Sannikovova země

POHŘEBIŠTĚ ONKILONŮ

Bojovníci se usadili kolem ohňů a sdělovali si mezi sebou i svým ženám zážitky z výpravy a boje, posuzovali jednotlivé episody a velebili hromy a blesky bílých lidí, jejichž zásluhou se podařilo vyhubit celé tábořiště Vampů s tak malými ztrátami, ač byl vždy jeden Onkilon na deset Vampů, a přinést zpět téměř všechno, co jim Vampové ukradli. Při dřívějších válkách to tak nevypadalo, to býval vždy jeden Onkilon na dva, v nejlepším případě na tři. Nyní se Vampové dlouho neodváží zaútočit.

Cestovatelé s Amnundakem, Annuir a vysvobozenou ženou seděli u jiného ohně a Gorochov vyprávěl Annuir o výpravě.

Gorjunov se snažil dovědět něco o životě Vampů od Onkilonky, která se naučila trochu jejich jazyku. Vyprávěla mu, že tábořiště tvoří jakoby rodinu, protože jiné svazky mezi jednotlivými muži a ženami neexistují; všechny ženy patří všem mužům a děti pokládají za společné. Někdy uteče muž se ženou, která se mu libí, do lesa a žijí tam odděleně. Ostatní se s tím však nesmíří, a tak to končí pravidelně zabitím uprchlíka a návratem ženy do jeskyně. Život mužů se skládá z lovu, jídla a vyrábění zbraní — kyjů, kopí a škrabadel. Ženy sbírají dříví, vydělávají kůže, dělají řemínky, nemají však také mnoho práce; celé hodiny proleží u ohně nebo na slunci a dřímají. Maso jedí zpravidla syrové nebo trochu opečené na ohni a po úspěšném lovu se najedí dosyta; nemají-li maso, pak celé dny hladovějí nebo si vykopávají nějaké kořínky, sbírají hlemýždě, velké brouky a žáby. Spí pohromadě kolem hranice nohama k ohni, na kůžích nebo přímo na zemi a pod hlavu si dávají kámen. Po úspěšném lovu a dobrém obědě tančí kolem ohně do vysílení nebo dokud se nepoperou pro nějakou hloupost. Bojí se nějakých kamenných, lesních a vodních duchů a v noci by nikdo za nic na světě nešel sám. Klaní se medvědovi a nějakému velkému zvířeti s pátou nohou na hlavě a ohromnými zuby; pro toto zvíře sbírají ženy houby a kořínky.

Po večeři bojovníci usnuli a ženy začaly podle zvyku oplakávat zabité; položily je do řady vedle ohně s kopím a lukem v rukou a se štítem na kolenou. Ženy si rozpustily copy, sňaly náhrdelníky a náramky a s obličejem v dlaních zpívaly tklivé písně, v nichž oslavovaly statečnost padlých bojovníků; při zpěvu se pohupovaly vpřed a vzad, sedíce v hlavách mrtvých. Krot a Bělucha se rozhodli doprovázet tento zpěv svým vytím, což nemálo udivilo Onkilonky, které se domnívaly, že chytrá zvířata vyjadřují lidem svou soustrast. Cestovatelé napomenuli psy a usnuli za zvuků tohoto tklivého zpěvu.

Den začal jako vždy v husté mlze, v níž matně plály ohně. Ženy skončily oplakávání a připravovaly snídani; aby mohly nasytit veliké vojsko, musely zaříznout deset sobů. Když se mlha začala rozptylovat a vykouklo slunce, přišel šaman se svým žákem. Mrtvé uložili na nosítka a celý oddíl se vypravil v hlubokém mlčení lesem na západ; jen buben na mýtině doprovázel průvod občasnými táhlými zvuky, dávaje tak ostatním sídlištím zprávu o pohřbu padlých v boji. Ženy s dětmi se průvodu neúčastnily.

