Sannikovova země

NA PRAHU ZASLÍBENÉ ZEMĚ

Pomalu v dlouhých serpentinách stoupala výprava po bílém svahu stále výš a výše a zdálo se, že stoupání nebude mít konce; lehká mlha, zahalující svahy, nedovolovala vidět jejich hřeben a sněhový sráz se skrýval již na vzdálenost sto kroků v sedavé mlze.

„Taková vysoká hora!“ zvolal Gorochov při jedné zastávce v ohybu, kterou museli udělat, aby si psi oddechli.

„Dostali jsme se zřejmě velmi nešťastně na svah jedné z okrajových hor, místo abychom prošli do údolí,“ mínil Ordin.

„Ale je docela možné, že celý jižní okraj země je takový,“ poznamenal Gorjunov. „Vzpomeňte si, že jsme viděli před skalnatým horským hřebenem vysoký sněhový val, který se táhl do dálky, a na ten asi vystupujeme.“

„Podivná země!“ řekl Kosťakov. „Místo srázů, strží a skalnatých mysů, které vroubí ostrovy Novosibirské a ostrov Bennettův, je zde rovné dlouhé úbočí.“

„A dokonce tu nejsou pohybující se ledovce, ale jen sníh,“ dodal Ordin.

„Ano, to je podivné. Je to jižní svah a sníh na něm musí přece přes léto roztát. Ale nad ním, jak jsme viděli, zdvíhá se vyšší horský hřeben, odkud by musely ledovce klouzat přes svah k moři. A my jsme je dosud neviděli.“

„Jediné vysvětlení této podivné skutečnosti je, že za tímto sněhovým valem leží hluboké údolí a ledovce se spouštějí dolů,“ mínil Ordin, „a potom jako obrovský ledový proud vycházejí někde na povrch k moři, jako je tomu na Špicberkách.“

„Ale kde potom budou zásoby potravin pro ptáky, kteří přilétají asi sem, nemluvíme-li již o Onkilonech, v jejichž existenci já ostatně nevěřím?“ prohlásil Kosťakov.

„Jenom ještě chvilku strpení, přátelé, rozluštění není daleko,“ zasmál se Gorjunov. „A rychleji kupředu!“

Při příští zastávce ukazoval barometr již výšku 800 m nad hladinou moře. Mlha jako by houstla a Gorochov řekl:

„Jak myslíte, ale měli bychom se vrátit.“

„A proč?“ zvolal Gorjunov.

„Cožpak to nevidíte? Lezeme a lezeme, dočista do nebe. Nemůže existovat hora tak vysoká.“

„Jo, ho, ho,“ zasmáli se všichni tři a dokonce i Nikiforov se k nim připojil.

„A co znamená mlha? Vzpomeňte si na horu Kigiljach, která se halí v mlhu, aby na ni lidé nemohli vystoupit.“

„Nu, Nikito, vidím, že jsi převzal od psovodů pověry. Mlha na vysoké hoře je nejobyčejnější věc, zvláště v zdejších krajinách. Cožpak jsme ji už neviděli?“

„Jak chcete — dělejte, jak za dobré uznáte, ale já vás varoval. Potom mi neříkejte, že vás Gorochov zavedl do neštěstí.“

Táhli dále a za další půl hodiny uviděli prořídlou mlhou konečně několik temných skal uprostřed sněhu, ještě hezky vysoko vpředu. Všichni vydychli volněji a s novou energií pokračovali v cestě; sníh byl kypřejší a přes to, že byl svah prudší, saně se do něho hluboko nořily, a tak museli cestu psům ušlapávat. Proto se stoupání zpomalilo a posledního půl kilometru šli velmi těžko.

Slunce se již klonilo k západu, když se karavana octla konečně téměř na temeni tohoto vysokého sněhového hřebenu, kde barometr ukazoval 970 m nad mořem. Mlha se jako bílá clona válela dole, zakrývajíc téměř celý svah a jeho úpatí, ale i jí se otevíral daleký pohled na ledem pokrytou hladinu moře, prostírajícího se až k obzoru.

Zastavili saně u úpatí holé černé skály, která se vypínala nevysoko nad sníh, a všech pět vystoupilo na její vrchol, zastavili se dva kroky od kraje obrovského srázu, kterým končil tento sněhový svah.

„To je zázrak!“ zvolal Nikiforov, vyjádřiv tím všeobecný údiv nad obrazem, který se před nimi otevřel.

Místo samého sněhu a ledu, který mohli ve výši téměř tisíc metrů nad hladinou moře a na 79° nebo 80° severní šířky očekávat, spatřili cestovatelé před sebou obraz probuzené jarní přírody, ač byla teprve polovina dubna, kdy se u Jakutska, který leží o 15° až 17° jižněji, teprve projevují příznaky jara prvním táním sněhu.

