Sannikovova země

MEZI NOVOSIBIŘSKÝMI OSTROVY

Druhého dne ráno hned za úsvitu vydala se karavana opět na cestu. Šli asi pět kilometrů na západ podél jižního břehu ostrova a mohli pozorovat stejné ledové stěny jako den předtím. Pak začal přechod přes dlouhý západní poloostrov, který zasahoval daleko do moře a končil skalnatou horou Kigiljach — jedním ze čtyř vrcholků ostrova. Jeho podivná poloha uprostřed moře se nejlépe vysvětluje zničením celé části ostrova, která ho dříve obklopovala, až na dlouhou úzkou šiji. Přes konec této šíje museli přejít, aby si zkrátili cestu asi o třicet kilometrů.

Horská skupina Kigiljach dostala svůj název od množství skal v podobě vysokých sloupů s fantastickými tvary, vzniklými větráním žuly. Lovci vidí v těchto sloupech postavy zkamenělých lidí (kigi = člověk, kigiljach = lidský) a chovají se k hoře s pověrčivou úctou.

Viděli na příklad velmi neradi, když Bunge otloukal kladívkem zbytky hornin z útesů, a říkali mu, že tato opovážlivost mu jen tak neprojde. Tvrdili rovněž, že na vrchol nelze vystoupit, protože opovážlivý poutník bude ihned zahalen hustou mlhou a zahyne pádem do nějaké trhliny. Mlhy se tam opravdu tvoří naráz a velmi rychle, takže se předpovědi pověrčivých lidí mohou lehce splnit. Průvodci Bunga, kterému se stejně nepodařilo vystoupit na vrchol, přinášeli hoře jako oběť měděné a stříbrné peníze.

Při přechodu přes šíji se cestovatelé pořádně zpotili; nejdříve museli vytahovat saně strmou úžlabinou, zaříznutou do pobřežního svahu, a pak po několika kilometrech cesty pahorkatinou museli se po stejně prudkém srázu spustit na druhou stranu.

Po výstupu se psovodi obrátili tváří ke Kigiljachu, klaněli se mu a modlili se za šťastnou cestu a zdařilý lov. Protože hora, podobající se svými vysokými ponurými sloupy, polozavátými sněhem, obrovské zřícenině, leží asi 12 km od přechodu, nemohli jí psovodi obětovat peníze a omezili se jen na špetku tabáku, který sfoukli s prstů směrem k ní. Ba i Gorochov, inteligentnější a uvědomělejší než jeho nevzdělaní krajané, třeba se neúčastnil obřadu, přece jen s výčitkou pohlédl na Nikiforova, který posměšně řekl:

„Vidíte, kolik tabáku jste zbytečně vyhodili, vy pověrčivé baby!“

Po sestupu se vydali po ledě na severovýchod podél severozápadního břehu ostrova, který v nákresu vypadá jako nepravidelný trojúhelník s odvěsnami dlouhými asi sto kilometrů a vrcholkem obráceným k severu. Cesta nebyla obtížná, protože ledové kry šly převážně rovnoběžně s břehem a mohlo se jít po rovném ledě mezi nimi a jen zřídka se musely překonávat příčné řady. Psovodi pobízeli psy a často pohlíželi na nebe. Počasí, od výjezdu z Kazačje slunečné, se začalo kazit; slunce svítilo toho dne jen jakoby clonou lehkých mraků a ze severozápadu vál v přestávkách ostrý vítr. Musili si pospíšit, aby je bouře nezastihla na místě nevhodném pro nocleh. Palivo si s sebou nevzali, protože byli přesvědčeni, že je najdou někde na břehu. Asi 20 km od šíje byl břeh jeden ledový sráz. Na jednom místě Gorochov ukázal cestovatelům ve srázu málo znatelný výmol, po kterém kdysi stékala všechna voda velkého jezera Častného, jež se provalilo do moře. Toto jezero bylo oblíbeným místem divokých hus, které pobývaly na ostrově v létě, kdy pelichají; proto jezero v této době navštěvovali pilně lovci, kteří lovili pelichající husy[3] po stovkách, zabíjejíce je klacky. Po zmizení jezera si husy našly jiná místa a lovci se museli vzdát lovu, který dával potravu jim i psům.

Za říčkou Bolšoje Zimovje byl břeh ostrova již plošší a postupně klesal do vnitrozemí, kde bylo v dálce vidět hlavní horu Chaptagaj. Od ústí této říčky by se byli měli postupně vzdalovat od břehu a směřovat přímo k jižnímu konci Malého Ljachovského ostrova, ležícího směrem severním, jejž už v dálce téměř viděli. Ale psovodi se při pohledu na oblohu rozhodli jet dále podle břehu a ještě více hnali psy.

„Chtějí se dostat před nepohodou k Vaňkinovu mysu,“ vysvětlil Gorochov, vyměniv několik slov s psovody. „Za mysem je lepší úkryt před bouří a také je tam dost vyplaveného dříví.“

Po poledni, když minuli ústí říčky Bludné, útočil již západní vítr častěji a zdvíhal s ker drobný sněhový prach, který se nesl vzduchem jako průsvitné mraky a točil se jako háďata po sněhu. Nízké slunce nebylo již závojem tohoto prachu, vířícího vzduchem, téměř vidět.

