Sannikovova země

PRVNÍ SEZNÁMENÍ S KMENEM VAMPU

Cestovatelé zanechali Nikiforova s lebkou medvěda, kterou měl očistit a schovat ve skladišti, a sami zamířili na severovýchod podél okraje kotliny. Minuli již místa, jež znali z první výpravy, a po poledni vyšli na planinu, na jejíž vlhké půdě poblíž jezera zpozorovali vedle stop tuřích a koňských kopyt otisk bosé lidské nohy. Nemohla to být stopa Onkilona, protože ti chodili obuti; kromě toho je stopa zaujala svou velikostí, silně vyvinutými prsty, proti normální noze velkou vzdáleností mezi palcem a druhým prstem i délkou druhého prstu.

Poslali psy po stopě, jež vedla na severovýchod, sami přešli ještě dvě planiny a blížili se ke třetí, když zaslechli nějaké hlasy. Přivázali tedy opět psy na šňůru a ostražitě se prodrali ke kraji lesa, odkud spatřili na mýtině Vampy. Asi osm lidí tančilo kolem tmavé věci ležící na trávě, zřejmě velkého uloveného zvířete. Vampové byli buď úplně nazí a velmi snědí, nebo byli pokryti chlupy. Zcuchané chumáče vlasů jim visely na ramena, malé bradky jim lemovaly tváře. S krátkými kopími v jedné ruce a s kyji v druhé tancovali, hned poskakujíce na jednom místě, hned zas vyhazujíce nohy dozadu a dopředu a mávajíce rukama. Do taktu si k tomu vykřikovali: „Oj-ho-ho“,,Aj-du-du“, a to se opakovalo do nekonečna.

Tanec trval asi deset minut a pak se Vampové shromáždili kolem oběti a začali s ní stahovat kůži. Potom začala slavnostní hostina: každý si uřízl několik proužků teplého krvavého masa a pojídal je jeden za druhým. Když utišili hlad, začali odřezávat větší části trupu a pruhy masa; sedm mužů si je naložilo i s kůží na ramena a odešlo mýtinou na východ, a osmý zůstal u kořisti, aby ji uchránil před orly, protože dva páry již kroužily nad místem lovu. Strážce seděl na bobku, stále se živil, a zabrán do této práce, ani nezpozoroval, že se k němu potichoučku zezadu přiblížili čtyři lidé a dva psi. Vrčení Krota ho přimělo, aby se ohlédl. Chtěl vyskočit, ale překvapen objevením nezvyklých lidí, kteří se nepodobali Onkilonům, ale mířili na něho lesklými hůlkami, a k tomu měli dvě zvířata, podobná vlkům, upustil nůž a zůstal sedět, třesa se strachem, s kouskem masa v ruce.

Nad jeho malýma hluboko posazenýma očima vynikalo dvěma silnými oblouky nízké čelo, v rozevřených ústech bylo vidět velké bílé zuby s vystupujícími tesáky a velmi krátká brada dodávala tváři divoký výraz. Nos měl připláclý se širokými dírkami, polozakrytými dlouhou bílou hůlkou; uši velké s kulatými destičkami z bílé kosti v boltcích, které byly vytaženy téměř až k ramenům. Kolem krku mu visel náhrdelník z tesáků kance a medvěda. Tělo měl pokryté hustými černými chlupy, ale na ramenou a na prsou prosvítala chlupy temná kůže.

Několik minut se Vampu a cestovatelé mlčky navzájem prohlíželi.

Najednou se však člověk silně odrazil nohama od země, udělal velký skok přes napůl očištěné tělo tura na stranu nezatarasenou nepřáteli a s tělem nahnutým kupředu se rozběhl po planině.

„Ach, utekl nám!“ zvolal Kosťakov. „Měli jsme mu svázat ruce a odvést ho s sebou.“

„Ten by se určitě dal!“ rozesmál se Gorjunov. „Viděli jste, jaké měl svaly a zuby? My čtyři bychom na něj nestačili! Zlomil by někomu z nás vaz nebo by nám prokousl hrdlo.“

„A co jsme s ním měli dělat?“ zeptal se Ordin.

