Sannikovova země

SLAVNOST VYBÍRÁNÍ ŽEN

Druhého dne se měla konat jarní slavnost, kterou Onkiloni slavili příchod jara, přílet stěhovavých ptáků a otelení sobů. Od časného rána začaly na mýtinu proudit skupiny Onkilonů ze všech sídlišť, v nichž zůstali pouze starci, stařeny, děti a pastevci, kteří toho dne hlídali soby. Příchozí se rozložili podle rodů podél lesa, zapálili ohně, ženy připravovaly oběd, muži si prohlíželi zbraně, chystaly se k závodům, a přecházejíce od ohně k ohni, sdělovali si novinky.

Do Amnundakovy zemljanky přišli postupně ve skupinách všichni bojovníci, aby si prohlédli cizince, vládnoucí hromy a blesky a ochotné zabránit svou přítomností neštěstím, které prý čekají Onkilony. Rozhovor byl nyní plynnější než v prvních dnech, protože si Gorochov osvěžil svou znalost čukotštiny a získal již praxi v mluvení a ostatní cestovatelé sem tam něčemu rozuměli a něco dovedli říci. Stálí obyvatelé zemljanky se odtud vzdálili, poněvadž nejednou přišel celý rod v čele se svým náčelníkem a usadil se po třech stranách středního čtverce. Muži se usadili vpředu, ženy stály vzadu. Náčelníci přinášeli Amnundakovi, šamanovi i cizincům, zaujímajícím čestná místa proti vchodu, nějaký dárek, liščí nebo kuní kožešinu, kančí nebo medvědí zuby, acháty, karneoly nebo chalcedony i kamenné sekyrky a dostávali za to orlí pero, které si ihned vetkli do účesu. Podle počtu per se dalo odhadnout stáří každého náčelníka. Někteří byli již šediví, ale zřejmě ještě plni sil a na hlavě měli snad dvacet až pětadvacet per, tvořících celý vějíř.

Cestovatelé dotazy zjistili, že titul hlavy rodu není dědičný; rod si volil vůdce z členů, kteří projevili při lovu a ve válce chrabrost a udatnost, voleni byli na celý život nebo dokud nezestárnou. Starý náčelník se pak sám vzdal hodnosti a vyhlásil volby, zůstávaje dál ctěnou osobou ve své zemljance, ale nemaje už povinnosti. Po smrti náčelníka zvolil si rod ihned nového. Stejně tak titul náčelníka všech Onkilonů nebyl dědičný: hlavy rodu ho volily ze svého středu. Ostatně tento název byl více méně čestný; náčelník vládl svému rodu jako jiné hlavy a řešil pouze spory mezi rody a určoval, kdy se půjde na společný lov nebo povede válka s divochy. Spory byly velmi řídké a vznikaly pro sobí pastviny a pro únos dívek.

Každý rod, žijící společně v zemljance, tvořil nevelkou komunu, jež měla základní majetek — obydlí, soby a nářadí — společný. Ženy připravovaly společně jídlo, vydělávaly kůže, šily oděv, sbíraly houby, lesní plody a kořínky; muži pásli a ochraňovali stáda, vyráběli zbraně, obstarávali palivo, chodili na lov, lovili ryby nebo válčili s divochy.

Když všech dvanáct rodů pobylo v zemljance náčelníkově a seznámilo se s cizinci, vyšel s nimi Amnundak na planinu a šaman dal bubnem povel k zahájení slavnosti. Ženy, dívky, mládež a někteří starci z nejbližších sídlišť se rozložili podél lesa po obou stranách zemljanky. Muži stáli stranou ve skupinách podle rodů. Amnundak s hosty a šaman seděl u vchodu do zemljanky. Na druhý signál přešly skupiny jedna po druhé kolem náčelníka, předvedly válečný tanec s kopími, štíty a luky v rukou a s toulcem střel na zádech. Tanec se skládal ze skoků, vyhazování kopí do výšky a natahování luků; pohyby byly ve všech skupinách stejné, takže tvořily velmi harmonický obraz. Velký buben v podobě pařezu silného topolu, dlouhý dva metry, uvnitř vydlabaný a na obou stranách pobitý kůží nosorožce, na kterou tloukli klapačkami, tvořil vojenskou hudbu; ležel na kozlících a nahoře měl řadu otvorů. Cestovatelé se dověděli, že má tyto bubny každý rod a že se jimi rychle přenášejí důležité a neodkladné zprávy po celém plemeni úplně jako po telegrafu. Tlumený zvuk bubnu bylo slyšet do vzdálenosti několika kilometrů.

