Sannikovova země

POSVÁTNÝ KÁMEN

Když se Onkiloni po jásavých projevech radosti nad tím, že cizinci svolili u nich zůstat, trochu uklidnili a ženy opět rozdělaly oheň, Amnundak se obrátil k hostům:

„Řekli jste, že si chcete prohlédnout celou naši zemi. Víte však, že je to nebezpečné? V lesích žijí různá dravá zvířata.“

„Těch se nebojíme, naše blesky zabijí každého dravce dříve, než nás napadne,“ dostal odpověď.

„Ale kromě dravých šelem žijí v lesích podivní lidé, mnohem nebezpečnější než zvířata.“

„To je zajímavé,“ řekl Ordin přátelům a Gorochov se zeptal:

„Kdo to je, také Onkiloni? Proč jsou nebezpeční?“

„Ne, to nejsou Onkiloni. Jsou to divocí lidé a my s nimi stále bojujeme. Jsou však velmi silní a nemůžeme s nimi bojovat muž proti muži. Nazýváme je,Vampu‘, což znamená,nazí lidé‘.“

„A kde žijí?“

„Žijí dále, na severu naší země. Schovávají se v lesích, přepadají někdy naše sídliště, když jsou bojovníci na lovu, zabíjejí starce a děti a odvádějí ženy. Moc se jich bojíme. Ani vy je nezmůžete, přepadnou-li vás někde v skrytu s velikými kyji, kopími a noži.“

„Copak je jich tolik?“

„Nevíme, kolik jich je. Když přišli naši předkové do této země, byla celá obydlena těmito divokými lidmi. Dlouho s nimi bojovali a vytlačili je na sever.“

„Mají také obydlí?“

„Ne, v zimě žijí v jeskyních a v létě na stromech jako ptáci v hnízdech.“

„Tak vida, čí stopy jsme viděli při minulé výpravě!“ poznamenal Gorjunov.

„Mají obrovské a zlé živé bohy,“ pokračoval Amnundak,,a přinášejí jim oběti.“

„Jaképak bohy?“

„Viděli jste už v naší zemi veliké zvíře s rohy na tlamě?“

„Aha, nosorožce! Ano, viděli jsme je.“

„Jejich bohové jsou ještě mnohem větší. Ale místo rohu mají na hlavě dlouhou a ohebnou pátou nohu nebo ruku. Tou zvíře láme les, chytá lidi, mrští jimi o zem a ostatníma nohama je udupe.“

„To je ale zvíře,“ podivil se Gorochov.

„Z tlamy mu trčí dva dlouhé bílé zuby jako medvědí tesáky, ale mnohem delší a silnější.“

„Zřejmě to jsou sloni,“ dohadoval se Gorjunov

„Není to snad mamut?“ mínil Ordin. „Sloni přece nejsou na severu.“

„A má to zvíře srst?“ obrátil se prostřednictvím Gorochova k náčelníkovi.

„Ano, je chlupaté, má červenou srst.“

„Copak měli mamuti červenou srst?“ ptal se rozpačitě Kosťakov. „Myslel jsem si, soudě podle obrazů, že byli černí.“

„To není pravda,“ poznamenal Ordin, „těla nalezená na Sibiři měla srst červenohnědou nebo rezavou. Nepodařilo se snad Vampům ochočit mamuty?“

„Těmi zuby,“ pokračoval náčelník, „rozrývá zvíře zemi a dobývá si z ní kořínky, které požírá, v zimě rozhrabává sníh a hledá si trávu. My ty zuby velmi potřebujeme, protože si z nich děláme nejlepší nože, kopí a střely. Jenže se nám málokdy podaří toto zvíře zabít, protože si divocí lidé bohy střeží.“

„Tím zajímavější by bylo seznámit se s Vampy a s jejich domácími mamuty!“ zvolal Gorjunov.

„Tak už jsem vám všechno pověděl!“ skončil Amnundak. „Víte nyní, že sami k divokým lidem jít nemůžete. Zabili by vás, snědli a pro Onkilony by nastaly zlé doby. Budeme vás ochraňovat; všichni bojovníci a vámi půjdou k divokým lidem. Začneme velkou válku, abychom je zničili a vaše blesky nám pomohou zabít Vampy i jejich bohy.“

„Trestná výprava,“ zasmál se Ordin, „a my v úloze katů! To je zvláště lichotivé.“

Onkilonům však přišla náčelníkova slova velmi vhod. Měli zřejmě vážné důvody, aby tolik nenáviděli kmen Vampu. Mírumilovné plemeno, které odešlo z pevniny, aby se vyhnulo válce, nemohlo samozřejmě mít v lásce tyhle sveřepé sousedy.

