Sannikovova země

ÚDOLÍ TISÍCE DÝMŮ

Za husté mlhy při snídani projednávali otázku, jak odvedou vlčice; jedni navrhovali, aby se střídali a nesli je na ramenou, druzí pak mínili, že by je mohli nést v nosítkách z kůže zabitého tura. Ze všeho nejjednodušší bylo donutit je, aby běžely po vlastních nohou, ale neměli ani řetěz, ani provaz, aby udělali oprať, kterou by vlčice svými ostrými zuby nemohly rozkousat.

Nakonec přišli na dobrou myšlenku: udělali široké kožené obojky a náhubky; obojky přivázali k vytěráku na Gorochovově pušce a k vytěráku řemen. Takto šly vlčice v řadě za sebou jako býci v jařmu; jeden Onkilon je vedl za řemen a druhý je zezadu popoháněl. Z počátku se zvířata vzpírala všema čtyřma a lehala si; ale pak, když na ně pustili psy, kteří je začali zezadu kousat, vlčice zkrotly a se schlíplými ohony se loudaly za lidmi.

Jakmile mlha zřídla, vydali se na sever. Rostlinstvo tu bylo čím dále tím zakrslejší a objevovaly se tu celé pruhy uschlého nevysokého, ale starého lesa; na planinách se střídaly malé plochy řídké trávy s pruhy zcela holými, tvořenými zvětralým čedičem. Ušli několik kilometrů a přišli k trhlině, z níž vycházel slabý dým.

Ordin se předklonil a natáhl k trhlině ruku, ale hned rychle ucukl; tak horký byl vzduch, vycházející z hlubiny. Trhlin bylo čím dále tím víc, a vzduch byl proto teplejší; cestovatelům se zdálo, že se dostali do pěkně vytopených parních lázní, tím spíše, že páry zahalovaly celou krajinu jakoby lehkou mlhou.

Onkiloni už dávno shodili kazajky a šli svlečeni po pás; ani cestovatelé nesnesli vedro, a následovali jejich příkladu. Nakonec si i Annuir svlékla kabátek a kalhoty a ponechala si jen pás; prohlásila totiž s jistými rozpaky, že je tu horko jako v příbytku, kde hoří pořádný oheň.

Pásmo hustší mlhy upoutalo jejich pozornost; ukázalo se, že uprostřed pásma vyrážejí z několika otvorů s lehkým pískotem nebo těžkým hučením kotouče páry.

„Ale to jsou už opravdové fumaroly,“[5] vykřikl Ordin.

Čím šli dále, tím těchto otvorů, roztroušených po holém hrbolatém povrchu černé lávy, přibývalo. Zdálo se, že celá země v hloubce doutná a kouří; teplo půdy bylo již cítit skrz obuv.

Když ušli touto krajinou asi dva kilometry, zastavili se, aby si oddechli a rozhlédli se kolem sebe; obrazu, který se jim naskytl, museli se chtě nechtě podivit. Na všech stranách, hned zde, hned tam, vyrážely ze země kotouče páry a vznášely se v klidném vzduchu ve spirálách vzhůru, kde v šikmých paprscích slunce hrály duhovými barvami. Vypadalo to jako když za jasného tichého mrazivého dne kouří nesčetné komíny neviditelného města. V mezerách mezi bílými sloupy na západě, severu a východě černaly se vysoké strmé svahy okrajů kotliny, jež byly odtud vzdáleny už jen, asi pět šest kilometrů. Hned zde, hned tam bylo vidět obrysy ostrých vrcholků s pruhy nebo skvrnami sněhu, jasně se třpytícími v paprscích slunce. Tyto bílé sněhové skvrny a bílé sloupy s jedné strany a černé útesy a černá půda s druhé strany tvořily vzácné spojení dvou kontrastních barev.

Ticho bylo často přerušeno hned ostrým pískotem, hned zas hučením z některé trhliny.

„Černá kouřící poušť!“ zvolal Gorjunov.

„Tak to je Údolí tisíce dýmů!“ řekl Ordin.

„Sídliště zlých duchů!“ prohlásil nejstarší z Onkilonů.