Při tomto tanci si cestovatelé spočítali, že vojenská síla Onkilonů dosahuje 400 až 500 lidí, poněvadž měl každý rod dvacet až třicet bojovníků. Když se připočítali pastýři, starci, ženy a děti, mělo plemeno asi 1200 až 1500 lidí, t. j. mnohem více, než si z počátku mysleli; podle Amnundakových slov mělo být v každém rodě dvacet až třicet lidí, ukázalo se však, že myslel pouze bojovníky, a kolik je ostatních, že ani přibližně nevěděl.

Po tanci začaly závody ve vrhání kopím a v lukostřelbě; pro první závod natáhli na dva vysoké kůly dlouhé laso. Jeden rod za druhým přicházel, stavěl se do řady ve vzdálenosti čtyřiceti kroků od lasa a pak všichni bojovníci najednou vrhli po jednom kopí, snažíce se, aby laso přehodili. Porota ze tří náčelníků rodů spočítala všechna kopí, která cíl přelétla, i ta, jež k němu nedolétla. Rod, který měl největší počet přeletů, byl pokládán za vítěze. Pro závody ve střelbě přinesli a rozvěsili na kopí kůži divokého koně; temný pruh podél hřbetu byl cílem pro šípy. Každý rod se postavil do řady padesát kroků od terče a pak jeden bojovník za druhým vystřelili po jedné střele. Počítaly se pouze zásahy do tmavého pruhu a rod, jenž měl největší počet zásahů, stal se vítězem a buben ho přivítal rychlými údery a diváci pokřikem.

Pak následovaly zápasy. Vždy dva a dva rody se postavily proti sobě a určily stejný počet zápasníků, samozřejmě nejsilnějších. Ti se pak postavili proti sobě a v době, určené pěti až deseti pravidelnými údery bubnu, měli jeden druhého složit na zem. A opět byl za vítěze prohlášen rod, který složil největší počet protivníků.

Po skončení zápasů oznámila porota Amnundakovi jména rodů, které zvítězily v každém závodě, a s ním a náčelníky všech rodů stanovila celkové pořadí rodů podle jejich úspěšného umístění. Potom se rody postavily do kruhu, do něhož vstoupil Amnundak a vyhlásil veřejně toto pořadí; rody, které zaujaly prvních deset míst, přivítaly svá jmenování hlasitými výkřiky, kdežto ostatní, plny studu, mlčely. Když se náčelník vrátil na své místo, opakovaly rody válečný tanec, ale následovaly již podle celkového pořadí, vítězové v čele, poražení na konec; diváci samozřejmě vítěze vítali. Poražení mohli oplatit porážku až za rok, a tak tyto závody bojovníky nutily, aby se po celou dobu věnovali tělesným cvičením, a udržovaly v nich válečného ducha.

Po tanci se Onkiloni rozložili na oběd do stínu pod stromy; ženy připravily pečené maso, polévku a placky. Hlavy rodů se shromáždily v Amnundakově zemljance jako jeho hosté a při obědě ještě všichni mluvili o výsledcích závodů a poražení vysvětlovali příčinu svých neúspěchů. Cizince prosili, aby jim po obědě ukázali své hromy a blesky.

