Chlapík z pekla

Gennadij Gor KOUZELNÝ BARET

Nebyl to obchod s kouzly, byl to docela obyčejný obchod.

Ve výkladě stála figurína chlapce v modrém baretu. Chlapec se usmíval. Ačkoliv nebyl skutečný, měl v úsměvu něco opravdového.

Myslel jsem si: také jsem byl chlapec.

Vnitřní hlas zmlkl, jako kdyby sám sobě nevěřil.

„Zajdeme do obchodu, Voloďo,“ řekla žena. „Musíš si koupit nový baret, ten tvůj už vypadá jako placka.“

Zašli jsme dovnitř.

Vyzkoušel jsem si modrý baret, který mi podala kulatá lhostejná a přísná prodavačka, podobná loutce.

Žena mi povídá:

„Voloďo, tys omládl o deset let.“

Podíval jsem se do zrcadla. Tam, jako v mlze času, se objevil můj obličej, skutečně omládlý, chlapecky úzký a hezký.

Sundal jsem baret a znova se podíval do zrcadla, tentokrát mne zrcadlo odrazilo takového, jaký jsem dnes a jaký jsem byl včera.

Znovu jsem si nasadil baret, znova se podíval do zrcadla a uviděl jsem opět, jak jsem omládl.

„Ten baret ti sluší,“ řekla mi žena. „Skutečně v něm vypadáš mladší.“

Prodavačka mi věnovala jeden lhostejný pohled a nevzrušeným hlasem loutky se zeptala:

„Tak berete si ten baret nebo ne? Jestli se vám nezdá, vezměte si jiný.“

„Ne,“ řekl jsem, „vezmu si tento, ačkoliv mám pochyby.“

Když jsme vyšli z obchodu, nasadil jsem si nový baret a starý jsem strčil do kapsy.

Na minutu jsme se se ženou zastavili u výlohy. Podíval jsem se tam. Figurína chlapce tam už nebyla. Místo ní tam stál živý stařec v modrém baretu. Zdálo se, že tam stojím já.

„To jsem já?“ zeptal jsem se ženy.

Podívala se a usmála se.

„Skutečně, je ti podobný. Je to prodavač nebo vedoucí.“

„Co tam dělá?“

„Nevím, ale když tam je, tak asi je to třeba. Něco tam vyměňuje.“

„Nemění to tam, kde má,“ řekl jsem, „já jsem tady.“

Ukázal jsem na sebe.

„Když stojí člověk ve výkladní skříni,“ řekla žena, „vždycky se trochu podobá figuríně. Copak sis toho ještě nevšiml?“

„Všiml, ale teď vidím něco jiného.“

Neřekl jsem ženě, čeho jsem si všiml. Měl jsem dojem, který jsem ještě nikdy nepoznal, že pozoruji sám sebe nějak ze strany. Stařík z vitríny se na mne usmál a zamrkal.

„Pojďme,“ řekla žena. „Není třeba dělat zázrak z toho, že vedoucí obchodu se ti trochu podobá.“

Šli jsme po ulici a já jsem cítil, že dále mládnu. Na ulici nebylo žádné zrcadlo, ale měl jsem pocit, že vidím svůj obličej v očích lidí, které jsme potkávali. Dívali se, jako by neviděli mne, ale toho, kdo už dávno zmizel na vlnách času.

Když jsme přišli domů, nevím z jakého důvodu se mi nechtělo jet výtahem. Jedním dechem, jako kdysi v mládí, jsem vyběhl po schodech do pátého patra a tam jsem čekal na ženu, která jela výtahem.

V předsíni jsem se neudržel a podíval se do zrcadla. Zvědavě na mne odtud koukal ten druhý, který zůstal jen ve vzpomínkách starých známých a jehož existence je prokázána na snímcích dávných let. Uchvátil mne neklidný pocit setkání se sebou samým přes vzdálenost času, jako by se moje osobnost rozdvojila a minulá a současná polovina po sobě vzájemně toužily.

Sundal jsem baret a zrcadlo mne vrátilo. Ano, zase jsem to byl já, viděl jsem svou vrásčitou tvář šedesátiletého člověka.

Držel jsem v ruce baret, přemýšlel o paradoxu, o udivující možnosti přecházet z jednoho věku do druhého za pomoci takového prostého a nedůmyslného předmětu, jako je kousek sukna, které v rukou mně neznámého mistra dostalo vlastnosti stroje času.

Dlouho jsem stál a přemýšlel o možnostech, které mi darovala náhoda.

Žena mě zavolala do jídelny na čaj. Vešel jsem, nasadil jsem si baret a znovu se ocitl ve své minulosti, která splývala se současností.

Na tváři své ženy jsem uviděl paletu rychle se měnících citů, které ji spojovaly s dalekou minulostí.

„Voloďo,“ zeptala se tiše, „co je to s tebou? Nejsi to ty, ale ten…“ Nedomluvila.

