Sannikovova země

PRVNÍ DEN V SANNIKOVOVĚ ZEMI

Rozednilo se, ale mlha se dosud nerozptýlila; byla tak hustá, že na pět kroků silueta člověka téměř zmizela v mléčném bílém závoji. Dokonce i blízko tábořiště bylo třeba chodit velmi opatrně, aby se člověk nezřítil se srázu, který byl několik kroků od stanu.

Museli čekat, až budou moci pokračovat dále v cestě po hřebenu a hledat místo vhodné k sestupu. Rozdělali oheň z posledního dříví, které si vzali s sebou z Kotelného ostrova, nakrmili psy a pohodlně posnídali.

Podle hodin vyšlo již slunce více než před hodinou, ale mlha je naprosto zakrývala; zdálo se, že se přelévá přes hřeben jako řídký rosol, kterým je přeplněna ohromná díže — dolina a jenž přetéká přes zubatý okraj.

„To kouří vaše sopka,“ vtipkoval Kosťakov. „Je v činnosti v noci; nejprve vzplály ohně a potom se začal valit dým.“

„No, tak se smějte, Pavle Nikolajeviči,“ odpověděl Ordin.

„A přece je tahle kotlina sopka a tento objev je neméně důležitý než objevení samé země Sannikovovy.“

„Cožpak mohou být sopky mezi polárními ledy?“ zeptal se Kosťakov.

„Proč by ne? V jižní polární oblasti jsou dokonce činné sopky Erebus a Terror a několik vyhaslých. Ale i v Ledovém oceáně nacházíme vulkanické horniny různého stáří, i v Grónsku a na Špicberkách, v zemi Františka Josefa, ba i na nejbližším sousedu Sannikovovy země, na ostrově Bennettově.“

„Ty jsou ale velmi staré.“

„Všechny ne. A co Island se svou obrovskou sopečnou činností?“ „Ale tahle sopka strčí do kapsy svou velikostí všechny sopky ostatní,“ poznamenal Gorjunov.,To dosud nutí pochybovat o správnosti vaší hypothesy…“

„Je vskutku hezky velká; domnívám se, že je široká 20 kilometrů a dlouhá 50 kilometrů.“

„A jaké rozměry mají největší krátery, které známe na zemi?“

„Pokud se pamatuji, má kráter Mauna Loa na Havajských ostrovech asi 46 kilometrů a Gunung Tenger na Jávě skoro 66 kilometrů v průměru.“

„Tak vidíte! Tahle by měla být na měsíci, a ne na zemi,“ poznamenal Kosťakov.

„Na měsíci by byla jednou z nejobyčejnějších, protože jsou tam krátery, které mají v průměru 60, 80, 100 i více kilometrů; na příklad kráter Ptolemaiův má 161 kilometrů, Ljangrenus 158 km a 70 až 90 kilometrů má více než deset kráterů. Celkem je na měsíci asi 30 tisíc kráterů.“

„To by tedy musel být krásný pohled, kdyby byly všechny v činnosti!“

Zatím co se naši přátelé bavili o měsíci, slunce se již činilo a mlha začala rychle řídnout, zvedla se do výšky a změnila se v tenké závoje, které se ve vzduchu postupně rozplývaly. Brzy se hřeben vyčistil natolik, že se mohli vydat na cestu, přestože dolina vypadala posud jako mléčné bílé moře, jehož povrch se pomalu houpal. Šli dále již na západ podle ohybu hřebene, který se dále snižoval. Konečně krátce před polednem došli na nejnižší místo; za ním už bylo jasně vidět, že dále hřeben začíná opět stoupat.

„Není-li sestup zde, budeme ho muset hledat daleko na severním konci údolí,“ mínil Gorjunov.

„To bude velmi nepříjemné,“ poznamenal Ordin, „protože, nemáme dříví a potrava pro psy nám stačí maximálně na tři dni.“

Přistoupili ke kraji srázu, aby si ho prohlédli pozorněji. Barometr ukazoval jen 120 metrů nad hladinou moře a mohli doufat, že se jim podaří spustit se lany s jednoho výstupku na druhý.

