Sannikovova země

PLAVBA PO ZEMI

Lehká, rychlá, málo zatížená loďka mohla vyvinout rychlost až deset kilometrů za hodinu, takže se mohli asi za tři hodiny dostat do Amnundakova tábořiště. Pluli po volné vodě na okraji kotliny, přidržujíce se však kraje lesa a ne úpatí srázu, protože by tam mohli snadno narazit za plné jízdy na úskalí a prorazit tenké dno. Loď rychle klouzala po kalné vodě, v níž plavalo plno suchého listí, stébel, větviček a mrtvého hmyzu — všechno staleté smetí, které pokrývalo půdu a nyní vyplavalo nahoru a zakalilo vodu. Gorjunov měřil občas hákem hloubku — byla přes metr. Z toho vyplývalo, že i větší čtyřnožci mohli již zahynout, jestliže se nezachránili v té části kotliny, kde bylo vody méně nebo kde vůbec nebyla, ovšem jestli taková část vůbec existovala. Touto otázkou se naši cestovatelé velmi obírali.

„Pořád mi nejde do hlavy, odkud přišla taková spousta vody,“ řekl Ordin. „Snad se podzemní přítok, na čas zadržený, projevil teď touto záplavou.“

„Nepronikla do kotliny voda z moře? Vždyť je moře blízko, s posvátným jezerem je spojeno jícnem,“ mínil Gorjunov.

„Pak by byla voda slaná; ochutnejte ji!“

Gorjunov nabral vody, usrkl jí a vyplivl ji.

„Voda je hořkoslaná,“ řekl, „ale ne tak jako v moři.“

„To je pochopitelné, smísila se zde s vodou jezer a pohltila mnoho sněhu. Teď je však jasné, že celé dno kotliny kleslo, jestliže sem mohla proniknout voda z moře.“

„Ale v tom případě nemůže stoupnout vysoko. Snad již dosáhla nejvyšší úrovně?“

„To nezáleží na tom, o kolik dno kotliny kleslo, ale na poměru průměru jícnu k ploše kotliny; hrdlo je úzké a kotlina obrovská, bude tedy třeba mnoho času, aby voda tady stoupla na výši mořské hladiny. A o kolik dno kleslo, to nevíme. Dá se stěží soudit, že se dno ssedlo souvisle jako placka; nejspíše se rozpadlo na pruhy, které mohly klesnout do různé hloubky.“

„Tedy některé pásy mohly zůstat na svém místě a na nich se zachránili lidé i zvířata?“

„Doufejme, že se to právě tak stalo, to by bylo štěstím pro obyvatele Sannikovovy země.“

Loďka klouzala podél keřů, zatopených až k vrcholkům; zprava se houští zvyšovalo a přecházelo v les; zleva se rozprostírala širá vodní hladina až k úpatí srázu, kde nad ní místy trčely v ostrůvcích větší balvany. Na výstupech srázu bylo místy vidět kozorožce, kteří buď stáli nehnutě, dívajíce se klidně do vody, nebo pobíhali sem a tam.

Těmto zvířatům hrozila smrt hladem, protože jejich potrava — mech a tráva — byla zatopena vodou a na skalnatých výstupech téměř nic nerostlo. Na balvanech trčících z vody bylo vidět drobná zvířata, která se zachránila, šoupálky, kteří žijí v kamení, krysy a myši; někde nad ně vynikal jako obr zajíc. Seděli v klubku těsně vedle sebe a očekávali smrt hladem. Blízko jednoho balvanu pozorovali naši cestovatelé orla, který se střemhlav snesl z výše, uchvátil zajíce a vzlétl s ním nahoru, při čemž část zvířátek zděšením upadla do vody. Také jiní dravci kroužili ve vzduchu, vyhlížejíce si snadnou kořist na balvanech. Na jak dlouho však jim vystačí? A pak i jim hrozí smrt hladem! Na velkém balvanu zpozorovali shluklé vlky a lišky; jedni leželi, druzí stáli, sledujíce pohledem lidi plující kolem.