Když Amnundak vypověděl vše o Vampech, řekl, že je čas připravit hostům nocleh. V šikmé části zemljanky proti vchodu, kterou obýval s rodinou, vyklidily ženy polovinu a rozestlaly na zem sobí a medvědí kůže a položily tam dokonce polštáře — válečky z kůže, nacpané sobí srstí. Tuto polovinu oddělily od části vyhrazené pro rodinu náčelníkovu tak, že tu postavily do řady truhličky s domácím náčiním; Amnundak pak navrhl hostům, aby si šli lehnout. Ve dvou ostatních bočních částech zemljanky se už také Onkiloni chystali k spánku: muži se svlékali do naha a ukládali oděv do hlav a zbraně vedle sebe. Jen jeden bojovník zůstal na stráži u vchodu a tři si oblečeni lehli u ohniště a v uličce, aby se postupně vystřídali. Strážce udržoval oheň, kterým se vyhřívala zemljanka, a občas chodil ven pro dříví. Také bojovníci, střežící na planině sobí stádo a dorozumívající se navzájem, se střídali.

Noc uplynula klidně. Za svítání se začali Onkiloni probouzet. Nejdříve vstaly ženy, přiložily do ohně, začaly opékat maso a žhavit kameny na polévku; jiné běžely podojit soby, a proto se oblékly, neboť venku bylo chladno. Vzaly si zvláštní kožený oděv, skládající se z kalhot spojených s kabátkem vjedno, s velkým výstřihem vpředu; žena jím nejprve prostrčila nohy, pak si rychle navlékla oděv na trup a zasunula ruce do krátkých rukávů. Po návratu do zemljanky spustila lehkým pohybem kabátek s ramen a celý oděv jí sklouzl k nohám.

Cestovatelé leželi na kožešinách a se zájmem pozorovali, jak se ženy rychle a lehce oblékaly a svlékaly a jak se téměř nahé činí u ohně, ozařujícího jasně jejich snědá těla; ani trochu je nepřiváděly do rozpaků pohledy četných mužských očí.

Cestovatelé si také všimli, že mladé ženy i dívky, které se od nich lehce rozeznaly podle čtyř copů, po nich stále pokukují, něco si šeptají a skrytě se usmívají. Snadno si domysleli, že krasavice zajímá otázka, na kterou z nich padne volba mocných cizinců, až si začnou na jarní slavnosti vybírat ženy.

Gorochov zaslechl, že Onkilonky nejvíce zajímají kníry a husté vousy jeho tří kamarádů i jejich světlá pleť.

Onkiloni neměli tváře téměř vůbec zarostlé, jen starcům vyrůstaly řiďoučké kníry a tenký plnovous, Gorochov jako Jakut se v tomto směru podobal Onkilonům a měl stejně snědou pleť, takže zájem Onkilonek nevzbuzoval.

Zatím co se ženy staraly o domácnost, muži se zvolna oblékali a potom si prohlíželi zbraně. Tu z jednoho, tu z druhého kouta zemljanky zaznívaly hlasy dětí někdy pláč kojence, ke kterému pospíchala ta nebo ona žena, aby ho nakrmila.

Pomalu se všichni zvedli a začala snídaně se stejným menu — pečeným a vařeným masem; jen místo chladného mléka z měchu podávali mléko horké, zředěné vodou a slabě zaprášené moukou z kotvice, něco na způsob polévky, v níž plavaly malé kousky škvařeného sádla. Polévka byla dosti chutná.

Po snídani se ptali náčelníka, kolik let žijí Onkiloni v Sannikovově zemi. Cestovatelé již věděli, že tento národ nemá žádné písemnictví a že se všechny zprávy o životě předků tradují ústně s pokolení na pokolení, snad fantasticky přikrášleny. Ukázalo se však, že primitivní kronika u nich existuje.

„Více než čtyři sta let,“ odpověděl Amnundak trochu zamyšleně. „Chcete-li to vědět, půjdeme k šamanovi; vedle jeho obydlí je kámen, na němž je každý rok zaznamenán.“

Po snídani se cestovatelé v doprovodu náčelníka a deseti ozbrojených bojovníků vypravili širokou stezkou přes les na západ. Po cestě Amnundak ukázal hostům dovedně skrytou past na stezce: čtvercovou jámu, hlubokou více než dva metry a pokrytou větvemi a starým listím. Do těchto pastí spadli tu a tam turové, koně a dokonce i nosorožci, které Onkiloni zabíjeli kopími a střelami.

„Takových pastí je u nás na zvířecích stezkách dost a mohli byste do nich rovněž spadnout, kdybyste chodili bez průvodce,“ upozorňoval je náčelník.