Od okraje srázu dolů do obrovské kotliny, která se prostírala na sever až k obzoru, ustupovaly nevlídné černé stupně, na nichž se bělal sníh. Na jejím dně se jasně zelenaly rozlehlé palouky, rozdělené křovinami a kusy lesa, již pokrytého prvními zelenými lístečky. Na různých místech uprostřed paloučků se leskla zrcadla velkých i malých jezírek, spojených stříbrnými stuhami potůčků, které se hned skrývaly v houšti keřů a hned zase objevovaly na povrchu. Na vzdálenějších jezírkách se v kotoučích zdvíhala bílá mlha; jezírka doslova kouřila. Na západě, za tímto zeleným údolím, se vypínal jako téměř kolmá stěna vysoký řetěz hor, jehož hřeben byl rozeklán ve špičaté Vrcholky, podobné zubům obrovské pily; na nich ležely ještě pásy sněhu, kdežto níže na svahu sníh již téměř nebyl. Slunce už zapadlo za horský hřbet a celá dolina se ponořila do večerního stínu.

Řetěz hor se skryl na severu za obzor a zmizel v mlze, pokrývající vzdálenou část doliny. Severním směrem, pokud to bylo vidět, táhlo se také horské pásmo, na jehož hřebenu stáli pozorovatelé a jež bylo nižší než pásmo protější. Na jihu jako by se obě pásma spojovala a dolinu s této strany dokonale uzavírala.

Mlčelivé pozorování prvních minut vystřídala živá výměna dojmů.

„Div divoucí, Matveji Ivanoviči!“ pronesl Nikita.

„Opravdová zaslíbená země,“ pravil Ordin.

„Naprosto nepochopitelná je tato zeleň, tohle rostlinstvo na této severní šířce,“ řekl Kosťakov. „Údolí je otevřeno na sever směrem k pólu a doslova odtamtud jde sem teplo.“

„Není tedy divu, že sem létají z daleka ptáci, pohrdající naším nevlídným pobřežím. Je naprosto možné, že se sem schovali i Onkiloni. Ale jak slezeme dolů po těchto srázech s našimi saněmi? Ani s prázdnou po nich člověk nesejde,“ poznamenal Gorjunov.

„A přece se sem zvířata dostanou!“ zvolal Ordin, ukazuje na několik temně hnědých zvířat s obrovskými spirálovitě zakroucenými rohy na hlavě, která se objevila na výstupku skály pod nohama cestovatelů.

„Kozorožci! Takhle pár jich zastřelit na večeři!“ zvolal Gorochov. Zatím zvířata zřejmě ucítila lidi, zastavila se a rozpačitě zdvíhala hlavy.

Kozorožci patrně znali člověka, poněvadž zůstali na minutu stát, pak se prudce obrátili a skryli se za skalním výstupkem.

Zatím Gorochov prostudoval dalekohledem hřeben na obou stranách od místa jejich stanoviště; na severovýchod se zvyšoval, na jihozápad jako by se snižoval a v tomto směru skýtal možnost sestupu.

„Půjdeme podél hřebenu na jihozápad,“ prohlásil. „Je-li tu nějaký sestup, bude nejspíše tam.“

„Snad budeme muset obejít celou dolinu,“ mínil Ordin, „abychom…“

„Abychom se přesvědčili, že lidé do ní sestoupit nemohou a že je přístupná jen ptákům,“ poznamenal k tomu Kosťakov.

„Nu což, budeme se muset napoprvé spokojit tím, že jsme objevili mezi polárními ledy tuto obrovskou kotlinu s bohatým rostlinstvem a ihned se vrátit na pevninu.“

Využili zbytku dne a pustili se na jihozápad podél hřebene, který byl velmi nepravidelný; tu se snižoval a sněhové pole jižního svahu sahalo přímo až k okraji srázu, tu se zas zvyšoval a tvořil skály nebo ostré vrcholky. Při pohledu na ně si Ordin vzpomněl na své kladivo a prozkoumal několik takových výstupků.

Všechny byly z čediče, buď celistvého, nebo porésního či struskovitého, který tvořil čedičovou lávu.

„Začínám si myslet,“ řekl, obraceje se ke Gorjunovovi, „že se vaše domněnka, kterou jste řekl akademiku Šenkovi, že je Sannikovova země zbytkem sopky, potvrzuje. Tato ohromná kotlina, ohraničená prstencem kolmých srázů, velmi se podobá kaldeře.[4] Veliké vyhaslé sopky a čediče, které jsme našli dole a zde na hřebenu, nám to potvrzují.“

„Tímto vznikem kotliny se vysvětluje také bohaté rostlinstvo na této šířce,“ dodal Gorjunov. „Nebudeme však usuzovat předčasně a podíváme se, co bude dále.“

Postupně na jihozápad hřeben nápadně klesal, ale do údolí se svažoval stále stejně prudce. Tma zhoustla, vyšel měsíc (byl již téměř v úplňku) a svítil jim na cestu. Uplynula ještě hodina.