„Kdo?“

„Ne ty, ale někdo přesně takový, jaký jsi byl ty, když jsme se seznámili.“

„Nu což,“ řekl jsem, „čas se obrátil zpátky. A věda nám dvěma vrátila dalekou minulost.“

„Nikoliv. Změnil ses jen ty. Všechno ostatní zůstalo stejné.“

„Ty také mládneš,“ řekl jsem a nasadil jí na hlavu modrý baret.

Začala mládnout, měnila se před mýma očima. A já jsem opět zestárl.

„Panebože!“ vydechla žena. „Vysvětli mi, co se to děje!“

„Kouzlo,“ řekl jsem.

„To není vědecké. Vysvětli mi to tak, aby to bylo logické a nebylo to v rozporu s přírodními zákony.“

„Proč?“

„Jak to, proč? Chci být klidná. Takhle se mi zdá, že sním.“

„To není sen, Věro!“

„A co to tedy je?“

„Zázrak.“

„Zázraky se nedějí.“

„Vím. To jsem už slyšel. A Četl. Ve škole jsem se to učil. Ale je to zvláštní zázrak. Někdo s námi hraje nečistou hru.“

„Kdo?“

„To kdybych věděl. Čas. Dostali jsme se do víru. Kroutí to s námi jako ve vodní smršti, jednou nás to ponoří do minulosti, podruhé vynese do přítomnosti.“

„A baret?“ zeptala se Věra a sundala si ho.

Ukázala na tovární značku a pak nahlas přečetla:

„Planeta Mars. Továrna na kouzelné barety.“

„Copak my dovážíme něco z Marsu?“ podivil jsem se. „Doprava je nesmírně drahá, četl jsem o tom nedávno v Ekonomických novinách.“

Žena si znovu nasadila baret.

„Ekonomické noviny,“ řekla žertem, „berou život příliš ekonomicky. Zřejmě marťanské výrobky mají zvláštní vlastnosti.“

Baret to dokazoval. Unášel mi mou ženu Věru do minulosti, a ačkoliv seděla se mnou u stolu, byla současně i vzpomínkou.

Byla zde a ne zde, viděl jsem ji jakoby z dálky, jako na obrazovce.

„Moc jsi se změnila, Věro,“ řekl jsem, „velmi jsi omládla.“

„Ale ne, já jsem se nezměnila, ty ses změnil, strašně jsi zestárl. Jsi podobný svému otci. Jsi to ty. Voloďo?“

Sundal jsem jí baret a nasadil ho sobě. Pocítil jsem, jak mne to unáší do minulosti.

A co se stalo potom? Tohle. Proměnil jsem se v mladého člověka. Je mi dvacet let. Sedím za stolem a piju čaj.

„Voloďo,“ říká mi stará, neznámá dáma. „Je to hrozné, dívat se na tebe. Jsi tak mlád!“

„Kdo jste?“ ptám se.

„Tvá žena Věra.“

„Dívám se na starou sympatickou dámu a ničemu nerozumím. Kdy jsem se stačil oženit? Jak jsem se dostal do tohoto bytu? Ta stará žena zřejmě žertuje.

„Kde jsem?“

„Ve svém bytě na ulici Majakovského. Prožil jsi v něm bezmála třicet let.“

Vstávám, jdu od stolu. Tady je pracovna. Police s knihami. Na stěně je obraz, na kterém je namalováno okno. Vedle namalovaného okna je skutečné okno. Dívám se do něj. Do jednoho i do druhého. I na obraze i ve skutečnosti vidím dvůr a správcovou s koštětem. Dvůr je mi známý. Vycházím z bytu jako ve snu, scházím ze schodů. Ulice. Stanoviště taxi a na druhé straně holičství a kadeřnictví. Jdu k holiči, snímám baret, odevzdávám ho pokladní, jdu do sálu a sedám si do křesla. Holička, tlustá starší žena, mi začíná mydlit tváře. Vidím svůj obraz v zrcadle. Tvář se mění, stárne tak rychle, jako když se minuty mění v roky.

Když vstávám z křesla, holička se rozpačitě na mne dívá. Na tváři má provinilý úsměv.

„Co je to s vámi?“ ptá se. „Změnil jste se. Nerozumím tomu. Nesedl si sem místo vás někdo jiný, zatímco jsem si šla pro vodu? Ale kam se poděl ten netrpělivý mladý člověk, který tu seděl před vámi? Vždyť jsem nebyla pryč ani půl minuty?“

„Ano,“ řekl jsem. „On vyběhl a já jsem si sedl místo něho.“

„Proč utekl?“

„Třeba si vzpomněl, že něco zmešká.“

„Čtyřicet kopejek.“

Zaplatil jsem a šel k velkému zrcadlu. Díval se na mne odtud stařec s velmi známým a tesklivým obličejem. Vyšel jsem od holiče a baret jsem nechal tam. Možná, že si ho někdo nasadí a omládne. Neznámý, daruji ti mládí, možná, že si ho zasloužíš víc než já.