Za dvě hodiny, zazněl opět buben, vyzývaje tentokrát mladé svobodné válečníky k závodům o první místo ve volbě ženy. Každý rod měl dva nebo tři takové bojovníky; nyní nesoutěžili již podle rodů, ale všichni najednou. Nejprve se opakovalo vrhání kopím, při čemž každý házel postupně tři kopí; potom závodili v lukostřelbě, opět každý střílel třikrát. Porota pečlivě dohlížela na pořádek a zaznamenávala zásahy, pak stanovila pořadí soupeřů podle jejich výsledků; získali-li dva, tři nebo dokonce větší počet mladých Onkilonů stejné místo, řešila se otázka zápasem mezi nimi. Konečně bylo definitivní pořadí určeno a bojovníci se postavili do řady; bylo jich 47.

Potom se na nový povel bubnu zvedly z řad diváků dívky, které dospěly a přály si dostat muže. Přišly na slavnost stejně jako ženy ne v nejnutnějším oblečení, které nosily doma, ale v lehkých kožených kalhotách, kabátcích a mokasínech, krásně vyšitých tenkými červenými a černými řemínky. Copy si ozdobily květy a na hlavy si daly věnečky. Ale nyní, když přicházely na námluvy, shodily se sebe oděv a zůstaly pouze v pásu cudnosti, aby ukázaly mladým bojovníkům své krásné tetování a nepochybně také krásu svého těla. Postavily se do řady proti náčelníkovu obydlí, kde se usadily také hlavy rodů. Pak se Amnundak zvedl, a obraceje se k nim, pravil:

„Dívky! Slyšely jste, že k nám přišli bílí lidé, poslové bohů, vládnoucí hromy a blesky. Jsou ochotni u nás zůstat, aby chránili Onkilony před neštěstími, jež by nás stihla, jak to bylo předpověděno našim předkům. Musíme jim dát obydlí, potravu i ženy, aby neměli v ničem nouzi. Ženy si vyberou mezi vámi sami a každá, na kterou padne volba bílého člověka, musí být spokojena. Domluvil jsem.“

Dívky tato slova nepřekvapila, protože zpráva o tom se již rozšířila po sídlištích a po příchodu na slavnost si všechny se zvědavostí prohlížely cizince, jejichž ženami se čtyři z nich měly stát. Některé z nich však již měly své miláčky mezi mladými bojovníky a byly zarmoucené, doufaly však, že na ně volba nepadne. Proto se v odpověď na Amnundakovu řeč ozvalo z řady dívek jednohlasně:

„Ať si vybírají, my všechny souhlasíme.“

„To ale neočekávaně komplikuje náš pobyt na tomto ostrově,“ zvolal Ordin. „Když si zvolíme ženy, připoutáme se k Onkilonům ještě víc. Co budeme dělat?“

„Myslím si,“ řekl Gorjunov,,že budeme muset ustoupit, abychom neurazili Onkilony a zachovali si s nimi přátelské styky.“

„A skutečně si vybereme ženy?“ poznamenal Kosťakov.

„Budeme postupovat takto,“ navrhl Gorjunov. „Řekneme, že se v naší zemi musí muž, který se chce oženit, a dívka, která se chce za něho provdat, navzájem blíže seznámit, aby se nezmýlili; proto žijí určitou dobu, na příklad půl roku nebo rok v jednom domě, navzájem se blízko poznají, a jestliže se jim po uplynutí této doby společný život zalíbí, mohou se oženit.“

„Báječné! To je skvělý nápad!“ prohlásil Ordin. „Navrhneme to náčelníkovi a řekneme mu, že si vybereme družky podle zvyků naší země.“

Gorochov řekl Amnundakovi, jak se cestovatelé rozhodli, a ten vyjádřil svůj souhlas slovy:

„Bílí lidé! Navrhuji vám, abyste si vybrali dívky, které se vám líbí jako budoucí ženy.“

Cestovatelé v pochopitelných rozpacích povstali; před nimi se seřadilo padesát dívek, dobře rostlých, většinou krásných, a tak nebyla volba lehká. V doprovodu Amnundakově prošli podél řady a každý z nich váhal téměř před každou trochu hezčí, jen Gorochov si ještě při pohledu z dálky vyhlédl jednu menší dívku. Když k ní došel, podal jí ruku a řekl:

„Já chci tuhle.“

Dívka si zakryla rukou obličej, s úsměvem vystoupila z řady a postavila se vedle Gorochova. Byla první zvolena a buben jí na počest zavířil.

