Sannikovova země

PŘÍŠERNÉ SOUSEDSTVÍ

Po výstřelu se Gorochov dal na útěk, spoléhaje na to, že se Onkiloni rozprchnou a nezačnou jej hned pronásledovat a že se bude moci skrýt alespoň zase na stromě, neboť už nastala noc. Křovím proběhl na cestu, po níž ve dne přišel, a nezastavil se, dokud nerozeznal topol na němž nechal své věci a psa. Budou-li jej pronásledovat, bude muset vlézt na tento strom, kde má tlumok, přikrývku a potraviny, což mu umožňuje strávit noc bez útrap, protože se s nákladem nemůže pohybovat dále tak rychle a k vodě zbývají ještě asi dva kilometry.

Zastavil se a naslouchal; z počátku bylo všude ticho, ale potom byly slyšet hlasy a v dáli se zablýskala světla; to se zřejmě Onkiloni ženou za ním. Gorochov se dlouho nerozmýšlel, vylezl na strom a začal zvedat své věci výše; nejvíce práce mu dala Pestrucha, protože pes bohužel nedovede sedět na větvi; musel vhodně postavit loďku na dvě tlusté větve a položit do ní psa i tlumok. Byl s tím právě hotov, když zahlédl na cestě blízko topolu několik Onkilonů s pochodněmi a napravo i nalevo bylo vidět další. Když Onkiloni minuli strom, přišli brzy na zřetelnou stopu, kterou zanechala loďka na mokré zemi v trávě, a s radostnými výkřiky, které přivolaly ostatní, běželi po této stopě, doufajíce, že uprchlíka dohoní.

Gorochov povečeřel uzeného ptáka, nakrmil psa a vykouřil dýmku; Onkiloni se však z neúspěšného pronásledování stále nevraceli. Začínal být ospalý, a proto se rozhodl, že si do východu měsíce zdřímne; přivázal se ke stromu, na jehož větvi seděl, a usnul.

Vzbudilo jej silné kymácení stromu, div neztratil rovnováhu, a kdyby nebyl přivázán, byl by spadl dolů; musel dokonce držet oběma rukama loďku s nákladem. Gorochov nechápal, co se děje, kolem vše rachotilo a hučelo a na nebi svítil měsíc, který už dávno vyšel; bylo vidět, že se kymácejí i všechny sousední stromy, ačkoli nebyl vítr. Nakonec se dovtípil, že je opět zemětřesení; ohlédna se náhodou na sever, spatřil, že se tam, někde docela blízko, děje něco příšerného; nad lesem se objevily kotouče bílého a černého kouře, vystupujícího k nebi, a ozval se odtud takový rachot; že mu zalehlo v uších — a potom ho ovanul rozžhavený vítr, že se až zalkl.

„Panenko Maria, co se to tam děje? Země se trhá, oheň vystupuje!“ počal se úpěnlivě modlit Gorochov. „Musím utéct, utéct, musím na vodu!“

S námahou začal spouštět postupně tlumok, loďku a psa, protože se strom stále kymácel. Na zemi se mohl sotva udržet na nohou; vrávoraje jako opilý, vlekl Gorochov loďku po zemi a potom i po mělké vodě. Občas hned zprava, hned zleva padalo něco těžkého do vody a lámalo to větve stromů. Rachot neutichal, vzduch byl stále žhavější a dusivější.

Posléze bylo vody tolik, že si uprchlík mohl sednout do loďky a rychle se vzdaloval místa katastrofy; když se dostal na velkou planinu, spatřil na severu záři, vzadu oblaka kouře a rudé blesky, které na různých místech prošlehávaly kotouči dýmu.

„Jak se zdá, ubozí Onkiloni v tomhle pekle zahynou!“ pomyslil si. „A opět všechno svalí na bílé kouzelníky. Zabili šamana a pak i celý národ zahubí.“

Mělká voda se jen lehce čeřila, avšak čím větší byla hloubka, tím silnější bylo vlnění a loďka se zmítala se strany na stranu. Když Gorochov urazil asi deset kilometrů, byl se silami u konce a rozhodl se, že si někde vyhledá útulek, než se rozední. Na kraji velké planiny, na které zvláště hučely vody, zpozoroval blízko kostru zemljanky, která vyčnívala z vody; zemětřesení ještě před povodní stěny, ale hlavní čtyři kůly s trámy ze střechy na nich zůstaly, protože byly zbořilo boční zakopané do země a napříč spojeny. Tato plošina stála téměř metr vysoko nad vodou a vlny ji nezaplavovaly.