Za dvě hodiny se objevilo typické místo posvátného jezera, které ovšem poznali jenom podle kruhovitého výřezu ve srázu — napůl studně — který je obklopoval se dvou stran. Když se k němu blížili, zpozoroval Gorjunov, který byl nyní u vesel, že jde veslování nyní tíže. Zastavili loď a přesvědčili se, že proti nim znatelně proudí voda; byla tu ještě hořčejší, slanější a čistší. U břehu proud ještě zesílil a nad dřívějším jícnem se voda ploše vzdouvala.

„Vidíte, přítok ještě existuje a k tomu je dost silný,“ řekl Ordin.

Spustil hák do vody a sotva jim dosáhl na dno; změřil tři metry!

„Dokonce ani obětní kámen není vidět,“ poznamenal Gorjunov, „a vyčníval asi dva metry nad hladinu jezera.“

Naši cestovatelé pluli ještě nějakou dobu podél okraje, když tu zpozorovali úzký pruh volné vody, který tekl lesem ve směru, který potřebovali, a dali se po něm. Brzy se kanál zúžil a loďka plula mezi stromy. Byla to zvláštní podívaná, tento zatopený les: holé listnaté stromy, smrky i jedle se zdvíhaly přímo z vody, pokryty listím, větvemi a všelijakým smetím; míjeli mrtvé ptáčky a malá zvířátka. Místy přelétli s větve na větev žalostně cvrlikající ptáčci; na zbytcích větví našli útočiště myši, krysy, tchoři, lasičky a kuny — šelmy vedle hlodavců, které obvykle lovily. Slunce se často prodralo mraky a osvětlovalo tento nezvyklý a příšerný obraz.

Lesem museli plout opatrně, aby nenarazili na nějaký vyvrácený strom s kořeny nebo na ostrou větev. Tu se však vpředu vyjasnilo a objevila se širá vodní hladina v místě, kde bývala planina. Když na ni poutníci vyjeli, začali se rozhlížet, zdali je to planina, kde bylo tábořiště. Obrysy lesa jim připadaly neznámé. Náhle však upoutala jejich pozornost vzdutá voda uprostřed jezera blízko nich. Voda vřela a vytryskl z ní kotouč par.

,To není planina, kde jsme bydleli,“ zvolal Gorjunov, „na ní přece jezero nevřelo.“

„Taky si myslím, že to není ona, ale sousední na jih,“ řekl Ordin. „Teď je však jasné, že záplavu způsobuje nejen moře, ale i obnovený podzemní přítok.“

„Ale tady musí být voda sladká,“ dodal a ponořil do ní ruku, neboť se chtěl napít.

„Je téměř sladká a dost horká!“ poznamenal, sotva se napil.

„Naší loďce však plavba po horké vodě vůbec neprospěje.“ řekl Gorjunov, „její vazba a impregnace mohou utrpět. Musíme se držet co nejdál bublin.“

Zamířili proto úzkým kanálem na sever a brzy vypluli na rovinu, na níž bylo tábořiště; poznali ji podle lesa, prořidlého kácením.

„A tady je naše zemljanka!“ zvolal Ordin.

Na protilehlém okraji jezera vyčnívala nepatrně nad vodou nejvyšší střední část zemljanky; ležely na ní ještě zbytky roztálého sněhu a vrstva kůry, kterou na noc přikrývali část otvoru pro odvod kouře. Připluli až k ní; Ordin vlezl na tento ostrůvek, a nakloniv se k otvoru, zvolal:

„Jej, co tu vyplavalo věcí!“

Vytáhl kožišinovou přikrývku, několik ženských kabátků s kalhotami, podušku, dřevěnou misku a černá ohořelá polena. To všechno vyplavalo nahoru v pestré směsici a nasáklé vodou.