Ostatní došli až do konce řady, ale nevybrali si. Udivený Amnundak se zeptal:

„Což jsou naše ženy tak ošklivé, že jen jedna se vám líbila, bílí lidé?“

„Naopak,“ namítl Gorjunov, „je mezi nimi příliš mnoho krásných, a proto je volba těžká. Ale kromě toho se bojíme, že ty, které si vybereme, stanou se našimi ženami proti své vůli, na tvůj rozkaz. U nás muž vždy dostane souhlas dívky, kterou si zvolí za ženu.“

„Tak vy chcete, aby si dívky vybraly vás? Nu, dobře, vyzvu všechny, které jsou ochotny si vás vzít.“

„Dívky, bílí lidé se nemohou rozhodnout; všechny jste příliš krásné. Ať tedy vystoupí kupředu ty, které si samy chtějí vybrat bílé lidi za muže.“

Krásky stojící v řadě se neubránily úsměvům i posměškům; některé přešlapovaly s nohy na nohu a nemohly se odhodlat vystoupit první.

„Tak co!“ zvolal Amnundak. „Což se žádná z vás nechce stát ženou našich hostí? Mohou se na nás rozzlobit a odejít. A pak postihne náš národ neštěstí.“

Tato slova zapůsobila, a tak více než polovina dívek vystoupila o krok kupředu.

Ale v tomto zmatku si již cestovatelé zvolili. Gorjunov a Ordin ukázali na dívky z rodu náčelníkova, na které si již zvykli při společném životě v zemljance, a Kosťakov si zvolil malou urostlou snědou dívenku, která na něj dělala oči.

„Volba je skončena,“ zvolal Amnundak. „Nyní ať si vybírají bojovníci Onkiloni.“

Zároveň s cestovateli, za nimiž šly jejich vyvolené, vrátil se na své místo; dívky poprosily o dovolení, aby se mohly obléci, a rozběhly se ke svým rodům, vítány výkřiky žen. Velmi brzy se vrátily, aby si sedly na čestná místa vedle cizinců, kteří si je vybrali.

Ostatní dívky se semkly do řady. Zazněl opět buben a z řady stranou stojících mladých bojovníků vystoupil jeden, který byl první v závodě, přiblížil se k dívkám a začal pomalu procházet podél jejich řady. Vítaly ho žerty i posměšky a téměř každá říkala: „Vem si mě, vem si mě!“ Stát se ženou prvního bojovníka, to dívkám velmi lichotilo, a proto se o to otevřeně snažily. Avšak mladík jim odpovídal rovněž žerty a rychle si vymýšlel pro každou z nich jiný důvod odmítnutí: „Ty jsi příliš hezká“ (říkal ošklivé), „ty zas hrbatá“ (pravil rovné jako jedle), „ty šilháš“, „ty jsi bezzubá“, atd., čímž vzbuzoval námitky a smích.

Když prošel téměř celou řadu, zastavil se najednou proti jedné dívce, která se nenabízela, ale skromně sklopila oči. Poklepal jí na rameno a zvolal: „Ty se mi líbíš!“ Dívka sebou trhla, vyskočila z řady a rozběhla se jako střela po mýtině a hoch za ní.

„Co to znamená?“ zeptal se Gorjunov Amnundaka. „Proč ta dívka od něho utíká, když si ji vybral za ženu? Nechce ho?“

„To je náš zvyk. Bojovník, který si vybral dívku, dostane ji jen tehdy, když ji chytne.“

„Nové závody,“ řekl Ordin.

