Sannikovova země

SITUACE SE ZAPLÉTÁ

Vzápětí zvenku zazněl všem známý táhlý nářek Onkilonů, několikrát opakovaný, a potom zarachotil válečný buben. Znepokojení cestovatelé vyběhli ze zemljanky a spatřili, že se Onkiloni s ženami a dětmi shromáždili u Amnundakova obydlí; soumrak a houstnoucí mlha zastíraly pohled na to, co dělají, a pro zlověstné víření bubnu nebylo nic slyšet. Málem by tam byli zamířili, narazili však na běžící Annuir, která, sotva dechu popadajíc, zvolala:

,Nechoďte tam, vraťte se do naší chaty, dokud tam nejsou ženy.“

Běžela napřed, cestovatelé za ní. Když vešli do zemljanky, začala Annuir vyprávět, že bojovníci, kteří byli vysláni, aby pátrali po cestovatelích, objevili, že posvátné jezero zmizelo, a zpozorovali i stopy nohou bílých lidí na kamenech vyschlého dna. Otisky nohou v měkkém bahnu, pokrývajícím kvádry, nemohly uniknout pozornosti zkušených stopařů. Pospíšili zpět a řekli Amnundakovi, že bílí čarodějové byli u posvátného jezera a vysušili je. Proto také naříkají a buben hlásá strašnou zprávu po tábořištích.

„Neměli jste tam chodit bez Onkilonů!“ vyčítavě jim řekl vystrašený Gorochov. „Teď neuvěří, že jste jezero nevysušili.“

„Co zamýšlejí?“ otázal se Ordin.

„Sami nevědí, co mají podniknout; jsou vystrašení. Bojovníci rovněž spatřili, že celá země rozpukala,“ odpověděla Annuir. „Náčelník již poslal pro šamana a poručil přihnat obětního soba.“

„To tedy znamená, že se v noci budou modlit a dotazovat duchů!“ řekl Gorjunov. „A jaké vnuknutí šaman od duchů dostane, není známo. Možná, že mu řeknou, že nás musí obětovat duchům, aby je obměkčil?“

„Onkiloni nepřinášejí lidské oběti,“ prohlásil Gorochov. „Toho se bát nemusíme. Myslím, že šaman řekne, že musíme odsud co nejrychleji odejít.“

„No, to by nebylo ještě tak zlé! Odejít můžeme, ačkoli ještě není čas jít přes kry, moře rozmrzá stále víc,“ řekl Gorjunov.

„Ano, není čas a není radno někam odcházet,“ dodal Gorochov. „Promluvím s nimi a záležitost se nějak urovná.“

Vyšel ze zemljanky; Annuir, poněkud váhajíc, vyklouzla za ním, protože jí Ordin pošeptal cosi do ucha.

Gorjunov využil nepřítomnosti Gorochova a žen a sdělil Ordinovi obsah denního rozhovoru, pokud šlo o Nikitu, a Ordin zase vyprávěl, že skutečně vyčinil Annuir za to, že se příliš náruživě postavila na stranu cizinců a způsobila rozmíšku s ostatními ženami. Ponaučil ji, že je v zájmu těchto cizinců, aby se se svým kmenem nesvářila, jinak budou před ní vše skrývat; a zatím je třeba, protože objevili nepřátelský poměr Onkilonů, aby měli věrného člověka v jejich středu, který by včas věděl o jejich záměrech a plánech.

Annuir však neplakala, že ji vyhuboval, oprávněnost jeho výtek plně chápala, ale kvůli útěku cizinců v blízké budoucnosti. Stále ještě váhala, jak se má v tomto případě zachovat: rodové pouto bylo ještě dost silné a pomyšlení na cizí zemi strašné.