„To kouří jejich ohně v podzemních jeskyních.“

S různými pocity pohlížela skupina lidí na tento vzácný obraz; bílí se zájmem, snědí pak s pověrčivým zmatkem. Všichni si všimli širšího sloupu páry vpředu; když se k němu přiblížili, ukázalo se, že vystupuje z jezírka, jež má v průměru sice všeho všudy asi šest metrů, v němž však voda klokotá zrovna jako ve velkém kotli.

Gorjunov vyndal z tlumoku kousek syrového masa, přivázal jej na konec řemínku a spustil do vody. Maso, nadnášené proudy vařící se vody, obracelo a ponořovalo se a za několik minut bylo uvařeno.

„Nádherné místo na nocleh!“ poznamenal Ordin. „Dříví tu sice není, ale zato připravený kotel, v němž si můžeme uvařit večeři a vzít si vařící vodu na čaj.“

Na další cestě na sever narazili ještě na několik nevelkých vroucích jezer různé velikosti. Nejmenší měla jeden až dva metry v průměru, vřela slabě a dělaly se na nich drobné bubliny; větší jezera vřela prudce a celý povrch se vlnil a tu a tam prudce vzdouval. Všimli si, že strmé stěny nad hladinou vody a půda kolem jezer byly někde pokryty bílým, jakoby sněhovým popraškem. Sníh vedle vařící vody se zdá nemožností. Naškrábali si na zkoušku trochu tohoto poprašku a zjistili, že je to jakási palčivá sůl velmi nepříjemné chuti.

„Jestliže se tu však vylučuje sůl, musí být voda slaná a nehodí se na čaj,“ prohodil Gorjunov.

Zkusili ji a ukázalo se, že sice není docela sladká, že se však k pití přece hodí.

Když procházeli mezi tisíci jezírky a kouřícími trhlinami již blízko okrajů kotliny, narazili na velkou plochou proláklinu, která měla v průměru asi dvě stě kroků a byla hluboká asi patnáct až dvacet metrů.

Dno bylo mírně prohnuté, takže připomínalo velkou číši, avšak voda v ní nebyla. Když se upřeně zadívali do řídkého dýmu, který se válel po dně, zpozorovali, že v trhlinách tu a tam vyšlehují modré plaménky. Ordin je chtěl prohlédnout zblízka, a proto se pustil dolů, ale po několika krocích se rychle vrátil, zacpávaje si rukou nos i ústa. Řekl, že se začal dusit sirnými a chlorovými parami, které naplňovaly vzduch, horký jako v peci.

Dalekohledem rozeznali, že se na černé zemi všude žlutá a bělá v pruzích i skvrnách hustý poprašek, zřejmě síry a salmiaku.

„Tak, Pavle Nikolajeviči,“ řekl Ordin Kosťakovovi, když si oddechl, „teď už nebudete popírat, že je Sannikovova země kráter obrovské, dosud ne zcela vyhaslé sopky.“

„Ovšem tyto čedičové srázy se všech stran, gejsíry a jezera s bublinami na jihu, vroucí jezera a fumaroly na severu a tahle jedovatá jáma — to vše nenechává nikoho na pochybách,“ potvrdil Gorjunov.

„Ale vždyť zde Onkiloni žijí čtyři sta let a Vampové a zvířata mnohem déle. V jižní polovině je bujné rostlinstvo, to tedy znamená, že sopka již dávno nesoptila,“ namítal Kosťakov.

„To je jisté; rovněž však je jasné, že přerušila svou činnost postupně z jihu na sever, protože příznaky jsou zde mnohem nápadnější. Je však možné, že v době, kdy Vampové již obývali jižní část, v severní části ještě vytékala láva.“

„To však už Onkiloni nezastihli,“ potvrdil Ordin. „Vědí jen o kouři,podzemních duchů‘.“

„A nemůže se sopka jednoho krásného dne probudit ze svého dlouhého spánku a způsobit neštěstí?“ ptal se Gorjunov.