„To je velmi moudrý zvyk,“ vysvětlil náčelník, „dívka běží nahá, a proto se jí běží lehce. Mladý bojovník je naopak oblečen a má v ruce kopí. Jen málokterým se podaří dostihnout dívku, která je nechce. Jestli je ji ten, který si ji vybral, protivný nebo miluje-li jiného, nedá se dohnat.“

„To je skvěle zařízeno,“ řekl Ordin druhům, a obraceje se k náčelníkovi, otázal se: „A bojovník, který dívku nedohnal, zůstane bez ženy?“

„Ne, může opakovat svou volbu, dokud nějakou nechytne.“

“Jak dlouho může dívka běhat, celý den?“

„Ne, jen jednou kolem kruhu, kolem kruhu válečného tance. Podívejte se, už ji chytil!“

A opravdu, bojovník již vedl chycenou dívku za cop; dívka se naoko vzpírala a plácala ho přes ruku. Ženy a ostatní dívky ji vítaly posměšky. Když došli k místu námluv, postavil se bojovník i chycená dívka klidně vedle sebe stranou.

Buben opět zavířil a druhý jinoch přistoupil k dívkám; jako druhý vítěz byl pro mnohé z nich žádoucí, a proto ho vítaly jako prvního. On však úporně mlčel, pomalu obcházel řadu, došel do konce a otočil se zpět, vyvolávaje u dívek nespokojené výkřiky.

„Jak dlouho si může vybírat?“ zajímal se Kosťakov.

„Může projít třikrát, víckrát ne,“ odpověděl Amnundak. „Je to Velmi udatný lovec, ale chce dívky potrápit, podívej se, jak se zlobí.“

A skutečně bojovník již obešel řadu po druhé a nikoho si nevybral. Dívky se zlobily, už se nenabízely, dělaly na něho grimasy i křičely: „Můžeš jít vůbec pryč, jdi si k Vampům a vyber si chlupatou ženu! Zřejmě se ti holé nelíbí!“ atd. Bojovník stejně pomalu a mlčky přešel kolem řady po třetí, nevšímaje si posměšků, a když došel skoro na konec, prudce se otočil a uhodil na rameno jedné z posledních dívek. Ta se překvapením tak zarazila, že se nerozeběhla na planinu dost rychle, a tak ji bojovník po dvaceti krocích chytil.

„Ten je chytrý!“ poznamenal Gorochov. „Umořil je, aby nemohly daleko utéci.“

„To je také jedna možnost,“ zasmál se Kosťakov. „Tak může chytit i tu, která ho nechce.“

„Tak tomu asi tentokrát také bude,“ řekl Ordin. „Podívejte se, neodporuje jako jen naoko, ale není zřejmě skutečně ráda.“

Dívka šla za bojovníkem se sklopenou hlavou a neodpovídala na posměšky ostatních.

„Sama si je tím vinna, měla si dát pozor,“ řekl Gorochov.

Třetí bojovník si rychle vybral jednu z prvních dívek, která byla skvělou běžkyní, daleko lepší než on. Avšak na samém konci kruhu zakopla a natáhla se k všeobecnému veselí jak široká, tak dlouhá na trávu; dříve než vyskočila, držel už pronásledovatel její cop v ruce a slavnostně ji vlekl za sebou. Pád byl však zřejmě úmyslný, byl to jeden ze způsobů souhlasu.

Čtvrtý bojovník prošel rychle třikrát kolem dívek, nikoho si nevybral, pak přistoupil k náčelníkovi a mlčky se mu poklonil.

„Ty nechceš ženu?“ zeptal se udivený Amnundak.

„Chci, veliký náčelníku! Ale v sousedním sídlišti je mladá vdova, která se mi líbí, a prosím tě, abys mi ji dal za ženu. Ona souhlasí.“

Vůdce rodu, kde žila tato vdova, potvrdil slova mladíkova a Amnundak svolil.