„Tak tady máme náš sestup!“ zvolal Gorjunov, ukazuje vpravo.

Všichni pohlédli tímto směrem. Od hřebene až do údolí se táhl dlouhý, sněhem pokrytý svah, ohromná závěj, kterou navály vichřice, jež smetly sníh od moře přes nejnižší místo na hřebenu a uložily ho tu pod srázem. Klesal dost prudce v podobě lomené střechy se širokou kalenicí, zvedaje se až k samému okraji srázu; napravo i nalevo bylo ještě vidět podobné závěje, které však již nedosahovaly tyčícího se hřebene, takže se dalo sejít jen po této jediné závěji. Zkusili pevnost sněhu; byl dost pevný, nohy se bořily jen 4 až 5 cm.

Poněvadž měl svah sklon 40°, nemohli pustit saně se spřežením. Vypřáhli psy, vytáhli provazy, přivázali vždy dva k jedněm saním a začali je spouštět dolů, při čemž dva lidé drželi jedny saně. Zatím co spouštěli dvoje saně, zůstal Kosťakov s třetími saněmi a psy nahoře. Když se Gorochov a Nikiforov vrátil nahoru, Kosťakov se chystal svést všechna tři spřežení psů: nechat je samotné bylo nebezpečné, protože by se mohli pustit za nějakou zvěří. Avšak vést třicet psů dolů po srázu není lehký úkol; psi uviděli dole saně a lidi a rozběhli se tak rychle, že se Kosťakov neudržel na nohou, natáhl se jak široký tak dlouhý a sjel po celém svahu po břiše, zvedaje mrak sněžného prachu k všeobecnému veselí diváků nahoře i dole.

Po sestupu se rozhlédli kolem. Půda na úpatí závějí byla úplně obnažená. Slunce sem začalo hřát v letních dnech i se severní strany, zvláště v noci, kdy bylo nízko a hřálo slabě. Sníh zřejmě dlouho netál a rostlinstvo se nemohlo rozvinout. Ale asi třicet kroků od konce závějí, mezi většími i menšími úlomky čediče, rozsetými po povrchu půdy, zelenal se mech a drobounké rostliny otevíraly své první lístečky. Trochu dále bylo vidět dosud holé plazivé keříčky a asi o půl kilometru dále keře vyšší a hustší, které se právě pokryly zelení. Za nimi se už černala stěna nevysokého lesa.

U oběda, nebo lépe řečeno u svačiny s čajem, který si uvařili ze zbytku dřeva, nalezeného v saních, rokovali o důležitém problému, jak postupovat dále. Loď, saně a psy už nepotřebovali, poněvadž v kotlině nebyl ani sníh, ani dost velká řeka, po níž by se dalo plout.

Brát s sebou třicet psů a starat se o jejich potravu by bylo na cestě velmi nepohodlné. Protože zde bylo hodně divoké zvěře, působili by psi mnoho starostí, protože by ji chtěli pronásledovat; a vodit je přivázané, to by znamenalo věnovat jim veškerou pozornost a zaměstnat tři členy výpravy touto neproduktivní prací. Zapřáhnout psy do saní a jet na saních po trávě nebo v lesích znamenalo by úplně rozbít skluznice saní, takže by se již nehodily pro cestu zpět přes ledy, a psi by se nadto vysílili těžkou prací.

Jediným přijatelným řešením se zdálo zanechat všechny zbytečné věci a psy pod dozorem jednoho člověka zde u závějí; tady bylo chladno a člověk mohl věnovat všechen svůj čas tomu, aby si obstaral potravu pro sebe a psy lovem. Zbývající čtyři by mohli pěšky a bez zavazadel podniknout výpravu do Sannikovovy země; občas by se vraceli na tuto základnu, kde by odevzdávali sebrané sbírky. Gorochova, který znal čukotsky a lamutsky, potřebovali k tomu, aby se dorozuměli, kdyby se setkali s Onkilony, a proto musel zůstat na stráži u věcí a psů Nikiforov. Toho poněkud neobvyklá situace zneklidňovala, ale jinak se jako všichni lovci z povolání nebál žít několik dnů nebo týdnů sám; smečka psů byla dostatečnou ochranou před dravou zvěří a mimo to ho zaměstná natolik, že se nebude nudit nedostatkem práce.

