Sannikovova země

ZMIZELÝ NÁROD

Šenk byl starý mládenec, který v mládí mnoho cestoval; podnikal výzkumy při dolním toku Jeniseje, hledaje zbytky mamutů v tundře, v Zabajkalské oblasti, na Amuru a na Sachalinu (po připojení tohoto vzdáleného kraje k Rusku) dokonce studoval geologii a floru. Po návratu do hlavního města se ponořil do zpracovávání shromážděného materiálu.

Sám žil velmi skromně; velkou část svého platu akademika spotřeboval na podporu začínajících vědců a na podporu výprav do Sibiře, která ho tak zajímala, a do polárních zemí. Nemálo jeho peněz padlo na výpravu barona Tolla, kterého si velmi vážil jako badatele, a na hledání jeho stop.

Po návratu ze slavnostního zasedání se Šenk pustil do čtení zpráv o záhadném plemeni Onkilonů.

Před několika stoletími obývali celý Čukotský poloostrov, ale později je Čukotové vytlačili k břehu Ledového oceánu. Postavou, oděvem, jazykem a způsobem života se silně liší od Čukotů a jejich nejbližšími příbuznými jsou Aleuti z ostrova Kaďjak.

Při své plavbě na lodi „Vega“ podél břehu severní Sibiře v oblasti mysů Ryrkajpij, mysu Šelackého a Jakan nacházel mnoho opuštěných obydlí Onkilonů, a to zemljanek zvláštního typu, do poloviny vyhloubených do země se střechou z velrybích žeber zasypaných zemí. Při vykopávkách byly nalezeny různé zbraně z kamene a kostí — sekyry, nože, hroty oštěpů a šípů, škrabátka a podobné věci, často dokonce ještě s kostěnými a dřevěnými rukojeťmi, které se po staletí zachovaly ve zmrzlé půdě spolu se řemeny, kterými byly hroty a sekery připevněny. Onkiloni nedovedli používat železa a jiných kovů a byli v pravém smyslu slova lidmi doby kamenné.

Podle vyprávění Čukotů, jež shromáždil Wrangel, bylo příčinou odchodu Onkilonů z břehů Ledového oceánu krvavé nepřátelství, jež vzniklo z krevní msty mezi jejich vůdcem Krechojem a náčelníkem Čukotů. Aby se zachránil před jeho pronásledováním, usadil se Krechoj s malým zbytkem svého kmene nejprve na skalách Severního mysu, pak přešli na ostrov Šalamounův a nakonec odpluli na patnácti lodicích do země, jejíž hory viděli v dáli v Ledovém oceánu z mysu Jakan (t. j. na ostrov Wrangelův).

„Zprávy jsou velmi chudé a odporují si,“ pomyslil si Šenk, když zavíral poslední knihu. „Rozhodně je však zajímavé, kam se tento nárůdek poděl.“

Slib, že prozkoumá půdu v Akademii, splnil Šenk v příštích dnech: pohovořil s několika akademiky, kteří měli největší zájem na probádání polárních zemí, ale nenašel u nich porozumění pro uspořádání nové výpravy, která by hledala zemi Sannikovovu a stopy barona Tolla. Neměli ani seriosního vědce, kterého by bylo možno pověřit novými výzkumy v polárních zemích, a dávat peníze nějakému fantastovi by bylo neopatrné a prosazovat takovou věc nevhodné.

Nakonec spočítal Šenk vlastní prostředky; rozhodl se, že jeden dva tisíce může na tento podnik obětovat, ale zdálo se mu to málo.

„Nu, což,“ pomyslil si, „nářadí dostaneme darem v různých institucích a déle než rok výprava trvat nemůže. Za tuto dobu buď zemi najde, a pak může nastat v celé věci obrat a prostředky budou, nebo se přesvědčí, že země neexistuje, a budeme mít svatý pokoj.“