„Teď si tuto otázku pěkně rozváží, myšlence přivykne a půjde s námi,“ zakončil Ordin. „Má mě velmi ráda a já ji také a rozejít se s ní by mi bylo za těžko.“

„A Gorochov, ten tu co nevidět zůstane sám,“ dodal Gorjunov. „Našel v tomto blahobytném a klidném životě zalíbení.“

„No, budou-li se události vyvíjet dále tak, jak se domnívám, nebude o klidném životě v této zemi ani řeči,“ řekl Ordin.

„A co vy se domníváte?“

„Víte, kde jsme byli s Annuir? Došli jsme k další planině, kde je jedno z jezer, na němž se tvořily bubliny pravidelně po půl hodině. Seděli jsme u něho více než hodinu a neviděli jsme ani jedinou bublinu, ani páru.“

„Tak je to tedy!“

„Srovnáme-li to se zmizením posvátného jezera a s četnými trhli- nami v zemi, není těžké udělat závěr, že zemětřesení silně narušilo podzemní strukturu této kotliny. Začíná mi být úzko…“

„Jako Onkilonům!“ přerušil ho Kosťakov se smíchem. „Jestliže vyteklo jedno jezero a na druhém se přestaly dělat bubliny, nemusí nám z toho být ani horko, ani zima. Vždyť všechno ostatní zůstalo.“

„Jen, se moc nesmějte! Může nám být hezky zima,“ pokračoval vážně Ordin. „Co podmiňovalo báječné teplé podnebí v této kotlině uprostřed polárních ledů? Jen podzemní žár, který ještě sálal z hlubin vyhaslé sopky. Bez tohoto tepla by byla kotlina zavalena po okraj spoustami ledu, který by se poznenáhlu vytvořil z nakupených sněhů.“

„A — a — ale,“ protáhl Kosťakov a jeho tvář zvážněla.

„Žádné ale. A zemětřesení, které narušilo podzemní strukturu, totiž které uzavřelo trhliny, jimiž sálalo teplo z hlubin, může způsobit ve velmi blízké budoucnosti pronikavé změny podnebí v kotlině…“

„A zahubit všechna zvířata, rostliny a lidi!“ přerušil ho Gorjunov.

„Ano, již v nastávající zimě může všechno živé zahubit. Víme, že tu byla zima tak mírná, že si zvířata vyhrabávala potravu pod sněhem.“

„Ale vždyť hlavní žár dává severní část kotliny a ne bublající jezera. Tam to třeba zůstalo všechno při starém!“

„Pochybuji, první zemětřesení jsme prožili právě tam. Je možné, že se ještě všechny trhliny, jimiž uniká vařící voda a páry, nezavřely. V takovém případě nebude změna podnebí tak pronikavá. Ale kdo zaručí, že příští zemětřesení tuto práci nedokončí?“

„Víte, musíme ještě jednou navštívit Údolí tisíce dýmů a zjistit, co se tam stalo.“

„Ano, to by bylo užitečné. Bojím se však, že nás Amnundak nepustí.“

„Pročpak?“

„Protože první zemětřesení nastalo právě, když jsme tam byli. Při pověrčivosti Onkilonů…“

„Rozumím. Nu, půjdeme potají, přátelství je již beztak pokaženo, hůře nebude.“

,Ale jít tam bez průvodu, to je hrozné. Můžeme se setkat s Vampy,“ řekl Kosťakov.

„Utekou po prvním výstřelu a před léčkou nás v noci budou střežit psi. Kdybychom šli nalehko, mohli bychom se vrátit za dva dni a přenocovat u poslední vody. Příliš hluboko do Údolí tisíce dýmů nebudeme muset ani jít — hned uvidíme, zdali páry a vařící voda stále ještě vystupují.“

„Máte pravdu!“ rozhodl Gorjunov. „Zítra se brzy ráno vydáme na cestu. Gorochova zde zas necháme a ženy ovšem také.“

„Ba ne, Annuir bych chtěl vzít s sebou.“

„Proč? To by nás omezovalo.“

„Určitě ne. Je výborný chodec a mimo to, půjdeme-li sami, vzbudí to podezření u Onkilonů, přes jejichž tábořiště musíme jít. Annuir nám bude dělat ochranný doprovod.“

„Žena jako ochranný doprovod tří mužů!“ rozesmál se Kosťakov.