Zvolili si místo mezi dvěma závějemi, postavili stan a zbytku dne využili k třídění věcí. Při cestě pěšky kotlinou si nemohli vzít velký náklad; museli si vzít jen to nejnutnější, nevelkou zásobu oděvu, prádla a obuvi, pušky a náboje, kotlík a čajník, protože se chtěli živit lovem a nocovat pod širým nebem.

Večer se nebe pokrylo mraky a začal padat mokrý sníh, střídající se občas s deštěm; museli se schovat do stanu.

„Tohle počasí nám ukazuje, že musíme něco udělat, aby se věci, které tu necháváme, saně a lodě za léto nezkazily a neshnily,“ řekl Gorjunov.

„Budeme musit postavit kůlnu z kůlů a kůry,“ poznamenal Ordin.

„To bude špatná ochrana. A na kůru budeme muset chodit hodně daleko,“ mínil Gorochov.

„Ale k čemu máme závěje? Dole v hloubce jistě netají. Vykopeme do nich jeskyni a uložíme tam naše věci; bude tam sucho a chladno a bezpečno před dravou zvěří.“

„A pro psy vykopeme druhou,“ dodal Nikiforov, „nemají rádi horko a budu je moci na noc zavírat, aby se nerozběhli.“

„A nejen na noc! Půjdeš na lov se dvěma nebo se třemi a ostatní zavřeš. Nač vodit s sebou celou smečku. Tak bys nic neulovil, protože bys všechna zvířata vyplašil,“ mínil Gorochov.

„To je svatá pravda. To je vlastně skvělý nápad,“ řekl Gorjunov.

„Zítra ráno jej hned uskutečníme.“

Toho večera bylo ve stanu chladno a neútulno; dříví neměli a večeři uvařili všelijak na proutí, které nasbírali nablízku v křoví. Proto se brzy uložili ke spánku. Avšak různé zvuky, bučení, mečení, řvaní zvířat, které zaznívaly již mnohem blíže z kotliny, často znepokojovaly psy, kteří začínali štěkat a výt a budili spící.

„Nezávidím Kapitonovi, že bude celý čas spát vedle těchto křiklounů,“ zabručel Kosťakov při jednom takovém koncertě.

„Když je zavře do jeskyně ve sněhu, budou klidnější,“ odpověděl Gorjunov, obraceje se na druhý bok.

Ráno se dali do práce a vysekali sekyrami v závěji poblíž místa, kde se přimykala k čedičovému srázu, do hloubky chodbu. Pod povrchovou vrstvou sněhu byl celistvý led, který tu nepochybně ležel již celá staletí, takže se nemuseli bát, že přes léto roztaje. Do jeskyně uložili přebytečné věci, loď a dvoje saně a vchod zatarasili kusy ledu, aby nemohl do hloubky pronikat teplý vzduch a aby se žádný dravec nemohl v Nikiforovově nepřítomnosti dostat dovnitř. Vedle vyhloubili ještě tři jeskyně, každou pro jedno spřežení psů.

Třetí saně nechali Nikiforovovi, aby si mohl přivážet k obydlí dříví z lesa a těla ulovených zvířat. Nikiforov, kterému se ledové jeskyně velmi líbily, rozhodl se vykopat ještě dvě; do jedné bude skládat maso a v druhé si postaví stan, aby mohl klidně spát a nemusel se obávat přepadení. Do jeskyně mohl nezvaný host proniknout v noci jen s jedné strany a nikoli se všech jako do stanu; stačilo postavit ke vchodu pár psů, aby se cítil úplně v bezpečí.

Tyto práce jim zabraly téměř celý den. Stačili jen dojít na kraj nejbližšího lesa a nasekat si dříví na nocleh.