Asi deset kilometrů od sídliště dospěli k západní části kotliny, kde bylo mezi ssutinami kamene hlavní pohřebiště Onkilonů. Tvořily je četné mohylky narovnané z kamení; nad každou se tyčilo kopí ostřím vzhůru. Starší pahorky se již nad zetlelými mrtvolami slehly, kopí se zbortila a jiná už dokonce upadla; na nejstarších hrobech nebylo po kopích ani památky a kamení bylo pokryto hustými lišejníky.

Složili mrtvé na kraji lesa a bojovníci začali připravovat hroby; odházeli ssutiny stranou, vykopali podlouhlou jámu, hlubokou asi metr. Když byly hroby hotové, přinesli ke každému mrtvého, položili ho nohama na jih, ruce mu natáhli podél boků, luk mu dali na jednu a toulec šípů na druhou stranu; obličeje přikryli kouskem kůže, kopí postavili do hlav a pak zasypali hroby kamením, které z nich vyhrabali. Dětské lebky a kosti sebrané v jeskyni Vampů složili do jednoho hrobu, který nijak neozdobili.

Šaman přitom vystoupil na veliký balvan, ležící uprostřed pohřebiště, bubnoval a tlumeně zpíval nějaké zaklínání, odháněje zřejmě zlé duchy od čerstvých hrobů, aby nerušili klid mrtvých. Bojovníci, kteří se neúčastnili kopání hrobů, stáli kolem ve velkém kruhu, opřeni o kopí. Když byly hroby zasypány, zdvihli všichni bojovníci jako jeden muž ruce k nebi, pak si zakryli obličej a vydali táhlý skřek, který cestovatelé dobře znali. Když však zde zazněl z 50 hrdel a nadto znásoben ozvěnou skalní stěny, vzbuzoval otřesný dojem. Opakovali to třikrát, pak oddíl odešel na kraj lesa a usadil se, aby si odpočinul.

Cestovatelé toho využili, aby si prohlédli okraj kotliny. Mlha se rozplynula a ranní slunce jasně osvětlovalo černé skály, zvedající se v ostrých stupních do závratné výšky. Nahoře bylo vidět ostré vrcholky, v jejichž rozsedlinách se bělal sníh; s nich padaly po stupních v tenkých proudech místy vodopády. Někdy se nahoře od sněhového pole utrhl kus tajícího sněhu, a padaje po útesech, rozbíjel se v chumáče měkce plácající u úpatí srázu. Pod modrou oblohou pomalu letěl pár orlů, vyhlížející si na stupních neopatrné jehňátko nebo na ssutinách sobí mládě. Úplné ticho ve vzduchu a nesčetné pahorky mezi ssutinami, pokrytými zeleným, žlutým i červeným lišejníkem, na rozhraní mezi obrovskou černou stěnou s bílými okraji a zeleným pruhem lesa pod jasným nebem vzbuzovaly slavnostní náladu. Mrtví odešli ze zeleného lesa a luk, kde žili, milovali a bojovali, do tohoto útočiště na konci země, do stínu černých skal, na nichž fantasie mimoděk kreslila ohnivými písmeny nápis: „Zde je království věčného klidu.“

V dolní části útesu proti pohřebišti zpozorovali cestovatelé velkou jeskyni, jejíž vchod byl zavalen hromadou kamení. Amnundak jim vyprávěl, že v jeskyni žila dříve horda Vampů a že zde došlo k velké bitvě, v níž padlo mnoho Onkilonů. Hordu vyhubili do posledního muže a ssutiny poblíž jeskyně si vybrali za pohřebiště, protože živí Onkiloni mohli tehdy odnést pouze své raněné. Od těch dob pohřbívají všechny bojovníky, kteří padli v boji s Vampy, na tomto pohřebišti.