„Tedy jako průvodkyně nebo vyzvědačka Onkilonů, jak si přejete. Na oněch tábořištích ještě nevědí, že se naše vztahy k Amnundakovi pokazily. Mimo to zná dobře cestu k poslednímu tábořišti, odkud pochází, a skutečně nás povede a ušetří nám čas.“

„Máte zase pravdu! Tedy rozhodnuto: zítra, jakmile se rozední, vyrazíme. A Annuir řekněte, ať nám v tichosti připraví věci na cestu.“

„Ale Gorochovovi ani slovo! Teď si připravíme tlumoky a pušky, dokud zde nikdo není.“

Cestovatelé to sotva stačili udělat, když tu vběhla do zemljanky Annuir, sotva dechu popadajíc.

„Nikita toho Amnundakovi a bojovníkům mnoho napovídal,“ řekla rychle. „Že se prý už země nebude třást a pukat a že se posvátné jezero vrátí a že bude opět všechno dobré. Onkiloni se zlobí, proč to bílí lidé dělají. My jsme jim dali všechno, obydlí, jídlo i mladé ženy a oni nám nechtějí udělat nic dobrého. A ženy křičí: Vezměte jim hromy a blesky a ať jdou, odkud přišli! Bez nich jsme si klidně žili. Nikita opět začal mluvit, ale oni tvrdí svoje. Amnundak rozhodl, ať přijde šaman a pomodlí se; jak řekne, tak že učiníme.“

„Nikita jim neopatrně nasliboval věci, které se třeba vůbec nestanou,“ řekl Gorjunov.

„Ostatně šaman si celou záležitost rozřeší sám, nezávisle na těchto Nikitových slibech,“ dodal Kosťakov.

„Já myslím, že šaman také naslouchá hlasu lidu,“ poznamenal Ordin. „Je to chytrý stařec. Vzpomeňte si, když věštil v den našeho příchodu, prohlásil jménem duchů, že pohromy snad nezačnou, dokud bílí lidé zůstanou u Onkilonů. Nechal si zadní dvířka a měl pravdu.“

Vešel Gorochov a řekl:

„Trochu jsem je uklidnil, z počátku se však velmi zlobili, hlavně ženy: Vyžeňte je — totiž jako nás — křičely, daly jsme jim příbytek i jídlo a všechno možné nádobí, ani nejhezčích dívek jsme nelitovali, a toto nám provádějí! A naříkají a naříkají. Stěží je Amnundak uklidnil tím, že přijde šaman a rozhodne, jak s cizinci naložit. Teď přišel šaman a mně poručili, abych šel pryč.“

„A my jsme si myslili, že budeme při modlení,“ pravil Gorjunov.

„To naprosto nejde,“ odpověděl Gorochov. „Jak šaman přišel a uviděl mě, řekl Amnundakovi, aby bílí lidé při modlení nebyli.“

„To znamená, že bude soud bez obžalovaných?“ tiše se zasmál Kosťakov. „A ženy tam mohou jít?“

„Už tam všechny jsou. Od nich se především dovíme, co řekne šaman.“

Gorochov zřejmě nezpozoroval Annuir, když vstoupil do zemljanky; ta za jeho zády tiše vyklouzla ze dveří, jakmile uslyšela, že přišel šaman a jemu poručili, aby šel.

„Víte, jaká je venku zima?“ dodal Gorochov, přisedaje k ohni a natahuje k němu ruce. „Úplně jsem promrzl, když jsem tam mluvil. A hustá mlha a chladno všude jako u nás v Kazačji.“

Ordin s Gorjunovem na sebe významně pohlédli a oba vyšli ven.