Pátý bojovník musel běhat dvakrát, protože se první, kterou si vybral, nedala chytit; druhá ho potrestala zato, že si ji nevybral první, tím, že musil oběhnout celý kruh, a vzdala se teprve na posledním kroku, předstírajíc únavu. Šestý ženich si vybral tu, která utekla pátému; od něho se nechala chytit již v polovině kruhu. Když ji vedl kolem dívek, křičely na ni: „Ty ses brzy unavila, ty v tom umíš chodit!“

Tak volba s různými obměnami pokračovala a řada dívek se stále zmenšovala. Ale ani dívky, ani diváky tato hra, trvající celé hodiny, neunavovala. Ač dívky stály dlouho na nohou, běhaly šikovně a zřídka se rychle vzdávaly. Někteří bojovníci museli běžet dvakrát, jeden dokonce třikrát. Když nakonec zůstalo pouze několik dívek, byla volba rychlejší.

Poslední dívka, která utekla již třem bojovníkům, kteří si ji zvolili, utekla také k všeobecnému údivu poslednímu. Pozvali ji k náčelníkovi a ten jí řekl:

„Proč nechceš muže? Každá dívka má být ženou, aby dala rodu nové bojovníky. Ty jsi odmítla již čtyři. Co to znamená?“

„Dobří bojovníci si mě nevybrali a ženou špatných být nechci,“ odpověděla hrdě dívka.

„Cože, budeš tedy čekat na příští jaro?“

„Chtěla bych být ženou tohoto bílého člověka,“ řekla neočekávaně hrdá dívka, ukazujíc na Ordina, ztrnulého překvapením.

„Ale vždyť on si už vybral,“ namítl Amnundak.

„Je to veliký náčelník a může mít dvě ženy,“ nedala se dívka, „a já jsem si ho vybrala na tvé slovo, jenže on si vzal jinou. Budu jeho druhou ženou.“

Tato vytrvalost a hrdý vzhled dívky se Ordinovi líbil, a tak s velkými rozpaky souhlasil. Dívka si rychle běžela pro šaty a po návratu si sedla vedle něho.

Zatím mladé páry defilovaly za víření bubnu kolem Amnundaka a hlav rodů; dívky si zatím již přepletly čtyři copy na dva na znamení, že se provdaly. Poslední bojovník, který zůstal bez ženy, skryl se mezi diváky; musí čekat celý rok.

Nyní přišla řada na cestovatele, aby ukázali Onkilonům své hromy a blesky. Poněvadž neměli lepší terč, přinesli a rozprostřeli opět koňskou kůži. Střelci se postavili k údivu Onkilonů dvě stě kroků od ní, ačkoliv střela přece jen ulétne čtvrtinu této vzdálenosti; Onkiloni se postavili v půlkruhu po stranách téměř až k terči a s napjatou pozorností sledovali, jak cizinci něco se svými blýskavými tyčemi provádějí a jak je pak přikládají k tváři. Dým, který se zvedl, a rachot, který zazněl, přiměly všechny diváky, aby sebou trhli. Pak se všichni vrhli k terči a jeden přes druhého strkali prsty do děr po kulkách. Mnozí se užasle vyptávali, kde jsou blesky, které prorazily kůži, a začali je hledat po mýtině. Ještě větší údiv vzbudil Gorjunov, který vyhodil do vzduchu svou čepici a v letu ji prostřelil. Ordin zatím zpozoroval, že se na jihu nad lesem objevilo hejno hus, letících na sever; vyměnil rychle náboj, a dříve než se Onkiloni stačili zeptat, na koho chce vrhnout blesk, zazněl výstřel a husa spadla přímo do zástupu diváků, který propukl v bouřlivé nadšení. Nakonec rozkázal Amnandak, aby přivedli soba; nepřivázali jej, nýbrž nechali volně; polekané zvíře se rozběhlo zpět k lesu, ale Gorochovova kulka je srazila dříve, než uběhlo dvacet kroků.

Tím skončila ukázka, jakou moc mají cizinci. Doprovázeni celým kmenem odešli do Amnundakovy zemljanky i se svými vyvolenými, které byly velmi hrdé na to, že patří k bílým lidem. Na mýtině vzplály na různých místech ohně a začala se připravovat večeře, před níž tancovali muži a dívky kolem ohňů.

Po večeři navrhl náčelník cestovatelům, aby si převzali své nové obydlí.