„Tady „vidíte, bílí lidé,“ uzavřel Amnundak, ukazuje na nesčetné pahrbky hrobů, „kolik udatných bojovníků našeho kmene našlo smrt z rukou Vampů. Nyní pochopíte, proč je tak nenávidíme. Nemůžeme žít klidně, pokud jen jediný z nich zůstane živ v naší zemi.“

Vjeskyni se všude válely napůl zetlelé lidské kosti a lebky: medvědi, vlci a orlové si tu kdysi uspořádali bohatou hostinu, když Onkiloni po vítězství odešli a nechali mrtvoly Vampů zde v jeskyni. Podle toho, jak kosti vypadaly, stalo se tak před několika stoletími; mnoho kostí se totiž při doteku rozsypalo v prach. Avšak hroty kopí z křemene, škrabadla a nože, jež se tu všude povalovaly, se zachovaly v dobrém stavu a cestovatelé si vzali celou sbírku těchto výrobků pračlověka. Tak vlastně jeskyně tvořila druhé pohřebiště, avšak smutné, v studeném pološeru pod klenbou začouzenou staletými ohni.

Při prohlížení jeskyně si cestovatelé představovali, jak smutný byl asi život těchto pravěkých tvorů, napůl lidí a napůl zvířat, bojujících o svou existenci nejprimitivnějšimi zbraněmi, jednou hladovějících, jednou po bohatém lovu se přejídajících podobně jako šelmy. Skrývali se před zimou v temných úkrytech, jež vyrvali zuřivému medvědu nebo jeskynní hyeně; za dlouhé polární noci se třásli pod tvrdými hrubě vydělanými kůžemi a krátili si čas pouze jídlem, spaním a opracováváním křemene pro své zbraně. Bilo úplně do očí, o kolik výše stáli, šťastněji a veseleji si žili Onkiloni, rovněž lidé z kamenné doby; měli však již oděv, nádobí, rodové obřady a slavnosti, žili uprostřed zeleně lesů a luk v světlejších, teplejších obydlích; dovedli si zpestřovat svou stravu, zpracovávat kosti i kůže; měli stádo domácích sobů. Srovnáním tvaru těla Onkilonů a Vampů, zvláště jejich lebky, názorně se ukázalo, jak daleko se dostalo lidstvo ve svém vývoji za desítky tisíc let, které dělily paleolitický věk od neolitického.

V této osamělé Sannikovově zemi, odříznuté ledy od ostatního světa, zachovala se proto jak zvířata, která vyhynula nebo byla všude vyhubena, tak pračlověk, který zůstal ve svém vývoji na nízkém stupni, protože byl vzdálen od ostatní země, kde se všechno postupně měnilo a zdokonalovalo. Životní podmínky Vampů zůstaly stejné jako v oné dávné době, kdy se tato země odtrhla od pevniny a byla obklopena pásmem ker; podnebí tu zůstalo stejné, potravy bylo dost a do příchodu Onkilonů neměli důvod k dokonalejšímu způsobu života.

Od Amnundaka se cestovatelé dověděli, že se Vampové již lecčemus od Onkilonů naučili. Dříve neznali oheň a v zimě žili u horkých pramenů, kde si stavěli přístřešky z kamenů, složených na sebe. Když se naučili rozdělávat oheň, začali žít v zimě v jeskyních, které je lépe chránily před chladem a sněhem. Začali péci maso, ač je jedli dál i syrové. Začali si vyřezávat ze dřeva hrubé číše a sešívat si řemínky z kůže pokrývky a pláště pro chladné počasí. Dělali také z kostí hroty kopí, ač dávali přednost pevnějším z křemene.

Na Ordinův dotaz, kde berou Vampové křemen na své zbraně, nemohl Amnundak odpovědět. Onkiloni takové místo neznali; užívali buď kostí, nebo větších úlomků chalcedonu, achátu nebo karneolu, které nacházeli v čediči na okraji kotliny. Vyrobit hroty z tohoto materiálu, to trvalo velmi dlouho, a proto je dělali jen ve volných chvílích za dlouhé polární noci při světle ohně v zemljance. Křemen v čediči nebyl, a proto tedy předpokládají, že jsou někde na území Vampů a v útesech na okraji kotliny i jiné horniny, na příklad vápenec nebo křída, které často obsahují křemen. To je ponoukalo podniknout novou výpravu, a to již do nitra země Vampů.