Tam je ovanula taková zima, jakou již dlouho nezakusili; byly jistě sotva dva stupně nad nulou. A tma byla taková, že nebylo na dva kroky vidět. Světlo od ohně, které vycházelo ze zemljanky z otvoru pro kouř, sotva ozařovalo hustou mlhu, která visela ve vzduchu.

Z náčelníkova obydlí již zazníval rachot bubnu a dutý šamanův hlas.

Psi, kteří ucítili pány, přiběhli k nim a začali kňučet a dobývat se do zemljanky.

„Hele, hele, i oni odvykli zimě!“ řekl Ordin. „Nevadí, jen si zvykejte, brzy se zase vrátíte do studené vlasti.“

„Zítra však půjdeme na sever?“ zeptal se Gorjunov.

„Až se dovíme, co vymodlí šaman u bohů. Možná, že budeme muset odsud utéci ještě dnes v noci za mlhy.“

„Ale v noci sotva najdeme cestu!“

„A nač máme tahle zvířata? Povedou nás,“ odpověděl Ordin, mazle se s Krotem, který se mu točil u nohou.

Když se vrátili do zemljanky, Gorochov se už chystal spát, protože neměl co dělat. Cestovatelé vyčkali, dokud nezačal chrápat, potom se domlouvali s Kosťakovem o útěku v noci a připravili si svršky, které bude třeba vzít s sebou. Potom si sedli k ohni v trapném očekávání, než se ženy vrátí od modlení.

Konečně se objevila Annuir, sedla si k ohni, a upřeně do něho hledíc, řekla se slzami v očích:

„Zle bude s Onkilony, říká šaman. Zima, voda, oheň. Naplňuje se proroctví předků. Bílí lidé přišli a pohromy začaly. Bílí lidé odejdou, pohromy přestanou. Mohou-li, ať nám pomohou. Budeme se modlit a přinášet oběti. Nepěkně mluvil, nesouvisle mluvil. Třikrát začínal modlení. Teď leží jako mrtvý. Onkiloni sedí a čekají, neřekne-li něco lepšího.“

Cestovatelé se však spokojili s výsledky věštění. Alespoň přímo neřekli, že jsou pohromami vinní, nežádali je, aby je zastavili, a nevyháněli je okamžitě ze svého středu. A jestliže teď pohromy přestanou a začnou až za několik týdnů nebo měsíců, Onkiloni se uklidní a cestovatelé pak budou moci v klidu vyčkávat a odejít, teprve až nadejde příhodná doba.

,Annuir,“ řekl Ordin, „zítra časně zrána půjdeme do Údolí tisíce dýmů a ty půjdeš s námi. Ale druhým nic neříkej.“

„Proč zase jdete na to neblahé místo?“

„Musíme se tam podívat, co se tam děje, zda se brzy skončí pohromy Onkilonů.“

„Jak to poznáte? Šaman to neví, a vy to víte?“

„Pojď s námi a poznáš to, vysvětlíme ti to. Půjdeme přes tábořiště tvého rodu; znáš nejkratší cestu?“

„Jak bych neznala, vždyť jsem tam tolikrát šla!“

„A najdeš cestu i v mlze?“

„Vynasnažím se, pro tebe udělám, všechno.“

„Nu, dobrá, tak jdi spat; musíme časně vstávat.“

Jakmile si lehli, objevily se ostatní čtyři ženy.

Při pohledu na prázdnou zemljanku se z počátku lekly; myslely, že bílí lidé tajně uprchli; potom však zpozorovaly spící, trochu se ohřály u ohně, rozešly se na svá lože, odkud bylo brzy slyšet tichý hovor. Ráno se cestovatelé dověděli, že šaman, když přišel k sobě, řekl, že bílí lidé nesmějí odejít nebo že bude ještě hůře. Proto se k nim vrátily i ženy.