„To je místo k odpočinku!“ pomyslil si uprchlik a zamířil s loďkou k plošině, s námahou vyložil své věci, vysadil nahoru psa, sám tam vylezl a vytáhl svou loďku. Přikrývku si rozprostřel na mokrý drn střechy a brzy — přes rachot zaznívající sem ze severu a přes hukot vln — usnul.

Probudil se za svítání a začal se rozhlížet, aby si určil směr pro další plavbu. Za noc se voda uklidnila a jen drobné vlnky chvílemi čeřily zrcadlo jezera. Vedle vyčníval z jezera druhý ostrůvek v podobě zeleného vršku. Podle zeleného topolu nablízku poznal Gorochov zemljanku svou a svých druhů; na topole se zachránil v noci, kdy uprchl; a nyní sám strávil noc na zbytcích Amnundakovy zemljanky.

Jakut narychlo pojedl, spustil pak loďku na vodu a zavolal Pestruchu, aby usadil i ji; pes však stál vedle otvoru pro kouř, který byl uprostřed této plošiny, díval se do vody a kňučel.

„Co tam, psisko, máš rybu nebo co?“ zeptal se Gorochov a přistoupil blíž, aby vzal psa, který nechtěl s místa. Když se podíval do otvoru na kouř, trhl sebou; vedle jednoho stropního kůlu čněly z vody prsty dvou lidských rukou.

„Pane bože, tady se někdo utopil!“ vykřikl. „Proč nevylezl po kůlu nahoru?“

Na jednom prstě se blýskal stříbrný prstýnek, který byl Gorochovovi povědomý; Onkiloni stříbrné prstýnky neměli a jenom ženy bílých lidí dostaly od svých mužů takové prstýnky a byly na ně velmi pyšné.

„Ach, katani, vždyť je to Raku! Ostatní ženy tam byly a starý pes řekl, že zrádkyni utopili.“

Gorochov se spustil do loďky a připlul ke kůlu, u něhož bylo vidět ruce; ukázalo se, že v zápěsti byly pevně přivázány řemenem ke kůlu. Přeřízl řemen a začal tahat za ztuhlé zápěstí; nad vodou se pomalu vynořila ruka, potom se objevily vlasy a posléze tvář s otevřenýma očima; tyto oči, jako by plné slz, dívaly se na Jakuta s výčitkou. Vykřikl a odvrátil se, zápěstí utopené dívky mu vyklouzlo z rukou a hlava zmizela v kalné vodě; za ní pak zmizela i ruka a mrtvé tělo se ponořilo na dno.

„Nešťastnice!“ pomyslil si Jakut, „Přivázali ji na noc ke kůlu, aby neutekla za mnou, a potom, když přišla voda, zapomněli ji v zemljance nebo ji naschvál nechali a ona se utopila.“

Představil si, co musela Raku vytrpět, když voda vnikla do zemljanky a začala stoupat stále výš a výš po jejím těle; jak se zmítala a volala jej na pomoc a odpovědělo ji jen šplouchání vody v příšerné tmavé noci; jak voda stoupala k ňadrům, šíji, do úst a nakonec ji zalila hrdlo, z něhož se vydralo poslední úpěnlivé volání. A on tu byl z počátku nablízku a mohl ji bez nesnází zachránit, jakmile Onkiloni odešli. Jistě však začala volat, až když voda vnikla do zemljanky, a on již v tu dobu plul po jezeře.

Chtěl tělo vytáhnout a někde je pochovat; bidlo však neměl a pohřbít by ji musel leda ve sněhu za kotlinou. Sklíčen, posadil do člunu Pestruchu, která teď na jeho zavolání poslechla, vzal si své věci a plul na jih. Vesloval vytrvale, doufaje, že ještě dohoní kamarády, a loďka letěla jako šipka po klidné hluboké vodě na jezeře i v kanálech.

Tu se vpředu objevil okraj kotliny s bílými závějemi, které se odrážely od černých útesů. Na severu se stále ještě zdvíhaly kotouče bílých a černých mraků a chvílemi odtamtud zazníval rachot výbuchů.

Posléze les končil a Gorochov vyplul na čistou vodu, omývající závěje na okraji. Ale i zde bylo vše zatopeno. Kde však jsou jeho druzi? Odešli? Utonuli? Na plošině nad závějemi nebylo nikoho vidět!

Tu se však vysoko na hřebenu srázu na světlém pozadí nebe objevila silueta člověka. Gorochov hlasitě zahulákal, zamával veslem a Pestrucha zaštěkala.

Zpozorovali jej, je zachráněn!

Připlul až k závějím, vysadil svého pasažéra a náklad, naložil si těžké břemeno a stoupal po schůdcích nahoru.

Náhle se před ním rozevřela strž — dále se dostat nemohl. Gorjunov a Ordin již stáli za strží.