„Podušku a přikrývku sebereme, bude se Annuir hodit,“ řekl. „Jenom je musím vyždímat.“

Ordin vytáhl věci a vrátil se k loďce a zamířili k místu, kde byla náčelníkova zemljanka. Zde bylo nad vodou vidět jenom čtyři hlavní sloupy s částí střechy. Hákem nahmatali pod vodou hromadu země a klády, které přimáčkla.

„Nikde však ani potuchy po lidech! My je ovšem nemůžeme vidět mezi stromy, ale oni by nás museli vidět a zavolat!“ řekl Gorjunov. „Zakřičme tedy sami!“

Začali volat Amnundaka, Nikitu a ženy, jejichž jména znali. Nikdo však neodpovídal. Kolem dokola vládlo mrtvé ticho.

„Nemohli se přece všichni utopit. Někdo by se byl zachránil na stromě nebo na střeše naší zemljanky,“ řekl Ordin.

„Zřejmě odtud stačili odejít; musíme je hledat dále; možná, že vody přibývalo tak pomalu, že mohli klidně odejít,“ mínil Gorjunov. „To se mi nezdá,“ namítl Ordin. „Kdyby bývali odešli beze spěchu, nenechali by tu šaty a pokrývky, věci, které na zimu nejvíc potřebují.“

Pluli dále po kanálu, který vedl na další tábořiště, vzdálené asi dva kilometry. Na planině spatřili zemljanku, která sice byla pobořená, ale ještě do poloviny vyčnívala nad vodu. Gorjunov měřil hloubku a zjistil půl druhého metru.

„No, tady se již lidé utopit nemohli,“ zvolal, „je zřejmé, že tato část kotliny klesla méně.“

Zajel až k zemljance a podíval se zbořenou stranou dovnitř; na vodě plavaly jenom drobné předměty, hadry, opálená polena a smetí, ale šaty nebylo vidět.

„Zdejší obyvatelé stačili zřejmě odnést všechny cenné věci s sebou,“ řekl Ordin.

Prohlédli nejbližší stromy a opět zakřičeli — odpovědělo jim jenom krákání hejna vran, které se sesedly na několika stromech, podle všeho v očekávání, že voda opadne.

Prozkoumali ještě dvě další planiny v tábořišti; zemljanky byly rozbořeny nebo pobořeny, ale po lidech ani památky; hloubka vody se zmenšila již na metr i méně; místy narážela loďka v kanálech na kmeny skácených stromů, a tak museli plout opatrně.

„Myslím, že už nemusíme dál pátrat,“ řekl Gorjunov. „Všichni Onkiloni se zachránili, uchýlili se do severní části kotliny, která zřejmě neklesla. Nemáme tedy komu pomáhat, a přijedeme-li na suché místo a potkáme-li tam Onkilony, můžeme se dostat do nepříjemného postavení.“

„Ale což když se dále začne hloubka opět zvyšovat a najdeme tam lidi, které voda dostihla na útěku a kteří potřebují pomoci?“ namítl Ordin. „Budeme pátrat až do konce, abychom neměli výčitky svědomí.“

Gorjunov tedy ustoupil a pluli dále. Avšak na další planině začala loďka místy narážet na mělčinu a z vody vyčnívala stébla trávy a rákosí, které bylo kolem dřívějšího jezírka. V kanále za planinou dosahovala hloubka celkem půl metru i méně, dále vpředu byl zřejmě sotva pokryt vodou.

„Na další planině můžeme narazit na Onkilony,“ prohlásil Gorjunov.

„To máte pravdu, nad lesem je vidět dokonce kouř z ohňů, a to dokazuje, že jsou někde na suchu,“ potvrdil Ordin. „Snad uslyšíme i hlasy.“

Přestal veslovat a naslouchal; s té strany, odkud stoupal kouř, skutečně chvílemi zaléhaly lidské hlasy.