„To je docela možné! Za vyhaslé v plném slova smyslu můžeme považovat jen sopky, jež nejsou v činnosti již celá geologická období a jsou více nebo méně rozpadlé. Za všechny ostatní ručit nikdo nemůže a je správnější jim říkat spící, protože se mohou probudit. Známe případy, kdy sopky, které byly pokládány za vyhaslé, začaly najednou soptit. Vzpomeňte si na Vesuv, v jehož jícnu, který byl zarostlý hustým lesem, zachránil se Spartakus, vůdce vzbouřených otroků. Nikdo nepovažoval tuto horu za sopku, o její činnosti se nevědělo ani z ústního podání. A náhle v 79. roce našeho letopočtu se probudila a zničila Herkulaneum a Pompeje a od té doby je stále v činnosti až dodnes.“

„A Lysá hora na ostrově Martinique,“ vzpomněl si Gorjunov. „Do poloviny osmnáctého století spala a domorodci o její minulé činnosti nic nevěděli. Potom se začala probouzet, probouzela se však půl druhého století, sotva jevila známky života a teprve začátkem dvacátého století došlo ke strašným výbuchům, které za několik minut zničily celé město Saint-Pierre a třicet tisíc lidských životů.“

„Takových příkladů se může uvést ještě mnoho ze Severní a Jižní Ameriky, Sundských ostrovů a Kamčatky,“ dodal Ordin.

„Probuzení této sopky by bylo pohromou pro Onkilony,“ poznamenal Kosťakov.

„Podle toho, jak a kde se obnoví činnost. Jestli se omezí na severní část kotliny, která je i dnes neplodná a neobydlená, a nebude-li silná, budou moci Onkiloni žít poblíž sopky. Jestliže však nastanou výbuchy v jižní části, pak možno očekávat to nejhorší.“

„Mně se zdá,“ odpověděl Ordin, „že tato hojnost fumarol, vroucích jezer a gejsírů v kotlině ukazuje, že se sopečná činnost může obnovit snad dnes nebo zítra, zkrátka kdykoli, ačkoli takový stav v kotlině trvá podle slov Onkilonů již po celá staletí. Ale vždyť oni navštěvují tento kraj velmi zřídka a jejich údaje jsou velmi nespolehlivé. Zde je třeba přesného pozorování.“

„Nu, dufejme, že se za našeho pobytu zde nic nestane a že Sannikovova země se svými živými zkamenělinami bude existovat ještě celá staletí,“ zatoužil Gorjunov.

Poutníci obešli dusivou proláklinu a brzy došli na severní okraj kotliny, která tvořila týž strmý nebo terasovitý čedičový sráz jako na jiných místech; tyčil se na pohled do výšky nejméně tisíc metrů. Protože v této krajině už vůbec nic nerostlo, ba ani lišejníky, působila ještě pochmurnějším dojmem. Když se však pozorněji rozhlédli kolem sebe, stáli ještě před záhadnějším obrazem; v nevelké vzdálenosti od úpatí černé stěny se táhla bílá stěna Údolí tisíce dýmů, do níž se z dálky slévaly sloupy par; tato stěna však nestála nehybně, ale lehce se vlnila a v paprscích nízkého slunce na jejím hřebeně střídavě hned tu, hned tam hrály duhové barvy.

Na jednom místě u úpatí černé stěny zpozorovali poutníci bílý pruh.

„To je divné! Je to možné, že by to byl sníh, který se seshora zřítil?“ uvažoval Gorjunov.

„Ne, to není sníh, ale vyrazila tu nějaká bílá hornina,“ řekl Ordin, když se podíval dalekohledem. „Je celá rozrytá jámami, zrovna jakoby rozhlodaná. Že to bude tady, kde Vampové dobývají křemen?“

Pospíšili k tomu místu a ukázalo se, že čedič zde leží na sněhobílém zvětralém mramoru, který vystupoval na tři až čtyři metry nad dno kotliny v délce dvou až tří set metrů. V mramoru byl rozset tu jednotlivě, tu ve shlucích a v mezivrstvách černý, šedý a špinavě bílý křemen; ten také dobývali Vampové, kteří hroty svých oštěpů nebo škrabadly rozvrtali celý mramorový svah.