„Nyní máte družky a budete tam mít více místa a větší pohodlí než zde, kam se my sami sotva vejdeme.“

Ženy běžely rychle napřed, aby rozdělaly oheň a připravily jídlo. Cestovatelé v doprovodu náčelníkově se trochu zdrželi na planině, kde již Onkiloni postavili stráže a ukládali se k spánku okolo ohňů, každý rod zvlášť, na kůžích rozložených po zemi. Amnundak doprovodil hosty ke vchodu do jejich zemljanky.

Když cestovatelé vstoupili do zemljanky, spatřili plápolat velký oheň, který osvětloval nevelké, čisté obydlí, vonící silně smůlou z modřínových kmenů, z nichž byly sroubeny stěny. Kolem ohně sedělo všech pět dívek již ve svém domácím obleku, to jest v pásu cudnosti. Živě rozmlouvaly, umlkly však, když vešli jejich vyvolení, ihned vstaly a odešly stranou. Zemljanka vypadala již úplně jako obydlí: na jednom sloupu visel měch s mlékem, čajník a kotlík, na poličce stály cestovní poháry a dřevěné číše. Na zemi byly postaveny dvě dřevěné nádoby na vaření polévky, hromada kamenů a tyčky na opékání masa. Pod šikmými stěnami tří stran zemljanky byl oddělen prostor na spaní; na vrstvě suchého listí a čerstvých modřínových větviček ležely měkké sobí a medvědí kůže, kožené válcovité polštáře, nacpané sobí srstí, a pokrývky ze sobích kůží. U vchodu byla složena zásoba na drobno nasekaného dříví a stála tu nádoba s vodou.

Po Amnundakově přeplněné a začouzené zemljance si cestovatelé ve svém prostorném čistém obydlí volně vydechli a zachtělo se jim posedět u ohně a zakouřit si před spaním z dýmky. Když se usadili, pozvali dívky a sedli si vedle nich. Malé množství slov, kterým se zatím naučili, nedovolovalo jim živě besedovat, a tak se museli často utíkat k posuňkům a k mimice. Především se každý zeptal, jak se jeho vyvolená jmenuje; Gorjunovova byla Matu, Kosťakovova Papu, Gorochovova Raku a Ordinova první Annu a druhá rovněž Annu.

„To mi ještě chybělo,“ zvolal Ordin v rozpacích, „pověsili mi na krk dvě dívky a k tomu ještě se stejným jménem. Jak na ně budu volat, aby se neozvaly obě najednou?“

„Říkejte jim Annu první a Annu druhá,“„vymyslel si Gorochov.

„Jak to bude v jejich řeči?“

„Annu — ennen a Annu — ngirek,“ odpověděl Gorochov a obě Annu kývly hlavou na znamení souhlasu.

„To je příliš dlouhé, nešlo by to zkrátit? Budu jí říkat Annuen,“ a Ordin ukázal na první, která kývla hlavou, „a Annuir,“ vzal druhou za ruku a ta rovněž souhlasila.

„Můžete jim jednoduše říkat první a druhá, budou tomu také rozumět,“ řekl Gorochov.

„Pročpak, Annu je hezké jméno, ale,ngirek‘ člověk nevysloví bez zakoktání.“

Gorochov jeho slova přeložil a ženy byly polichoceny tím, že Ordin shledává jejich jméno krásným. Pozorně poslouchaly ruská slova a bylo vidět, že již lecčemus rozumějí a ostatní si domýšlejí. Za týden nebo za dva budou při stálém soužití rozumět dost, myslel si každý z Rusů.

Když se vypovídali, začali si rozdělovat místa na spaní. Přístřešek proti vchodu, širší než boční, byl rozdělen podélnou nízkou přehradou z kůlů zaražených do země na dvě části; sem si lehli všichni muži; přístřešek napravo i nalevo zakryli kožemi a nabídli jej ženám. Krot a Bělucha, kteří se přestěhovali s pány, schoulili se u vchodu. Ženy přiložily na oheň dříví a všichni se rozešli na svá lože.

V zemljance se rozhostilo ticho.