Ochladilo se. Na rovině psi téměř běželi a lidé na lyžích jim sotva stačili; oddechli si od běhu jen na krách, kde zato museli pracovat rukama a přetahovat saně.

A tu ve chvílích, kdy se vítr utišil a výhled do dálky se trochu vyjasnil, začal se vpředu objevovat tmavý profil Vaňkinova mysu. Minuli ústí říčky Tirská a začali objíždět mys, zasahující daleko do moře. A bylo právě na čase: na západě bylo už nebe zlověstně olovnaté a při jednotlivých nárazech větru se stěží udrželi na nohou; sníh jim zalepoval oči, bičoval je v obličeje úlomky tenkých jehliček; psi běželi se skloněnou hlavou, otočenou vpravo.

S námahou objeli mys a ihned vydechli volněji; zde, v závětří, vítr valně nepozorovali. Ve výšce několika metrů nad jejich hlavami bylo nebe bílé jako mléko od letících sněhových mračen, dolů však vloček padalo jen velmi málo, jenom ty, jež náhodou pobloudily z tohoto proudu.

Přestože bylo ještě brzy, nemohli ani pomyslit na další cestu — hned za mysem začínala bílá clona vánice, do které by se museli pustit. Hluboký záliv, který se táhl na východ od mysu, zmizel rovněž v bílé mlze, protože mys chránil jen nejbližší pásmo. Žádné obydlí tu nebylo, a tak museli postavit stany přímo na úpatí srázu; zvolili rovnější místečko mezi hromadami, které se svezly v létě se svahu. Psovodi se rozhodli jinak: vyzbrojili se sekyrami a začali si vysekávat výklenek ve vysoké sněhové závěji u útesu. Gorochov poradil cestovatelům, aby následovali jejich příkladu, protože se vítr mohl otočit na sever a mys by je pak nechránil, ale jeskyně ve sněhu zůstane nejlepším útočištěm. Vždyť vánice může trvat jeden nebo dva dny!

Na vysekání jeskyň do pevného sněhu, který se vylamoval ve velikých kusech, nebylo třeba mnoho času; skládali zeď u vchodu, a tím ho chránili, kdyby se zmínil směr větru. Pak začali mezi kerným ledem na pobřeží a závějemi hledat vyplavené dřevo na topení a teprve potom vypřáhli saně a zařídili se v těsných sice, ale útulných obydlích. Psi už dávno leželi stočeni do klubíčka mezi hromadami ledu, za krami i saněmi a očekávali v klidu večeři. Ohně nerozdělala karavana ve sněhových jeskyních, ale venku za stěnou z ker, poněvadž by jeskyně teplem sálajícím od ohně mohla začít tát a na lidi by kapala voda.

Vichřice zuřila celou noc a utichla teprve druhého dne v poledne.

Jakmile počal vítr slábnout a nebe se trochu vyjasnilo, začali se připravovat k odjezdu. Od Vaňkinova mysu zamířili na severozápad, na kraj Malého Ljachovského ostrova, vzdáleného asi 10 km. Tento ostrov, mnohem menší než Velký, táhne se od severu k jihu v délce okolo 40 až 50 km a nemá významnější vrcholky. Je to velmi plochá a nízká, lehce pahorkovitá vysočina. Obešli ji ze západu podél břehu a zastavili se na nocleh, ještě dříve, než dosáhli severního konce. Úkryt před nepohodou jim mohly poskytnout pouze obrovské ledové kry, na štěstí však bylo klidno.

Příštího dne na ně čekala nejtěžší část cesty, totiž vzdálenost mezi Malým Ljachovským a Kotelným ostrovem, téměř 70 km. Hlavní obtíž byla v tom, že zde od východu na západ teče mořský proud a na podzim moře dlouho nezamrzá, a i když zamrzne, často se led za bouře propadá. Proto se zde kerný led velmi často pohybuje a hromadí se v silné vrstvy.

Naši poutníci se zásobili palivem pro případ pravděpodobného přenocování na moři a vydali se na severozápad směrem k Medvědímu mysu, nejjižnějšímu mysu na Kotelném ostrově. Tento mys vypadal na obzoru jako velká vypouklá hromada, připomínající převrácený litinový kotel, čímž se také vysvětluje jeho název. Málo znatelný vrchol hory Molakatyn, nejvyššího bodu ostrova, vystupuje nad tímto kotlem.

Prvních asi 20 km byla cesta velmi snadná, ledové kry nebyly časté ani velké; potom se však v pásmu, kde teče proud a bývají na podzim nezamrzlá místa, začaly vyskytovat ledové kry, jedna horší než druhá. Některé obrovské ledové kry a také jednotlivé ledové hory, stojící kolmo vzhůru, dosahovaly výšky 20 m. Členové karavany musili pracovat sekyrami, urovnávat cestu a vytahovat saně koženými lany spletenými z řemenů a tak pomáhali vyčerpaným psům. U některé ledové hory ztratili půl hodiny i hodinu.

