno s ostatními. Když led popraskal, odtrhl nápor větru naše pole a začal je hnát mořem.“

„Ale kam?“

„Zřejmě na sever, tam, kam vane.“

„Ale je-li v této části moře proud, může nás odnést daleko na západ nebo na východ.“

„To samozřejmě může.“

„A co budeme tedy dělat?“

„Nemůžeme dělat nic. Za takového počasí je velmi nebezpečné plout v naší lodici. Musíme počkat, dokud bouře neutichne.“

„A co když to kru ještě rozláme?“

„Když ji vítr nerozlámal doposud, musíme doufat, že ji nerozláme ani teď, alespoň dokud ji nevyhodí na druhé pole nebo nepřirazí k celistvému ledu.“

„Pro tento případ by neškodilo připravit naši loď a složit do ní všechny věci.“

„No, to je pravda,“ řekl Gorochov.

Po snídani začali vykládat saně a spojovat části lodice. Pak do ní složili náklad a saně, nechali jen stan a v něm postele, které mohou složit při první známce nebezpečí. Občas, když vítr utichl, vyškrábali se na ledovou kru, ale po každé viděli na severu i na jihu moře, od kterého je na obou stranách oddělovala vzdálenost asi 100 m.

Tak uplynul den. Bouře zuřila s neutuchající prudkostí. Po snídani seděli dlouho při světle dohořívajíeího ohně. Nálada byla stísněná; občas se jim zdálo, že se jim led houpe pod nohama. Avšak výstřely, které znamenaly nově vytvořené trhliny, nebylo od rána slyšet. Pole, které se odtrhlo, bylo dostatečně pevné. V noci se však pro každý případ střídali na stráži. Vítr začal slábnout a občas se v sněhové mlze dokonce objevil měsíc v podobě slabě se rozplývající skvrny.

Ordin, na kterého připadla poslední služba, zdříml si za úsvitu a sluneční paprsky, které mu svítily do obličeje, ho probudily. S údivem spatřil, že slunce již vyšlo a že je nad ním jasně modré nebe. Nepohoda skončila, vítr vanul poměrně slabě a často bylo úplné bezvětří. Čerstvý sníh začal oslnivě zářit.

Ordin se vyšplhal rychle na kru a na jihu až k obzoru uviděl modrající se moře a na vlnkách světélkující odrazy; na západě končil kerný led asi po půl kilometru a na východě ještě blíže. Na severu v malé vzdálenosti za pásem vody bylo vidět kraj celistvého ledu, který se pomalu přibližoval. Ordin rychle probudil ostatní a všichni vylezli nahoru.

„Kdyby nám vycházející slunce neukázalo, kde máme sever a kde jih, myslel bys si, že je moře od nás na sever jako předtím,“ zvolal Kosťakov.

„Ano, měli jsme vskutku z pekla štěstí!“ řekl Gorjunov.

„Místo abychom pluli v loďce a lopotili se s nakládáním a vykládáním, leželi jsme si klidně ve stanu a vichřice nás převezla přes moře.“

„Doslova jako bychom se přeplavili přes říčku na prámu,“ dodal Gorochov.

„A na státní útraty, nic jsme neplatili,“ zasmál se Nikiforov.,Na náš doporučující dopis.“

„Matička bouře nás postrašila jen tak trochu pro výstrahu, abychom moc nedováděli,“ řekl Kosťakov.

„Přirazí nás ke břehu nebo budeme muset přece pouštět loďku?“ poznamenal Ordin.

„Doufejme, že nás přirazí. Máme jen kousek cesty, vítr fouká a naše kra dobře plachtí.“

„Pojďte se zatím nasnídat a připravit se na cestu,“ navrhl Gorjunov.,

Protože byl slabý vítr, pohybovala se kra, která tak úspěšně posloužila výpravě jako prám, jen pomalu kupředu. Stačili posnídat, rozebrat loď, naložit saně a vylezli opět na kru, aby vyčkali okamžiku, kdy prám přistane ke kraji nehybného ledu. Museli čekat asi hodinu; nakonec pocítili, jak se celé pole otřáslo, a před očima se jim začal v místě dotyku lámat led a jeho kusy začaly tvořit ledové kry. Ale nápor byl slabý, kra nepatrná a prám se přestal pohybovat.

„Přistali jsme!“ zvolal Gorochov.

Vyzbrojeni sekyrami a lopatami na čištění cesty vypravili se cestovatelé ke kraji prámu, vybrali si rovnější místo a za krátkou dobu se přepravili na pevný led.