„Tak tady máme, co jsme potřebovali, abychom mohli určit dobu, kdy sopka vznikla,“ řekl Ordin, když prozkoumal bílou stěnu. „Našel jsem několik, byť i špatných zkamenělin, které ukazují, že je to vrstva z mladší doby křídové. Podle toho vznikla sopka ne dříve než v třetihorách, kdy v severní Sibiři i na jiných místech vytékaly rovněž čediče. Musíme tu ještě hledat, nenajdeme-li lepší.“

Po těchto slovech vlezl Ordin do jednoho hlubšího výklenku ve svahu a začal pracovat kladívkem; ostatní se hrabali v hromadách bílého písku, nasypaného u úpatí; dokonce i Onkiloni se zúčastnili výzkumu, když jim ukázali jednu z nalezených ulit a vysvětlili, co to je. Tu však přestalo klepání kladívka a brzy nato vylezl Ordin z výklenku a řekl:

„Víte, tam dole je práce v plném proudu. Buďte ticho, přiložte ucho ke svahu a poslouchejte! Nejlepší je to ovšem uvnitř výklenku, kde jsem byl.“

Gorjunov a Kosťakov vlezli do výklenku a přitiskli ucho ke stěně. Uslyšeli tu krátké, tu delší údery, které se nesly z hlubiny, zrovna jako by tam někde v dáli pracovaly obrovské kovárny; zdálo se, že těžkými kladivy mlátí do tvrdého kovu. Hornina se lehce otřásala a bylo vidět, jak se od bílé stěny chvílemi oddělovaly jednotlivé krystalky vápence, který tvořil mramor.

„Pane, ale tam dole se činí!“ řekl Gorjunov, když vylezl z výklenku.

„Není na čase, abychom odtud utíkali, než bude zle?“ zeptal se Kosťakov vzrušeně.

„Myslíte, že je to známka, že se sopka brzy probudí?“ zasmál se Ordin. „Kdybychom zde byli dříve a tyto zvuky neslyšeli, bylo by to vskutku příznakem zesílené podzemní činnosti. Ale ani tehdy bychom se nemuseli ničeho obávat, protože se sopka může probouzet dny, týdny, neděle, měsíce, ba i roky.

„A dokonce celá staletí jako Lysá hora!“ dodal Gorjunov.

Když Onkiloni poznali, o čem cizinci hovoří, vlezli jeden za druhým do výklenku a poplašeni odtud vycházeli. Nyní byli více než kdy jindy přesvědčeni, že zde pod zemí bydlí zlí duchové. Tyto údery, otřásání stěny, plaménky v proláklině, tisíce dýmů, vařící se jezera, žádné rostlinstvo — to všechno dohromady je tak postrašilo, že začali naléhavě prosit, aby odešli z této strašné krajiny dříve, než nastane noc.

Bylo již pozdě, slunce se schovalo za vysoký severní svah a hustý stín lehl na tuto část kotliny. Kromě toho se ze západu valil velký černý mrak a mlha v těchto končinách ještě vždy hodně zhoustla. V mlze a za soumraku mohli snadno ztratit cestu a spadnout do trhliny nebo vroucího jezera.

Skutečně, sotva ušli asi kilometr od srázu, celé nebe se zatáhlo mraky a začalo drobně pršet; celá krajina se zahalila mlhou z nesčetných výparů, ochlazovaných deštěm; docela se setmělo a chtě nechtě se museli zastavit v sousedství zlověstné prolákliny a u kypícího jezírka, v němž si mohli aspoň uvařit večeři a čaj, i když s sebou neměli palivo. Klid cizinců účinkoval i na Onkilony a všichni, ležíce na břehu jezera, pouštěli do vody na řemíncích nebo na oštěpech kousky masa, ale mluvili jen šeptem. Gorochov přišel dokonce na myšlenku, že uvaří polévku; vložil maso do kotlíku, přidal sůl a kroupy, nabral vody a ponořil do jezírka kotlík asi do poloviny. Polévka z toho nebyla špatná, a hlavně maso se uvařilo v slané vodě, a bylo chutnější než kousky, které se vařily přímo v jezeře. Čaj byl rovněž docela chutný.