„Zkrátka Onkiloni, zahnáni zemětřesením a povodní, přestěhovali se do severní poloviny kotliny, kde budou opět žít jako dříve,“ řekl Gorjunov.

„A protože se ústřední topení obnovilo, soudíc podle dvou vroucích jezer, které jsme viděli,“ dodal Ordin, „nemusíme se o jejich osud strachovat.“

„Vrátit se však k nim, a kdyby snad došlo k nějakým pohromám, opět upadnout v nějaké podezření a nebezpečí, že z nás budou zajatci, to by bylo nerozumné.“

„Jestli nebude moře dost zamrzlé a nebudeme se moci přepravit, můžeme se vrátit na skalní výstup, a tak vyčkat do zimy, protože máme blízko palivo a potravu pro psy, ale jsme dále od Onkilonů a dokonce od nich odděleni vodou. Jenom Gorochova necháme na pospas osudu; teď snad změnil své rozhodnutí.“

„Možná, že je už na našem výstupu,“ namítl Gorjunov. „Jestli povodeň zviklala jeho mínění o krásném životě tady, použil loďky z březové kůry a ve zmatku připlul k nám sám nebo se ženou. Věděl, kde byla loďka na jezeře schována, protože na ní často jezdil, když chytal ryby. Do zítřka do rána na něj budeme čekat, jak jsme se dohodli.“

Při tomto hovoru si odpočinuli a pluli nazpátek: aby se dostali odtud co nejrychleji, jeli po okraji kotliny, aby nemuseli bloudit po planinách a kanálech. Nicméně zabrala zpáteční cesta čtyři hodiny. Když pluli kolem bývalého posvátného jezera, přesvědčili se, že voda z jícnu stálé přitéká, ale jen velmi slabě; zřejmě se hladiny téměř vyrovnaly. Hloubka měřila v tomto místě více než tři metry, hákem nedosáhli na dno. Za jejich nepřítomnosti silně přibylo vody vedle závěje a hloubka tam byla větší než dva metry.

Jejich druzi, kteří zůstali na výstupu, očekávali je na prvním stupni ledového schodiště, aby jim pomohli vysazovat zachráněné.

„Vy jste nikoho nepřivezli?“ zvolal Kosťakov s údivem.

„To jste se vozili jen tak pro nic a za nic?“ dodal Nikiforov.

„Cožpak všichni, všichni utonuli?“ zašeptala Annuir, zblednuvši.

Ordin ji ovšem uklidnil.

„Tady jsou jediní utopenci, které jsme našli,“ zažertoval Gorjunov, vytahuje z loďky ženské šaty a podávaje je Annuir.

Spojenými silami vytáhli loď nahoru na výstup; pachtili se s tím dlouho, neboť se sráz nad závějí za den zvětšil na půl třetího metru, buď tím, že se závěj omývaná vodou začala rozpadat, nebo že dno kotliny stále pomalu klesalo. Aby se daly věci lépe dopravovat, vytesal již kozák schody do ledových balvanů.

Při obědě si vyprávěli, co se za den událo. Všichni tři, Kosťakov, Nikiforov a Annuir, vysekali úzké schodiště na sráz nad výstup a usadili se již nahoře a viděli dosti blízko nezamrzlé moře. Zažili i pěkné dobrodružství. Brzy potom, co Ordin a Gorjunov odjeli, vylezli z vody na závěj po schodech dva ohromní medvědi a začali vystupovat nahoru; zřejmě měli v úmyslu zachránit se s lidmi na výstupu před povodní. Takové sousedství bylo ovšem velmi nežádoucí, a tak museli přivítat oba nemotory výstřely; jeden upadl na závěj a skulil se do vody, druhého zabili již na výstupu. Zásoba čerstvého masa na cestu jim přišla velmi vhod.

V přikrývce a ženských šatech, které vylovil Ordin ze zemljanky, poznala Annuir věci Annuen.