„Držet ho v zajetí a pozorovat, snažit se pochopit jeho řeč a psychologii; vždyť je to velmi zajímavé — psychologie a řeč člověka ze staré doby kamenné! Podívejte se na jeho zbraň!“

Vampu nechal své kopí a kyj v trávě. Kopí bylo dlouhé asi metr a tvořil jej rovný kmen mladé břízy, do jehož konce, zlehka rozštípnutého, byl zasazen hrubě otesaný dlouhý úlomek křemene; tenký jirchový řemínek stahoval dřevo, aby křemen nemohl vypadnout. Kyj tvořila dolní část kmene silnějšího stromu i s počátkem kořenové části, která se rozšiřovala do velikosti pěsti. Byl asi 70 cm dlouhý a ve svalnaté ruce se z něho stávala strašná zbraň pro boj muže proti muži. Touto zbraní bylo možno snadno rozrazit člověku hlavu a omráčit koně nebo býka. Druhý kyj, jejž zanechal jeden Vampu, který dříve odešel, vynikal ještě tím, že byl do zesíleného konce se strany zasazený ostrý úlomek křemene, kterým se dala při rozpřáhnutí rozbít lebka velkému zvířeti. Tělo tura bylo na jedné straně dokonale zbaveno masa, přední a zadní nohy byly uříznuty. Zbývala však ještě polovina ležící blíž k zemi a hlava. Lidé se bezpochyby vrátí pro svůj úlovek.

„Myslím, že se sem nevrátí, uprchlík je jistě zastraší svým vyprávěním,“ mínil Gorjunov.

„Možná, že se sem právě proto vrátí, aby si nás prohlédli nebo aby nás dokonce napadli,“ poznamenal Kosťakov.

„Schováme se a počkáme a pak vypátráme jejich tábořiště,“ navrhl Ordin,

„A co když nás najdou podle stop? Jsou to jistě zkušení stopaři,“ řekl Gorjunov.

„Půjdeme přímo na západ, abychom zanechali stopy, pak se v lese stočíme a vrátíme se k planině s jiné strany.“

Cestovatelé se těla ani zbraně nedotkli, a řídíce se podle této rady, schovali se opět na severní straně planiny. Tábořiště nebylo zřejmě daleko, protože brzy spatřili, jak se na východním okraji planiny pohnuly keře a z nich ostražitě vyhlédla chlupatá hlava zvěda. Na mrtvole již seděli dva orli a klovali do ní a jiní dva se zabývali vnitřnostmi, ležícími stranou. To ihned dokázalo Vampům, že lidé na planině už nejsou, a hned se z křoví vyhrnula celá horda — asi třicet lidí, z toho asi deset žen, a rychlým krokem zamířila k zabitému zvířeti. Orlové jeden po druhém vzlétli a začali kroužit ve vzduchu.

Vampové obstoupili zvíře a zřejmě se začali posmívat uprchlíkovi, ukazujíce na nedotčené tělo a zbraň. Zřejmě mu říkali, že se mu něco zdálo, protože by Onkiloni nejen nenechali maso, ale zabili by i člověka. Uprchlík se ospravedlňoval, ukazoval, kde stáli podivní lidé, rukou naznačoval velikost psů a napodoboval jejich štěkání. Pak začalo několik lidí prohlížet zem poblíž mrtvoly a zřejmě našli stopy cestovatelů, protože se po nich vypravili. Zatím se ostatní znovu začali zabývat vykuchaným zvířetem, odřezali ostatní maso, vylámali tlusté mozkové kosti a čistili vnitřnosti. Ženy si naložily těžký náklad a odešly zpět k tábořišti a muži běželi za stopaři, aby dohnali podivné, neznámé lidi, kteří vystrašili jejich druha. Na planině zůstala jen páteř s žebry, lopatkami a kyčelními kostmi, na nichž ani orlové už nic nemohli nalézt.

„To je skvělé!“ zvolal Kosťakov. „Muži odešli a my poctíme ženy návštěvou v tábořišti.“

„Nemyslíš, že je to riskantní, vždyť se muži mohou brzy vrátit a nám to nasolit?“ zeptal se Gorjunov.