„Och, přece jen jsem vás dohonil,“ zvolal Gorochov, shazuje přitom své břímě na led. „Co jsem všechno vytrpěl!“

„Budeš muset dlouho čekat, než vysekáme do ledu schody dolů a nahoru,“ odpověděl Gorjunov.

„Pane, pořádná jáma! Tu jste si udělali na ochranu před pronásledováním? Věru, přejít tady nebude tak lehké,“ řekl Gorochov, prohlížeje si trhlinu, lemovanou strmými ledovými stěnami, vysokými několik metrů. „Ale prosekat schody — to bude trvat moc dlouho. Víte co, přineste provaz a hoďte mi jej.“

Provaz vzali již pro všechny případy s sebou a jeho konec, k němuž přivázali kámen, přehodili Grochovovi. Přitáhl jej celý k sobě a potom začal spouštět svůj náklad na dno trhliny, složiv provaz na dvojato; když byl náklad na dně, pustil jeden konec, táhl za druhý a provaz se vracel nahoru, ale náklad zůstal dole. Tak spustil tlumok, pokrývku a konečně i Pestruchu, které provlékl provaz pod obojek. Pes pověšený za krk se dusil a házel sebou ve vzduchu, ale byl spuštěn tak rychle, že se nezalkl. Pak se musel Gorochov spustit sám; nedaleko od okraje srázu ležel čedičový balvan, důkladně zaříznutý do ledu; Jakut jej pevně obtočil provazem a spustil se podél ledové stěny, dole pustil jeden konec, přitáhl druhý — a provaz spadl k jeho nohám.

Dostat ho nahoru nebylo nesnadné, protože nahoře byli dva lidé, kteří vytáhli Jakuta, psa i věci; prvního ovšem s námahou, poněvadž byl těžký. Když se vyhoupl nahoru, vrhl se svým druhům do náruče.

„Sláva bohu, tak jsem přece dojel. Již jsem si myslil, že tu nikoho nezastihnu!“

Skutečně, kdyby byl Gorochov vyplul z lesa jen o několik minut později, nebyl by své druhy spatřil. Oboje zbylé saně byly již na jižním svahu hřebenu, kde Nikiforov dokončoval jejich uvazování. Gorjunov a Ordin se v tu chvíli ještě vrátili na hřeben, aby se naposled podívali na kotlinu Sannikovovy země, které věnovali tolik týdnů práce a která před jejich očima hynula pod záplavou vody a lávy i se svými dvounohými i čtvernohými obyvateli. Podařilo se jim sebrat mnoho cenných pozorování, avšak výsledky jejich práce byly naráz zničeny i s jedním členem výpravy v posledních hodinách jejich pobytu a druhý druh dobrovolně zůstal v kotlině a nakonec, jak myslili, rovněž zahynul.

Pod paprsky nízko stojícího slunce se lesklo jako stříbro rozsáhlé jezero kotliny, lemováno temnými srázy, z nichž čněly ostrůvky a pruhy temného lesa, a na severu, za mihotající se stěnou páry a kouře, odehrávalo se poslední jednání dramatu Sannikovovy země a plemene Onkilonů. Ordin ještě zachytil tento smutný obraz na poslední zbylou fotografickou desku, obraz malého světa, pro vědu sotva objeveného a již hynoucího, světa s posledními mamuty, nosorožci a pravěkými lidmi. Když udělal snímek, šel uložit aparát a Gorjunov zůstal ještě chvilku, a tu spatřil Gorochovovův člun vyplouvající z lesa.

Nebýt této šťastné náhody, Jakut by své druhy nebyl tak brzy dohonil.

Při výstupu nahoru uviděl Gorochov zející trhlinu, dověděl se o Kosťakovově záhubě a uvědomil si, jak sám šťastně vyvázl.

„Je vidět, že jsem se narodil na šťastné planetě, Matveji Ivanoviči,“ řekl, zastavuje se na hřebenu. „Za ty dva dny jsem byl kolikrát jednou nohou v hrobě a vidíte, jsem živ a zdráv a ubožátko Raku, kvůli níž jsem vlastně zůstal, utopila se mou vinou. Věčná paměť ji i Pavlu Nikolajevičovi!“

Sňal čepici a třikrát se poklonil v tu stranu, kde byla Sannikovova země, která se stala hrobem tolika lidí.

Toho dne neujeli naši cestovatelé daleko a zastavili se u úpatí jižního svahu země. Výprava po ledu k širému moři ukázala, že led není dosti pevný, takže by jej mohla první mořská bouře prolomit. Museli tedy jít na východ a hledat bezpečnější místo.