„Před námi běží vždy pes,“ namítl Gorjunov, „který je chytřejší než nosorožec a tur, zastaví se před pastí a ukáže nám ji.“

„Onkiloni by mohli psy také dobře potřebovat,“ poznamenal Ordin, „jak pro lov, tak pro hlídání obydlí a konečně i při válce s divokými lidmi.“

„Teď se vaši psi u nás rozmnoží a za několik let budeme mít strážce!“ řekl Amnundak tak přesvědčivě, že se na sebe jen s úsměvem podívali.

Brzy sešli s velké stezky a vyšli na mýtinku se šamanovým obydlím; podobalo se zemljance náčelníkově, ale bylo mnohem menší, protože šaman žil s jedním učedníkem a starou ženou, která mu vařila.

Šaman byl již zřejmě na návštěvu upozorněn, očekával hosty na prahu zemljanky a hned je vedl na čestná místa proti vchodu. Vnitřek obydlí se podobal originálnímu anatomickému museu: na čtyřech sloupech, příčných trámech a pod příčnými bočními stěnami se bělaly lebky obětních sobů, turů, koní a nad čestným místem se skvěla lebka nosorožce s ohromným rohem.

Jakmile se hosté usadili, stařena podala pohoštění, skládající se z vařeného mozku, jazyků a pysků obětního soba, kterého cizinci ráno svými blesky zabili. Tato chutná sousta z obětních zvířat vždy dostával šaman jako sluha božstva.

Když se šaman od Amnundaka dověděl, že by si hosté rádi prohlédli kámen, na němž jsou zapsána léta života Onkilonů, vedl je po snídani dále na západ. Stezkou brzy přišli na okraj kotliny. I tam se tyčila vysoká nepřístupná stěna z téhož čediče, jehož vrchol se skrýval v mracích, visících toho dne nízko nad kotlinou. U úpatí srázu i na jiných místech ležela ssuť a svalené balvany, pokryté lišejníkem. Nad všechny vynikal jeden obrovský balvan, vážící několik set tun. Kolem dokola byl očištěn od kamení a srovnán. Před tímto balvanem se Onkiloni modlili a sem přinášeli oběti. Kosti obětních zvířat byly složeny u balvanu a lemovaly černý kámen zlověstným bílým pruhem.

„Tento kámen,“ vysvětlil jim Amnundak, „spadl s nebe v roce, kdy přišli naši předkové do této země. Proto si ho vážíme jako daru bohů. Po každé, když se nám slunce po zimní noci po prvé ukáže, konáme zde velké modlitby a přinášíme oběti. Šaman zaznamená tuto událost rýhou do kamene. Podle toho si můžete spočítat, kolik let tu žijeme.“

Odvedl hosty k jižní, velmi hladké straně balvanu, kde bylo vidět svislé čárky, vytesané tvrdou zbraní; každá desátá byla trochu delší, takže se daly lehko spočítat. Ukázalo se, že Onkiloni prožili v Sannikovově zemi již 424 let.

„Když Amnundak řekl, že tento kámen spadl s nebe,“ poznamenal polohlasně Ordin, „myslel jsem si, že je to obrovský meteorit, a velmi jsem se o něj zajímal. Ale je to zřejmě jen čedič a spadl samozřejmě s tohoto útesu.“

„Co říká?“ zeptal se šaman.

Gorochov přeložil, že si bílý člověk myslí, že kámen spadl s hory a ne s nebe.

Šaman vyčítavě pokývl hlavou a řekl:

„Veliký šaman, který přivedl naše předky sem, sám viděl, jak tento kámen padal, a první se mu poklonil.“

„S hory padají jen malé kameny,“ dodal Amnundak, „ale tenhle kámen je větší než naše obydlí. Leží pod ním pět sobů, které zavalil jako první oběť bohům od těch, kdož přišli do této země. Od té doby se sem také přinášejí oběti. To bylo znamení shůry.“

Zatím co takto před svatým kamenem rozmlouvali, odešel Kosťakov stranou a nepozorovaně jej vyfotografoval i s besedníky.

Potom odvedl Amnundak hosty k úpatí útesu a ukázal jim velkou jeskyni, v níž dříve žili Vampové. Den předtím, než spadl posvátný kámen, byla tu veliká bitva Onkilonů s Vampy; Onkiloni zde dobyli prvního velkého vítězství a donutili Vampy ustoupit na sever. Tato událost se rovněž spojovala s kamenem.

V jeskyni se posud válely polozetlelé kyje, polámaná kopí s hroty z křemenů, shnilé zbytky zvířecích koží; bylo tu vidět ohniště a hrstky ohořelých nebo rozštípaných kostí.

Celkem jeskyně s kostmi, chmurná černá stěna, ztrácející se v mracích, i ohromný černý kámen, stojící mezi holými ssutinami, obklopený haldami kostí, působily příšerným dojmem a cestovatelé na zpáteční cestě s chutí vstoupili do lesa.