„Stejně nemůžeme jít dál, protože Vampové šli po cestě, po níž musíme také my jít k sídlišti Onkilonů, a nemůžeme se s nimi setkat. Prohlédneme si tábořiště a potom zahneme na jih.“

Touha spatřit život v tábořišti byla silnější než nebezpečí, a tak se všichni čtyři vypravili po stezce na východ. Kapky krve na zemi jim prozrazovaly, kudy ženy šly. Brzy uslyšeli před sebou křik a smích, a když opatrně přistoupili blíže, uviděli na malém palouku tábořiště. Bylo to tábořiště zřejmě provisorní nebo letní a stálo kolem velkého osamělého topolu. Hořel tu oheň, okolo něhož se tísnily ženy a děti různého stáří. Ženy byly poněkud menší než muži, trochu útlejší a méně chlupaté, zvláště vpředu; zato vlasy na hlavě měly delší, rovněž smotané v chumáče; tváře neměly tak divoký výraz; kromě hůlek v nosních dírkách, bílých kroužků v dolním rtu, vyšpuleném kupředu, a stejných kroužků v uších a bělavých náhrdelníků na snědých hrdlech nebylo po nějakém oděvu ani památky. Děti byly méně chlupaté a vlasaté než dospělí.

Ženy si napichovaly kousky masa na hůlky, zlehka je nad ohněm opékaly a jedly. Poblíž ohně ležel veliký kámen, na němž si ženy jako na kovadlině rozbíjely druhým kamenem morkové kosti a s mlaskáním z nich vyssávaly morek. Zazníval křik a smích — to horda hodovala.

Když se ženy nasytily, pověsily zbylé maso na větev a dvě z nich rozprostřely na zemi kůži a začaly ji čistit škrabadly z křemene od krve a tuku. Jiné si lehly do trávy poblíž ohně, aby si po jídle zdřímly. Několik dětí skotačilo a honilo se; jiné děti se válely v trávě a vřeštěly, jiné zas šikovně jako opice vylezly na strom a ve větvích bylo slyšet jejich hlasy.

„A což kdybychom si vyšli k nim?“ navrhl Kosťakov. Určitě se polekají a utekou a my si zblízka prohlédneme jejich tábořiště a vezmeme si vzorky zbraní a domácího náčiní.“

„A což když neutekou a začnou se bránit? Dospělých žen je tu přes dvacet a každá z nich má větší sílu než kdokoli z nás,“ namítl Gorjunov.

„Výstřel do vzduchu by je, myslím, přiměl k útěku.“

Tento nápad byl tak lákavý, že cestovatelé s připravenými zbraněmi vyšli z křoví a zamířili k tábořišti; psi se však se štěkotem vrhli na děti, lezoucí po čtyřech, pokládajíce je za zvláštní druh zvěře. Dojem vzbudili zřejmě ohromný. Ženy vyskočily a shlukly se kolem ohně a stromů, dívajíce se s otevřenými ústy na blížící se podivné lidi, o nichž již slyšeli od uprchlíka. Děti začaly utíkat před psy a vyděšeně se schovávaly za ženami. Ženy se však brzy vzchopily a chápaly se kopí a kyjů. Jedna běžela na pomoc maličkému, který ležel na zemi mezi vrčícími psy a křičel strachy. Dříve než se žena rozmáchla kopím, Gorjunov zavolal psy zpět.

„Vidíte, že nemíní utéci, ale zdvihají kopí, chtějí je na nás hodit,“ upozornil Ordin.

„Musíme vystřelit, než bude pozdě. Jestli se teď obrátíme, budou si myslet, že se jich bojíme, a napadnou nás zezadu,“ řekl Kosťakov.

„Nu, dali jsme se na vojnu, musíme tedy bojovat,“ pravil Gorjunov. „Vystřelíme dvakrát nad hlavy žen a dva výstřely budeme mít v zásobě.“

Kosťakov a Ordin vystřelili. Účinek byl nečekaný: ženy se při pohledu na oheň a kouř z namířených blýskavých rolí, při rachotu výstřelů a svištění kulek tak vyděsily, že klesly na kolena, odhodily kopí a kyje a prosebně napřáhly ruce, začaly se klanět k zemi a vyděšeně pokřikovaly; děti řvaly z plných plic.

„No, to jsem nečekal!“ zvolal Kosťakov. „Myslel jsem si, že utekou a že si vezmeme, co budeme potřebovat.“

„Teď k nim musíme klidně jít a hrát si na bohy,“ navrhl Ordin.

„Kteří kradou kyje a kopí? Ale nejprve si pro všechno nabijeme pušky.“

Učinili tak a zamířili klidně ke klečícím ženám. Zbývalo již jen asi deset kroků, když tu vypukla mezi dětmi panika: s pláčem se pustily přes mýtinu do lesa. Ženy jedna za druhou vyskočily a následovaly je až na jednu, která ležela s obličejem obráceným k zemi a třásla se na celém těle.