Po večeři se Onkiloni shlukli do klubka, schovali se pod štíty, aby nemokli, a usnuli, až na několik, kteří stáli na stráži. Pro cizince postavili chatu z býčích koží a oštěpů. Cizinci si však chtěli v noci prohlédnout ohně v proláklině, a proto potichounku, aby nikoho nevzbudili, k ní zamířili. Teplo, které vystupovalo z hlubiny, rozptylovalo mlhu, takže proláklina vypadala jako černá jáma, jejíž dno bylo v různých směrech zbrázděno řadami modrých plamínků, které přeskakovaly s místa na místo, hned uhasínaly, hned se rozhořívaly a poskytovaly velmi zvláštní a zajímavou podívanou.

Aby lépe viděli, lehli si všichni čtyři na zem u okraje prolákliny; náhle pocítili ostré nárazy — země se pod nimi zatřásla.

„Zemětřesení!“ zvolal Kosťakov, vyskakuje. Ale musel si znovu lehnout, protože na nohou nemohl stát — půda se chvěla příliš silně. Bylo slyšet temné dunění, v proláklině se ohně chvěly a hned zcela uhasínaly, hned zase plápolaly. Od okraje kotliny doléhal sem rachot — a v různých místech se trhaly a padaly balvany. Všechny tyto zvuky ve tmě a mlze působily příšerným dojmem.

Od tábora, vzdáleného asi sto kroků, bylo slyšet zděšené výkřiky a nářek Annuir, která se probudila a zpozorovala, že je Ordin a ostatní bílí lidé pryč. Onkiloni mysleli, že je nechali bílí kouzelníci v zemi hrůzy a navždy zmizeli. Psi a vlčice se dali do vytí, doprovázejíce lidi, a koncert z toho byl pekelný. Pověrčiví lidé dokonale ztratili hlavu a nevěděli, co počít.

Když záchvěvy země zeslábly a bylo možno postavit se na nohy, pospíšili cestovatelé k táboru, který lehce nalezli i v naprosté tmě podle doléhajícího křiku. Když se běloši objevili, všichni se utišili, a když Gorjunov vysvětlil, kam šli, Onkiloni se trochu zastyděli. Annuir se pověsila Ordinovi na krk a schovala uplakaný obličej na jeho hrudi. Tato událost zahnala všem spánek, a tak Gorjunov využil příležitosti, aby se zeptal Onkilonů, zda bývala zemětřesení dříve. Ukázalo se, že je jim tento jev známý; někdy, obvykle v zimě, pozorovali, že se země zlehka chvěje, že klády zemljanek vrzají a že se jim na hlavy skulinami sype země.

„Nu, to je nyní totéž!“ řekl Gorjunov.

„Ba ne, to není totéž!“ namítli Onkiloni. „Ještě nikdy se země netřásla tak, abychom se nemohli udržet na nohou. Proto jsme se tak polekali, a když jsnme spatřili, že jste zmizeli, mysleli jsme si, že jste nás na tomto stravném místě nechali a že podzemní duchové, kteří otřásají zemí, nyní vyskočí z trhlin a zavlekou nás do podzemní říše.“ Chvění země se již neopakovalo a cestovatelé se vrátili do svého stanu, který museli znovu postavit. Prvním nárazem se oštěpy sesunuly, kůže spadla na Annuir, probudila ji a postrašila. Ale Onkiloni se již neodvážili jít spat; ta okolnost, že neplápolal oheň, zesilovala jejich pověrčivý strach a kromě toho se nad jižní část kotliny snesla bouřka — velmi vzácný jev v Sannikovově zemi; oslnivě tam šlehaly blesky a hřměl hrom, jejž vysoké strmé srázy mnohokrát opakovaly. Udatní bojovníci se srazili do houfu a brumlali tak dlouho zaklínání, dokud nenastalo úplné světlo, když se totiž nebe vyjasnilo a vitr rozehnal mlhu. Teprve potom usnuli.