Po prohlídce jeskyně se vrátili cestovatelé s Amnundakem k zástupu; bojovníci byli propuštěni do svých domovů a část se jich rozešla po stezkách; ti, kdo žili na jihu, vydali se s Amnundakem po cestě podél kraje kotliny. Cestovatelé toho využili, aby se seznámili s novými místy. Ač byla cesta vcelku stejná, měla přece v různých částech určité vzdálenosti: tu klesal útes ze závratné výšky téměř kolmou stěnou, u jejíhož úpatí ležely haldy tajícího sněhu, na které občas shora padaly nevelké laviny. Tu se útes rozpadal na různě vysoké výstupky a stával se útulkem kozorožců, jejichž hnědá těla tu čas od času spatřili. Tu se zas vzhůru táhla úzká trhlina, jakási temná chodba mezi převislými stěnami, ostrými výstupky a skalami, vyhloubenými vodou a větrem a připomínajícími fantastické postavy lidí a zvířat. Do takové úžlabiny se však mohli dostat jen kozorožci, ale rozhodně ne lidé, kteří by tam ani nevylezli. Místy vystupovaly vpřed obrovské kamenné vrstvy, podobné vystrčenému břichu nějaké nestvůry, po nichž stékala v jednotlivých praméncích voda. Na jednom místě, ve výšce asi 100 m, prýštil z otvorů v kolmé stěně stříbrným obloukem vodopád, napájený ledovcem na vrcholu, rozstřikoval se ve vodní tříšť a padal do ssutin. Všude bylo vidět stejný čedič, někde téměř celistvý, jinde porésní jako láva, jinde zas struskovitý, někde konečně hýřící krásnými různobarevnými úlomky, kterých si Onkiloni tak cenili, neboť je potřebovali na ženské ozdoby i zbraně.

Na jednom místě ve výšce 200 m zpozoroval Gorochov kozorožce; stál na úzkém výstupku a ostře se odrážel od černé stěny; zřejmě se cítil před dvounohými tvory, plazícími se hluboko dole, úplně bezpečný.

„Kdo z vašich bojovníků může tohoto kozorožce proklát střelou?“ zeptal se Gorochov.

Amnundak zavrtěl hlavou a pravil:

„Naše střely k němu nedoletí.“

„Ale naše blesky tam doletí a ulovíme si ho k večeři.“

Amnundak změřil očima vzdálenost a znovu zavrtěl hlavou.

„Nu, Nikito, vychloubal jsi se, tak se před Onkilony neshoď,“ vybídl ho Gorjunov.

Gorochov nabil svou berdanku, klekl si, aby měl větší jistotu, a položil hlaveň do keře jako do vidlice. Kozorožec připomínal malou hnědou skvrnu, která se nedala zasáhnout. Amnundak a bojovníci se v očekávání shlukli okolo střelce. Jakut dlouho mířil, až konečně zazněl výstřel, jejž útesy několikrát opakovaly. Hnědá skvrna sebou trhla, nahnula se kupředu a spadla se srázu. A kozorožec letěl dolů, tloukl rohy o výstupky skal a odskakoval od nich jako míč; ohromné rohy a zdvižené nohy se míhaly ve vzduchu; konečně dopadlo tělo u úpatí stěny. Onkiloni vykřikli a běželi pro úlovek.

„Daleko zabíjí blesk bílých lidí, nikdo se nemůže před ním zachránit!“ řekl Amnundak. „Kdyby Onkiloni měli deset takových blesků, nezůstal by v naší zemi, než se slunce na zimu schová, ani jeden Vampu.“

Na cestě se postupně oddělovala jedna skupina bojovníků za druhou a zahýbala do lesa ke svým sídlištím; na konec odešla poslední a cestovatelé, minouce zemljanku šamana, jemuž donesli hlavu kozorožce, vyšli na mýtinu k svému obydlí. Annuir je stále doprovázela, na mýtině se však rozběhla kupředu, aby přivítala muže na prahu s ostatními ženami, jak to bylo zvykem u tohoto kmene.