Sannikovova země

LOV NA VYPELICHANÉ VODNÍ PTÁKY

Od začátku července dorůstají již na jezerech mladí ptáci a u hus a kachen začíná první období pelichání peří; ztrácejí schopnost létat a schovávají se v rákosí u jezera. Všichni seveřané využívají této doby k hromadným lovům na ptáky a ani Onkiloni nebyli výjimkou. Každé tábořiště mělo dvě nebo tři jezera jen pro svou vlastní potřebu. Zavčas byly na březích postaveny ohrady, vlastně ploty z tenkých tyčí, zabodnutých do země na takovou vzdálenost od sebe, aby mezi nimi nemohla prolézt kachna; obě stěny plotu začínaly u vody a byly od sebe vzdáleny asi na sto kroků, pak se však rychle sbíhaly a měnily v úzkou chodbu, která vedla k prostranství, ohrazenému se všech stran ještě pevněji.

V určený den se členové celého rodu, kromě novorozeňat a nejmenších dětí, ozbrojili holemi, obklíčili časně ráno jezero a začali křikem a hlukem vyhánět ptáky, kteří se ještě schovávali v trávě.

„Hej husy a kachny!“ křičel jeden, „vylezte, je čas se koupat!“

„Vylézejte, lenoši, ve vodě jsou červi a ryby na vás čekají!“ přidával se druhý.

„A naše hůlčičky, aby vás pohladily po hlavičce!“ vřískal třetí.

Lomoz, křik a pištění dětí, pro něž byl tento den velkou událostí, nelze si ani představit. Děti pobíhaly jako psi po trávě sem a tam, mlátíce přitom holemi vpravo i vlevo. Poděšení ptáci mířili se všech stran k vodě a před nadháněči se všude pohybovala stébla trávy a rákosí, jak se mezi nimi prodírali opeřenci. Někteří se pokoušeli vyletět, vzlétli nad trávu, opět si však sedli, tlukouce křídly. Káchání kachen a křaplavé kejhání hus splývalo s lomozem, ječením a křikem nadháněčů. Sluky, bekasiny, čejky, kolihy a jespáci, kteří vypelichali již dříve než vodní ptáci, vzlétali jednotlivě i v hejnech a s pronikavým křikem létali nad vodou a nad planinou lehkou mlhou, která se válela nad jezerem; to se brzy zapestřilo hejny hus a kachen, když náhončí došli až k vodě. Jen na části břehu mezi oběma ohradami nebyli lidé. Protože břehy byly místy močálovité, brávali si náhončí, když sem mířili, široké lyže ze zvířecí kůže, srstí navrch, napjaté na rám z ohebných prutů. Těchto lyží používali v zimě, nyní si je však připínali, aby se jim snáze chodilo po rozbředlé půdě, odkud plašili ptáky, kteří se schovali do trávy.

Když Onkiloni obklopili jezero, vytáhli na konci proti ohradě čtyři člunky z březové kůry, které si tam dříve připravili. V každém člunku seděli dva lidé, jeden s veslem, druhý s řehtačkou a řemenem v ruce. Člunky se od sebe rychle vzdálily, avšak v mezerách mezi nimi byly nataženy řemeny, které se dotýkaly vody. Na zádi lodě lidé pomalu veslovali a na přídi stále nadhazovali řemen a ten pleskal do vody, až šplouchala a stříkala; to děsilo plovoucí ptáky, kteří s kácháním a kejháním poznenáhlu plavali k ohradě. Na březích jezera byl stále pekelný hluk, lomoz a hřmot, způsobený náhončími, po hladině se pohybovala pleskající hráz a její šplouchání doprovázeli Onkiloni na člunech svým křikem. Ptáci začali zmateně plavat sem a tam; někteří vyčkali vhodného okamžiku, když se řemen ponořoval do vody, a obratně proklouzli zpět; jiní se pokoušeli dostat na břeh, když však pluli již blízko, náhončí po nich začal střílet šípy a postřelení ptáci sebou tloukli na vodě a zvyšovali zmatek.

Tak byly postupně sehnány stovky ptáků k jednomu konci jezera. Podle toho, jak se pohybovaly člunky, měnili své místo na břehu i honci; přední přecházeli již k plotu, zde však přestávali již křičet a schovávali se do trávy. Když už byli blízko konce jezera, zdvojnásobili muži v čluncích své úsilí, neboť nyní závisel na jejich zručnosti úspěch lovu; ptáci se nakupili, namačkáni na nevelkém prostranství. Bylo třeba, aby řemen pleskal bez přestávky, a silně, jinak by bylo mohlo celé hejno, které si vyčíhalo příhodný okamžik, proplout nazpět a celý lov by se byl musel začít znovu.