Cestovatelé se k ní přiblížili a začali si ji pozorně prohlížet. Záda měla pokryta krátkými, ne příliš hustými chlupy, dlaně a chodidla byly holé a na chodidlech měla kůži tvrdou jako roh; palec byl velmi vzdálen od ostatních prstů; na rukou a na nohou měla chlupy hustší než na zádech. Vpředu byla chlupatá méně a prsa a obličej měla úplně čisté; poněvadž neměla vousy, tloukla nevelká brada do očí více než u mužů; zato nadočnicové oblouky vynikaly méně než u mužů. Široké lícní kosti, zapadlé malé oči, připláclý nos s hůlkou, vyšpulený ret s bílou kůstkou — to vše jí krásy nepřidalo. Vlasy, které neznaly, ani mýdlo, ani hřeben, byly smotány v chumáče, v nichž bylo vidět stébla trávy, listí a různé smetí. Avšak svalnaté tělo dávalo tušit, že má žena obrovskou sílu.

Nakonec nechali ubohou na pokoji, neboť zpozorovali, že je jednou nohou přivázána pevným řemínkem ke kolíku, zaraženému do země. Tím se vysvětlilo, že neutekla s ostatními; byla zřejmě za něco potrestána.

Vybrali si pár typických kyjů s řemenem i bez něho, pár kopí, škrabadel a hrubou dřevěnou číši, lesknoucí se od tuku a hnědou od krve, sňali ženě náhrdelník a chystali se již odejít.

„Víte však, že jsme vlastně spáchali skutečnou loupež?“ řekl Gorjunov. „Vystrašili jsme ženy až k smrti a pak si vezmeme část jejich ubohého majetku.“

„Ale vždyť je to pro vědu, a ne ze zištnosti,“ namítl Kosťakov.

„Stejně to není hezké! Musíme jim tu něco nechat jako náhradu.“

Prohrabali tlumoky, a našli malé zrcátko, nitku skleněných korálků, zlomený perořízek a plechovou krabičku od prášků, přidali dvě měděné nábojnice a všechno položili u ruky ženy, která stále ležela se zavřenýma očima. Potom potichoučku odešli, schovali se na kraji lesa a začali pozorovat.

Chvíli bylo všude ticho. Potom zvedla žena hlavu, a když spatřila, že podivní lidé odešli a nic jí neudělali, sedla si, rozhlédla se okolo, dala si dva prsty do úst a pronikavě dlouze zapískala. V odpověď se ozvalo z lesa hvízdání a hlasy a brzy se objevily jedna po druhé uprchlé ženy s dětmi. Než se k ní přiblížily, zpozorovala na zemi věci, které ji svým leskem upoutaly. Nejprve se jich neodvážila dotknout; již již natahovala ruku, pak ji zase odtáhla, jako by se bála, že ji spálí nebo kousnou. Konečně přemohla zvědavost strach a žena vzala jednu věc po druhé do ruky, prohlížela si je, očichávala a hlasitě se jim obdivovala. Zatím přiběhly ostatní a věci začaly putovat z ruky do ruky, vzbuzujíce výkřiky a hádku. Nitku korálků si žena oblékla na holý krk, ale dvě jiné ji za ni uchopily, nitka praskla a korálky se rozsypaly po zemi. Vypukla rvačka, všechny začaly sbírat korálky a schovávat je do úst.

„Naše dárky jim přinesou jen neštěstí, ženské se o ně mezi sebou poperou,“ zasmál se Gorochov.

Cestovatelé však již nečekali na konec hádky a dělení a zamířili na jihovýchod, aby se nesetkali s Vampy. Museli přenocovat na jedné planině a teprve druhého dne k polednímu přišli do stanu Amnundakova. Ten již ráno rozeslal různými směry bojovníky, neboť se obával, že bílí lidé buď zabloudili, nebo nedodrželi své slovo a někde se schovali. Když spatřil v rukou hostí kyje a kopí a dověděl se, co zažili, začal je kárat za jejich neopatrnost a prohlásil, že Onkiloni by se nikdy neodvážili jít v tak nepatrném počtu do země Vampů.

Toho dne nocovali cestovatelé ještě v zemljance náčelníkově, ač jejich nové obydlí bylo za jejich nepřítomnosti dokončeno. Ze své základny si tentokrát přinesli zásobu prádla, čaje, cukru a nádobí, aby se zařídili trochu pohodlněji a nemuseli žít úplně jako Onkiloni.