Gorjunov se podíval na barometr; ukazoval již jen 500 m nad hladinou moře.

„Myslím, že budeme muset nocovat na hřebenu. Měsíc neozáří svah na této straně a jít ve tmě po neznámé cestě je nebezpečné.“

„Najdeme si pěknou rovinu a zůstaneme na ní,“ souhlasil Nikiforov.

„Jestli však začne v noci zuřit vánice, může nás smést do propasti,“ poznamenal Kosťakov.

„Vánice nepřijde,“ mínil Gorochov, „nebe je čisté, vítr nefouká a nebyly červánky. Nebude-li nás chtít ďábel potrestat…“

„Musíme doufat, že se nad námi smiluje,“ zasmál se Gorjunov.

Zvolili si rovnější a širší místo na hřebenu mezi dvěma skalami, postavili si tam stan, navečeřeli se, ale spát se jim nechtělo. Tajemná dolina byla přiliš blízko a vzbuzovala jejich zvědavost. Měsíc již osvětloval její vzdálenější část, kdežto bližší část zůstávala ve stínu; na různých místech se stříbrně leskly zrcadlové hladiny jezer a stužky potůčků na temném pozadí luk a lesa.

Všech pět se usadilo na okraji srázu a dívali se na podivnou kotlinu, která jim ležela u nohou; srázy protějšího okraje vypadaly v měsíčním svitu ještě vyšší a strmější.

Zvedaly se nade dnem téměř kolmo do výše 1500 až 1600 metrů. A tu najednou zaznělo v nočním tichu z hlubiny nejprve táhlé zahučení a potom dutý řev.

„Jéjej, tam jsou zvířata, krávy bučí,“ zvolal Nikiforov.

,A kdopak to tam řve? Není to snad sob?“ zeptal se Gorjunov.

„Ne, to není sob ani býk. Tohle zvíře doslova troubí na velkou troubu. A medvěd to také není.“

Hádali, co to může být za zvíře, ale ani jedno, které lovci znali, nevydávalo takové zvuky, a tak zůstali v rozpacích.

„A co je tohle?“ zeptal se Ordin, ukazuje na rudý bod, podobný hvězdě, který zazářil v dáli uprostřed údolí; chvílemi vzplál a chvílemi téměř uhasínal.

„To je asi oheň na dně kráteru této sopky, která zřejmě úplně nevyhasla!“ zasmál se Kosťakov.

„A není to oheň?“

„Vypadá to tak. Pak ovšem tam jsou lidé, možná, že ti zmizelí Onkiloni, že?“ navrhl Gorjunov.

Opět zavládlo mlčení. Všichni sledovali očima tento nový záhadný zjev v tajemné dolině. A tu z daleka zazněly sotva slyšitelné zvuky, připomínající údery na buben.

„To není nic jiného než buben šamana,“ mínil Gorochov. „Jsou zde tedy lidé, a to je jejich oheň.“

„Jsou-li tu lidé, musí tu být také nějaký sestup dolů,“ poznamenal Gorjunov. „Lidé nemohli sletět jako ptáci vzduchem!“

„Sestup tu mohl být, ale zřítil se!“

Uplynulo ještě půl hodiny mlčení a všichni začali usínat. A tu upoutal jejich pozornost nový jev. Přes to, že byl měsíc již vysoko na nebi a jasně svítil, vzdálená část doliny najednou potemněla a brzo úplně zmizela v závoji mlhy. Tento závoj postupoval pomalu k jihu a vkrátku se celé údolí změnilo v obrovské bělavé jezero lehce se vlnící mlhy. Pak začala mlha stoupat výše a v chumáčích se převalovala přes nízké místo jižního okraje, kde byli naši cestovatelé.

Ze severu vanul syrový, ale teplý větřík a brzy se hřeben skály i stan octly v husté mlze, ve které bylo sotva vidět měsíc.

„Představení skončilo, opona spadla a je čas odejít,“ poznamenal Ordin.

„Opusťme místo marnosti a hříchu a pojďme do stanu,“ navrhl Gorochov, „a vy si dělejte, co uznáte za dobré, Matveji Ivanoviči, ale všechno je jen přelud, fata morgana, i tato země i lesy i louky i zvířata. Uvidíte, že až se zítra vyspíme, nebude tu nic kromě sněhu a budeme se muset vrátit co nejrychleji.“

„No dobře, proroku, zítra uvidíme,“ odpověděl Gorjunov.

Ulehli ke spánku, ale spali neklidně, protože psi občas začali štěkat a kňučet, jistě cítíce nějaká nepříliš vzdálená zvířata.