Ale tu už přední hejna doplula ke břehu a začala vylézat na trávu a prodírat se kupředu; za nimi následoval ostatní houf a semknutý vlnící se proud husí a kachen se táhl dovnitř ohrady za neustálého káchání a kejhání. Jakmile poslední ptáci vylezli z vody, muži v čluncích rovněž vyskočili na břeh, k nim se přidali nejbližší honci a s hřmotem a křikem hnali ptáky vpřed. Nakonec se celé hejno nakupilo v slepé uličce, kde byl plot pevnější a tráva udusanější. Nyní honci, kteří obklopili plot a rovněž vešli za ptáky dovnitř, začali je nemilosrdně pobíjet; se všech stran desítky klacků mlátily po hlavách nešťastných opeřenců; křik rozběsněných lidí, tupé rány klacky, tlučení křídel, zoufalé káchání a kejhání splynuly v neuvěřitelný hluk. Ve vzduchu se bez přestání míhaly zkrvavené klacky, kupy pobitých a třepetajících se ptáků rostly před očima. Jednotlivým opeřencům se podařilo prodrat mezi nohama honců nebo otvory v plotě zpět na jezero nebo na planinu.

Nakonec, když byli všichni pobiti — zachránilo se jich jen málo — byla slepá ulička naplněna hromadami ptáků. Hluk hned utichl; lidé strhávají plot a začínají odklízet kořist; řemínky svazují vždy dvě a dvě nohy k sobě a přehazují ptáky přes hole, kterých nyní používají jako nosítek; dva lidé nesou do tábora dvě hole s třiceti až čtyřiceti páry kachen nebo s patnácti až dvaceti páry hus; děti rovněž nesou na svých holích náklad, ale menší.

U tábořiště všechno naházejí na hromadu a nastává nová práce — oškubávání a kuchání; peří se sbírá do kožených pytlů a vnitřnosti se vyvrhují na desky z kůry. Hoří ohně, rozžhavují se kameny, jsou připraveny všechny dřevěné nádoby — dnes bude vydatná polévka z drůbků. Hluk, hovor a ječení dětí, které horlivě pomáhají a všude se pletou, naplňuje vzduch. Tu se již vracejí i muži z člunků a nesou ještě náruče ptáků; sebrali na jezeře ptáky, které s břehu postříleli šípy.

K večeru, když už byli všichni opeřenci očištěni, začalo se s uzením ptáků do zásoby; protože však neměli sůl a nádoby, nemohli očištěné ptáky dlouho takto uchovat. Proto stavěli z kůry chatrče, tam pod střechou na tyčích věšeli očištěné ptáky a na zemi rozdělali dýmavé hranice, které museli udržovat po několik dní. Pozdě večer práce i jídlo skončilo a příštího rána museli opakovat totéž na jiném jezeře a dalšího dne na třetím. Otálet, nemohli, protože letky ptákům rychle narůstají a ti pak začínají létat, třebas z počátku špatně. Pak jim ani plot nepomůže.

Cestovatelé se účastnili nadháněček, ale bez velkého potěšení; potřebovali však rovněž zásoby na zimu; zato se jejich ženy účastnily velmi rády. Ty tři dny honů působily však na cizince hrůzyplným dojmem; shon, hluk, nemilosrdné zabíjení bezbranných tvorů, hory pobitých ptáků, ohně, přejídání všech účastníků a jejich chamtivost a touha zahubit co nejvíce ptáků splývaly v nepříjemnou podívanou, a tak byli rádi, když lov skončil. Při těch nadháňkách si nevšímali větší divoké zvěře, na niž narazili — na ni měla řada teprve přijít.

V rákosí u každého jezera žili v menším množství divocí vepři; tísněni nadháňkami, shromažďovali se do houfů se starým vzteklým kancem v čele a vrhali se bezohledně řadou honců. Ti jim uvolňovali cestu a jenom některý mladý vepřík, který starým nestačil a běžel za nimi nebo stranou, dostal ránu kopím nebo kyjem. Divoké vepře lovili pozdě na podzim, kdy byli tučnější a kdy rákosí uvadlo a lámalo se mrazem, bažiny zamrzaly a divočáci opouštěli tato útočiště a pásli se na kraji pastvin a v lese. Pořádali na ně štvanice, zabíjeli je kopími a stříleli šípy z úkrytu, kde byli chráněni před jejich tesáky. Protože bylo chladno, mohli uchovat kančí maso zmrzlé, navěšené na stromě. Ještě později, když již napadl první sníh, pořádali hony na zajíce, kterých bylo všude mnoho — na loukách i v lesích.