Na planině vedle Amnundakova sídliště se zatím pracovalo plným proudem, Onkiloni začali stavět zemljanku pro své hosty — a zároveň zajatce. Bojovníci i ženy byli zaměstnáni prací: jedni kopali jámy pro čtyři sloupy kostry, jiní poráželi a otesávali klády, třetí nosili klády z lesa, odkud zazníval zvuk sekyr dřevorubců; ženy zas řezaly drn na střechu. Ale přes veškeré úsilí stavitelů postupovala práce pomalu, protože kamenné sekyry, kostěné nože a škrabáky z křemene stěží na tuto práci stačily.

Gorjunov se chvíli díval, jak pomalu porážejí tlustou kládu na sloup, a pak navrhl přátelům:

„A nyní ukážeme Onkilonům, jak pracují bílí lidé!“

„To je nápad, bodejť ne!“ souhlasil Gorochov. Všichni čtyři si přinesli sekyry a dali se do práce; třísky kolem rychle poletovaly, sekyra se každým úderem zasekávala hlouběji do stromu, a to, nač Onkiloni s kamennou zbraní potřebovali půl dne, vykonala železná sekyra za čtvrt hodiny. Když sekyry bílých lidí udeřily do klád, Onkiloni nechali své práce a shlukli se okolo cizinců, s nadšením se na ně dívali, pomlaskávali a různými výkřiky vyjadřovali svůj údiv nad rychlostí práce. Než ženy vyrýpaly v měkké zemi noži čtyři mělké jámy a vyhrabaly rukama půdu, byly pokáceny a osekány čtyři sloupy a připraveny k nim příčné trámy.

„Jejej, to je škoda, že nemáme nebozez; vyvrtali bychom díru a zarazili do ní kolík na spojení!“ stěžoval si Gorochov.

„Nebo dláto, abychom mohli posadit příčný trám na sloupy do čepů,“ dodal Gorjunov.

„Ano, to by nebylo marné, protože jestli přijde i slabé zemětřesení, mohou se příčné trámy lehce posunout s místa a přimáčknout nás jak v pasti,“ řekl Ordin.

„Cožpak tu může být zemětřesení?“ zajímal se Kosťakov.

,A jaké, panečku! Vždyť jsme na dně kráteru staré sopky, ještě úplně nevyhaslé, jak dokazují horké prameny v jezerech.“

„No tak se, Nikito, zeptejte, zdali se tu země otřásá,“ řekl Gorjunov.

Odpověď to potvrdila; Onkiloni občas pociťovali otřesy země, ale většinou lehké, které nepůsobily škody. Starci si však vzpomněli, že za jejich dětství bylo velmi silné zemětřesení, které částečně rozbořilo téměř všechna obydlí; přitom bylo zasypáno dvacet lidí, kteří nestačili vyběhnout ven.

„Nu, pro každý případ podepřeme sloup ještě jedním příčným trámem, aby nemohl sklouznout!“ řekl Ordin.

Dopoledne postavili čtyři sloupy a podepřeli je příčnými trámy. Po obědě šli cestovatelé s Onkilony do lesa kácet tenké stromky na strop, protože i tato práce šla pomalu; se stromem průměru 10 až 20 cm se namáhal Onkilon více než půl hodiny, kdežto železnou sekyrou byl týž strom poražen za pět minut. K večeru bylo dříví připraveno a odneseno na mýtinu.

Za den se zpráva o objevení bílých lidí rozšířila se všemi podrobnostmi po sídlištích Onkilonů a k večeru se sem začaly scházet z nejbližších sídlišť oddíly bojovníků, kteří si chtěli prohlédnout cizince. Ti však odpočívali po práci v zemljance, kde se brzo tísnilo diváků jak na nějaké podívané. Návštěvníci se však chovali důstojně, vyptávali se obyvatelstva zemljanky, prohlíželi si hosty a navzájem si sdělovali dojmy. Na Amnundakovu žádost kolovaly mezi domorodci sekyry a nože, protože právě hlavním předmětem rozhovoru byla rychlá práce příchozích, jejíž zásluhou byla stavba nové zemljanky, která by Onkilonům trvala celý týden, dokončena téměř za jediný den.

Teprve po večeři opustili hosté obydlí cestovatelů a uložili se k spánku kolem ohňů na mýtině.

Amnundak se rozhodl využít příchodu mnoha bojovníků a uspořádat druhého dne lov na nosorožce, spoléhaje na blesky bílých lidí. Do jam spadli totiž nosorožci velmi zřídka a kopí i střely Onkilonů neprorazily jejich tlustou kůži. A té si válečníci cenili jako nejlepšího materiálu na štíty, jež vydržely údery vampských kyjů.