Proto ušli do západu slunce pouze polovinu cesty, sice horší, a nocovali před velkou ledovou horou, neboť už neměli sil, aby ji zdolali. Za několika velkými balvany si postavili stany, ve spěchu povečeřeli a po namáhavém dnu pevně usnuli.

Asi o půl noci probudilo Gorochova silné lomcování stanu nad hlavou.

„Snad už to zase neřádí?“ zabručel a chtěl se právě obrátit na druhý bok, když to stanem trhlo, takže měl dojem, že praskne ve všech švech.

Nedá se nic dělat, pomyslil si Gorochov, a vyprostiv se ze svého spacího pytle, připlazil se ke vchodu, s námahou odepjal zástěnu a vykoukl. Do tváře ho udeřil silný mráz a oči se mu zalepily sněhem. Stan se otřásal, prudce sebou škubal, jako by se chystal vzlétnout a uletět.

Nedá se nic dělat — musíme probudit všechny a stan upevnit, rozhodl se lovec, jinak bude zle.

Probudil spáče a všech pět vylezlo po čtyřech ven a začali zatloukat hlouběji do ledu železné kolíky, držící podlahu stanu. Potom si všichni na bobku přitahali naložené saně, postavili je k jedné ze tří stran stanu, přehodili přes stan provazy a přivázali jej k saním. Na to všechno museli vynaložit velkou sílu: vítr jim podrážel nohy, vyrážel dech, sníh jim oslepoval oči. Byla úplná tma a na tři kroky se vzájemně nepoznali. Do kvílení a skučení větru, deroucího se se sténáním ze štěrbin mezi kerným ledem, ozývaly se údery seker od stanu psovodů, který stál asi deset kroků dále. I tam byli vzhůru a dávali stan do pořádku.

Když udělali vše, co bylo v jejich moci, šli si opět lehnout, ale dlouho se nemohli zahřát, protože na větru prokřehli a měli sníh v rukávech, a dokonce i za límcem.

Když začalo svítat, zjistil Gorjunov, který se probudil první, že vichřice neutichla. Stan se však již neotřásal. Jeho stěny, které byly zvenku plné sněhu, prohnuly se dovnitř jako břicho ohromného zvířete a hrozilo nebezpečí, že pod touto tíží prasknou. Bylo třeba vylézt ven a sníh odklidit. Gorjunov tentokrát kamarády nebudil, ale dal se do práce s lopatou sám. Bílou mlhou bylo již vidět nejbližší ledové kry. Vítr jako by ustal, ale padal hustší měkký sníh.

Přidušený křik a potom sténání přiměly Gorjunova, aby se podíval na stan psovodů; nejdříve ho nebylo téměř vidět, ale nyní zmizel docela. S pocitem, že není něco v pořádku, Gorjunov se k němu rozběhl, klopýtaje téměř na každém kroku o psy, zahrabané do sněhu. Ukázalo se, že velmi starý a vetchý stan nevydržel tíhu nahromaděného sněhu, roztrhl se a sesul se s celým svým nákladem na spící Jakuty. Ti se nemohli pod přikrývkami, zavaleni sněhem, ani pohnout. Temně sténali, dusíce se nedostatkem vzduchu.

Gorjunov se vrátil k svému stanu, probudil kamarády a sám běžel s lopatou k zasypaným psovodům a začal je vykopávat ze sněhového hrobu. Brzy přiběhl Gorochov a Ordin, pomohli mu odtáhnout díl stanu i se sněhem stranou a lidi vyprostit. Jednoho, který ztratil vědomí, museli křísit.

Zatím co byli v plné práci, úplně se vyjasnilo a vichřice se utišila: sníh byl řidší, vítr vanul jen občas a na východě se již objevovalo slunce. Vyhrabali psy, saně, uvařili čaj a pustili se na další cestu. Čerstvě napadaný sníh poněkud ztěžoval jízdu, poněvadž vyrovnal nerovnosti a psi i saně zapadali často do hlubokých proláklin. Proto museli jít vždy dva lidé vpředu na lyžích a tak prošlapávat psům cestu.

Před nimi zaujímal Kotelný ostrov již čtvrtinu obzoru. Začali na něm už rozeznávat nevysoké horské hřebeny i srázné břehy, ve kterých se mezi sněhovou pokrývkou černaly jednotlivé skvrny skal. Více napravo v nevelké vzdálenosti se táhl nižší Faddějevský ostrov, na obzoru sotva viditelný.

Před západem slunce překonali několik řad ledových ker a dostali se až k mysu Medvědímu a pak rychle urazili ještě 5 km k jurtě na jihovýchodním břehu. Tento břeh netvořily ledové stěny jako u ostrova Ljachovského, ale tvrdé horniny stojící jednou jako stěna nad ledem, po druhé se sklánějící svahovitě k moři a v tomto případě skryté sněhovými návějemi.