Nikiforov se s komickou vážností poklonil opuštěné kře a zvolal: „Děkujeme, slečno, za převoz! Dobře jsi nás převezla, jen co je pravda!“

Gorjunov se domníval, že se ledový prám neodchýlil příliš od směru cesty, a, proto mířil se saněmi na sever, domnívaje se, že z nějaké trochu vyšší kry uvidí Sannikovovu zemi a bude se moci podle ní orientovat. Cesta byla z počátku velmi namáhavá, jedna kra následovala za druhou, a tak dopoledne ušli sotva deset kilometrů. Kry totiž naprosto zakrývaly výhled do dálky. Konečně asi kolem poledne začal rovnější led a na obzoru modravou mlhou sotva prosvítaly ostré vrcholky tajemné země, stále ještě velmi vzdálené.

„Už jdeme třetí den, a země jako by nám stále víc unikala,“ řekl Gorochov s tak podivným přízvukem, že si toho Gorjunov, stojící vedle něho, až povšiml.

„Co sis to zase vymyslil, Nikito,“ řekl.

„Opravdu. Začínám mít pochyby, Matveji Ivanoviči. Ledová kra nás převezla přes moře, ale nic dobrého z toho nekouká. Napadlo mě, že to není země, ale přelud. Zavede nás, stále se nám bude objevovat v dálce a bude nás klamat. Zajedeme tak daleko, že se nebudeme moci vrátit.“

„Ale jdi, to jsou hlouposti,“ zasmál se Gorjunov. „Uvidíš, že za den nebo za dva bude země co by kamenem dohodil.“

„Já si však myslím, že když ji nebude zítra vidět, tak abychom neměli zbytečné pochyby, že bychom se měli raději vrátit, než bude pozdě.“

Gorjunov přerušil rozhovor a zamířil k zemi. Na severovýchodě ji již viděl; proud zřejmě snesl prám dosti na západ. Musí změnit směr cesty. Rovnější led umožňoval postupovat rychleji a do večera urazili ještě třicet kilometrů. Před západem slunce se obzor úplně vyjasnil a cestovatelé spatřili již naprosto jasně bez dalekohledu řetěz ostře vybíhajících černých vrcholků, které vystupovaly nad plochým bílým výrůstkem. Dokonce i Gorochov se jakoby upokojil.

Ještě dva dny šli tímto směrem, ale pro pošmourné počasí nebylo zemi vidět; mraky se honily nízko po nebi a úplně ji zakrývaly. Konečně třetího dne, brzy po poledním odpočinku, ledové kry úplně zmizely a sněhová pláň, pokrytá závějemi, začala znatelně stoupat. Psi ihned zpomalili svůj běh.

„Není snad už pod námi země?“ zvolal Ordin.

„Opravdu, země,“ potvrdil Nikiforov. „Jedeme do kopce, psi to jasně dokázali.“

V tomto okamžiku se v mracích, které se na minutu rozplynuly, objevila vysoká bílá stěna, vzdálená několik verst.

„Dosud není na této zemi nic kromě sněhu,“ zavrčel Kosťakov. „Hory se někam schovaly.“

„To je ale netrpělivost! Za bílou stěnou uvidíme i hory. A tady máte ještě něco kromě sněhu!“ Gorjunov ukázal vpravo, kde se asi sto kroků od karavany něco černalo.

Všichni tři zamířili k tomuto místu. Ordin vyňal kladívko, které měl za pasem, chystaje se pustit do boje se skálou, protože to byla plochá, hladká stěna, která vystupovala jako pahorek nad sněhovou rovinu. Její povrch byl vyleštěn sněhovými vločkami, které po ní honila vichřice. Ale dlátem zasazeným do trhliny podařilo se vylomit kousek horniny. Ordin si ji pozorně prohlédl a řekl:

„Je to, prosím, čedič.“

„Což se také dalo očekávat,“ poznamenal Gorjunov. „Tato vulkanická hornina je zřejmě na ostrovech v Ledovém oceáně velmi rozšířená, dokazuje, že se zde kdysi velmi často vylévala, láva.“

„A jak tu asi tenkrát bylo teplo! Ne jako teď,“ dodal Kosťakov lítostivě.

Kousek čediče přinesli slavnostně Gorochovovi, který zůstal s Nikiforovem u saní. Byl to nejlepší důkaz, že pod nohama mají zemi, že stojí na hranici tajemné země Sannikovovy, na kterou snad po prvé vstoupil člověk.

Výprava vystupovala pomalu vzhůru po svahu a za dvě hodiny se octla u úpatí bílé stěny, která byla pokračováním svahu, ale byla sráznější. Táhla se napříč, jak bylo vidět lehkou mlhou zahalující krajinu, daleko na obě strany a bránila v cestě. Museli stoupat vzhůru, ale nikoliv přímo, nýbrž šikmo. Sníh slehlý vichřicemi byl tak tvrdý, že se i skluznice těžkých saní do něho špatně zařezávaly.